The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Křesina (* 1957)

Dobrá parta se vychovává sama

  • narozen 11. listopadu 1957

  • 1960 přišel otec o souhlas s duchovní činností a rodina byla pod dohledem

  • 1976 byl poprvé vyslýchán na Bezpečnosti

  • 1977 maturoval na gymnáziu v Příboře

  • 1982 založil trampský oddíl a vystupoval pod přezdívkou Impregnator

  • 1989 aktivně se podílel na sametové revoluci v Brně

„Na vandru se člověk cítil svobodně, byl tam mezi svými, nemusel se bát cokoliv říct,“ vzpomíná Martin Křesina na tramping před rokem 1989. Ve společenství trampů, které za normalizace představovalo jeden ze způsobů autentického života v době plné přetvářky, se pohyboval od doby dospívání. V osmdesátých letech navíc pracoval s mládeží a vedl oddíl, který částečně navazoval na skautskou tradici a vedle pobytu v přírodě akcentoval i brannou tematiku. 

Narodil se 11. listopadu 1957 v Novém Jičíně, od osmi let vyrůstal v Kopřivnici. Oba jeho rodiče byli původně duchovními Církve československé husitské. 

Matka pocházela z Brna, její otec se živil jako obchodní cestující. Perzekuce po únoru 1948, kdy komunisté zestátnili rodinný majetek, měl pro rodinu tragické důsledky: matčin otec, pamětníkův dědeček, pronásledování psychicky neunesl a spáchal sebevraždu. 

Dědeček z otcovy strany se za druhé světové války zapojil do odboje. Díky tomu, že pracoval jako úředník v podniku Československé loterie, měl přístup k tisku losů a dalších cenin. V období protektorátu zajišťoval tisk falešných průkazů pro pronásledované lidi, například uprchlé zajatce. Jako spojka při této činnosti pomáhal i pamětníkův otec. Ten později často přirovnával komunistickou totalitu k té nacistické: „Otec říkal, že jediný rozdíl mezi komunisty a fašisty je ve způsobu pozdravu,“ říká Martin Křesina. 

Moudra z učebnic versus rodinná knihovna

V době, kdy vyrůstal, se ani jeden z rodičů svému původnímu duchovnímu povolání nevěnoval. Matka zůstala doma se čtyřmi syny, otec přišel kolem roku 1960 o státní souhlas a pracoval v podniku Tatra Kopřivnice jako podnikový archivář. Začátkem normalizace mu pak nezbylo nic jiného než dělat práci pomocného dělníka. 

Martin Křesina přesto vyrůstal ve velmi kultivovaném prostředí, obklopený rozsáhlou rodinnou knihovnou čítající kolem deseti tisíc svazků. Objevoval v ní i mnohé za normalizace zakázané knihy, například Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, romány Ladislava Mňačka nebo filozofické spisy Ladislava Klímy. Vášnivě četl knihy často nepřiměřené svému věku, ale stejně rád měl i foglarovky, westerny, cestopisy Otakara Batličky a dobrodružné knihy Františka Běhounka. Otec se podle jeho slov přátelil se zajímavými lidmi, k nimž patřil i publicista Vladimír Škutina, jeho gymnaziální spolužák, nebo filozof Ivan Sviták. 

Martin a jeho bratři byli od dětství vedeni k víře, o významných náboženských svátcích chodívali pěšky do husitského sboru do Frenštátu. Otec je v rámci „domácí nedělní školy“ seznamoval s Biblí a biblickou dějepravou. Zároveň ale chlapci již od dětství vnímali, že doma se říká něco jiného než ve škole. Ideologický vliv školních učebnic se otec snažil vyvažovat: „Vždy mi ukázal nějakou knížku nebo starý časopis, kde to bylo popsáno jinak, a říkal, ať si udělám vlastní obrázek.“ Součástí režimního tlaku na rodinu bývalých duchovních byly i výhrůžky neznámých lidí, děti byly vedeny k opatrnosti: „Odmalička jsme se učili, že se domů máme vracet jinou cestou, než jsme odcházeli.“ 

