The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kratochvíl (* 1931)

Příběh jedné velké lásky

  • narozen 14. září 1931 v Rozstání

  • život poblíž výcvikového prostoru Truppenübungsplatz Wischau

  • s obyvateli Rozstání vystěhován v říjnu 1943 kvůli rozšiřování vojenské střelnice

  • skaut

  • v údajné odbojové skupině Jan Hudec a spol.

  • odsouzen v listopadu 1952 v Brně na sedm let za velezradu

  • čtyři roky ve vězení

  • v TNP na Jáchymovsku (Nikolaj, Vykmanov, Mariánská, Ležnice)

  • 26 měsíců v Technickém praporu

  • pod nátlakem vstoupil do JZD Rozstání

  • žije v Rozstání

Na kraji lesa v severní části obce Rozstání v Drahanské vrchovině stojí kovový kříž s Ježíšem, na jehož podstavci je vytesán nápis: „Opraveno v roce 2009 jako poděkování za ochranu Boží pro 12 občanů a rodáků z Rozstání odsouzených v 50. letech komunistickou justicí k souhrnnému trestu 111 let ve věznicích a jáchymovských táborech.“ Deska připomíná zničené životy mnoha místních rodin, mezi nimi i rodiny Kratochvílovy. Dva synové museli strávit dlouhá léta v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku, otci tato křivda podlomila zdraví a rok po jejich zatčení zemřel.

Museli opustit své domovy

Jeden z uvězněných synů se jmenuje Ladislav Kratochvíl a narodil se 14. září 1931 na rodinném hospodářství v Rozstání. Jeho otec prošel za první světové války jako legionář mnoha slavnými boji v Rusku. Po návratu do Rozstání získal místo hajného v lesích lichtenštejnského panství. První manželka, s níž měl pět dětí, mu zemřela na konci 20. let minulého století a otec se pak znovu oženil s Františkou Hrubou, se kterou měl ještě jednoho syna, Ladislava. Právě on vypráví tento příběh.

I když musel Ladislav Kratochvíl často pomáhat na hospodářství, velmi pěkně vzpomíná na dětství. Vypraví o partách horňáků a dolňáků v Rozstání, o jejich dětských bitvách a o častých toulkách po okolních lesích. Rodinu kromě otcova zaměstnání živilo také hospodářství, k němuž náleželo 3,14 hektaru zemědělské půdy. „Veškerý peníze, který se vydělaly, tak se použily ke koupi půdy, protože to byla jistota, že budou mít živobytí, že nebudou na nikom závislí,“ vypráví pamětník, jehož rodina musela na konci října 1943 hospodářství nuceně opustit. V té době totiž už víc než čtyři roky okupovalo Čechy a Moravu nacistické Německo a blízký vojenský výcvikový prostor převzala německá armáda. V roce 1940 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath výnos o rozšíření tohoto vojenského výcvikového prostoru a s tím spojeným vystěhováním 33 obcí Drahanské vrchoviny. Účelem ale bylo hlavně vytvořit koridor, který měl spojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku s německým osídlením na Vyškovsku. Souviselo to s plánem postupné germanizace Moravy. Vysídlení rozdělili do třech etap, z nichž první započala již 31. března 1941 odchodem obyvatel pěti obcí. Rozstání zařadili do třetí etapy. Úřady tak začaly vykupovat a zabavovat majetek místních obyvatel. „Pro rodiče to bylo hrozné, protože byl nařízený svoz dobytka. Uprostřed obce byla váha a Němci určovali, který dobytek si vezmou a který si lidé můžou nechat. Samozřejmě nejvíc brali dobytek sedláků, kteří měli šest nebo sedm krav. Jim klidně tři nebo čtyři vzali. My jsme měli dvě krávy. Lidé je zkrátka uprosili, aby si dobytek mohli nechat.“

Mezní termín vystěhování obyvatel obce Rozstání stanovili na 31. říjen 1943. Krátce předtím odešla i rodina Ladislava Kratochvíla.

