The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Krčmář (* 1917)

Můj vnuk se dnes diví, proč jsem se šel nechat zabít do války

  • narozen roku 1917 v obci Česká Rybná u Žamberka

  • po demobilizaci v roce 1939 se rozhodl odejít z Československa a bránit vlast

  • emigrace do Polska

  • výcvik v Agde ve Francii

  • služba u armády ve Velké Británii

  • roku 1944 převelen na východní frontu

  • účastník Karpatsko-dukelské operace

Josef Krčmář

 

Mohykáni obrození

 

„Měl jsem po válce štěstí, že mě nezavřeli, v partaji jsem nebyl, pak jsem ale stejně přišel o místo v roce 1968. Můj vnuk se dnes diví, proč jsem se šel nechat zabít do války, jenže já byl produkt konečné fáze obrození, my byli vlastenci.“

 

  

Josef Krčmář přišel na svět rok před vznikem Československé republiky v podhůří Orlických hor, v obci Česká Rybná u Žamberka. Po maturitě v Kostelci nad Orlicí zahájil vojenskou službu – sloužil v Čáslavi, Litoměřicích, Kroměříži a Bratislavě a zažil demobilizaci v březnu 1939. Dne 10. května proto překročil maďarsko-polské hranice do Polska, kde se v té době ustanovila vojenská skupina Legion polski v Krakově pod vedením nadporučíka Krále. „Moje číslo bylo 94 a ještě tentýž měsíc jsem se sto desíti důstojníky odjel lodí Bathory do Francie, kde jsme přistáli začátkem června. Já odmítl vstoupit do legie a zůstal jsem v civilu.“  Po dvou týdnech strávených v Paříži získal zaměstnání v Barbizonu u Fontainebleau a v září 1939 po vypuknutí války vstoupil do československé zahraniční armády, jež se formovala na jihu Francie v městečku Agde. Krčmářovým číslem bylo A 710. Sloužil u 2. pěšího pluku, poté se dal k ženistům. Výcvik se odehrával v Avignonu.

 

 

Ve válce s bezstarostnými lidmi

 

„Francouzi byli bezstarostní lidé, kteří si válku nepřipouštěli – měli kolonie, z kterých žili, a žili si dobře. S námi vycházeli vždy výborně,“ popisuje poměry ve francouzské armádě Krčmář, ale podotýká, že z vojenského hlediska nebylo vše, jak má být, například munice od Francouzů obsahovala součástky, které spolu ne vždy konvenovaly. „Mohu uvést příběh ze své praxe. Když jsem držel na řece Marně noční službu, viděl jsem, jak po silnici ze severu na jih jede celá francouzská armáda (na ústupu před Němci) – každý Francouz držel láhev vína a byli rádi, že vůbec jedou. Ti starší z francouzských vojáků, co měli zkušenosti z první světové války, to byli dobří vojáci, těm mladým to však bylo jakoby jedno, což se také projevilo. Až později teprve dělali Němcům veliké potíže.“

 

 

Mikrospánek bez řidičáku

 

Nejdřív dostali francouzskou uniformu světle modré barvy ještě snad z dob císařství, až později před odjezdem na frontu fasovali kompletní novou zelenou uniformu. „My jako ženijní rota jsme byli plně motorizovaní s automobily a motocykly, rota měla pětapadesát lidí. Jako četař aspirant jsem měl k dispozici saidku i s šoférem – shodou okolností tento šofér byl pozdější parašutista Kotásek, který seskočil na Moravě, a než by se vydal Němcům, raději se zastřelil. Přestože jsem neměl řidičský průkaz, s Kotáskem jsme se při řízení střídali, protože se ustupovalo v chvatu. Jednou si vzpomínám, že jsem při tom usnul, naštěstí jsem zajel směrem do kopce, a tak se nic nestalo, jen mi chcípnul motor.“

 

 

Evakuace do Velké Británie

 

„V květnu 1940 jsme odsud odjeli na frontu, s nadporučíkem Coufalem jako velitelem. Jak to dopadlo, je známo – válka na východě byla prohraná. Naše jednotky v počtu pěti tisíc mužů (dva pluky, ženijní a telegrafní rota) ustoupily na jih Francie do Bordeaux a odsud jsme odjeli nákladní lodí z Francie. S námi tehdy jela i část osazenstva velvyslanců a atašé z Paříže.“ 

 

Josef Krčmář podotýká, že evakuaci z Francie napomohla jedna okolnost: kapitánova manželka byla polské národnosti. Tak se vojáci transportovali do Velké Británie a v červenci se ocitli v Liverpoolu, aby se zanedlouho poté předvedli při přehlídce prezidentu Benešovi. Šlo o jedenáctitisícovou divizi z nadpoloviční většiny tvořenou Čechoslováky, kteří byli ve Francii na práci, a ze tří tisíc uprchlíků z Československa. Tak vznikla samostatná armáda určená k obraně Britských ostrovů, v anglické armádě.

