The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Krausová (* 1950)

• narozena 25. ledna 1950 ve Znojmě

• v letech 1965–1968 studovala na gymnáziu v Kolíně (SVVŠ)

• roku 1973 zakončila studium teologie na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

• po studiu teologie musela nastoupit jako dělnice do Kolínské rafinerie minerálních olejů (Koramo)

• v roce 1974 nedostala souhlas k vykonávání duchovenské činnosti

• roku 1975 začala pracovat jako prodavačka u firmy Moser, po půl roce byla z kádrových důvodů propuštěna

• poté získala místo v antikvariátu a od té doby se věnovala starým tiskům a grafickým listům

• v době natáčení v roce 2022 byla majitelkou antikvariátu U Mušle svatého Jakuba v Praze

Jana Krausová vyrůstala na velimské faře, kde její otec působil jako evangelický farář. Křesťanská výchova byla každodenní součástí života její rodiny. Ovlivnila ji tak, že se vydala ve šlépějích svého otce a rozhodla se také stát farářkou. Když v roce 1973 úspěšně dokončila studium teologie na Komenského bohoslovecké evangelické fakultě, mohla nastoupit na sbor. Psal se však rok 1973, kdy fakulta bojovala o přežití. Z jedné strany to byl tlak orgánů státní moci a z druhé tlak studentů, kteří se nechtěli smířit s perzekucí jak ve formě odebírání státních souhlasů některým farářům, tak i znemožnění absolventům fakulty vůbec na sbor nastoupit. I v této napjaté atmosféře měla Jana Krausová stále ještě naději na získání státního souhlasu k práci ve sboru. Byla zde však podmínka: alespoň rok pracovat v dělnickém prostředí. Což se také stalo. Její naděje však nadobro vyhasla, když jí poté církevní tajemník sdělil, že souhlas stejně nedostane, protože tak rozhodla vyšší moc.

Jana Krausová (nar. 25. ledna 1950) vzpomíná na své dětství ve velké rodině – měla ještě tři sourozence – velmi ráda. Vyrůstala v krásném prostředí velimské fary s rozlehlou zahradou. Otec to však jako tamní farář neměl v padesátých letech lehké. Maminka se starala o děti a vedla domácnost. Během několika let se ze Znojma přistěhoval dědeček s babičkou, aby pomohli s dětmi a také se zahradou, která přinášela radost i obživu. 

Dědeček Rudolf Kořínek pracoval do roku 1947 ve Znojmě u sklářské a keramické firmy Julius Sláma. Byl jeho spolehlivým zaměstnancem i pomocníkem. Rodina Slámova musela po válce narychlo opustit Znojmo a emigrovat. I tehdy dědeček pomohl. Jana Krausová vzpomíná, že Slámovi na ně nikdy nezapomněli. „U nás v Československu měli nějaký problém, ale doma se o těch věcech s dětmi nemluvilo. Báli se, že by to někde vyprávěly. Mrzí mě, že jsem se na spoustu věcí prarodičů a rodičů nezeptala. Slyším to z různých míst, že když už rodiče nebo jiní blízcí nejsou, tak teprve vyvstávají otázky, na co se člověk všechno měl nebo chtěl zeptat,“ vypráví Jana Krausová. 

Otec pamětnice se narodil ve Vídni. Jeho otec, architekt Josef Zlatohlávek, tam byl před a během první světové války zaměstnán u renomované stavební firmy. Pracoval na různých zakázkách jak přímo ve Vídni, tak i v jejím blízkém okolí. Často byl zván i do Čech. Zde mezi jeho pozoruhodné stavby patří především evangelické kostely v Liptále a v Třebíči. Význam Josefa Zlatohlávka také spočívá v tom, že byl (vedle Heřmana z Tardy a JUDr. Bedřicha Molnára) spoluzakladatelem Spolku pro zřízení českého evangelického reformovaného sboru ve Vídni. Sbor fungoval dlouhá léta a byl důležitým místem, kde se mohli shromažďovat Češi, a to hlavně během druhé světové války. Se sborem a s některými jeho členy rodina udržovala po léta kontakty. V roce 1968 zde otec pamětnice také kázal.