Střechou jim proletěl betonový pilíř z mostu

Rodina Kratochvílova se odstěhovala do Kanic poblíž Brna, kde si našla podnájem v jednom z domů v místní části Chocholky. Ladislav Kratochvíl pak navštěvoval školu v blízkých Bílovicích nad Svitavou. V druhé polovině roku 1944 podnikli Spojenci několik náletů na Brno. Vyučování v Bílovicích muselo být kvůli leteckým poplachům několikrát přerušeno. Během spojeneckého náletu 20. listopadu 1944 dopadlo několik bomb na blízké Řícmanice a zabily tam sedm místních obyvatel. Zemřela i tři děvčata, která se zrovna vracela z bílovecké školy. „Šli jsme lesem a ty děvčata nás zvaly, ať jdeme s nimi. Šli jsme jinou cestou a naši už to věděli a šli nám naproti. Naše rozhodnutí nám tehdy zachránilo život.“

Po osvobození se rodina vrátila na své hospodářství v Rozstání. Domy v obci byly zpustošené a ustupující němečtí vojáci vyhodili do vzduchu most stojící nedaleko domu Kratochvílových. „Z mostu jsme měli v kuchyni jeden betonový pilíř. Propadl skrz střechu. Dům byl zpustlej. Máma se nechtěla do Rozstání vrátit. Bylo to tady hrozný. Pole, vysoké bodláčí, protože se neobdělávalo. Náš otec si umínil, že chce zpátky. Od Rusů koupil koně, že nás bude odstěhovávat domů. Máma to oplakala a já taky, protože já už jsem tam měl kamarády. Vrátili jsme se, všecko se pospravovalo, pooraly pole. Ten první rok den co den práce.“

Zrovna se zamiloval, ale odsoudili ho k sedmi letům vězení

V roce 1946 pamětník nastoupil u bratra Josefa v obci Sloup do učení na krejčího. Po vyučení šil doma pro oděvní závody v Prostějově a potom přešel do krejčovského družstva v Rozstání, kde jako jednatel a vedoucí střihač pracoval jeho strýc Jan Hudec. Ten v obci také předsedal přistěhovatelské komisi, zřízené v rámci znovuosídlení vystěhovaných obcí ve vojenském prostoru, a měl na starost i rozdělování finančních prostředků z UNRRy. „Komunisté chtěli mermomocí dostat peníze z UNRRy, protože tam bylo ještě poměrně hodně peněz. Jan Hudec, protože byl křesťansky založený, tak jim peníze nechtěl dát. Zařídil to tak, aby se peníze rozdělily mezi dědiny. V Rozstání se koupila sanitka, což na tu dobu byl obrovský pokrok, protože kdokoli z okolních dědin ji měl k dispozici. U nich to vyvolalo obrovský vztek, protože jim někdo brání, když byli neomezení páni,“ vzpomíná pamětník na události z roku 1949. Tehdy už rok vládla v Československu komunistická strana. Osmnáctiletý Ladislav Kratochvíl se stýkal s partou přibližně stejně starých mladých mužů z Rozstání. Jak sám říká, všichni byli ovlivněni válečným dětstvím. „Tady všude, kam ses podíval, ležely zbraně nebo munice, že sis tím mohl vyzbrojit armádu.“ A tak si skoro všichni doma schovávali nějakou nalezenou zbraň.

Ladislav Kratochvíl vzpomíná, že negativně vnímali, jak komunistický režim prosazuje svou moc. Tlačilo se na místní hospodáře k založení jednotného zemědělského družstva, probíhaly snahy o zlikvidování podnikatelů a živnostníků, a tak mladí muži z party začali vymýšlet protirežimní akce. „Já už nevím, koho to napadlo s letákama. Naráz se objevil leták: Važte si komunistů, nebudou. Byl to papírový pásek. Pro nás to byla sranda a při muzice jsem to chlápkovi strčil do kapsy. Takovým způsobem se to dělo. Další věc byla iniciativa strejce Hudce kvůli volbám, že chceme svobodný volby, takže napíšem dopis a pošleme ho do Prahy na americké velvyslanectví, protože jinde to nemá cenu dávat.“ Nebo také jednomu místnímu aktivnímu komunistovi objednali padesát výtisků Rudého práva. Na schůzích totiž neustále mluvil o zaostalosti místních lidí a že by jim pomohlo každý den číst Rudé právo, aby věděli, jak to ve světě vypadá.

