The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Krausová-Chavez (* 1946)

• narodila se 4. května 1946 v Praze

• po maturitě studovala na Filozofické fakultě UK obor španělština – francouzština

• před dokončením studia odjela v červnu 1968 na studijní pobyt do Bogoty, kde zůstala jako emigrantka

• v Kolumbii vystudovala Universidad Pedagogica Nacional a získala titul Licenciada en español y frances

• dále získala titul master z Insittuto Caro y Curvo v latinskoamerické literatuře

• od roku 1971 pracovala ve francouzském nakladatelství a knihkupectví

• v letech 1974–1982 učila na střední škole Alvernia

• od roku 1983 působí na Universidad Pedagogica Nacional, kde v roce 1988 dostala definitivu jako profesorka na oddělení lingvistiky

• později byla pověřena řízením kanceláře mezinárodních vztahů, kterou sama zakládala a potom 25 let řídila

• v roce 2017 se vrátila na oddělení lingvistiky a také filozofie

• dnes se hodně věnuje Janu Patočkovi a pomáhá s jeho překlady

• v roce 2009 založila asociaci kolumbijsko-českého přátelství Asočheca

• v roce 2014 získala cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí

Většinu svého života prožila Eliška Krausová v Kolumbii, kam odjela ve dvaadvaceti letech původně na roční pobyt. Přesto je její příběh úzce spjatý s její širokou rodinou, se kterou stále udržuje velmi blízký kontakt. Dokáže barvitě vyprávět o svém dětství, kdy nebylo i v nelehké době o veselé historky nouze. Vypráví ale i o pohnutých osudech předků z otcovy strany, kteří jako Židé prošli koncentračními tábory a mnozí z nich se již nevrátili. Otec měl to štěstí, že přežil, a celý svůj život se snažil o to, aby se na tyto hrůzy nezapomnělo. Eliška jako mladá dívka neměla tyto vzpomínky ráda, ale o mnoho let později navázala na tatínkovu snahu a dnes se snaží tuto historii připomínat i tam, kde žije, v daleké Bogotě.

Lidé nevěřili, neměli důkazy, co se v koncentračních táborech vlastně děje

Eliška Krausová se narodila 4. května 1946 v Praze jako očekávané, a tedy šťastné poválečné dítě. A i když se příliš brzy nad šťastnou budoucností začala stahovat mračna, nenechala si své sebevědomí a optimistickou povahu nikdy vzít. Ve své rodině se cítila spokojená a hodně si rozuměla s maminkou, energickou ženou, která se snažila najít řešení v každé situaci. Božena Krausová, rozená Vlasáková, pocházela z Chvojence u Pardubic. Měla čtyři sourozence a dědeček byl velmi přičinlivý. Ve Vídni se vyučil řezbářem a později dělal nábytek, zároveň měl hospodářství a otevřel si hostinec. Maminka si velmi přála studovat, a tak alespoň absolvovala dvouletou klášterní školu, kde získala kvalifikaci na sekretářku.

Otec Ota Kraus pocházel z početné židovské rodiny od Kouřimi. Vystudoval technické gymnázium a dostal místo v prvním obchodě s elektronikou na Václavském náměstí u pana Fuska; časem zde povýšil na vedoucího a také tam potkal budoucí ženu; maminka v obchodě  pracovala jako sekretářka. V roce 1938 se rodiče vzali. Matka byla katolička, otec ateista, ale slíbil, že přestoupí na katolickou víru a vzali se i v kostele. Doufali také, že to otce ochrání. Ten byl ale již v roce 1940 zatčen nikoli pro svůj původ, ale za šíření protinacistických letáků, časopisu Boj a další aktivity. Během pěti let tak prošel mnoha koncentračními tábory, nejvíce času strávil v Osvětimi. V době jeho zatčení měli manželé již několikaměsíčního syna Ivana, kterého spolu s maminkou odvezl tchán do Libčic; tam mohla díky znalosti němčiny pracovat u německé firmy. Tchán, tchyně i otcův bratr byli deportováni v roce 1942 do Terezína; od té chvíle se maminka s malým Ivanem schovávali na různých místech. Maminka měla hlavně strach o svého synka, kterého její tchán nahlásil na židovské obci; tehdy z radosti, že má vnuka, tak jak se to vždycky dělávalo.