Byly dětmi z jiného světa

Na život Jany Krausové měla evangelická tradice určující vliv. Náboženská výchova byla samozřejmou součástí každodenního života celé rodiny. Kromě toho, že její otec pravidelně v neděli konal bohoslužby, vedl i tzv. nedělní školu pro děti a konfirmační cvičení. Na začátku 50. let byla ještě běžná nedělní odpolední shromáždění a také se během týdne vyučovalo náboženství v místní škole. To vše bylo časem buď státní mocí zakázáno, nebo pro strach a nezájem členů sboru zrušeno. Ve Velimi, v úrodném Polabí, žily odjakživa bohaté rodiny sedláků. Mnohé z nich byly sloupy místního evangelického sboru. V rámci perzekucí a kolektivizace zemědělství v padesátých letech se však musely mnohé z nich nuceně vystěhovat, čímž se ne nepodstatný počet členů sboru ve Velimi značně snížil. Ti, kteří zůstali, se díky politické situaci báli chodit na bohoslužby, posílat své děti do nedělní školy nebo na náboženství. Jana Krausová i její sourozenci tak přišli o některé kamarády a žili pak spíše v uzavřeném prostředí. Bylo jim spolu dobře, ale jako děti byly „tak trochu z jiného světa“, jak vypráví Jana Krausová. Nevstoupili ani do Pionýra.

Jako nejstarší ze sourozenců byla první, kdo začal chodit do školy. To, že byla z fary, pro ni rozhodně nebylo jednoduché. Horší vzpomínky má na chování některých učitelů než spolužáků: „Někteří učitelé se žákům snažili namluvit, že lidé, kteří chodí do kostela, modlí se nebo věří v Pána Boha, nemají o sobě a svém životě jasno. Někdo by se přihlásil a řekl: ‚Tak pozor, je to jinak,‘ ale já jsem toho nikdy nebyla schopná. (…) V tu dobu už nikdo ze spolužáků nebo jejich rodiče do kostela nechodil. S tím jsem tak trochu bojovala. Když jsem byla na druhém stupni, nastala tzv. šedesátá léta, a to už bylo lepší,“ vzpomíná Jana Krausová. Přišli noví učitelé a situace se uvolnila.

Velice ráda vzpomíná na rodinné pobyty v rekreačním středisku Sola fide v Janských Lázních, které patřilo pod Synodní radu: „Naše rodina to milovala, protože jsme tam podnikali výlety po horách a také se setkávali s rodinami jiných farářů a jejich dětmi. Vždy jsme odjížděli se spoustou nových zážitků. Pak jsme si psali a stýkali jsme se. S některými jsme v kontaktu dodnes,“ vypráví Jana Krausová.

U přijímaček na teologii se cítila jako doma

V roce 1965 začala Jana Krausová studovat na Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) v Kolíně. V maturitním ročníku uvažovala o studiu přírodních věd. „U nás doma však bylo takové nevyslovené přání, abych také studovala teologii. Tatínek říkal: ‚Bylo by to docela pěkné, máš pro to předpoklady,‘“ vzpomíná. Nakonec se skutečně rozhodla pro teologii, protože studium přírodovědy by podle ní bylo značně náročné a také byl rok 1968, kdy se otvíraly nové obzory a možnosti. U přijímacích zkoušek se setkala s profesory, které znala z jejich dřívějších návštěv u nich na faře. „Cítila jsem se tam celkem příjemně, jako doma,“ vzpomíná.

Báli se, že zavřou vysoké školy

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 byla Jana Krausová doma, ve Velimi. Rodiče byli na cestách po Německu. Využili tehdy téměř první příležitost vycestovat na Západ. Děti zůstaly doma. Rodiče se za několik dní po invazi vrátili zpět a tehdejší starosta je s nadšením přivítal. Lidé se postupně začali obávat o budoucnost: „Jestli zavřou vysoké školy? Co bude? V prvních chvílích si to člověk nedovedl úplně představit,“ vzpomíná Jana Krausová. Nic takového nikdy předtím nezažila. 

Vstup na fakultu zahájila okupační stávkou

Krátce po zahájení zimního semestru začala v Praze studentská okupační stávka, do které se Jana Krausová také zapojila. Stávka probíhala ve dnech 18.–21. listopadu 1968 na všech vysokých školách po celém Československu na podporu takzvaného „studentského desatera“. Studenti Akčního výboru pražských vysokoškoláků a Svazu vysokoškolského studentstva tehdy sepsali prohlášení s deseti požadavky, které zaslali vedení KSČ. Mezi ně patřilo například zrušení cenzury, svoboda slova, svoboda shromažďování, výjezdu do zahraničí, svoboda bádání a další. 20. listopadu se ke stávce přidal i Svaz pražských středoškoláků.

