The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jan Král (* 1938)

• narozen 5. srpna 1938 v Praze Jindřišce a Josefovi Královým

• během války dědečka zatkli kvůli nespecifikované podpoře odboje, prošel terezínskou Malou pevností a koncentračním táborem Mauthausen

• pamětník prožil válku v Kolíně, byl svědkem náletů

• roku 1957 odmaturoval na geologické průmyslové střední škole v Praze

• po maturitě působil v jáchymovských dolech v Příbrami jako důlní operátor v odboru geofyziky

• od roku 1960 působil v Československé akademii věd (ČSAV) jako technik

• po roce 1968 technikem pro průzkumné práce v Pražském projektovém ústavu

• účastnil se dvou geologických expedicí do Libye

• od roku 1986 působil v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb

• v roce 2022 žil v Praze

Jeho rodina zahrnovala široké spektrum osobností – otec byl sportovcem i umělcem, matka pocházela z majetné rodiny, jejíž část měla židovské kořeny. Dědeček z matčiny strany strávil kvůli finanční podpoře odboje část války v Malé pevnosti Terezín a posléze také v Mauthausenu. Sám Jan Král měl barvitý život – prošel zaměstnáním v uranových dolech, Československou akademií věd nebo Pražským projektovým ústavem. 

Německý správce nás vystěhoval

Jan Král se narodil 5. srpna 1938 v Praze Jindřišce a Josefovi Královým. První rok života strávil na Malé Straně v Míšeňské ulici, v domě U Bílého beránka.  Dům patřil otcově sestře Aloisii Králové, provdané Mikulové. Ta pobývala se svými dětmi a mužem na Slovensku, kde toho času pracoval jako chirurg. Po osamostatnění Slovenska z Bratislavy utekli zpátky do Prahy, a tak Královi museli byt opustit. Uchýlili se do obce Sedlov (dnes část Ratboře) na Kolínsku. V přilehlé Ratboři totiž žila rodina z matčiny strany. Jindřiška Králová, rozená Mandelíková, pocházela z napůl židovské rodiny, která na Kolínsku vlastnila velkostatky a několik cukrovarů. „Dědeček přestoupil na katolickou víru, když si bral moji babičku. Babička se s ním ale rozvedla a on pak musel nosit hvězdu, ale měl štěstí, protože si vzal jinou paní, Věru Svatou. Ta se s ním přes nátlak nerozvedla, takže on prostě nebyl tak perzekvovanej jako čistej Žid,“ vysvětluje Jan Král. 

Během války dědečka zatkli kvůli nespecifikované finanční pomoci jistému kolínskému občanovi, který byl napojen na odbojovou organizaci Obrana národa. „Jeho zavřeli v podstatě za podporu odbojové skupiny. Takže nebyl v Terezíně zavřenej tam, kam zavírali Židy, ale byl v tzv. Malý pevnosti. Později ho přesunuli do koncentračního tábora Mauthausen, kde to bylo opravdu tvrdé,“ vypráví pamětník. Detailní zprávy o osudu svého dědečka během jeho věznění Jan Král bohužel nezná. Po válce se ovšem vrátil domů. „Táta se strýcem jezdili autem a hledali ho. Kde ho našli, nevím, ale zkrátka ho jednou přivezli domů,“ vysvětluje.

Mezitím Královi znovu museli změnit svoje bydliště. „Všechen majetek rodiny Mandelíkových totiž přešel pod německého správce a ten nás ze statku v Sedlově vystěhoval,“ popisuje pamětník. Rodina se odstěhovala do nově postaveného činžovního domu v Mlýnské ulici v Kolíně. Tam tedy prožili větší část druhé světové války. Jan Král si vybavuje, jak řada židovských obyvatel z Kolína postupně mizela. Ve městě také zažil nálety Spojenců, které cílily na železnici nebo průmyslové objekty. Vybavuje si, jak se běžel s rodiči schovat do krytu a po odeznění nebezpečí si šel s kamarády prohlížet poničené oblasti a probírat se sutinami. Samotný konec války pak prožil v nedaleké vesnici. „Na kraji mostu před naším barákem postavili barikádu. To naši vyhodnotili, že to tam může být velmi špatné, a odstěhovali jsme se do Bečvár. Tam jsme byli skrytý a to už prchali Němci. Byli jsme schovaný za vraty a otvory jsme koukali, co se děje. Ty Němci ujížděli, ale pak už toho měli dost, a tak ty místní je tam odzbrojovali,“ popisuje. Vzpomíná také na sovětské vojáky, které lidé s nadšením vítali. „Házeli nám cukr, který měli z vykradeného skladu cukrovaru,“ dodává pamětník.

Z průmyslovky do Jáchymova

Po válce nastalo další stěhování, v roce 1949 rodina odešla do Barochova na Benešovsku. Od šesté třídy chodil Jan Král každý den pěšky pět kilometrů tam a zpátky do školy v Pyšelích. Z období po komunistickém převratu si dobře vzpomíná na hon na „amerického brouka“, kdy bylo žákům vštěpováno, aby každou mandelinku bramborovou, kterou zahlédnou, ihned nahlásili. „Jednou jsme šli ze školy a našli jsme jednu, a tak se tam všichni seběhli a začali pátrat po zkumavkách. Říkali nám totiž, že je shazují Američané,“ popisuje pamětník. V té době také otec pod nátlakem vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Stranu pak opustil po roce 1968. Josef Král byl totiž poměrně známou osobou – už za první republiky byl úspěšným hokejistou (dvakrát reprezentoval Československo na mistrovství světa) a později i předsedou hokejového svazu, boxerem a malířem – režim o něj tedy stál. Mimo jiné si v roce 1932 zahrál ve filmu Sňatková kancelář roli hokejisty Josefa.