 

 

Přísně dodržované společenské normy

 

„V Anglii nás čekalo velmi dobré přijetí, oni tam přijímali každého dobře a tím lépe vojáky – nutno připomenout, že v roce 1940 byla Anglie jediným státem, který válčil s Hitlerovým Německem, Francie přece kapitulovala. Pro srovnání – panoval zde ohromný pořádek a všechno zde mělo svůj řád, pozoruhodné bylo také zachovávání společenských norem. Bylo to vidět, když jsem byl určen do kurzu na sever Anglie, kam jsem cestoval vlakem, jako důstojník pochopitelně první třídou. Když jsem dojel na místo, přišli ke mně zaměstnanci, bagáž mně sebrali, řekl jsem, kam mám namířeno, a čekal na taxík. Za mnou byl generál a neexistovalo, aby byl odbaven přede mnou. Nutno říci, že naši hoši ze začátku přeskakovali, ale pak přišli na to, že to není dobré.“

 

Zajímavé bylo, že v anglické armádě byl nadbytek důstojníků a málo mužstva – a tak například kulometná rota, v které sloužil Josef krčmář, byla složena z důstojníků. Pamětník Krčmář zde jmenuje některé z nich: Velitelem byl podplukovník Čermák, rotným poddůstojník major Voves, velitelem roty nadporučík Bohataj, velitelem prvního družstva nadporučík Pechal, prvním kulometčíkem poručík Opálka a prvním pomocníkem nadporučík Josef Krčmář. Dalším pomocníkem byl synovec prezidenta Beneše.

 

 

Nedělní odpoledne

 

„V anglické armádě byl následující pořádek: oni u jednotky měli svého faráře, většina jich byla anglikánů. Ale pro ty, kdo byli katolického anebo židovského vyznání, v neděli přistavili auto, aby mohli jet na bohoslužbu do města. Já jsem tam sloužil s podporučíkem Buršíkem, pochopitelně jsme anglikáni nebyli, ale do města se nám nechtělo. A tak jsme šli s těmi anglikány na mši. V tom baráku byla sedadla, vepředu bílý stůl, dovnitř rotu vede seržant a naše místo bylo vepředu, kde byly knihy k té mši. Odpoledne jsme s kámošem pili whisky.“ Josef Krčmář dodává jako dnes neuvěřitelnou příhodu, že podroušený stav mohl být při posuzování prohřešku polehčující okolností, jako se to přihodilo při jedné autonehodě vojákovi, kterému byla i z těchto důvodů odpuštěna škoda.

 

 

Vánoce v Británii

 

„Zajímavou událostí byly Vánoce. Na Štědrý den jsme dopoledne hráli rugby, stálý stav versus manšaft. Do stálého stavu patřili důstojníci a seržanti a nikdo nikoho nešetřil. Potom byla večeře, k ní bylo vepřové, ale ne knedlo vepřo zelo, ale s brambory, a k tomu bylo jablečné pyré. A zajímavost je, že my, důstojníci a seržanti, jsme obsluhovali manšaft, roznášeli jsme jídlo.“

 

Josef Krčmář absolvoval pěší výcvik, kulometný výcvik, v roce 1940 byl u kulometné roty a rok nato přešel k rotě ženijní. V roce 1943 se přihlásil a byl přijat na stáž do britské armády a stal se součástí 315. ženijní gardové obrněné roty, později nasazené do vyloďovacího prostoru u Cannes. Na přelomu srpna a září se ocitl u československého sboru, který měl v tu chvíli stanoviště v Rumunsku, aby se účastnil Karpatsko-dukelské operace. 

 

 

Méně vybavení, více improvizace

 

Rozdíl mezi poměry v Anglii a na východní frontě ilustruje pamětník Krčmář následujícím srovnáním: „Jako velitel čety jsem měl v Anglii k dispozici deset vozidel, k osobnímu využití malé obrněné vozidlo. Zato na Východě jsme měli akorát lopaty a krumpáče – výhodou však bylo mužstvo, které dokázalo dokonale improvizovat. Potřeboval jsem například udělat most a nebyl materiál, avšak byly okolo stromy. Nevýhodou bylo, že skoro nikdy nebyl plný stav. Chybělo i padesát procent lidí nebo více.“

 

 

Vyletět na kadibudce

 

Krčmář byl po příchodu na východní frontu velitelem první roty a zástupcem velitele druhého ženijního praporu. Když tento padl, velel praporu Krčmář. Hned první týden po zahájení Dukelské operace padl dělostřelec Bílek, s kterým Krčmář strávil vánoce 1941 v Anglii.

 

„Němci minovali, co mohli. Příklad: voják ve vesnici šel na vesnický záchod, na tu budku, a vyletěl i s budkou. Nebo v chalupě šlápnul na druhý schod – vyletěl. Nikdo si nedovolil použít bunkr po Němcích dříve, než jsme ho odminovali,“ popisuje Krčmář. „Pomník v podobě žulového rozpůleného balvanu má u hranic i velitel první brigády generál Sázavský. Najel džípem na hloubkovou minu asi sto metrů poté, co naše jednotky překročily i s dělostřelectvem hranice. Hloubková mina byla nálož trhaviny uložená v zemi, která byla časovaná (rozněty byly buď na čas, nebo chemicky, nebo na náraz). A on na ni najel v tu chvíli, co vybuchla. Generál Sázavský byl mrtvý, řidič byl mrtvý a jeho pobočník, štábní kapitán pan Němec, který seděl vzadu, vyletěl do lesa, a nezemřel. Zemřel později někde na Liberecku.“  Blízko pomníku generála Sázavského a hřbitova obětí války z roku 1944 stojí dnes i památník ženistů.

 

 

Mohykáni obrození

 

Jako velitel ženistů měl Josef Krčmář na starost zařizování stavby mostů a také zásobování. Do Čech se po válce dostal až v polovině června. „Měl jsem po válce štěstí, že mě nezavřeli, v partaji jsem nebyl, pak jsem ale stejně přišel o místo v roce 1968. Můj vnuk se dnes diví, proč jsem se šel nechat zabít do války, jenže já byl produkt konečné fáze obrození, my byli vlastenci,“ vysvětluje své motivy bránit vlast Krčmář s tím, že nikdy v životě toho nelitoval.

 

 

Nahrávka: Alexandra Dekanová (2001)

 Text: Iva Růžičková (2011)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Iva Chvojková Růžičková)