The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Krbůšek (* 1952)

Pracoval jako dělník, ve volném čase vystavoval zakázané umělce

  • narodil se v roce 1952 v Ústí nad Labem

  • vyrůstal v Šumperku

  • od roku 1978 žil v Praze

  • spolupracoval s Jazzovou sekcí

  • od roku 1984 pořádal výstavy ve foyer Kulturního střediska Opatov

  • vystavoval zde umělce, kteří jinde vystavovat nesměli

  • některé z výstav se dočkaly zákazu

  • v březnu 1989 byl zatčen, když na pracovní schůzi veřejně projevil svůj názor na politickou situaci

  • v říjnu 1989 byl soudem osvobozen

  • po revoluci vedl Galerii Ruce a Galerii Václava Špály

Jaroslav Krbůšek se narodil v roce 1952 v Ústí nad Labem. Vyrostl ale v Šumperku, kde jeho rodiče, oba dělníci, našli záhy poté práci i byt. Otec ani matka s ním o politice nemluvili a příliš je nezajímala ani kultura, kterou on v období Pražského jara naopak začal intenzivně vnímat. Byl solitér, do Pionýra nechodil a v šestnácti letech dostal dvojku z mravů, když na dotaz po pionýrském šátku učitelce odvětil, že mu s ním matka „nastavila trenýrky“.

V srpnu 1968, když Pražské jaro skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy, do Šumperka vjely polské tanky s polskými vojáky. „Na první velké křižovatce v Šumperku jim cestu zatarasil kamion, řidič ho zastavil uprostřed křižovatky, zamkl ho a odešel. Ty tanky se zastavily, vojáci dlouho diskutovali, až nakonec první tank narazil do toho kamionu a prostě ho odsunul. Vojáci vjeli na Stalinovo náměstí, kde už byl dav lidí, kteří je nechtěli pustit dál. Pustili je až tehdy, když zase ten první tank se posunul na kraj vozovky, kde byla zaparkovaná auta, a všechna ta auta přejel. Lidi se rozutekli a tím začala okupace.“ Polské vojáky pak nahradili ti sovětští – v Šumperku měli velkou tankovou základnu.

Okupace Krbůškovým viditelně život nepřevrátila, oba rodiče si práci udrželi. Jen pro Jaroslava bylo čím dál obtížnější dostat se k dobré literatuře nebo publikacím o výtvarném umění. Měl štěstí, že když se v nové šumperské knihovně pídil po knihách, narazil tam na spřízněnou duši. „Řekla mi: ‚Máme tady leccos, ale má to háček. Skoro všechno to, o co máš zájem, přijde zlikvidovat.‘ Tak jsem postupně odnesl knížky, které mě zajímaly, pak výtvarné umění, časopisy. Ona mi v tom pomohla. A to byl základ mého zájmu o kulturu.“

Šťoural jsem do systému – ale jen tak, aby mě nezavřeli

V roce 1969 jako šestnáctiletý učeň odjel do Prahy na pohřeb Jana Palacha i na demonstrace kolem hokejového vítězství Čechoslováků nad Sověty. Po vyučení pamětník pracoval v šumperském autoservisu, oženil se a založil rodinu. Z vojny se dostal po dvou měsících díky kotníku, který mu následkem úrazu v dětství často otékal. „Půjčoval jsem si od svých spolubojovníků menší boty nebo jsem si třeba vzal dvoje silné ponožky. Večer mi ti generálové koukali na nohu a nechápali, jak takového kripla vůbec mohli odvést,“ popisuje Jaroslav bolestivou, ale úspěšnou strategii, která mu nakonec umožnila opustit socialistické kasárny.

„Neměl jsem rád komunisty a velmi mi vadilo, že žiju v tomhle systému,“ říká pamětník. „Tak jsem je zlobil. Ale vždycky tak – protože už jsem tehdy měl dvě děti – aby je to sice štvalo, ale aby mě nezavřeli.“ V autoservisu ho zvolili předsedou Revolučního odborového hnutí (ROH), což mu dávalo pozici, ze které občas mohl „šťourat“ do věcí, které nemohl přímo odmítnout. Ozval se tak například během povinného politického školení v roce 1977, kdy režim rozpoutal kampaň proti Chartě 77.

