Alexandra Krejčová

* 1947

  • „Strašně ráda jsem jezdila na chmel. To jsme vždycky na konci srpna celý gympl, kromě snad maturitních ročníků, jsme jezdili na chmel na Rakovnicko. Tam jsme trhali, museli jsme si strhnout ten štok, doufám, že to říkám dobře. Museli jsme očesávat bobulky, měli jsme koš, a když byl plný, tak jsme šli k míře. Míra znamenalo, že tam byla paní, která měla kovový hrnec, tomu se říkalo míra. Tam se to nasypalo, a když to bylo hezky plný, tak nám dala jeden žeton. Za ten žeton, který jsme si střádali, jsme potom na konci chmelové brigády dostali peníze. Každý se snažil, aby za den udělal těch věrtelů co nejvíc, protože co věrtel, to žeton. Na konci se to spočítalo a někdo si třeba vydělal 600 korun, někdo 200. Podle toho, jak se kdo snažil. Nejhezčí pro nás byla ta legrace na chmelu, protože i když jsme seděli, česali, byli jsme vedle sebe, každý měl jednu řádku. Povídalo se, zpívalo, legrace byla. Na to ráda vzpomínám. Večer jsme mohli courat po vesnici, ale jen do určité doby, třeba v deset jsme museli být na ubikacích. Ubikaci si nepředstavujte jako hotel, to byla třeba sokolovna, tam byly naskládaný na sobě postele, na sobě kovový, tam jsme byly my holky. Kluci spali na seníku, normálně. Na seníku měli jenom matrace na seně a tam spali. Hlídal je pan profesor, nás hlídaly ženský, abychom nedělali nějaký blbiny.“

  • „Já si pamatuju jako holka, ale to jsem musela být v té národní škole, takže třetí třída. Šli tady k soudu a u toho soudu na schodech stál Maresjev. My jsme byli dole na chodníku, nejenom my z berounské školy, ale i lidi, kteří se nachomýtli. Nevím, u jaké příležitosti tu byl, ale úplně ho vidím před očima, jak tam stál, černý kabát, tmavý vlasy, jestli byly černý, hnědý, nevím, ale tmavý. Pak jsme viděli ten film a já jsem tím byla hrozně dojatá. Když nemá nohy a on chodí, to na něm asi nebylo vidět. Asi těžkopádně chodil, to nevím. Ve filmu, který jsme viděli, tak tam potom on sám říká moment, kdy se ho ptali ti ostatní váleční piloti, že v těch kabinách je zima, a on se nijak zvlášť neoblíká, jak to dělá. A on takhle vytáhl nohavice a oni viděli, že má dřevěné nohy. Od něj to bylo ohromný úsilí, že se chtěl vrátit do té války a chtěl bojovat.“

  • „Spartakiády jsme museli nacvičovat. Vedení školy, na druhém stupni to dělali tělocvikáři, bez debaty, a na prvním vždy určili někoho, kdo měl na starosti mladší žáky. Já jsem vždycky vyfasovala kluky, protože si mysleli, že jsem taková ostřejší, tak jsem měla i kluky na druhém stupni. Musela jsem nějakým způsobem být tvrdší. Přestože jsem byla tvrdší, tak se mi nepodařilo jednou tu spartakiádu vůbec nacvičit. Děti nechtěly, tak mi to přišlo, že to ty kluci bojkotují. Cvičili s červenýma lítacíma talířema, dneska to házíte pejskům nebo mezi sebou. Měla jsem šestnáct kluků, co jsem měla cvičit. Bohužel, šli jsme na zkoušky, dopadlo to tak, že nás ani nepřišlo šestnáct, asi o dva méně. Neuměli to pořádně, takže malér. Malér spočíval v tom, že mě předvolali na ONV a tam jsem dostala důtku, že jsem nenacvičila spartakiádu. Chápu to z jejich pozice, ale z druhý strany mi to bylo líto, já se s tím tak nadřela, oni nechtěli chodit. Lítala jsem i k nim domů, aby tam chodily ty děti, ale prostě nechodily.“

  • Full recordings
  • 1

    Beroun, 04.11.2021

    (audio)
    duration: 01:05:21
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Každá doba má své plusy a minusy

Alexandra Krejčová na brigádě
Alexandra Krejčová na brigádě
photo: archiv Alexandry Krejčové

Alexandra Krejčová se narodila 15. července 1947 v Praze. Celý její život je však úzce spojen s Berounem. Vystudovala pedagogickou fakultu a po jejím ukončení nastoupila do jedné z berounských základních škol. Nejprve učila na prvním a později na druhém stupni. Vyučovala český jazyk a dějepis. Ke konci kariéry se věnovala dětem s poruchami učení jako třídní asistentka. V roce 2021 žila v Berouně.