Partu s Ladislavem Kratochvílem ale kontaktoval J. Ambrož, který tvrdil, že je z protistátní skupiny a potřebuje ukrýt vysílačku. Chlapci souhlasili, ale muž nebyl protikomunistický odbojář, ale agent Státní bezpečnosti. Ladislava Kratochvíla tehdy nenapadlo, že provádí nějakou závažnou protistátní činnost. Prožíval krásné období. Více než rok chodil s Věrou Zbořilovou. „Hned když jsem ji poprvé uviděl, tak se mi líbila. Byla taková jiná. Říkali jí kuře, protože byla velice štíhlá,“ vypráví s nostalgií pamětník.

Jenže 29. listopadu 1950 přijelo do Rozstání několik černých automobilů a muži z StB pak v obci zatkli Ladislava Kratochvíla a další tři mladé lidi. Již více než rok předtím zatkli Jana Hudce a během roku 1951 ještě dalších sedm lidí.

Mezi zatčenými se nacházel také bratr pamětníka Josef Kratochvíl a několik dalších příbuzných. Otce Ludvíka Kratochvíla to silně zasáhlo. „Otce to tak sebralo, že ochrnul a nemohl nic dělat. Byl to pro něj obrovský šok. Zakládal si na pověsti rodiny a zavřeli mu dva syny, vnučku od sestry a dva strýce.“ Rok po zatčení synů otec zemřel. „Maminka mi poslala do vězení telegram, a oni mi ho ani nedali,“ dodává pamětník.

Po zatčení prošel Ladislav Kratochvíl výslechy v budově StB na Příční ulici v Brně. Dostal při nich nespočet ran. Výslechy prošli i ostatní zatčení a Františka Jedličková při nich údajně potratila. Ladislava Kratochvíla pak převezli do věznice na Cejlu, kde v cele s dalšími čtyřiceti vězni strávil sedm měsíců. Vyšetřovatelé totiž potřebovali čas na vykonstruování velkého procesu, který nazvali Jan Hudec a spol. a do nějž se jim náramně hodily nalezené zbraně u zatčených. „Před soudem nás vzali znovu na Příční. Vysvětlili nám, jak máme mluvit a co máme říkat. Hlavně nám řekli, že pokud se budeme nějak caplovat a zapírat, že to sice neovlivní výsledek, ale ovlivní to, kam budeme posláni do vězení.“

Hlavní líčení proběhlo 31. října a 2. listopadu 1951 u Státního soudu v Brně. Ladislav Kratochvíl dostal za zločin velezrady sedm let vězení a propadnutí veškerého jmění. „Byl jsem osmnáctiletý kluk. Zrovna jsem začal chodit s manželkou. Byl jsem velmi zamilovaný, a teď tě seberou a odtáhnou a pak řeknou sedm let,“ dodává pamětník. Odsouzeno bylo celkem dvanáct osob. Všech dvanáct se narodilo nebo bydlelo v Rozstání. Největší trest si od soudu odnesl Jan Hudec a Miroslav Jančík – 20 let a 15 let vězení a konfiskace celého jmění. Mezi odsouzenými byl i římskokatolický kněz z Rozstání František Strejček (osm let vězení) a sotva zletilý Antonín Bezděk (čtyři roky vězení) a Ladislav Zukala (jeden rok vězení).

Počkala na něj

Po soudu převezli Ladislava Kratochvíla do Ústředního nápravně pracovního tábora u Jáchymovských uranových dolů. „Zajímal jsem se o válečnou historii a bylo to úplně to samý, jako by vás odvezli do koncentráku. Přesně ta samá brána, jenomže tam nebylo Arbeit macht frei, ale něco jako práce osvobozuje. Každých padesát metrů špačkárna, na které stojí chlap se samopalem. Zkrátka vyložený koncentrák. Teď nás vyložili a bachař začal řvát...“

