Jakov (Яков) Kravčinský (Кравчинский)

* 1933  

  • „Faktem je, že po válce se hodně Židů vracelo do svých starých bytů, ale ty již byly obsazené. Kdo by se vzdával bytu, ve kterém jste bydleli dva až tři roky. A tak nemáte kam jít. Začaly třenice, a docela velké. Vím to, protože se to dělo i v našem domě ve druhém patře. Skončilo to tak, že se byt rozdělil na dvě části, zůstali tam noví i staří nájemníci. Ale na mnoha místech je prostě zpátky nepouštěli. Kampak, Židi? A ti si pak začali stěžovat Michoelsovi na Židovském antifašistickém výboru. Před Michoelsem měla vláda respekt, byl totiž vlivnou osobností. Znal ho celý svět. To se ale vedení moc nelíbilo. Rozhodli, že se ho musí zbavit. A tady byl zabit, v Minsku. Měl na výběr, zda jet do Vilniusu, nebo do Minsku. Vybral si Minsk. Co se mu stalo v Minsku, víte stejně dobře jako já. Potom začaly třenice. A pak začal další příběh, vznik Izraele, arabsko-izraelská válka. A jestliže nejprve Sovětský svaz stál na straně Izraele, tak potom z nějakého důvodu obrátil a začal podporovat Araby. Začalo antisemitské hnutí.“

  • „Přišly těžké časy, když byl zlikvidován Židovský výbor, když zabili Solomona Michoelse. Potom začalo utlačování. Postoje vůči Židům se začaly měnit. Ne veřejně, ale mezi lidmi. S prací to bylo těžší. Kdo pracoval, mohl pracovat dále, ale další kariérní postup byl složitý. Říkalo se, že je tu tajný pokyn: “Kdo pracuje, ať pracuje, ale nesmí se dostat nikam výš.“

  • „Utíkali jsme za těmi chlapci, které vedl tzv. průvodce. Byli však již daleko vepředu. Odtrhli jsme se od nich. Šli jsme ulicí Zaslavskou do oblasti cihelny. Lidé, kteří s námi šli, se začali vyptávat, kdo nás teď povede. Mnozí se chtěli vrátit do ghetta, prý, že by si počkali na jinou příhodnou dobu. Ne každý umí riskovat. Máma byla rázná žena. Říkala, že kdo chce, ať se vrátí do ghetta, ale ona půjde dál. 'Ať mě raději rovnou zastřelí, ale v Jámě mě neuvidí!' Dodneška si tato slova pamatuji. A tak jsme pokračovali. A všichni ostatní šli za námi. Věděli jsme, že musíme projít kolem cihelny – tam bylo spousta léček. Ale proklouzli jsme. Když k nám přicházeli průvodci, vysvětlovali nám cestu. Museli jsme přejít přes železniční trať. Nevím jak, ale podařilo se nám to. Došli jsme k trati, zastavili se a čekali. A najednou z jedné i druhé strany jely proti sobě dva vlaky, jeden na frontu, druhý z fronty. Když projely, stráže se stáhly a nám se podařilo přes trať proklouznout. Maminka znala názvy několika vesnic, kterými jsme měli procházet. Základním bodem byla Stará Ves. Přiblížili jsme se k nějaké vesnici, k poslední chalupě. Všichni se schovali za rohem, jenom my s maminkou jsme zaklepali na okno, abychom se zeptali se na cestu.“