„Politruk říká, že si budeme povídat o politické situaci v Severní Koreji. A začal přednášet. Já jsem se po pěti minutách přihlásil a říkal jsem, že nějaká Severní Korea nás vůbec nezajímá, že nás zajímá, co je tak strašného na té Chartě 77. A že bychom byli velmi rádi, kdyby nám to donesl – abychom věděli, proč je kolem toho takový humbuk. On řekl, že to nejde, že to nemá a že ani neví, co tam všechno je. My jsme řekli, že v tom případě je zbytečné, abychom tam seděli, a šli jsme pryč.“

Mladá rodina v Šumperku nemohla sehnat byt, a do Prahy naopak komunisté na bydlení lákali mladé dělníky, proto se Krbůškovi v roce 1978 přestěhovali do hlavního města. Jaroslav se na deset let upsal strojírenské firmě TOS Hostivař jako obráběč kovů, a mohl si tak vybrat byt. Zvolil bydlení v paneláku na nově vzniklém sídlišti Jižní Město, kde si na střechu mohl instalovat anténu a kromě Hlasu Ameriky pak ladit i polské rádio.

V Praze okamžitě zakotvil v Jazzové sekci, původně úzce zaměřeném sdružení fandů jazzu, které však v polovině sedmdesátých let přerostlo v zásadní kulturní fenomén s mnoha aktivitami v oblasti hudby, ale i literatury, divadla, filmu a výtvarného umění. Aktivně pomáhal s činností Jazzové sekce a na oplátku získával kvalitní hudbu i literaturu. Obzvlášť důležitá pro něj byla edice Situace, již vedl Karel Srp mladší a která se zabývala soudobým československým výtvarným uměním. Podílel se i na akci Minisalon Josky Skalníka, který oslovil na tři sta československých výtvarníků s možností realizovat libovolné dílo do dřevěné krabičky, které Jazzová sekce nechala vyrobit. Jaroslav krabičky výtvarníkům roznášel – a díky tomu se seznámil i spřátelil s řadou umělců, o jejichž dílo se zajímal.

Galerie Opatov

„Jednoho krásného dne jsme se takhle trošku opili při velmi příjemné návštěvě u Věry a Vladimíra Janouškových. On byl zrovna v situaci, kdy se chystala jeho výstava v Brně. A jak u komunistů bylo zvykem, nechali ho trochu natěšit, a pak mu to dva dny před vernisáží zakázali. On byl strašně přepadlý. A já jsem řekl: ‚Poslouchejte, pane Janoušku, mně se nezdá, že by komunisti měli oči úplně všude. Musíme najít nějaký prostor na okraji Prahy, kde to nebude tak na ráně.“ Takový prostor vzápětí pamětník skutečně našel – paradoxně stačilo, aby vyhlédl z okna svého bytu na Jižním Městě. Spatřil opatovské kulturní středisko, jehož ředitelem a dramaturgem tehdy byl Vojtěch Lindaur. Zašel za ním s nabídkou, že bude ve foyer kulturního domu namísto obrázků dětí z místních mateřských škol vystavovat současné československé umění – a Lindaur souhlasil.

Vladimír Janoušek nakonec výstavu v kulisách socialistického kulturního domu odmítl, jiní ale souhlasili: jako první tu v roce 1984 vystavil své kresby a plastiky sochař a kreslíř Karel Nepraš. Jaroslav výstavní prostor postupně vylepšoval, instaloval osvětlení a čtyřmetrovou bílou plochu, všechno přitom dělal ve svém volném čase a za vlastní peníze – po celou dobu se dál živil jako dělník v TOS Hostivař. I díky tomu na něj komunisté tolik nemohli, a během osmi let tak v Galerii Opatov uspořádal celkem 111 výstav, vesměs umělců, kteří měli problémy vystavovat jinde.