Z ústředního tábora pak Ladislava Kratochvíla převezli do nápravně pracovního tábora Nikolaj. „Celá skupina, jak nás odsoudili, mimo Jana Hudce a ženských, byli na Nikolaji. Byla to první zastávka. Hudce tam nedali, protože prodělal strašný výslech a byl neschopný práce, a tak ho poslali na Ilavu.“ Ladislav Kratochvíl pak nastoupil na práce v uranovém dole, ale už po několika dnech ho přiřadili ke skupině vězňů chystající útěk z tábora. Aniž by o chystaném útěku tušil, prošel výslechem na velitelství tábora. „Celou noc nás vyslýchali, že jsme chtěli utéct. Vyslýchal nás jeden estébák se ženskou. Strašně na nás řvali a ta baba mě mlátila hlavou o zeď a furt mně vykládala, jak to bude, až mě budou věšet. Já jsem furt tvrdil, že o ničem nevím. Vždycky nás hodinu mordovali vevnitř v těch kancelářích v hrozným horku a pak nás vyhodili ven, kde byla zase hrozná zima. Teď jsme stáli venku, byly dvě hodiny ráno a my jsme se drkotali. Čtyři strážní nás hlídali se samopalama a jeden z nich říká: ,Co se třepeš, je ti zima?’ Jeden z vězňů se zlomenou rukou to asi nemohl vydržet, tak řekl, že jo. Strážný zařval, ať se zahrabají do sněhu. Tak brácha toho vězně se zlomenou rukou musel zahrabávat do sněhu. No zkrátka Cirkus Humberto. Takhle nás mořili asi do čtyř hodin ráno. Ve čtyři přijelo nákladní auto, naložili nás a odvezli do Vykmanova na ústřeďák do korekce. V korekci jsme byli čtrnáct dní a nikdo nám nic nevysvětlil.“

Ladislava Kratochvíla pak označili jako útěkáře a během svátků ho pravidelně posílali do korekce. „Jako útěkáři mně na záda namalovali bílé kruhy, aby se do mě dozorci v případě útěku lépe trefili.“ Pamětníka pak zařadili na práci při výstavbě bytovek pro rodiny civilních zaměstnanců dolů v Ostrově nad Ohří a potom na výstavbu kulturního domu v Jáchymově. Další zastávkou se stal nápravně pracovní tábor Mariánská, na který pamětník vzpomíná asi nejhůř. Vypráví například o zastřelení dvou vězňů při pokusu o útěk a jak dozorci zmlátili každého, kdo před mrtvými smekl čepici.

Vypráví také o Štědrém dnu roku 1953, kdy vězni odmítli nastoupit na noční směnu. Na šichtu museli každý den pochodovat svázaní lanem. Skoro dvoukilometrovou cestu absolvovali v třiceticentimetrovém bahně s děravými gumáky. „Padesát chlapů nenastoupilo na směnu. Padesát nás do korekce nemohli nacpat, protože se tam s bídou vešlo šest lidí. Velitel tábora řval, že je to vzpoura, že dostaneme všichni deset let navíc a kdo má trest dvacet let, půjde na špagát.“ Vězni se domluvili, že vedení tábora řeknou, že na směnu nenastoupili kvůli děravým gumákům. „Rusáci potřebovali rudu a většinou bylo ruský vedení šachet. Došlo to tak daleko, že jsme řekli, že nebudeme fárat a že chceme k soudu. Všichni měli boty děravý, tak to mohli tvrdit.“ Hned ráno pak prý všichni vězni dostali nové gumáky a přestali protestovat. „Jeden Štědrý den jsme takhle v Jáchymově urvali,“ dodává pamětník.

V roce 1954 Ladislava Kratochvíla přeřadili do nápravně pracovního tábora Ležnice, odkud byl v září téhož roku propuštěn na svobodu. Po celou dobu věznění na něj čekala jeho milá Věra. Po smrti pamětníkova otce se přestěhovala na hospodářství Kratochvílových, aby pomohla se zemědělskými pracemi. V jejím přesvědčení počkat ji nikdo nezlomil. „V zaměstnání v OP Prostějov na ni tlačili, aby se se mnou rozešla a vstoupila do strany. Že by jako dobrá pracovnice mohla dělat mistrovou.“ Po čtyřech letech se jim ale nedařilo navázat na původní vztah. „Přišel jsem domů a málem jsme se s manželkou rozešli. Ona to obrečela a já z toho byl taky špatný. Nedovedu to vysvětlit, ale bylo to hrozný. Za ty čtyři roky jsem měl v hlavě úplně jiné myšlení. Úplně mi převrátili život naruby. Ty čtyři roky jsem si to představoval úplně jinak. (…) Když jsem přišel z Jáchymova, tak jsem kouřil sto cigaret denně. Vůbec jsem nemohl spát. Zkrátka nervy v kýblu. Úplně vyřízenej.“

