The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kráčalík (* 1954)

• narozen 18. ledna 1954 v Ostravě

• vyučil se jako reprodukční grafik a pracoval v tiskárnách

• v roce 1974 během vojenské služby získal titul mistra armády ve sjezdovém lyžování

• během vojenské služby působil na Generálním štábu ČSLA s nejvyšší prověrkou jako kartograf

• počátkem 80. let vstoupil do KSČ

• pracoval jako předák tiskárny a vedoucím kulturního domu

• působil v ostravských tělovýchovných jednotách

• před Sametovou revolucí se účastnil zahraničních expedic

• po roce 1989 vydával časopis Hory

• od roku 1991 podnikal v turistickém ruchu a provozoval známou cestovní kancelář

• v roce 2003 založil Mezinárodní festival outdoorových filmů, který dodnes řídí

Průmysl a sport

Jiří Kráčalík se narodil 18. ledna 1954 v Ostravě. Domek v městské části Radvanice, ve kterém rodina bydlela, stál jen několik ulic od místní dělnické kolonie, za kterou se nacházel terénní zlom a prudký svah do údolí jménem Pastrňákův důl. Právě tam se malý Jiří chodil v dětství zdokonalovat ve svých lyžařských dovednostech. Z náletových bříz rostoucích v okolí ořezal větve. Z těch si pak vytvořil branky pro slalomovou dráhu, která se postupem času stávala stále spletitější, až mu jednoho dne přestala stačit. To už však bylo ve věku, kdy si rodina pořídila chatu v beskydské vesnici Řečice. Jiří i jeho bratr Ivo, kterého horské sporty táhly rovněž, se proto téměř každý víkend ocitali v krajině kyprých kopců porostlých smrkovými lesy, jež jim skýtala zcela jiné dimenze pohybu, nežli reliéf poznamenaný černouhelnou těžbou.

Politika tehdejší komunistické vlády zaměřená především na průmyslovou výrobu určenou pětiletými plány však nekončila u hranic Ostravsko-karvinské pánve. Intervence krajinného plánování nezastavil ani horský masív. A co víc, inženýři se rozhodli jej využít ve vlastní prospěch a pomocí jeho fyzické konstituce zadržet vodu pro rostoucí souměstí na severu Moravy. V roce 1964 se proto pár stovek metrů za posledním domkem v Řečici objevily první bagry, náklaďáky a cisterny s úkolem vybudovat jednu z největších sypaných hrází ve Střední Evropě. Stálí obyvatelé i ti, kteří tam jezdili za rekreací z celého kraje, se proto museli svých obydlí vzdát. Stejné to bylo i v případě Kráčalíků. „Lidé museli všechno opustit. Nešlo však jenom o Řečice, ale i Hutě pod Smrkem a další dědiny. Přehrada pokračuje až do Starých Hamer, takže to zasáhlo i je,“ popisuje dnes Jiří rozsah přehrady Šance, která byla definitivně napuštěna v roce 1969.

Beskyd se však Jiří nevzdal a dokonce by se dalo říct, že v nich dospěl. Potvrzují to třeba i jeho útěky z tanečních kurzů, kdy si místo polobotek obouval pohorky a získaná volná odpoledne pak strávil raději na horských hřebenech, nežli cvičením tanečních kreací. Doma tyto výlety nikdo příliš neřešil a Jiří tak dostal prostor pro nespoutaný trénink. Postupem času mu však začalo docházet, že bez potřebného vybavení se v horolezeckém ani lyžařském sportu nikdy nedostane na takovou úroveň, jaká by jej vnitřně uspokojila. Vstoupil tedy do tělovýchovných jednot, které byly v 70. letech soustředěny pod největšími slévárenskými podniky v regionu, tedy pod Vítkovicemi a Novou hutí Klementa Gottwalda.

