The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kraus (* 1925  †︎ 2014)

Na předloktí mi vytetovali číslo 170464, což ve skutečnosti tehdy znamenalo, že nejdeme rovnou do plynu

  • narozen 6. října 1925 v Praze židovským rodičům, Arnoštu a Gertrudě Krausovým
  • v srpnu 1942 byl transportován do Terezína a tam přes rok vězněn
  • v prosinci 1943 za trest transportován do Osvětimi,
  • na jaře 1944 se dostal na práci do Říše, do továrny na syntetický benzin ve Schwarzheide
  • v dubnu 1945 návrat do Terezína v hladovém pochodu
  • v letech 1948-1949 bojoval jako dobrovolník ve válce za nezávislost Izraele
  • po návratu do Československa byl v roce 1952 zatčen pro podezření ze špionáže a odsouzen na 22 let
  • vězněn na Jáchymovsku, především v táboře Nikolaj
  • v roce 1959 předčasně propuštěn výměnou za podpis spolupráce s StB: 30 let agentem, obzvláště v druhé polovině 80. let jako tajemník Rady židovských náboženských obcí
  • zemřel 8. srpna 2014

František Kraus se narodil 6. října 1925 v Praze židovským rodičům Arnoštu Krausovi a Gertrudě Krausové, rozené Littenové. Tím byl osud jeho, i osud celé širší rodiny bolestně předurčen. První, kdo nenávratně zmizel v transportech, byla Krausova maminka, tehdy již rozvedená: „Šla do Ravensbrücku, kde během tří měsíců zahynula.“ O co při odjezdu šlo, netušila: „Na plotně byly ještě připravený brambory na oběd, až přijde. Byla předvolána na policii a tam ji předali gestapu.

Na židovské obci se Kraus dozvěděl, že už se maminka nevrátí a zároveň tam dostal radu, aby se s tetou přihlásil do transportu do Lodže: „Já se samozřejmě hned dobrovolně přihlásil.“ Když se ale šel Kraus nachystat do Pařížské ulice k odjezdu, měl štěstí v neštěstí: „Přebíhal jsem ulici a protože se tenkrát změnil směr jízdy aut, spadl jsem pod auto německý armády. Vyběhli, posadili mě na chodník a když zjistili, že mám židovskou hvězdu, nechali mě a odjeli.“ Kraus skončil namísto v transportu v nemocnici a do roku 1942 žil u další tety. 

Tatínek šel do Majdanku a já se zase chtěl přihlásit s ním. Říkal mi: ‚Pojeď se mnou, nebuď tady sám.‘ Jeho druhá žena ale řekla: ‚Ne, už jednou se hlásil a přejelo ho auto, ať nikam dobrovolně nejezdí.‘ Tím pádem mě zachránila, protože v Majdanku během pár měsíců zahynuli.“ Podle Krause nikdo netušil, kam Židy vlastně vezou: „Vždycky řekli, že jedete do Terezína, jenomže u Terezína vlak dostal nové místo určení.“

Terezín

Nakonec samozřejmě došlo i na samotného Krause: „V srpnu 1942 jsem dostal předvolání do transportu BA a na krk číslo 63. Každej musel přijít s padesátikilovým zavazadlem do Veletržního paláce, kde byly na betonu vápnem udělaný čtverce s číslem, takže každej věděl, kam si sednout. Trvalo to tři dni. Každej musel podepsat, že dobrovolně předává majetek Němcům, odevzdává klíče od bytu. Do občanky vám dali J jako Žid. Takhle si připravili tisíc lidí a ráno ve čtyři hodiny všechny odvedli na bubenečský nádraží a jel jste do Terezína.“ Poněkud paradoxně všechno organizovala židovská náboženská obec, i když byla pochopitelně pod kontrolou gestapa.

Do Terezína Kraus přijel 6. srpna. Kromě obvyklých věcí si vzal i něco, co mu zřejmě později zachránilo život: „Vzal jsem si aktovku s rodokapsama. Takovej blázen jsem byl. To mně bylo přednější než jídlo.“ Po vstupní prohlídce se o příchozí začalo starat místní židovské vedení: „Mělo zásadu, že hlavní je mládež a odepsalo starý lidi. Mládež proto dali bydlet zvlášť. Měla vlastní kuchyň, vlastní pracovní zařazení.“ Kromě svého věku měl Kraus další štěstí. Dostal se totiž nejprve na nošení uhlí do kuchyně, takže se mohl lépe najíst, a potom dokonce rozvážel potraviny po kasárnách, což byla z hlediska přežití samozřejmě obojí velká výhoda.