Maminka se přitom snažila otci i příbuzným posílat balíky a také pomáhala získávat a předávat informace o podmínkách v koncentračních táborech. Jednou si dokonce domluvila, že převezme od civilního zaměstnance tábora moták přímo v Osvětimi. Dotyčný ale nebyl na smluveném místě a ona ho chtěla najít: „Vyprávěla, jak šla k bráně a tam řekla, že jde navštívit strýčka. Ti dva esesáci se na ni dívali udiveně a říkali: ‚Vy opravdu chcete dovnitř? Tak nám dejte svoje doklady.‘ A ona vytáhla z kabelky doklady a říká: ‚A vy mi je zase vrátíte, až půjdu zpátky, že jo.‘ A jeden se na ni díval a řekl: ‚To já nevím, jestli vy půjdete někdy zpátky.‘ A v tu chvíli dostala strašlivý strach, schovala ten doklad a řekla: ‚Tak počkejte, já si to promyslím, teď si sním nějaký chleba a za chvilku se vrátím.‘ A říkala, že skoro nemohla chodit, oni nic nedělali, jenom se prý smáli. A v tom viděla, jak jde několik esesaček s vlčáky a za nimi skupina žen, oholených, v pruhovaných mundúrech, a ona říkala: ‚Když jsem viděla ty jejich oči, úplně vyhaslé, a jak vypadaly, tak jsem se strašně bála a nikdo by ze mě nevydal hlasu. Počkala jsem, až přešly, a utíkala jsem zpátky na vlak a vrátila se.‘ Bohužel bez ničeho, si myslela ona, ale asi se tak zachránila. Ale lidi tomu nevěřili. I když věděli, že se děje něco hrůzného, tak neměli důkazy o tom, co se tam vlastně děje.“ 

Otec se v koncentračním táboře později setkal i s bratrem. Podařilo se mu také se spoluvězněm provozovat zámečnickou dílnu, což jim po určitou dobu zajistilo trochu lepší postavení. Jeho rodiče šli rovnou do plynu a v posledních dnech zemřel i bratr. Tatínek byl na pochodu smrti osvobozen Američany: „Do Libčic přijelo americké auto a křičeli: ‚Vezeme vám tátu!‘“

Po válce se Ota Kraus hodně stýkal s přeživšími, kteří si přáli zaznamenat, co se opravdu za zdmi táborů dělo. Tak již v roce 1946 vyšla jeho kniha Továrna na smrt. Jako jedno z prvních svědectví z holokaustu se dočkala mnoha vydání. Téma války bylo doma všudypřítomné, ale Eliška se mu spíše vyhýbala a ani knihu číst nechtěla. V dospívání, když si našla brigádu jako průvodkyně na Karlštejně, si otec přál, aby šla raději provádět do Osvětimi. To ale ze snadno pochopitelných důvodů odmítla, měla o prázdninách úplně jinou představu. Na druhou stranu otec příliš nemluvil o blízkých zemřelých, a až když se bratr Michal začal o tuto historii podrobně zajímat, objevil postupně sedmdesát pět příbuzných. V Terezíně pak sourozenci umístili zemřelým za války pamětní desku. Některé přeživší, otcovy bratrance, navštívili v USA, manželka jeho bratra odešla po válce do Kanady. 

Doma se všechno bralo s humorem

Po válce se Ota Kraus vrátil do obchodu Rádio Fousek, ten ale měl být brzy znárodněný. Po roce 1948 začal pracovat jako dělník v ČKD, přitom si hledal práci jako novinář, což se mu nakonec podařilo. Řadu let pak byl zaměstnancem České tiskové kanceláře v technických tématech, zároveň se intenzivně věnoval oblasti holokaustu. Tehdy byl také členem KSČ, kam se dostal díky svému poválečnému členství v ČSSD, která byla s komunistickou stranou sloučena. Matka si ho pro jeho členství často dobírala, stejně jako on ji kvůli chození do kostela: „Rodiče vše brali s humorem,“ popisuje pamětnice. Tatínek dokázal najít společnou řeč i se svým tchánem, zarytým odpůrcem komunistů. Po srpnu 1968 ale otec ze strany vystoupil.