Letecky na Sibiř

Po absolvování základní školy se Martin Křesina díky umístění v matematické olympiádě dostal na gymnázium v Příboře. V roce 1976 tam zažil první otevřený střet s normalizačním režimem. Všichni studenti měli odevzdat občanské průkazy a před poslední hodinou ve školním rozhlase vyvolali jména sedmi studentů, kteří se měli dostavit na okrsek Veřejné bezpečnosti. „Tam jsem zjistil, že mám občanský průkaz natržený. Nebyl jsem si vědom, že by tomu tak bylo, když jsem ho odevzdával. Následoval klasický výslech, obvinění z poškození občanského průkazu, kdo mě k tomu naváděl, z jakého důvodu a tak dále.“ 

Martin Křesina maturoval roku 1977. Studenti k maturitě podle jeho slov neodevzdávali k maturitě čtenářské deníky, protože se v nich objevovala i díla, která byla čerstvě zakázaná. Předkládali pouze seznamy četby: „Některým z nás to učitelka ještě proškrtala. U mě byl jediný problém v tom, že jsem měl příliš mnoho amerických autorů a málo sovětských. Bránil jsem se tím, že jsou to všechno nositelé Nobelovy ceny.“ 

Po maturitě toužil studovat historii, ale ředitel školy mu dal najevo, že nemá šanci: „S vaším posudkem vás vezme leda Vysoká škola báňská.“ Začal tedy studoval na Vysoké škole báňské, ale technicky zaměřené studium ho nebavilo a po roce ho opustil. 

Krátce nato v soutěži deníku Mladá fronta vyhrál zájezd do Sovětského svazu. „Když jsem přátelům řekl, že jsem vyhrál zájezd na Sibiř, mohli se umlátit smíchy.“ V druhé polovině listopadu 1978 tak s dalšími výherci letecky navštívil Moskvu, Novosibirsk, Bratsk a Kemerovo. V jednotlivých městech se konaly družební večírky, při nichž se účastníci zájezdu měli „družit“ s místní mládeží, ale ne natolik, aby se skutečně spřátelili a mohli si vyměňovat potenciálně závadné informace. Na jednom z takových večerů se přesto spřátelil s dívkou, jejíž otec byl polský zajatec unesený na Sibiř v době druhé světové války. Na jiném se poprvé seznámil s hudbou písničkáře Vladimira Vysockého. 

Z vojny zpět do Zetoru

Poté, co Martin Křesina opustil vysokou školu, se přestěhoval do Brna a začal pracovat v podniku Zetor. Doufal, že vzhledem ke své zrakové vadě bude osvobozen od vojenské služby, ale modrou knížku nakonec nedostal. 

Působil zpočátku jako kreslič map u útvaru v Táboře, jako politicky nespolehlivý byl ale záhy převelen k nabíjení protiletadlových děl a potom ke stavebnímu vojsku v Dukovanech. Problém s šikanou podle svých slov neměl: „Už z mládí jsem se naučil trochu rvát. Když jsem tam jednoho mazáka zmlátil, získal jsem si respekt.“ 

Později však na vojně zažil nepříjemné vyšetřování ohledně dalšího incidentu, když do něj jeden opilý voják při návratu z dovolené strčil a Martin Křesina se zranil na hlavě. Lékař v nemocnici v Třebíči mu diagnostikoval otřes mozku a celá událost se stala předmětem výslechu na vojenské prokuratuře v Brně na Cejlu. „Prokurátor na mě křičel, že půjdu sedět nejméně na pět let.“ Nakonec ale uznal, že ke zranění došlo zřejmě kvůli jeho zrakové vadě. 

V roce 1981 se Martin Křesina vrátil do civilu a do práce v Zetoru. Pracovalo s ním několik lidí, kteří sem byli odklizeni z politických důvodů. Jedním z nich byl i Lubomír Přikryl, signatář Charty 77, který v Zetoru pracoval jako seřizovač brusek. Martin mu půjčoval knihy z rozsáhlé rodinné knihovny a na oplátku si od něj vypůjčoval samizdaty. Tak jako řadu jiných disidentů, i Lubomíra Přikryla před významnými státními svátky policie vždy „preventivně“ umístila do cely předběžného zadržení: „Mistr už počítal s tím, že například den před Prvním májem Luboš nebude k dispozici. Když jsme s Lubošem seděli v hospodě, policie nás často odvezla k podání vysvětlení, odkud ho známe a o čem jsme s ním mluvili.“ Později byl v rámci akce Asanace donucen vystěhovat se do zahraničí. 