Po základní škole neměl Jan Král příliš na výběr – jako jedna z možností dalšího studia se nabízela geologická průmyslová střední škola v Praze a tam také nastoupil. V následujících letech tedy bydlel u tety a strýce v Míšeňské ulici, kde kdysi prožil první rok svého života. Geologie ho zajímala, už na základní škole sbíral minerály, a tak ho studium bavilo. Odmaturoval v roce 1957 a následně nastoupil do jáchymovských dolů v Příbrami jako důlní operátor v odboru geofyziky. Poměrně dobré zázemí měl na ubytovně, kde bydlel s jedním kolegou v dvoulůžkovém pokoji. Pracoval s několika svými spolužáky ze střední školy, a nebyl tedy v cizím prostředí úplně sám. „Do kontaktu s politickými vězni jsem nepřišel. Muklovské šachty byly jinde,“ vysvětluje pamětník. Jeho úkolem bylo v asi 450metrové hloubce detekovat pomocí Geiger-Müllerova počítače uranovou žílu. Vzpomíná, že pracovní podmínky byly dobré a neměl si na co stěžovat. Zvrat nastal až po návratu z vojny, kterou odsloužil u protiletadlového letectva v Ludgeřovicích na Ostravsku. 

Když se po dvou letech vrátil, ukázalo se, že mu snížili plat, a podmínky v práci byly také rapidně horší. „Poslali mě, abych zjistil, jestli se v dole našlo zrudnění. Dojel jsem tam a zjistil, že tam nikdo není, že tam nepokračujou na díle, a najednou mi došlo, že tam nejdou ani ventilátory, čili že se tam v podstatě nevyměňuje vzduch. Najednou se mi ten vzduch přestal dostávat. Už jsem se tak zvolna dusil,“ popisuje pamětník. „Pak jsem se dohrabal k šachetnímu komínu a tam jsem se trochu vzpamatoval, protože tam to větralo. Vyjel jsem ven a říkám šéfovi: ,Tam nešla elektrika, vždyť já jsem se tam mohl udusit...!‘ Říkal: ,Tak sis to měl zjistit.‘ To mi přišlo, že abych se tam ve dvaceti udusil, že to nemá cenu.“

Chtěl jsem prozkoumat nová místa

Po odchodu z jáchymovských dolů našel Jan Král práci v Československé akademii věd (ČSAV), kde působil jako technik. „Zkrátka jsem byl při ruce vysokoškolsky vzdělaným geologům,“ vysvětluje pamětník. Jak říká, brzy si uvědomil, že se středoškolským vzděláním se nemůže věnovat tomu, čemu by chtěl, a tak si podal přihlášku na Univerzitu Karlovu. Ke studiu geologie byl přijat na druhý pokus. Ještě než roku 1968 odpromoval, oženil se. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy pobýval v Praze a účastnil se XXIII. mezinárodního geologického kongresu, na který se sjelo čtyři a půl tisíce odborníků z celého světa. Když se před budovou, kde se akce konala, objevily tanky, byl to pro všechny obrovský šok. Mnoho zahraničních vědců se urychleně obrátilo na svá velvyslanectví a ze země utekli. Jan Král mohl jen sledovat, jak vojáci obsazují jeho rodnou zem.

Po roce 1968 začal pracovat v Pražském projektovém ústavu, kde působil jako technik pro průzkumné práce. Prováděl inženýrsko-geologické průzkumy pro většinu pražských sídlišť: Jižní Město – Chodov, Modřany – Komořany, Měcholupy – Petrovice, Barrandov, Jihozápadní Město. Ačkoliv mu během normalizace nabízeli vstup do komunistické strany, odmítl. Práce ho sice bavila, měl ale pocit, že v Československu už všechno prozkoumal, a chtěl poznat nová místa. V té době slovenský geolog Tibor Buday plánoval expedici do Iráku, a tak Jan Král neváhal a přihlásil se. Nevybrali ho a byl pouze náhradníkem. Zkusil se tedy přihlásit na cestu do Mongolska, ale ani tam neuspěl. Místo toho mu nabídli účast v expedici do Libye. Tam skutečně v roce 1976 odjel. V zahraničí pobyl šest měsíců. Za odvedenou práci dostal slušně zaplaceno, a získal dokonce i dolarové šeky. Za vydělané peníze si koupil automobil. Z ciziny si přivezl řadu zkušeností, a když po čtyřech letech dostal znovu pozvánku na geologické mapování do Libye, neváhal a nabídku přijal. Při této expedici byl spoluautorem základní geologické mapy Libye v měřítku 1 : 200 000. Od roku 1986 působil v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb.

Po pádu režimu se spolužákem RNDr. Milanem Klečkem v roce 1993 založili průzkumnou a konzultační firmu, která zpracovala stovky zpráv a posudků o inženýrsko-geologickém průzkumu. Podílel se také na ustavení Československé asociace inženýrských geologů (dnes České asociace). Vyučoval na České zemědělské univerzitě a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2022 žil Jan Král v Praze.