Maminka Božena, jak ji i Eliška oslovovala, se dlouhé roky věnovala svým pěti dětem; ke starším sourozencům Ivanovi a Elišce přibyli bratři Michal a Jan a nakonec sestra Kateřina. S matkou měla Eliška blízký vztah, hodně si povídaly a maminka jí z mála peněz, co měli, platila balet, krasobruslení i plavání. Také ale bylo samozřejmostí, že se ujme některých úkolů v domácnosti i mladších sourozenců. Zvlášť Honzík byl náročné dítě a Eliška musela pomáhat hodně: „To nebylo jako dnes. Když se potom narodila sestra Kateřina, měla jsem už tolik úkolů, že jsem je začala mezi bratry rozdělovat,“ říká pamětnice. Širší rodinu tvořil dědeček, který se po zabrání majetku přistěhoval do Prahy, a matčini sourozenci. Rodina se stýkala hlavně s jedním z jejích bratrů, který žil také v Praze. Občas byli i u tety, vdovy s pěti syny, která bydlela v Liberci a pomáhal jí nejmladší bratr. Teta byla velmi nábožensky založená, takže prázdniny tam nikdo příliš trávit nechtěl. Doma se náboženský život omezoval na matčiny nedělní návštěvy kostela, kam ji někdo ze sourozenců střídavě doprovázel.

Základní škola bylo pro Elišku obdobím pohody. Byla velmi snaživá, a tedy oblíbená. Nakonec i tady dostávala na starosti své bratry, se kterými to již nebylo tak jednoduché. Michal byl velmi pomalý a Honza zlobivý. A tak s úsměvem vzpomíná, co se doma i ve škole odehrávalo. Stejně bezproblémově jako základní školou prošla i střední. Chtěla být herečkou. Věděla, že u tatínka podporu nenajde, a tak jen s maminčiným vědomím podala přihlášku na DAMU. Ale stalo se pro ni něco zcela nečekaného, nebyla přijata. Tehdy přišel ke slovu otec a domluvil jí zkoušky na filozofické fakultě. Nakonec svolila s tím, že další rok to zkusí na herectví znovu. Vybrala si obor francouzština – španělština, byť na rozdíl od ostatních uchazečů, kterých bylo mnohonásobně více než přijatých, španělsky vůbec neuměla. Přesto byla na odvolání na otcovu přímluvu ke studiu přijata. Začátky díky tomu nebyly jednoduché, cítila i odsouzení spolužáků, ale nakonec jí jedna spolužačka se španělštinou pomohla a postupně vše dohnala. Díky mamince si také uvědomila, že studium herectví automaticky neznamená angažmá v Národním divadle, a rozhodla se na filozofické fakultě zůstat.

Odjela jsem s tím, že budeme nejšťastnější země na světě

Ještě než se Eliška vydala do daleké Kolumbie, podařilo se jí o prázdninách dostat do západní Evropy, podívala se do Belgie, Francie a Holandska. Vzpomíná na svoji naivitu, kdy si například myslela, že figurína na oblečení je živá žena, nebo když zjišťovala, kdo je prostitutka… Praha byla tehdy v jistém slova smyslu velmi bezpečný prostor a Eliška si tak neuvědomovala žádná možná nebezpečí. Pod vlivem dojmů z cest napsala matčinu bratrovi Jarkovi, který v té době založil novou rodinu v Bogotě, že by u něj ráda strávila nějaký čas. Strýc ji skutečně pozval, pravděpodobně i s vidinou, že bude chůvou jeho malých dětí. Eliška Krausová odjela o prázdninách před posledním ročníkem v červnu 1968, bez prostředků a s minimem věcí. Ve strýcově rodině našla zázemí a ani jí nevadilo pomáhat, byla na to zvyklá z domova. Vůbec ale neplánovala, že by se domů nevrátila: „Odjela jsem s tím, že budeme nejšťastnější země na světě, že máme dělat to, co říká Dubček: všichni studovat, vrátit se, budovat nový socialismus.“ O srpnové vojenské invazi se dozvídali se strýcem postupně, nejprve zaslechli divné zprávy v rádiu: „Říkali tam, že sovětské tanky přijíždějí do Prahy. A my jsme se na sebe dívali a nerozuměli jsme tomu. Já jsem říkala: ‚Možná je to nějaký film.‘ Samozřejmě druhý den i v Kolumbii už toho byly plné noviny, ale nebyla žádná možnost telefonovat, všechno bylo přerušené. Pak se objevovali ve strýcově hotelu lidé, kteří měli zprávy od někoho, kdo cestoval blízko nebo tak. Byly to nepříjemné zprávy. A nejvíc mě rozrušilo, že obsadili Četku.“ Znamenalo to velký strach o otce, který tehdy v České tiskové kanceláři pracoval, ale i o celou rodinu, o budoucnost. Později ji sama rodina nabádala, že se zatím nemá vracet domů, a díky tomu, že v Bogotě studovala, byl jí tam pobyt prodloužený. Krátce po těchto událostech emigrovali i starší bratři; Ivan s manželkou se nevrátili z divadelního zájezdu do Paříže a Michal odjel na pozvání otcova bratrance z USA nejdříve do Anglie a pak do Ameriky.