„Výstavy nebyly zakázané, ale ani povolené. Nebyl to underground. Fungovalo to tak, že jsem musel na Odbor kultury Prahy 4 odevzdat papír, kde se pravilo, co všechno tam budu vystavovat, jak to bude pověšené, kdo to udělal, kdo to zahájí a co bude říkat. To jsem musel odevzdat soudružce Křížové, ta to hodila do poličky a čekala. Výstava proběhla, nikdo si nestěžoval – v tom případě to za tři měsíce podepsala a strčila jinam.“

Některé výstavy se ovšem dočkaly zákazu i několik dní po vernisáži. Vadilo například všechno, co zavánělo náboženstvím, třeba bronzové hlavy Evy Kmentové, které podle soudružky Křížové měly svatozář. Neprošel ani nahý anděl Jiřího Davida nebo pastely Viktora Pivovarova znázorňující uklízečku v Leninově mauzoleu. „Ze začátku, když to potřebovali zakázat, tak tam poslali jakousi babičku s holí, která údajně byla dřívější ředitelkou nějaké školy, a ta tam začala hulákat – třeba na výstavě Čestmíra Kafky – že to, co se tady vystavuje, ponouká dnešní mládež k násilí. Začala tam šermovat tou holí a nakonec docílila toho, že se výstava zakázala,“ vzpomíná Jaroslav Krbůšek.

V roce 1986 se činnost galerie na několik měsíců úplně zastavila poté, co odbor kultury zakázal výstavu signatářky Charty 77 Olgy Karlíkové. Pak ale pamětníkovi překvapivě vyšel vstříc nový ředitel KS Opatov, který výstavy znovu povolil. „On studoval v Moskvě nějakou vojenskou školu, to už samozřejmě v Rusku byla perestrojka. Vrátil se do Prahy, potřebovali ho někam šoupnout a šoupli ho do toho kulturního střediska. Nikdo ho neznal, nikdo nevěděl, jestli to není nějaký agent nebo estébák, a všichni z něj měli strach.“ Jaroslava Krbůška dokonce zaměstnal na částečný úvazek – oficiálně prý jako „uklízečku“.

Výstavy tak pokračovaly až do roku 1992 a kromě vernisáží se tu konala i různá setkání se spisovateli a další kulturní akce. Výstavy zahajovali renomovaní kunsthistorici a kurátoři a ke každé z nich také vycházel „jednolist“ s reprodukcí a textem od některého z teoretiků výtvarného umění. Šlo v podstatě o samizdat, který „načerno“ tiskla Státní tiskárna cenin, a který proto neprocházel žádnou cenzurou.

V čele dělnického odporu

Koncem osmdesátých let Jaroslav Krbůšek chodil na protirežimní demonstrace. Dne 28. října 1988 ho na Václavském náměstí zatkli. „Když se mě ptali, kdo jsem, řekl jsem, že jsem dělník z TOS Hostivař, a oni zpozorněli – tak to bylo vždycky,“ popisuje pamětník, jak díky dělnickému zaměstnání vyvázl jen s dvěma stovkami pokuty. Od té doby byl ale opatrnější a dával si pozor, aby z demonstrací vždy včas utekl.

Přesto se ještě v březnu 1989 dostal do svého vůbec nejvážnějšího střetu s režimem. Bylo to krátce po výročí „Vítězného února“, kdy v Rudém právu vyšlo provolání ÚV KSČ k tomuto datu. Brzy nato se i na nástěnce TOS Hostivař objevilo obligátní vyjádření podnikového vedení – tak jako obvykle plné nicneříkajících frází, ale zakončené výzvou, aby pracovníci sdělili své „náměty a podněty“ nejbližším funkcionářům, že budou použity pro formulaci celozávodního stanoviska. „Chodil jsem kolem toho asi týden a říkal jsem si: Sakra, když oni mě přímo vyzývají, abych řekl, co si o tom myslím, tak to je přece úplně ideální! Doma jsem si sedl a napsal jsem takový poměrně hutný text. Ten jsem donesl do fabriky, že ho nechám přečíst některým lidem, o kterých jsem věděl, že by to mohli podepsat. A že to pak zanesu tomu předsedovi komunistické strany v tom TOS Hostivař.“

Ale dopadlo to trochu jinak – shodou okolností se toho dne konala pracovní schůze, na níž rozzlobení dělníci projevili značnou nespokojenost s chodem podniku. Jaroslav se přihlásil a vysvětlil, že právě sepsal text, kde shrnul obecnější příčiny pracovního marasmu. A když ho kolegové vyzvali, aby tedy text přečetl, udělal to. „Sklidil jsem potlesk, jenomže tím, že jsem to veřejně přečetl, jsem se dopustil pobuřování.“ Kopii textu, který mezitím podepsalo asi pětatřicet dělníků, pak zanesl závodnímu výboru strany. Tam už si pro něho přišli estébáci v civilu a odvezli ho na služebnu bezpečnosti v Hostivaři. A odvedli i pět signatářů, jejichž jména se pod pamětníkovým prohlášením objevila nejvýše.

