Ing. Marie Krebsová

* 1946

  • „Potom tátu převezli do Jáchymova po soudu, a když... to už asi bylo, když jsem byla v první třídě, když povolili první návštěvu v Jáchymově. Šestnáct hodin jsme jeli. Maminka, bratr i já. I mám fotku, jak jsme byli velicí. Slibuji, že to najdu. Doufám, že to nevzalo tornádo. Šestnáct hodin jsme do toho Jáchymova jeli, patnáct minut byla návštěva. Jak koňské takové, to není stáj, takové boxy tam byly, vprostředku dřevo, vězeň stál, dva dozorci, na druhé straně my. Ve výšce očí takové okénko s hustým drátem a patnáct minut jsme spolu mohli mluvit. A já si jenom pamatuju, že to bylo na jaře, někdy okolo dubna, a já jsem od Vánoc schovávala tatínkovi jednu čokoládovou figurku jako děcko, že. A moje maminka byla opravdu od huby, tak jim řekla: ,A vy byste se nehanbili tomu děcku zkazit radost, že to nemůže tomu tátovi dát?‘ Nic jsme mu nemohli dát, vůbec nic. Ani ruku podat, nic. A tak oni dva ti dozorci, to maminka říkala, že se na sebe podívali, já jsem tam neviděla. Ten jeden pro mě došel, vzal mě za ruku, tu figurku stiskl už přede mnou, aby se tam něco náhodou nepašovalo, a zavedl mě za tím tátou. Takže vlastně jsem ho alespoň já jako děcko mohla obejmout a políbit. To je můj první zážitek z Jáchymova.“

  • „Dneska jsou to přesně tři měsíce. 24. června udeřilo. Jak to bylo? My jsme se dívávali vždycky s manželem o půl sedmé na TA3 na slovenské zprávy, v sedm se přepnulo na ČT1 a pak se přepnulo ještě na Novu, abychom byli informovaní. To už já jsem hledívala vleže. A naráz, ani nevím, jestli to bylo hned, jak začaly ty slovenské zprávy to muselo být, protože za chvilku na to zhasla elektrika. A v dědině je tak, že když zhasne elektrika, tak každý hospodář se jede podívat před dveře, jestli svítí soused. Tak manžel vyšel ven podívat se, jestli se někde svítí a doběhl za chvilku a donesl jak slepičí vejce na dlani kroupy. Já že: ,Co to neseš?‘ A on: ,Mamo, pozri sa, co padá.‘ Já že: ,Dědo, rychle to vynes ven!‘ Tma byla jak… ještě bylo šero. Ale my už jsme měli zatažené předokenní rolety, protože to dělával můj muž pravidelně, šest hodin padlo a u nás se zatahovaly předokenní rolety. Tak to šel vyhodit a nastalo takové strašné ticho, takové tíživo. Já jsem na něho volala: ,Dědo, dědo, rychle, pojď ke mně, já se bojím.‘ Tak došel ke mně a seděli jsme spolu na té válendě. A za chvíli strašné zvuky a dům se začal chvět, protože my jsme měli v domě zabudovaný železný kovový sloupek na elektriku. Tam byl i rozhlas, světlo, všechno. A to normálně tím domečkem cloumalo. A strašné zvuky. A já jsem si myslela, že to jenom my. Protože asi týden předtím mi to strhalo na dvoře dva kořeny okrasného přísavníku tříprstého či jak se to jmenuje. Já jsem si ten první moment myslela, že se něco děje jenom u nás. A když to... strašné randály, já si ani nepamatuji všechno, jak přesně co bylo. Jenom jsme se strašně třásli, a když začalo být ticho, tak bylo vidět přes tu roletu, že venku ještě není úplná tma. Tak říkám: ,Dědo, vytáhni trochu tu roletu, podíváme se ven.‘ A on ji trochu vytáhl a před naším domem hromada cihel, dřeva, plechů, skřidlic, až k našim oknům. Protože je silnice a rovnou náš dům, tam není žádná předzahrádka. Strašný bordel tam byl. A já se dívám a říkám: ,Dědo, podívej se, to je, tuším, naše střecha.‘ A on říká: ,Ano, mamo.‘“