Elišce Krausové se nakonec díky strýcovým známostem splnilo přání studovat prestižní Instituto Caro y Cuervo. Studium bylo velmi náročné a její znalosti se ukázaly hodně omezené jak v oblasti španělštiny, tak i v literatuře. Opět ale našla přítelkyni, která jí byla ochotná pomoci. Nakonec se jí podařilo získat i stipendium, což znamenalo menší závislost na strýcově rodině: „Už jsem nemusela dělat úplně všechno. Oni na mě samozřejmě byli vždycky milí, ale já jsem s nimi neměla moc společného. V bytě nebyla ani jedna kniha. Měli tři služky, ale ani jednu knihu. To mi úplně vyrazilo dech, byl to jiný svět.“ Svět, který hledala, našla brzy u svého budoucího manžela Ignacia Chavese, který učil na Institutu literaturu a později se stal jeho ředitelem. Byla to práce prestižní, ale špatně placená, a tak učil i na dalších univerzitách a byl hodně zaneprázdněný. Být ředitelem takové významné instituce také znamenalo mnoho setkání s předními světovými osobnostmi: „Manžel mi říkal, že nemám zapomenout, že je to jako bych hrála na divadle, že to nejsou přátelé, že hrajeme jen určitou roli po jedno období.“

Pořád se mi zdálo, že se nemůžu vrátit

Po ukončení studia Institutu Caro y Cuervo zde chtěla učit, ale nebylo jí uznáno vzdělání z Československa. Nakonec nastoupila ve francouzském knihkupectví a nakladatelství, a když se o několik let později majitel vrátil do Francie, učila sedm let na katolické škole francouzštinu i dějiny umění. Zároveň se jí podařilo doplnit si vysokoškolské vzdělání a postupně začala pracovat na plný úvazek na státní pedagogické univerzitě jako profesorka francouzštiny. Tomu ale předcházelo nelehké období, kdy byla v roce 1970 předvolána na československé velvyslanectví s tím, že její studium skončilo a že se musí okamžitě vrátit do vlasti. Bezprostředně potom získala na policii kolumbijské doklady i ujištění, že je v Kolumbii vítaná, ale její vnitřní obavy to zcela nerozptýlilo. Navíc byla v Československu odsouzena k ročnímu vězení, stejně jako její bratři, a věděla, jak těžce celou situaci nesou rodiče i nejmladší sourozenci. Přesto neváhali své děti v emigraci podpořit: „Božena to brala tak, že dobrá matka chce pro své děti to nejlepší.“

Elišku Krausovou-Chavéz dlouho trápily emigrantské sny a vše vyvrcholilo intenzivním vypadáváním vlasů: „Přišly týdny a měsíce, kdy se mi zdálo o tom, jak se vracím a jak na hranicích za mnou utíkají psi. Nebo se mi zdálo, jak na mě Božena čeká na nějakém nádraží a je to takové, jak se člověk už chce obejmout – a někdo nás odtrhne. Já vždycky křičela a Ignacio mě budil a říkal: ‚Křičíš, zase se ti něco zdá. Snaž se na to zapomenout…‘ To bylo každou chvíli, pak mi začaly vypadávat hrozně vlasy. Šla jsem k doktorovi a ten říkal: ‚Tak co se vám stalo, mladá paní, zemřelo vám děcko?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ ‚Rozvedla jste se, pohádala?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ ‚Tak co, vyprávějte.‘ A já začala vyprávět. Že já vlastně jsem odnikud, teď nemám žádné papíry, protože ty kolumbijské jsou provizorní, a že se mi pořád zdá, že se nemůžu vrátit. A co mám tedy dělat, že když v rodině někdo onemocní, nemůžu tam jet. Že třeba umřou a já nebudu moct jít na pohřeb. A tomu pánovi začaly téct slzy.“