Jednoho dne v létě 1943 se ovšem tato výhoda proměnila v opak: „Vozili jsme buchty a oni se spletli o sto kusů. Buchty navíc jsme nevrátili a rozdali je v dětském domově. Někdo nás udal.“ Následoval soud před místním židovským soudem a Kraus dostal společně s kamarádem Jiřím Weissem za trest transport: „Weiss se dostal do transportu v září. Měl smůlu. Šel v Osvětimi do plynový komory. Já tam přišel o čtvrt roku později a my už měli možnost dostat se na práci do Říše. Zase moje štěstí.

Osvětim

Já jsem dostal transport na ‚východ‘ v prosinci 1943, těsně před Vánocema. Tři dni jsme jeli na východ a v noci přijeli do městečka Osvětim. Tábor Birkenau byl asi tři kilometry od trati, takže nás naložili na nákladní auta a odváželi přímo do plynový komory. Půl byla plynová komora a půl byly skutečný sprchy. To ale nikdo nevěděl. Komory byly dole. Tam nás všech tisíc vyhnali, oholili a očíslovali. Dostal jsem číslo 170464, což bylo vlastně znamení, že nejdeme do plynu.

O všechno jsem přišel, ale pořád jsem držel svou aktovku s rodokapsama. Najednou přišel dovnitř kápo, kterej uměl česky a ptá se: ‚Co tam máš?‘ – ‚Rodokapsy.‘ – ‚Dej to sem‘, a vytrh´ mi tu kabelu. Byl to ale slušnej člověk a za půl hodiny se vrátil a hodil mi kožený holinky. Ty holinky mě vlastně zachránily, protože jsem měl až do roku 1945 teplo v nohách. Ostatní dostali dřeváky nebo starý ošmajdaný boty a nastydli zespodu.“

Skutečnost, že Kraus i celý transport neskončili rovnou v plynové komoře, byla dána tím, že se v Osvětimi budovala ukázková česká sekce tábora pro případ návštěvy Červeného kříže, kdyby se zajímal, kam mizí Židé z Terezína: „Nechali nás tam půl roku dohromady. Ženy bydlely s dětma, vznikl tam dětský blok, kde se děti mohly tajně učit, měly dětskou stravu.“ Kraus opět se štěstím sehnal dobré místo v nemocničním bloku 32, což mimo jiné znamenalo, že sčítání neprobíhalo venku na mrazu, ale uvnitř budovy.

Kde domov můj

Když ovšem nacisté asi po půl roce zjistili, že Červený kříž po předchozí návštěvě Terezína ztratil zájem sledovat nadále osud českých Židů, všechno skončilo: „Zářijový transport, který přijel tři měsíce před námi, šel 7. března 1944 komplet do plynu. Nejhorší na tom bylo, že všichni věděli, že jdou do plynu, protože za tu dobu, co tam byli, už to věděli, což nový transporty do poslední chvíle nevěděly. Tihle to věděli a na autech, co je odvážely, zpívali: ‚Kde domov můj‘. To jsme slyšeli. Asi týden před tím museli napsat dopisy, pokud někde měli příbuzný, takže do Terezína přišly dopisy a oni už nežili. Pak tomu nevěřili.

Co se v Osvětimi s lidmi děje, se ale vedení terezínského ghetta dozvědělo: „Z Osvětimi byl jeden útěk z našeho tábora, nějaký František Lederer. Utekl s esesákem rumunského původu Pestekem, který mu přinesl uniformu a vyvedl ho ven. Heslo věděl, takže se dostali na nádraží a normálně odjeli. Jeli do Terezína a tam jim o plynu řekli. Jenomže vedení ghetta to prostě zatajilo.

Kraus měl ovšem zase štěstí. Prošel totiž selekcí a dostal se z Osvětimi na práci do Říše: „Běželi jsme nahý přes nemocniční barák, kde seděla komise. Buď uznali ‚tauglich‘, nebo ne. Kdo pajdal nebo podobně, toho nepustili. Ale dalo se to ještě oběhnout a jít znova. Kdo měl odvahu, tak se třeba ještě zachránil. Během třech dnů nás potom naložili do vlaku. Šli jsme tehdy kolem plynový komory, o který jsme tenkrát jen tušili, že tam je – viděli jsme kouř. Bylo jich tam pět. Šli jsme kolem jedný, kde byly otevřený vrata do dvora a tam byly hory mrtvejch. To jsem poprvé viděl zblízka.

Návrat do Prahy

I následné pracovní nasazení v továrně na syntetický benzin ve Schwarzheide Kraus přečkal, a tak jednoho dubnového dne roku 1945 nastoupil svůj návrat do Prahy: „Blížila se fronta. Aby Němci nemuseli na frontu, vyhnali nás na hladovej pochod – směr Terezín. Naložili si dva vozy s proviantem a 40 vězňů se zapřáhlo za jeden vůz. Já měl štěstí, že jsem táhl, protože když už jsem pak nemohl, tak mě oko táhlo s sebou, takže jsem to přešel. Šli jsme až do Varnsdorfu a tam nás naložili do otevřenejch uhláků, to už byl Hitler mrtvej, a vezli nás do Litoměřic. Šli jsme asi tři neděle. Já měl s sebou pytlík uvařenejch brambor, což mi pomohlo, pak nám někde dali jednou polívku a pásli jsme se trávou. Většinou lidi umřeli. Z původně tisíc vybranejch mladejch lidí z Terezína se nás vrátilo 240, což bylo nejvyšší číslo z transportů.“ Kožené boty z Osvětimi měl Kraus stále ještě na nohách.