Studenti po dobu stávky spali ve spacácích na fakultě, během dne diskutovali o politické situaci a na některé školy přijeli i poslanci Národního shromáždění. Stávka měla podporu veřejnosti. Jana Krausová na tyto dny vzpomíná jako na čas naplněný neopakovatelnými zážitky. Vypjatou situaci na vysokých školách ještě v lednu umocnila smrt Jana Palacha, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se na Václavském náměstí demonstrativně upálil. Následný pohřeb byl opět velkou manifestací. Národ však nebyl natolik silný, aby dokázal zabránit tomu, k čemu došlo potom hned na jaře 1969, kdy nastoupila tzv. normalizace. Podle pamětnice se nabízí zamyšlení nad otázkou, jestli oběť Jana Palacha nebyla marná. Dodatečně k tomu doplňuje: „Pro dnešní mladé lidi, kteří o něm asi moc nevědí, je důležitější, než byl důležitý tehdy bezprostředně.“ 

V den pohřbu však v Praze nebyla. „Ten den jsme odjížděli s fakultou do Janských Lázní na rekreaci. A nikdo nechtěl rozhodnout, že by se jelo až o den později, takže jsme jako fakulta odjeli. Možná nějací jedinci nejeli, to si už nepamatuji,“ vzpomíná Jana Krausová.

Na jaře 1969, když se na pozici generálního tajemníka KSČ dostal Gustáv Husák, začaly čistky i mezi studenty a akademiky. Mnozí z nich byli za svou činnost odsouzeni do vězení. Mezi nimi například členové Hnutí revoluční mládeže Petr Uhl, Jan Frolík, Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta a další. 

Věděli, že za odpor by byli vyloučeni

Na fakultě, kde studovala Jana Krausová, odpor některých studentů proti nástupu normalizace zesílil. Na sejmutí československé a sovětské vlajky vyvěšených v únoru 1972 u příležitosti výročí komunistického převratu v roce 1948 zareagovalo vedení fakulty velmi tvrdě. Dokonce zřídilo vyšetřovací komisi. „Začalo se to vyšetřovat. Nikdy se nezjistilo, kdo je udal,“ vzpomíná Jana Krausová.

Za tuto akci byl Jan Kozlík, pozdější mluvčí Charty 77, v roce 1972 z fakulty vyloučen. Jediný, kdo se ho zastal, byl jeho spolubydlící Aleš Březina, za což byl okamžitě vyloučen také. „Teprve tím se fakulta morálně zhroutila,“ říká Jan Kozlík v článku Martina Šimka (zdroj: webové stránky města Mšeno, č. 0210). 

Jana Krausová vzpomíná, že se na tuto událost v podstatě nijak nereagovalo. „Studenti byli konzervativní. Nechtěli jít do extrémů, protože věděli, že to je pro ně konečná. Chtěli dostudovat.“

Studenti bojovali za státní souhlasy, ale fakulta se je snažila zachránit

V lednu roku 1973 se v bohosloveckém semináři v Jirchářích konal koncert Spirituál kvintetu. Zorganizovali ho studenti na památku Jana Palacha. Na koncertě vystoupil také Bohdan Mikolášek se svou písní Ticho. Pamětnice se domnívá, že na koncertu musel být přítomen někdo, kdo o všem referoval na „vyšších místech“. To vedlo k podmínečnému vyloučení dvou studentů a několika personálním změnám. Jedna z bezdůvodně vyloučených byla Jana Koláčná, pozdější manželka Bohdana Mikoláška.

Další vylučování následovalo hned příští rok. Byla to reakce na dopis z 28. února 1974, který studenti adresovali na církevní odbor Ministerstva kultury s dotazem, jaký smysl má studium teologie, když jsou odebírány státní souhlasy. Dopis podepsalo dvacet dva studentů. Mezi nimi i bratr Jany Krausové Martin Zlatohlávek. 

Bylo to v době, kdy přišli o tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti faráři Alfréd Kocáb a Jakub S. Trojan. Souhlas vydávaly státní nebo krajské úřady, které však podléhaly stranickému vedení. Bez onoho souhlasu nebylo možné farářskou činnost oficiálně vykonávat.

Fakulta zřídila vyšetřovací komisi. V jejím čele stál profesor Jaroslav N. Ondra a Milan Opočenský. Snažili se přimět studenty k tomu, aby podepsali prohlášení, kde se zavazují k dodržování socialistické zákonnosti. Nikdo nepodepsal.