„Dělníci v TOS Hostivař řekli, že pokud nás nepustí, nebudou pracovat – což bylo naprosto úžasné gesto!“ Jaroslava Krbůška pustili téhož večera a jeho kolegy ještě o něco dříve. Komunisté si se vzpurnými dělníky nevěděli rady. „Dohodli se, že by nebylo vhodné dělníky trestat a že to vyřeší tak, že udělají schůzi, kam přijdou příslušní komunističtí pohlaváři. A že nám vysvětlí, že to, co jsem tam napsal, není pravda.“

Rudé právo pak referovalo, jak tajemník pražského výboru KSČ Miroslav Štěpán „navštívil dělníky, prohlédl si provozy a pogratuloval jim k dobrým výsledkům“. Nebyla to pravda, skutečnost byla výrazně konfliktnější. „Začali nás školit a během asi pěti minut se tam lidé rozzlobili natolik, že opravdu tam byla velmi rozjitřená atmosféra. Lidi na ně svalovali veškeré problémy ve státě, nadávali. Něco podobného soudruzi bezesporu neslyšeli, ještě ke všemu od dělníků. Bylo to pro ně šokující,“ vypráví pamětník s tím, že nevydařenou schůzi se jeho přátelům podařilo tajně nahrát – a večer ji vysílal Hlas Ameriky.

Tohle už Jaroslavu Krbůškovi jen tak neprošlo. Zároveň se ale orgány rozpakovaly potrestat přímo tuto dělnickou aktivitu. Pamětník dostal předvolání k soudu, protože prokurátor prý „přehodnotil“ jeho dřívější mírné potrestání po zatčení na demonstraci 28. října. Díky Olbramu Zoubkovi však Jaroslav našel dobrou obhájkyni, s níž se dohodl, že se budou snažit soud co nejvíc protahovat. V říjnu 1989 ho soud osvobodil, prokurátor se ještě odvolal, ale 28. října pamětníkovi přišlo oznámení, že „prokurátor se odvolal proti svému odvolání“ – a tím pro něho celá věc definitivně skončila.

Mohl jsem vystavovat, co jsem chtěl – když jsem na to měl peníze

Galerie Opatov fungovala do roku 1992, pak již tento výstavní prostor pamětníkovi „nedával smysl“. Navázal ale činností v Galerii Ruce v centru města a poté od roku 1995 vedl Galerii Václava Špály, kterou rekonstruoval a ve dvou koncepčně propojených částech uspořádal na sto padesát výstav.

„To už bylo úplně jiné než Opatov, protože vypukl kapitalismus a s tím související: peníze, peníze, sponzoři, prachy, prachy! Už to nebyla taková radost a takový žertovný příběh jako tehdy s tou soudružkou, která mi to povolovala, nebo nepovolovala. Samozřejmě v obou těch galeriích jsem si mohl dělat, co jsem chtěl – když jsem na to měl peníze. A to nebylo úplně jednoduché. Ve Špálovce jsme museli sehnat 85 tisíc měsíčně jen na provozní náklady.“

Zlatá éra pamětníkova působení v Galerii Václava Špály skončila v roce 2000 výstavou Malík urvi skupiny Pode bal. Ta tu vystavila portréty stále činných politiků, kteří před revolucí spolupracovali s komunistickým režimem. Někteří z nich to pak galerii „zavařili“, třeba tehdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr, který se postaral, aby galerie přišla o svého hlavního sponzora.

Jaroslav Krbůšek poté dostal různé kurátorské nabídky, jako galerista už ale prý cítil únavu. Byť dnes už podle něho u nás existuje stabilní trh s uměním, objevili se sběratelé ochotní umění nakupovat, a financovat galerie už proto není tak obtížné jako v devadesátých letech, on sám už se na galerijní scéně pohybuje jen okrajově. „Už jsem na to byl trošku alergický a říkal jsem si, ať to dělají noví lidé, absolventi škol, kunsthistorie a podobně, kterým to patří víc než mně. A já jsem začal trochu prodávat – a trochu víc si užívat života.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)