Němci už v Terezíně nebyli a Kraus se hned 9. května dostal do auta na Prahu. Když přijel, neměl nic, a tak zajel do Černošic, kde měl dědeček vilku. Sousedi mu řekli, že ji za války užívali nějací čeští Němci z Prahy. Kraus je navštívil a získal od nich klíče. Alespoň bydlení měl. Z rodiny už se ale nikdo další nevrátil. Přežila jen sestřenice, která za války žila v Palestině.

Ve válce za Izrael

Zhruba po dvou letech se Krausovi naskytla příležitost zúčastnit se jako dobrovolník války za Izrael. Od budoucnosti v Praze nic zásadního neočekával, takže nabídku přijal bez váhání. První boje v Izraeli absolvoval v březnu 1948 u Haify: „Narukovali jsme, dostali vojenskou knížku, uniformu, pušku a druhý den jsme už jeli za Haifu, kde byla fronta. Měl jsem zase štěstí. Podával jsem patrony do strojní pušky. Třetí den jsem dostal horečku. Poslali mě do nemocnice a ten, co za mě nastoupil, dostal kulku do čela.“ Po vyléčení Krause s brigádou 8 poslali na Berševu, odkud později pochodoval až k Mrtvému moři. Celkem bojoval v Izraeli asi rok.

Tehdy také navštívil svou palestinskou sestřenici, která rovněž přežila holokaust: „Dozvěděl jsem se její adresu a když jsem dostal první dovolenou, v Tel Avivu jsem ji navštívil. Zazvoním, přišla otevřít a samozřejmě mě nepoznala. Říkám: ‚Mluvíte česky?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Nesu vám pozdrav od vašeho bratrance z Prahy.‘ Neřekl jsem jí, že jsem to já. Když jsme pak spolu chvíli mluvili, povídá: ‚To seš přece ty‘, po tolika letech mě poznala.

Když se později naskytla příležitost vrátit se do Prahy, Kraus ji využil.

Ruzyň: vyšetřovací vazba

V tehdy již komunistickém Československu však na Krause žádná šťastná budoucnost nečekala. Mohl sice znovu bydlet v Černošicích, ale našel si práci jako ostraha továrny v Letech, kde se začala vyrábět letadla MiG. To se mu v roce 1952 stalo osudným: „Zjistili, že je tam nějakej Kraus, kterej byl v Izraeli v armádě. Prý mě tři měsíce sledovali.“ I když se policii nepodařilo nic najít, nakonec Krause zatkli: „Jednou v noci jsem šel nad ránem z práce. Naproti mi přišel bezpečnostní referent Filip a ptá se, jaká byla noční služba. Vyjdeme z továrny ven a tam stál tatraplán. Říká: ‚Tak to je on.‘ Vtáhli mě do auta a tím to skončilo.“

Následovala domovní prohlídka, převoz do Bartolomějské a poté vyšetřovací vazba v Ruzyni: „V Ruzyni jsem byl rok – až jsem se tam pokusil o sebevraždu, když jsem se hlavou rozběh proti ústřednímu topení. Pak doktor nařídil, že mi musej dát do cely ještě dalšího vězně. Dali mi tam velitele gestapa z Bratislavy.“ Do té doby byl Kraus na samotce: „Na cele nebyla žádná židle, ani postel, stoleček – nic. Jenom záchod. Všechno bylo přivřený ke stěně. Večer v deset hodin přišli, člověk si musel stoupnout na záchod, a otevřeli lůžko. Musel jste mít ruce na dece, aby viděli, že nepácháte sebevraždu. Naproti mně seděl Slánský. Okýnko u něj bylo otevřený a na barový židli tam nepřetržitě seděl dozorce a pořád na něj koukal.“

Na první vycházku se Kraus dostal po devíti měsících, a to ještě jen díky hodnému bachaři, který mu uprostřed noci zařídil možnost dostat se na hodinu na dvůr. Nátlak sestával především z psychických prostředků: „Pouštěli tam indukční proud, že člověk vůbec nemohl spát, potom hlasitou hudbu.“ Protokoly k soudu připravoval referent Valášek: „Každá stránka protokolu začínala: ‚Já, nepřítel lidově-demokratickýho zřízení, jsem dělal to a to…‘ Referentovi říkám, že nejsem nepřítel a on na to: ‚Byl jsi v Haganě? Byl. Tak seš sionista. A když jsi sionista, tak jsi nepřítel.‘ “ Pak se referenti vyměnili a Kraus se musel protokoly naučit nazpaměť. Učení trvalo tři měsíce: „Když jsem se to naučil, odvezli mě zpátky na Pankrác. Soudce Stehno mi řekl, že dostanu špagát, abych se nedivil.“ Díky soudcům z lidu z toho ale nakonec bylo jen 22 let. Chyběl totiž jakýkoliv důkaz.