Z vyjádření je patrné, že se vedení fakulty snažilo o to, aby se studenti zdržovali kritiky poměrů, nijak do nich nezasahovali, a to proto, aby měli možnost řádně dostudovat. Báli se i o osud celé fakulty, jak vyplývá z rozhovoru s Martinem Zlatohlávkem: „Když zaznělo spojení socialistická zákonnost, tak se už nevím kdo zeptal: ‚Prosím vás, můžete nám vysvětlit, co myslíte tím spojením socialistická zákonnost?‘ Na to odpověděl profesor Ondra: ‚Víte, to je ta větev, na které sedíme, a vy nám ji podřezáváte.‘“

Vedení fakulty se rozhodlo pro záchranu církve. Zvolilo strategii ustupování normalizačním tlakům státu, s čímž se někteří studenti nesmířili. Pět z nich se nechalo raději vyloučit, než by se omluvilo. Mezi nimi i Martin Zlatohlávek. Souhlasy vydával Sekretariát pro věci církevní uchazečům o studium na bohoslovecké fakultě a také svolení k duchovenské činnosti na konkrétním sboru. Církve byly rovněž pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti, která kontrolovala faráře i jiné aktivní členy sborů. V roce 1975 musel i otec Jany Krausové Jan Zlatohlávek zanechat své práce na sboru ve Velimi. V květnu toho roku mu byl státní souhlas odebrán.

Boleslavská setkání milovala

Jana Krausová velice ráda vzpomíná na setkávání mládeže na takzvaných „boleslavských setkáních“ (Velká a Malá Boleslav), která několikrát do roka organizoval farář Alfréd Kocáb se svou manželkou psycholožkou Darjou Kocábovou. Setkání trvala obvykle celý víkend a měla svůj specifický program. Řešily se tam osobní i celospolečenské problémy. V neděli bylo setkání zakončeno společnou bohoslužbou. „Na několik dalších týdnů to nalilo člověku do života novou energii,“ s láskou vzpomíná Jana Krausová. Nezapomenutelné bylo i předvánoční setkání, které hodnotí jako velkolepé. Měla pocit, že pro ni oslava Vánoc s jejich zvěstí už skončila, že jí už nemohou více dát. Během té doby se také nemohla ubránit pocitu, že nad nimi už také visí Damoklův meč. „Čekalo se, že přijde policie. Sebere nás a začne vyšetřování,“ vzpomíná. Po nějaké době se Kocábovi museli z fary v Mladé Boleslavi vystěhovat, čímž skončila i tato setkávání.

U plnicí linky byla za královnu

Po ukončení studia nabídla Synodní rada Janě Krausové místo vikářky ve sboru v Horních Počernicích. „Vše bylo na nejlepší cestě,“ vypráví pamětnice, ale stát nakonec rozhodl jinak. Pocházela z rodiny bez dělnického původu, a tak si měla vyzkoušet, jaké to je, pracovat jako dělnice. Nastoupila v Kolínské rafinerii minerálních olejů, kde pracovala na dvě směny u plnicí linky.

„Byla jsem tam za královnu. Věděli, že tam nepatřím. Ženy se ke mně chovaly mateřsky, byly většinou starší,“ vzpomíná a dodatečně doplňuje, že mužská část, která v továrně pracovala, se na ni chodila dívat. „Byla jsem tam za exota.“ Cítila, že ji vnímají jako jinou. Dělníci ji přijali dobře, když poznali, že umí i pracovat. „Nemůžu si stěžovat. Ale vedení mělo jiný názor. Nenapsali mi však pro úřady dost uspokojivý posudek. Byla jsem sice pracovitá, ale nezúčastnila jsem se průvodu na 1. máje!“ vypráví Jana Krausová.

Původně dostala příslib, že poté, co si rok vyzkouší práci v továrně, bude moci odejít na sbor. Těšila se na práci farářky a na svou ordinaci, která se měla konat ve Velimi v prosinci 1974. Nic z toho se však neuskutečnilo. Církevní tajemník jí souhlas opět zamítl. Osobně si u něj vyžádala audienci. „Už si nepamatuji, co jsem si s tajemníkem tři hodiny povídala. Pamatuji si z toho jen jednu větu, kterou mi ke konci řekl: ‚Chápu vás, všechno je v pořádku, jak mi tady říkáte, ale je ve vyšším zájmu, neptejte se v jakém, že na sbor nepůjdete,‘“ vypráví Jana Krausová.

Pro práci prodavačky měla příliš špatný kádrový profil

Po rozhovoru s tajemníkem se smířila s tím, že si musí najít nějaké jiné zaměstnání. „Moje představa byla jít pracovat do nějakého obchodu, kde je větší pohyb lidí,“ vzpomíná Jana Krausová. První ji napadl Supraphon, kde ji nevzali. Další nabídku našla v prodejně firmy Moser v centru Prahy. Uměla totiž několik světových jazyků a mohla bez problémů obsluhovat zahraniční zákazníky. Práce se jí líbila. „Asi po měsíci si mě pan šéf zavolal a říká: ‚Prosím vás, co jste provedla? Musím vás okamžitě propustit.‘“ Na to mu odpověděla, že si není ničeho vědoma. Pravým důvodem bylo, že na hlavní sídlo firmy v Karlových Varech došly její kádrové materiály. Vedoucí prodejny pak s vedením usmlouval, že může zůstat ještě půl roku. „Říkal: ‚Třeba si to rozmyslí. Jestli vás to tady bude bavit, tak pak můžete zůstat.‘ Jenže oni si to nerozmysleli,“ vypráví Jana Krausová a doplňuje, že pracovat v obchodě, kde se denně setkávala se zákazníky ze západní ciziny, jí zakázali.