Jiný Martinův kolega naopak patřil k přesvědčeným komunistům. Později se od něj dozvěděl, že když žádal o doporučení na výjezdní doložku do Jugoslávie, právě tento kolega se na jednání závodního výboru jako jediný zasazoval, aby mu ho udělili. „Ty jsi mě tak štval, že jsem doufal, že emigruješ,“ přiznal mu bývalý kolega po roce 1989. 

Tramp a zákon

Důležitou součástí života Martina Křesiny byl od mládí tramping. Dostal se k němu prostřednictvím bratrance, který původně chodil do skautského oddílu a po zákazu skautingu roku 1970 si s přáteli založil trampskou osadu. 

Na potlachu v létě 1981 získal svou celoživotní trampskou přezdívku Impregnátor: „Jako ortodoxní tramp jsem si nesvítil baterkou, ale svíčkou. Když jsem si potmě při rozbalování věcí svítil, pokapal jsem si oblečení voskem. ,Já jsem to impregnoval,‘ hájil se před kamarády, kteří si z něj dělali legraci.“ Přezdívky byly součástí trampské poetiky, ale měly také svůj bezpečnostní význam. Trampové jako každá alternativní skupina byli trvale v hledáčku policie. V komunitě, kde se lidé navzájem znali pouze pod přezdívkami, bylo pro policisty obtížnější identifikovat, kdo je kdo. „Měl jsem štěstí, že na mě nikdo nedonášel, nebo alespoň ne tak, aby to bylo spojeno s mým civilním jménem,“ konstatuje Martin Křesina. 

Riziko střetu s bezpečnostními složkami hrozilo i na toulkách v přírodě, zvlášť, když trampové zamířili do vojenského prostoru nebo do pohraničního pásma. Vždy ale záleželo na osobním přístupu dotyčného příslušníka. „Jednou jsme jeli s partou do Rychlebských hor [v blízkosti polských hranic, pozn. red.]. Jel kolem traktor a jeho řidič vytáhl průkazku pomocníka pohraniční stráže. Nabídl nám, že nás odveze do blízkosti trampské boudy, kde můžeme přespat. Pro něj to mělo výhodu, že jsme se přes noc nepotloukali po lese a nedělali poplach pohraničníkům.“ 

V konfrontaci s policií Martinovi a jeho přátelům pomáhala útlá samizdatová příručka Tramp a zákon: „Jedna moje známá ji sepsala speciálně pro trampy a pro situace, do kterých se dostávali. Informovala, na co mají policisté právo a na co máme právo my, jaký je rozdíl mezi podáním vysvětlení a svědeckou výpovědí, zadržením a zatčením a tak dále.“ 

V trampském společenství se Martin Křesina také seznamoval s hudbou zakázaných písničkářů, které mohl naživo poslouchat například na každoročním countrybálu u příležitosti dálkového pochodu po Broumovských stěnách. „Účastnil se toho i předseda místního národního výboru, který zřejmě vůbec netušil, že jde o zakázané hudebníky.“ 

Uzly, šifry i malorážky

Parta kolem Martina Křesiny a jeho přátel se rozrůstala. Početnější skupina na výletech upoutávala nežádoucí pozornost, a tak se roku 1982 rozhodli, že formálně vstoupí do Svazarmu, aby byla jejich činnost zastřešena oficiálně uznávanou organizací. „Fiktivní“ oddíl se záhy proměnil v oddíl skutečný, v něm Martin Křesina vychoval celou generaci mladých trampů. 

Děti se učily uzlovat, házet nožem, rozdělávat oheň i v nepříznivých podmínkách, bivakovat, lézt po skalách, jezdit na kánoi, běhat noční orientační běhy i luštit šifry. Jako kódovou knihu k šifrování používali text poučení na posledních dvou stránkách občanského průkazu. Další příležitostí ke hře s šiframi byly plakáty s programy kin v centru Brna, na nichž nenápadně vyznačovali data a místa srazů pro další trampskou akci. 