Sedm let v Jáchymově

Výkon trestu Kraus nastoupil v Jáchymově, v táboře Nikolaj. Přímo dobývat smolinec ale nemusel: „Byl jsem tak manuelně nešikovnej, že mě na to nemohli dát. Běhal jsem tedy s vozejkama nebo chodil s Geigerovou trubicí měřit.“ V určité době bylo v Nikolaji víc kriminálních vězňů, které vedení využívalo proti politickým: „V noci přepadli barák, na někoho hodili deku a seřezali ho – ‚bijeme reakci‘. Postupně ale politických přibývalo a život se stal snesitelnější.

V roce 1956 se v souvislosti s maďarskou revolucí poměry zlepšily přímo absurdně: „Udělali schůzi a řekli, ať si sami zvolíme představené, který nás budou zastupovat vůči bachařům. Předsedou byl zvolen Zdeněk Kesler (pozdější ústavní soudce), Valenta, Pešek, Havelka, atd. Rozhodovali celkem sami a stalo se, že sesadili staršího tábora, největšího bonzáka. Pustili ho fárat a tam ho muklové utloukli. Ani to nevyšetřovali.

Krause už ale nespravedlivé vězení zmáhalo a nechtěl nadále svůj život trávit po táborech. Když mu byla v roce 1959 poněkolikáté nabídnuta možnost podepsat spolupráci s StB výměnou za předčasné propuštění, přijal.

Třicet let agentem StB

Řekl jsem si, už jsem tady osm let, zkusím to. Neuměl jsem si ani představit, co by ode mě chtěli vědět. Třikrát si mě náčelník zavolal a potřetí jsem to podepsal.“ Zpočátku se podpis spolupráce nejevil jako zásadní zlom. Dokud Kraus pracoval na bezvýznamných postech, například když měl místo v pekárně nebo v jiných dělnických profesích, StB o něj velký zájem nejevila: „Jednou za rok mně zavolali. Sešli jsme se v nějaké kavárně. Ptali se, jak se mám, jestli něco nepotřebuju a tím to končilo. Ale nepustili mě ze zřetele.“

Trpělivost se estébákům nakonec vyplatila. Na začátku 80. let měl Kraus jako profesionální řidič havárii: „Sebrali mi papíry a byl jsem bez práce. Potkám kamaráda z lágru Františka Švarce, který byl předsedou Židovské náboženské obce v Praze: ‚Přijď ke mně, tam se místo vždycky najde.‘ Pak to najednou začalo.“ Kraus totiž začal postupovat do vyšších funkcí, mimo jiné dělal šéfa kuchyně: „To mě občas zvali. Měli svoje místnosti. Byt v Dejvicích, potom v různých průchodech a bejvalých obchodech, třeba v Železný ulici. Zajímal je pohyb cizinců na obci.

V roce 1986 se Kraus dokonce dostal až do funkce tajemníka Rady židovských náboženských obcí. To už měl velkou moc nad svými podřízenými: „Volali mně z StB, že u rabína bude tajná obřízka a že tam nesmí žádnej zaměstnanec. Všem jsem řekl, aby tam nikdo nechodil, ale jeden šel. Hned potom volali, že ho mám propustit, takže na hodinu šel. Ještě jednou mi takhle volali, když tam byl Galský. Nějak jim přerost´ přes hlavu, už ho nemohli potřebovat, tak mi zavolali, abych ho propustil.“ StB však Krause nevyužívala jen na domácí půdě: „Jezdil jsem na všechny kongresy po světě a to je zajímalo. Chtěli vědět, co se tam dělo. Dával jsem jim materiály, co jsem vyfasoval. Taky mi třeba dávali dokumenty, které sami sepsali, abych je v zahraničí rozdal.“ Po návratu musel Kraus samozřejmě referovat, o čem se mluvilo.

Dnes je Kraus v důchodu a podle svých slov se má nejlépe za celou dobu svého života. Podpisu spolupráce s komunistickým režimem nelituje: „Pro mě to bylo východisko ze strašný bídy. Člověku se chce domů. Život je krátkej. Nevěděl jsem, že bude za dva roky amnestie. Beru to tak, že takhle šel život a takhle to bylo. Nestydím se za to.

Moje krédo celýho života je Švejk, s tím jsem přečkal všechno.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století