K práci v antikvariátu jí pomohl tajný evangelík

Když se u Mosera blížil konec jejího pracovního poměru, došlo téměř k zázraku. Díky kolegyni a její švagrové, která pracovala v antikvariátu U Zelené žáby, se mohla potkat s vedoucím Kádrového oddělení na ředitelství národního podniku Kniha. 

„Posadil si mě tam takový ‚soudruh‘ a začal mě zkoušet: ‚Vy jste Zlatohlávková z Velimi?‘ Jeho slovník se během chvíle úplně změnil a řekl: ‚Vždyť já vašeho tatínka znám.‘ Byl to tajný evangelík. Takže tím bylo vyhráno. Dostala jsem místo v tom nejlepším antikvariátu, který jsem si mohla představit,“ říká. Začala pracovat v antikvariátu v Karlově ulici v Praze. Začátky nebyly lehké, ale díky kolegům a šéfovi se naučila mnoho o starých knihách a grafikách. Nová práce ji velice bavila. „Úplně se mi otevřel nový svět, kterým jsem mohla někam pokračovat. Něco se dozvědět, něco bádat,“ vypráví Jana Krausová.

V té době se seznámila se svým budoucím manželem Janem Medkem, synem Ivana Medka, signatáře Charty 77. Žili společně v jednom bytě, a tak si vzpomíná na jeho návrat domů, když ho po výslechu v Bartolomějské přepadli, odvezli a vyhodili ho v lese. Byla i u toho, když se musel roku 1978 vystěhovat.

V osmdesátých letech nikoho nic nezajímalo

Na osmdesátá léta vzpomíná Jana Krausová jako na dobu, kdy většinu lidí nic nezajímalo a nikdo si nemohl nic dovolit. První manželství se rozpadlo. Dcera, která se narodila roku 1979, bydlela první roky po rozvodu u svých prarodičů v Předhradí. Až v roce 1989 se mohla přestěhovat do Prahy, protože se jí podařilo získat vlastní byt. Jana Krausová žila prací v antikvariátu (tehdy na ulici 28. října) a svou rodinou. Sametovou revoluci prožívala se svým budoucím manželem RNDr. Jaroslavem Krausem, za kterého se vdala v prosinci 1991. Jaroslav Kraus byl prokurista v lékárně na Václavském náměstí.

V roce 1990 se vrátila do antikvariátu U Karlova mostu, který tehdy již patřil Petru Meissnerovi. V 90. letech také dálkově vystudovala obor Památková péče na Filozofické fakultě UK. Zpracovávala obsáhlou restituci Jindřicha Waldese a v roce 2007 začala spolupracovat se Strahovským klášterem na katalogizaci jejich bohaté grafické sbírky. Tehdy také otevřela v Praze svůj vlastní antikvariát U Mušle sv. Jakuba na Starém Městě v Templové ulici.

Tato práce opět přinesla a přináší mnoho nečekaných událostí a zvratů. Když jí v antikvariátu dlouho ležely kresby jistého malíře Jana Kobzáně, rozhodla se vyhledat případné zájemce v jeho rodném kraji, na Vsetínsku – v Liptále. Dopadlo to výborně. Toto hledání nakonec vyústilo v možnost postavit se poprvé po studiu teologie na kazatelnu: a to na kazatelnu „dědečkova“ kostela v Liptále. Jak obecní úřad, tak i tamní evangelický sbor byl nadšen, že žije vnučka stavitele jejich chrámu. A hned bylo na cestě pozvání! 

„Našla jsem si druhý život v grafice a antikvariátu a úplně na konci života se díky této práci můžu vrátit i do kostela, na kazatelnu. Přála bych vám ten liptálský vidět! To je tak nádherný kostel,“ vypráví s nadšením Jana Krausová.

Na závěr shrnuje své životní poznání: „Když se mi v životě zdálo, že moje problémy nemají řešení, tak se vždycky našlo východisko, které bylo příjemné, jednoduché a lehké. Na tom vidím, že mě Pán Bůh nikdy neopustil a že mě měl vždycky rád.“