  • „No a jednoho dne došli, že je telefon, tak táta šel k telefonu, tenkrát nebyly žádné mobily, ani u sousedů, telefonovalo se z jedné chalupy a volal jejich společný kamarád z Moravské Nové Vsi, jmenoval se pan Michalica. To byl jejich velký kamarád a volal: ,Edo, prosím tě, nemohl bys dojet, pojedeme pro víno do Modry na Slovensko.‘ A moje maminka ještě tenkrát mu řekla: ,Edo, jeď, já to za tebe v pekárně dodělám, nemůžeš mu to udělat. A tak ten můj otec jel a už se nevrátil. To bylo zosnované nějak, já nevím jak, o tom se u nás nikdy nemluvilo, ale někde po cestě už na ně čekali. Ten pán, kterého můj otec neznal, dostal dvacet pět let, pan Michalica osmnáct a Eda Smékal na výstrahu jedenáct. A všechno ve prospěch státu, co bylo napsané na něj. Naštěstí pekárna byla ještě napsaná na dědu. Ale všechno ostatní, vinný sklep, materiál na chatu s velkým pozemkem na Radějově, auto osobní, auto nákladní, co s ním rozváželi, všechno ve prospěch státu. Pamatuji si, že i oblečení vzali, když přišli. A rok byl ve vyšetřovací vazbě v Brně a po roce, když byl soud, tak neviděl, že v té místnosti maminka je, tam jich bylo několik, těch vězňů. Ale to vlastně ona vykládala, že ji poznal podle toho, že zakašlala. Ona tak zvláštně zakašlala, že ji podle toho poznal. Prvně jí nabízeli, že se může rozvést. Samozřejmě že na to nepřistoupila. A byl tedy odsouzený na jedenáct roků do Jáchymova do žaláře.“

  • Full recordings
  • 1

    Hodonín, 23.09.2021

    (audio)
    duration: 02:09:28
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Hodonín, 24.09.2021

    (audio)
    duration: 48:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Člověk se nesmí dát v žádné době

Marie Krebsová v roce 2021
Marie Krebsová v roce 2021
photo: Fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2021

Marie Krebsová, roz. Smékalová, se narodila 8. září 1946 v Moravské Nové Vsi. Rodina však žila v Mikulčicích na jižní Moravě, kde vlastnila prosperující pekárnu. Když bylo Marii pět let, režim jejího otce Eduarda Smékala odsoudil k jedenácti letům kriminálu jen za to, že autem svezl dva muže, kteří pravděpodobně patřili k protikomunistickému odboji. Došlo k zabavení veškerého otcova majetku. Zůstala jen pekárna psaná na dědečka, která ale později stejně přešla pod správu státního podniku Jednota. Marie se po maturitě na střední škole všeobecně vzdělávací v Hodoníně přihlásila na Žilinskou univerzitu. Během měsíčního studentského zájezdu do Moskvy v srpnu 1968 prožila obraz okupace v kulisách hlavního města Sovětského svazu. V lednu následujícího roku se zúčastnila pohřbu Jana Palacha. Na Slovensku potkala Ondreje Krebse, se kterým měli svatbu v roce 1970. Jako zaměstnankyně cestovní kanceláře Tatra tour vypravila v říjnu 1989 dva autobusy do Říma na svatořečení Anežky České, což neuniklo zájmu Státní bezpečnosti. Při sametové revoluci v roce 1989 se dne 26. listopadu zúčastnila masivní demonstrace v Praze na Letné. Manželé Krebsovi se během 80. let přestěhovali ze Slovenska do Mikulčic, kde jim v červnu 2021 tornádo zničilo budovu staré rodinné pekárny.