Donutili je vstoupit do JZD

Hned za čtyři dny po propuštění musel Ladislav Kratochvíl nastoupit do zaměstnání v ČKD Blansko. Za dalších třináct dní mu přišel povolávací rozkaz. Pomocné technické prapory, kam se zařazovali politicky nespolehliví branci, sice komunistický režim 1. května 1954 zrušil, ale nahradil je Technickými prapory, které plnily v podstatě stejný účel, akorát měly jiný režim. Do nich pamětníka zařadili a po nástupu v Olomouci ho poslali k 4. TP v Podolinci nedaleko slovenského Kežmarku. Hned při prvním nástupu ho velitel zařadil do krejčovské dílny, kde se měly opravovat uniformy vojáků. „Šil jsem tam jen civilní oblečení. Oficírům obleky a jejich manželkám pláště. Pak už to bylo tak, že bych musel dělat ve dne i v noci, abych to všechno stihl.“ V krejčovské dílně ale nebyl dlouho, protože jeden z velitelů, který měl na starost kontrolu proviantu po celém Slovensku, si ho vybral jako pomocníka. Na kontroly v posádkách měli týden, ale vždy to stihli již za tři dny. Velitel proto Ladislava Kratochvíla pouštěl zbývající dny na propustku. Na rozdíl od ostatních vojáků Technických praporů se tak během vojny mnohokrát ukázal doma. „Takže vojnou mě nepotrestali,“ dodává pamětník.

Časté návštěvy zklidnily vztah se Věrou a ještě během služby v Technických praporech v listopadu 1955 se s ní Ladislav Kratochvíl oženil. Domů ho propustili v listopadu 1956 s dvouměsíčním zpožděním, způsobeným pohotovostí během maďarského povstání. Pamětník pak opět nastoupil do zaměstnání v ČKD Blansko. Začal také hned hospodařit na rodinném statku. V Rozstání se totiž místním komunistickým funkcionářům stále nedařilo založit JZD. „Mysleli si, že když nás pozavírají, tak lidi zlomí a družstvo založí. Jenomže to bylo právě naopak. Lidé se zatvrdili a žádný družstvo nebylo. Jenomže tenkrát nikdo nevěděl, jak to bude dál, protože pak už to začalo vypadat, že to bude na věky věků.“ V roce 1957 tak v Rozstání přece jen došlo k založení JZD. Ladislavu Kratochvílovi v podstatě nezbývalo nic jiného než do něj vstoupit. „Musel jsem s matkou jít podepsat vstup do družstva. Přišli jsme tam a seděli tam dva Králi. Oba dva se jmenovali Králi. Jeden byl předseda obecního úřadu a strany a druhej takovej jeho kocmrda, taky ze strany. A ještě tam seděli další. Otevřeli jsme dveře a Král povídá: ,No tady to bude jednoduchý. Francka, to podepíšeš. Ty budeš ráda v družstvě.’ Moja máti: ,Já do družstva nepotřebuju jít.’ A já říkám: ,My všechny dodávky plníme. Nám družstvo neschází.’ Král mi povídá: ,Ale prosím tě, přece bys nechtěl jít zpátky, odkud jsi přišel.’“

Křížek na kraji lesa

Ladislav Kratochvíl pracoval až do penze na různých pozicích v ČKD Blansko. O politiku se nijak zvlášť nezajímal a snažil se věnovat hlavně rodině. V manželství s Věrou se mu narodili dva synové a jedna dcera. Velmi pak přivítal pád komunistického režimu, i když z dnešního vývoje rozhodně není nadšen. Po roce 1990 pak na svých navrácených polnostech začal pěstovat bylinky a této činnosti se rodina věnuje dodnes.

Den po jeho pětasedmdesátých narozeninách zemřela jeho milovaná manželka Věra. O tři roky později, v roce 2009, byla s jeho přispěním odhalena pamětní deska na křížku, o které se zmiňujeme na začátku příběhu. „Sem tam se mě někdo ptá, proč jsme spravovali křížek za vesnicí a netrvali jsme na tom, aby stál někde v dědině. Až jsme se s manželkou vzali, tak mně teprve potom v dopise na vojnu napsala, že když nás zavřeli a odsoudili, tak chodila k tomu kříži a přísahala tam, že kdyby to mělo sedm let trvat, tak že vydrží, a že kdyby se mi něco stalo, tak si něco udělá.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)