Manžel se tehdy rozhodl, že se pokusí o setkání s Eliščinými rodiči. Sám je nejdříve v Praze navštívil a v roce 1979 se podařilo pozvat je do Bogoty. Sama Eliška Krausová se do Prahy poprvé od svého odjezdu podívala v roce 1983. I když už měla kolumbijské občanství, neopouštěly ji obavy z návratu a případných problémů. Tehdy se také poprvé odvážila se svým manželem jet do Osvětimi. Rodiče pak za nimi i ostatními sourozenci mohli jezdit pravidelně, pravděpodobně i díky tomu, že již byli v penzi, a tedy pro stát nepotřební. Nakonec do emigrace odešla i nejmladší Kateřina; po prvním neúspěšném pokusu, kdy byla zadržena s falešnými doklady v Polsku, se jí nakonec podařilo odjet v roce 1985 za bratrem Michalem do USA. Tam se také celá rodina sešla na jeho svatbě 7. prosince 1989: „U něj jsme se teprve dozvídali detaily o sametové revoluci a radovali jsme se společně. Potom jsme při návštěvách doma vždycky poslouchali Václava Havla a byli jsme hrdí. Všichni ve světě věděli, že tohle je prezident Československa. To bylo jedinkrát, co jsem něco takového zažila.“ Po sametové revoluci se rodina konečně mohla vídat častěji. Sestra Kateřina ale bohužel po vážné nemoci v roce 1990 zemřela. K uctění její památky založili sourozenci Krausovi Cenu Kateřiny Krausové, která je každoročně udělována za nejlepší diplomovou práci v oboru španělská filologie, popř. v dalším romanistickém oboru na Katedře romanistiky Filozofické fakulty UK, kde Kateřina v roce 1981 absolvovala obor španělština-francouzština.

Člověk nemůže žít jenom sám pro sebe

Život Elišky Krausové byl naplněný vlastní prací, ale i aktivitami jejího manžela, které si často žádaly její přítomnost. Navíc to byl člověk, který jí vytvářel pevné zázemí, nosil jí květiny, stejně jako se staral o placení účtů a všechny praktické záležitosti. Když v roce 2005 náhle zemřel, byl to pro ni šok a úplně nová situace. Nevěděla, co dělat, jak žít dál. V prvních dnech jí pomohla podpora kolegů na univerzitě i pragmatický přístup maminky: „Moc mi pomohla Božena, která na mé otázky odpověděla: ‚Co bys dělala? To, co vždycky. Nebo máš jiné možnosti?‘ Postupně jsem přestala myslet jen na sebe a začala myslet na to, že jsou i jiní.“ A Eliška se nakonec začala věnovat i tomu, čemu se dlouho vyhýbala. Po uzavření českého velvyslanectví v Bogotě založila asociaci kolumbijsko-českého přátelství Asočheca, což fakticky znamená, že ministerstvo zahraničí má krajanské oddělení, které může získat i finanční příspěvek na kulturní projekty. Asočheca tyto prostředky využívá na pořádání výstav a vytváření doprovodných materiálů. Mohli tak přivézt do Kolumbie i kopie obrázků terezínských dětí, ze kterých sestavili katalog a celé téma prezentují i ve školách. Tak jak to dělával tatínek: „Táta by byl spokojený, kdyby o tom věděl, protože jeho cíl byl nezapomenout,“ říká pamětnice. Za tuto činnost získala Eliška Krausová v roce 2014 cenu Gratias agit, ocenění udělované ministrem zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. 

Dnes Eliška Krausová stále učí na univerzitě a předává mladým nejen informace, ale vede je k celkové vzdělanosti a orientaci ve složitém světě. Snaží se tak například kolumbijským studentům vysvětlovat, že sociální pomoc je důležitou součástí fungující společnosti, ale třeba i to, že Ukrajinci jsou schopni umírat za národ, což je Kolumbijcům zcela cizí. Snaží se je vést k tomu, co považuje v životě za nejdůležitější: „Člověk nemůže žít jenom sám pro sebe, má mít v hlavě, že vedle nás jsou druzí lidé, se kterými můžeme být v přátelském vztahu, a že se máme respektovat.“ A své vyprávění uzavírá slovy: „Přála bych si, aby všichni mohli studovat, což je dnes základ lidského společenství.“