Jaroslava Kravčenková roz. Pernicová

„Přijde Hanička, říká: ‚Soudružko Jarunko, mně někdo šlohnul peníze.‘ Tak dobře, prohlídni si to ještě jednou, dívala se, nic nenašla. Tak říkám: ‚Tak víte co, vážení? Tady je třídní kniha, protože nejsem policajt, ale kantorka, tu knihu dám na stůl, všichni půjdeme ze třídy, a kdo tu stovku má, vložte ji do třídní knihy. Zkrátím to, vzala jsem pak třídní knihu a tam byla ta stovka. Tak jsem poděkovala a říkala jsem: ‚Opravuji sešity z češtiny, a kdo chce, jsem tu do tří hodin. Jestli myslíte, že někdo chce něco vysvětlit, tak přijďte. Za pět minut tři se to stalo. Představ si, Maruško, že paní žila s nějakým pánem, a to nikdo nevěděl, že je to ožralčisko, že je to rabiát, že je to cholerik a všecky peníze propil a ty děcka už tři dny nejedly. A on [kluk, který ukradl peníze] to nemyslel, že by chtěl krást, on pro ty svoje sourozence. Tak já jsem dodneška jeho jméno nevyslovila, nikdo nic se nedozvěděl. Říkala jsem: ‚Za to, že jsi přišel, tak to je tak něco nádhernýho, neboj, já to neřeknu.‘ Ale udělala jsem tam takovou revoluci v té rodině, že ten je dodneška beránek.“

„Chci říct jenom jednu věc, že jsem byla na té mateřské s Igorem, a chci říct, že jsem vůbec nic neudělala. Nic prostě, absolutně. Čím jsem se já mohla taky provinit? Jenže naše děcka udělala na pajdáku tryznu za Jana Palacha a tím to začalo. Tím to všechno začalo. Já si přestala myslet, že to byli lidi, kteří tohle udělali.“ – „A ty jsi nemohla do školství a hledala jsi práci a jak to dopadlo?“ – „První místo jsem měla v pekárně na Jugoslávské. Přišla jsem a říkám, že jsem bez práce, po pohřbu, bez koruny a mám tři syny.“ – „Ještě mi řekni, tvůj manžel, co se mu stalo?“ – „On se zastřelil. To bylo tak, že my jsme byli ve stejném věku […], to byl ohromný člověk. A on měl v Příboře službu [byl policista]. Ukazoval autu před ním, ať zastaví, protože mu nesvítila zadní světla, a ten pán pomalinku zastavoval a Robert se blížil k tomu autu a jeho srazilo další auto. Měl tak hroznou havárku, že to skončilo prostě sebevraždou.“ – „A ty jsi v té době pracovala v té pekárně?“ – „Já jsem tam přišla, pan vedoucí se mě ptá, co jsem, a já říkám, že jsem kantorka, a on: ‚Cože? Vy chcete jít do pekárny?‘ Já říkám, že je mi to jedno, kde půjdu, že kluci musí žít. Dobře, tak přijďte dneska ve dvě hodiny v noci, přijdete do expedice. A to bylo tak krásné s těma lidma, oni byli tak hodní. Já jsem přišla k peci, pán mi vysvětlil, co mám dělat, rohlíky. A teď přišel druhý pán a říká: ‚Prosím vás pěkně, paní učitelko, mohla byste mi říct, jak se jmenovala poslední židovská princezna?‘ Já říkám: ‚Ráda, jmenovala se Bereniké.‘ A on: ‚Je to učitelka, fakt!‘“