Jaroslava Kravčenková roz. Pernicová

* 1936

  • „Já jsem měla hrůzu u matematiky, pro mě matematika je prostě strašná. A co se stalo, bylo vedro, čtyřicet ve stínu, a já jsem vzala učebnice a šla do kostela sv. Kateřiny, tam jsem věděla, že mě nikdo otravovat nebude. Otevřela jsem to a vtom slyším: ‚No tak takové modlitební knížky, to jsem ještě neviděl.‘ Otočím se a tam katolický kněz. Říkám mu: ‚To je dobře, že jste tady, prosím vás, rozumíte tomu?‘ A on říká: ‚Představte si, že jo. Pojďte se mnou do sakristie.‘ Představ si, že to, co mi vysvětlil... že jsem obstála u zkoušek. To byla taková zajímavá věc. On mi to tak vysvětlil, že já jsem excelovala. Skončila jsem a říkám: ‚Pane řediteli, prosím vás, nemyslete si, že jsem tak chytrá, to mi právě vysvětlil katolický kněz. Abyste si nemyslel, já nechci šidit, to bych nepřenesla přes srdce.‘ A on říká: ‚Proč jste se přiznala?‘ No, tak jsem taková.“

  • „Přijde Hanička, říká: ‚Soudružko Jarunko, mně někdo šlohnul peníze.‘ Tak dobře, prohlídni si to ještě jednou, dívala se, nic nenašla. Tak říkám: ‚Tak víte co, vážení? Tady je třídní kniha, protože nejsem policajt, ale kantorka, tu knihu dám na stůl, všichni půjdeme ze třídy, a kdo tu stovku má, vložte ji do třídní knihy. Zkrátím to, vzala jsem pak třídní knihu a tam byla ta stovka. Tak jsem poděkovala a říkala jsem: ‚Opravuji sešity z češtiny, a kdo chce, jsem tu do tří hodin. Jestli myslíte, že někdo chce něco vysvětlit, tak přijďte. Za pět minut tři se to stalo. Představ si, Maruško, že paní žila s nějakým pánem, a to nikdo nevěděl, že je to ožralčisko, že je to rabiát, že je to cholerik a všecky peníze propil a ty děcka už tři dny nejedly. A on [kluk, který ukradl peníze] to nemyslel, že by chtěl krást, on pro ty svoje sourozence. Tak já jsem dodneška jeho jméno nevyslovila, nikdo nic se nedozvěděl. Říkala jsem: ‚Za to, že jsi přišel, tak to je tak něco nádhernýho, neboj, já to neřeknu.‘ Ale udělala jsem tam takovou revoluci v té rodině, že ten je dodneška beránek.“

  • „Chci říct jenom jednu věc, že jsem byla na té mateřské s Igorem, a chci říct, že jsem vůbec nic neudělala. Nic prostě, absolutně. Čím jsem se já mohla taky provinit? Jenže naše děcka udělala na pajdáku tryznu za Jana Palacha a tím to začalo. Tím to všechno začalo. Já si přestala myslet, že to byli lidi, kteří tohle udělali.“ – „A ty jsi nemohla do školství a hledala jsi práci a jak to dopadlo?“ – „První místo jsem měla v pekárně na Jugoslávské. Přišla jsem a říkám, že jsem bez práce, po pohřbu, bez koruny a mám tři syny.“ – „Ještě mi řekni, tvůj manžel, co se mu stalo?“ – „On se zastřelil. To bylo tak, že my jsme byli ve stejném věku […], to byl ohromný člověk. A on měl v Příboře službu [byl policista]. Ukazoval autu před ním, ať zastaví, protože mu nesvítila zadní světla, a ten pán pomalinku zastavoval a Robert se blížil k tomu autu a jeho srazilo další auto. Měl tak hroznou havárku, že to skončilo prostě sebevraždou.“ – „A ty jsi v té době pracovala v té pekárně?“ – „Já jsem tam přišla, pan vedoucí se mě ptá, co jsem, a já říkám, že jsem kantorka, a on: ‚Cože? Vy chcete jít do pekárny?‘ Já říkám, že je mi to jedno, kde půjdu, že kluci musí žít. Dobře, tak přijďte dneska ve dvě hodiny v noci, přijdete do expedice. A to bylo tak krásné s těma lidma, oni byli tak hodní. Já jsem přišla k peci, pán mi vysvětlil, co mám dělat, rohlíky. A teď přišel druhý pán a říká: ‚Prosím vás pěkně, paní učitelko, mohla byste mi říct, jak se jmenovala poslední židovská princezna?‘ Já říkám: ‚Ráda, jmenovala se Bereniké.‘ A on: ‚Je to učitelka, fakt!‘“

  • Full recordings
  • 1

    Dům s pečovatelskou službou Nový Jíčín, 15.10.2014

    (audio)
    duration: 01:52:23
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vždycky s úsměvem

dobova.jpg (historic)
Jaroslava Kravčenková roz. Pernicová
photo: soutěž

Jaroslava Kravčenková, rozená Pernicová, se narodila 11. října 1936 v Zubří u Rožnova pod Radhoštěm. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži a Vysokou školu pedagogickou v Olomouci. Až do sedmdesátých let se věnovala školství a vzdělávání. V roce 1969 působila na pedagogické fakultě a pomáhala studentkám organizovat tryznu za Jana Palacha. Po následných prověrkách byla vyloučena z komunistické strany a nesměla již dále působit ve školství. V roce 1976 její manžel, Robert Kravčenko, spáchal sebevraždu a ona zůstala sama se třemi dětmi. Rodinu mohla živit pouze manuální prací. Pracovala v pekárně a v továrně na klobouky. Trpěla plicním onemocněním a po srážce s autem skončila v invalidním důchodu. Žije v DPS v Novém Jičíně.