Součástí činnosti v oddílu Martina Křesiny bylo i zacházení se zbraněmi, a to nejen vzduchovkami: „Měli jsme jednu malorážku, jinak obyčejné pistole, které se daly strčit do kapsy. Chlapce jsme učili vojenským dovednostem a uvažovali jsme o tom, že v případě vhodné situace by z nich mohl být dobrý partyzánský oddíl.“ Pokud jde o mravní principy, Martin Křesina je přesvědčen, že „dobrá parta se vychovává sama, podrazáci museli odejít.“ 

Před svými svěřenci se netajil se svými politickými názory, na výlety běžně bral tranzistorové rádio, na němž poslouchali Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, a každoročně pořádali výlety k mohyle Ivančena v Beskydech, zbudované na památku skautů, kteří byli popraveni za účast v protinacistické odbojové skupině Odboj slezských junáků. „Komunisté tato setkání považovali za nedovolená. Policie nás kontrolovala po cestě k mohyle několikrát, na nádraží ve Frýdlantu, na mostě přes Ostravici a někdy i přímo pod mohylou.“ 

Pokud to nepraskne, půjdeme do ilegality

Události 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě sledoval Martin Křesina zprvu prostřednictvím zahraničního rozhlasu, záhy se zapojil do dění v Brně. Byl zvolen jako mluvčí Občanského fóra závodu Ložiska do celozávodního výboru Zetoru Brno, ve vznikajících občanských organizacích se angažovali i další členové oddílu. Letáky Občanského fóra se prostřednictvím trampské sítě podařilo propašovat i do kasáren Vojenské akademie Antonína Zápotockého. „Počítali jsme s tím, že pokud to nepraskne, budeme muset jít do ilegality a použít zbraně. Bylo nám jasné, že cesta zpátky už nevede,“ uvažuje Martin Křesina. 

Na samotný iniciační moment 17. listopadu se dívá skepticky: „Byl to bolševický puč, kdy jedna strana chtěla vytlačit druhou.“ Své pocity z konce roku 1989 přesto popisuje jako euforické: „Byla to krásná doba, její příležitosti se ale podle mého názoru bohužel špatně zužitkovaly. Začalo se to kazit od samého začátku. Proti exponentům bývalého režimu se mělo zakročit mnohem tvrději.“ 

Martin Křesina po několika měsících odešel ze Zetoru a začal pracovat v tiskárně, kde se seznámil s počítačovou sazbou. Později pracoval jako grafik v revue pro kulturu a politiku Proglas, který jako šéfredaktor vedl František Mikš a jako redaktor zde působil Petr Fiala, pozdější český premiér. Počítačové grafice se v různých studiích věnoval až do doby, kdy se jeho zrak zhoršil natolik, že už mu práci v tomto oboru neumožňoval. Poté pracoval jako prodavač sportovního zboží. 

Jeho otec se po roce 1989 vrátil ke své práci v archivu Tatry Kopřivnice, zároveň začal znovu působit jako duchovní Církve československé husitské. 

Konec trampingu?

Pamětník vzpomíná, že po roce 1989 ho konfrontoval jeden ortodoxní skautský vůdce, který mu vyčetl, že svým působením v rámci Svazarmu kolaboroval s režimem. „Ty jsi jenom seděl doma, já mám padesát odchovanců,“ bránil se Martin Křesina. „Možná se dalo dělat víc, ale to už by člověk riskoval srážku s režimem. Už takto jsme se pohybovali na hraně, když jsme děti učili zacházet s načerno přechovávanými zbraněmi nebo s nimi jezdili na mohylu Ivančena.“ 

Trampský oddíl se po pádu komunistického režimu postupně rozpadl. Martin Křesina neměl na práci v oddílu už tolik času kvůli náročnější profesi, jeho odrůstající svěřenci založili rodiny a později začali pořádat tábory pro své vlastní děti. 

Trampské hnutí obecně se s příchodem svobody diferencovalo do mnoha různých směrů: „Přestali jsme mít společného nepřítele a tramping se rozvrstvil. Objevili se woodcrafteři, militaristi, středověcí bojovníci a další skupiny. Navíc s otevřením hranic a možností svobodně cestovat přestal být tramping pro lidi tak zajímavý.“ Svou roli podle něj hraje to, že mladí nejsou tak fyzicky zdatní a ochotní snášet nepohodlí jako dříve, ale i komplikovanější táboření v přírodě vzhledem k privatizaci lesů. 

On v době natáčení stále ještě jezdil na vandry a byl členem osady Nýmandi na Kroměřížsku, o níž říkal: „Jsem tam takový nestor, říkají, že jsem jejich amulet pro štěstí.“ 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - JMK REG ED (Barbora Šťastná)