  • „Když došlo k hrozivému čtyřdennímu pogromu, podařilo se nám schovat do tajné místnosti, tzv. maliny. Kluci ji udělali. Jelikož jsme bydleli v podkrovní místnosti, udělali ji v ostění o velikosti jeden metr. Nahoře byla železná střecha, teplota v místnosti dosahovala třiceti stupňů. Choulili jsme se tam. Chlapec jen stihnul chytit za kliku a zavřít dveře, když se u nich objevili policisté. Rozlišovali jsme pouze ruštinu a ukrajinštinu, ale byly tam i pobaltské jazyky, pro nás to byli Němci. Něco hledali, do všeho bušili, ale díky bohu nás nenašli. V té době byl bratrovi jen jeden rok. Narodil se 25. července, byl mu rok a tři dny. V takovém horku mu nemůžete vysvětlit, že by měl mlčet. Začal vzdychat. Položili mu ruku na obličej, aby byl zticha. Když odešli, byl po smrti. Bohužel. Zůstal jsem sám. Můj bratr byl pryč. Nestihl ani dostat jméno. Maminka stále doufala, že se s někým dohodne, aby ho přenesla z ghetta do tzv. ruské čtvrti, takže si nepřála, aby si na nějaké jméno zvyknul, pro jistotu. Čekali jsme v „malině“ čtyři dny. První noc jsme se dostali ven, chtěli jsme se podívat do našeho pokoje, žili jsme tam my, ještě další rodina a dva kluci. Zůstával tam jeden nemocný chlapec a ten byl na místě zastřelen. Báli jsme se a schovali jsme se na půdě. V pět hodin ráno se policisté objevili znovu a vykřikovali: „Židé, vylezte ven, je po všem!“. Pravděpodobně někdo vylezl, ale my jsme se schovali a zůstávali dál na místě. Trvalo to čtyři dny. Pracovní brigáda se do ghetta nevracela, mysleli jsme, že ghetto již neexistuje.“

  • Full recordings
  • 1

    Minsk, Bělorusko, 09.06.2021

    (audio)
    duration: 01:11:00
    media recorded in project Rozvoj historické paměti Běloruska
Full recordings are available only for logged users.

Ať mě radši zastřelí, ale v Jámě mě neuvidí

Jakov (Яков) Kravčinský (Кравчинский), 2021
Jakov (Яков) Kravčinský (Кравчинский), 2021
photo: Post Bellum

Jakov Vladimirovič Kravčinský se narodil 25. října 1933 v Minsku v bývalé BSSR. Matka Dora Těvelevna pocházela z židovské rodiny Rózy a Tevja Steinových z obce Loša Uzdenského okresu a pracovala v oděvní továrně. Otec Vladimír Josifovič Kravčinský, rodák z židovské rodiny Rivky Kravčinské z Vitebsku, pracoval jako vedoucí obchodu s pečivem. V červnu 1941 byl jeho otec povolán do armády, matka v osmém měsíci těhotenství spolu s Jakovem skončila v minském ghettu. Jakovův bratr se narodil v ghettu 25. července 1941. Z odvodního místa byl jeho otec okamžitě přesunut do zajateckého tábora. Následně z něj utekl a připojil se ke své rodině v ghettu. V ghettu vstoupil do podzemního hnutí, a když nacisté činnost podzemí odhalili, uprchl v dubnu 1942 k partyzánům. Během čtyřdenního pogromu, který začal v ghettu 28. července 1942, se Jakov s matkou a bratrem schovávali v tajné místnosti, tzv. malině, kde se jeho roční bratr udusil. Nakonec 30. dubna 1943 matka s Jakovem uprchli z ghetta do lesa k partyzánům. Díky matčinu odhodlání se podařilo zachránit dalších deset lidí, kteří je následovali. Podařilo se jim najít Zorinovu partyzánskou jednotku a druhý den je jejich otec vzal do partyzánské jednotky velitele Ganzenka, kde sloužil jako minér. Po osvobození Běloruska se rodina vrátila do Minsku. Jakov absolvoval základní školu a Gomelskou radiotechnickou střední odbornou školu sil protivzdušné obrany. Sloužil v tajné jednotce protivzdušné obrany ve městě Drohobyč ve Lvovské oblasti. V roce 1975 odešel z armádní služby, vrátil se do Minsku, kde i v důchodu pokračoval v pracovní činnosti. Od roku 1994, po smrti své manželky Belly Moisejevny, rovněž bývalé vězeňkyně ghetta, se Jakov Vladimirovič věnuje veřejné práci. Napsal knihu o svém pobytu v ghettu, přednáší v minském a dortmundském centru Historická dílna, účastní se akcí na památku obětí holocaustu. Syn Anatolij Kravčinský žije se svojí rodinou v německém Essenu.