Ostrava v té době disponovala velkou základnou talentovaných horolezců, které tehdejší režim i průmyslové závody bohatě podporovaly především ze strategických důvodů. Sportovci pro ně znamenali možnost navazování mezinárodních kontaktů či družby s dalšími zeměmi Východního bloku. O zázemí a prostory k trénování tedy v krajských tělovýchovných jednotách nebyla nikdy nouze. Výkonnostní laťka byla však nasazena velmi vysoko, a přestože byl Jiří v oblasti některých disciplín velmi talentovaný, nepodařilo se mu prosadit mezi borce na předních příčkách žebříčků. Plánování velkých vysokohorských výprav proto sledoval pouze zpovzdálí: „U radnice stávala velká auta plná jídla a vybavení. Vybraní horolezci v nich odjížděli na expedice do Himalájí. Všichni jsme jim to záviděli.“

PTZD

V roce 1973 dostal Jiří povolávací rozkaz na vojnu. Byl odveden a následně přiřazen k jednotce do Brna. Stará kasárna, šikana nováčku a každodenní dril s rutinou neznamenaly v tehdejší praxi Československé lidové armády nic zvláštního. Pro zpestření programu se proto o pár měsíců později přihlásil na vojenské mistrovství republiky ve sjezdovém lyžování. To se konalo hned v lednu následujícího roku v Krušných horách. Jiří na něm tehdy drtivě uspěl, jelikož vyhrál všechny tři hlavní disciplíny – tedy slalom, obří slalom i sjezd. Posílen touto zkušeností se při návratu přes Prahu zastavil na hlavním velitelství, kde sebevědomě požádal o přeřazení do vojenské tiskárny, která sídlila právě v hlavním městě.

„Při nástupu na vojnu jsem se snažil dostat ke svému oboru. Vyučil jsem se reprodukčním grafikem a už na škole jsem zjistil, že existují vojenské tiskárny,“ popisuje Jiří motivaci, se kterou obešel služební postup a nechal si na Velitelství vzdušné obrany státu zavolat velícího důstojníka. Ten jeho prosbu o změnu umístění vyslechl a rozhodl se mu vyhovět. O několik týdnů později se proto Jiří stěhoval do Prahy, kde nastoupil jako redaktor vojenského časopisu Střela a archivář ve zmíněné tiskárně. „Byl jsem vázán vojenským tajemstvím, aniž bych věděl, o co jde. Později jsem se dozvěděl, že mě i jiným klukům z tiskárny prošly pod rukama nejtajnější dokumenty z Československé lidové armády,“ vzpomíná Jiří a o chvíli později se rozvypráví také o své prověrce: „Kontrolovali moje rodiče, vzdělání, či zda mám někoho blízkého v zahraničí. Jinak bych se na to místo nedostal. Jednou jsem jim však nějaký dokument určitě podepsal. Vím, že se to jmenovalo PTZD, neboli Přísně tajné zvláštní důležitosti. Byla to nejvyšší prověrka, jaká existovala.“

Stejně jako většina vojáků i občanů tehdejšího Československa Jiří pouze plnil své povinnosti, které na něj normalizační režim kladl a v každém dílčím úkonu se snažil najít možné výhody. I přes to, že se v prvních chvílích svého vyprávění líčí jako zapálený voják, odpovídá na otázku pátrající po jeho angažovanosti ve vojenském časopise takto: „Nic z toho jsem nikdy nečetl. Vždycky když mě někam pozvali, tak jsem tam prostě zajel a nafotil to.“ Podobné to také bylo i s jeho pracovní náplní každodenně vykonávanou v tiskárně. Dle svých slov se na materiály, které dostal k ofocení často ani nedíval. Jeho úkolem bylo vytvářet reprodukce na kinofilmový formát nebo takzvaný mikrofiš, které následně ukládal pod patřičným pořadovým číslem do archivního regálu. „Jediné, co mě v té době zajímalo, byly vycházky. Při nich jsem vyrážel do divadla Semafor,“ uzavírá vyprávění o své vojenské službě Jiří.

Úniky do hor

Během vojny si Jiří rovněž dálkově dodělal maturitu v polygrafickém oboru a na několik následujících let zůstal v hlavním městě, kde se oženil a získal práci. Jeho specializace na tisk z výšky však ve chvíli, kdy vstupoval do praxe, přestávala být aktuální, neboť většina provozů zaváděla techniku ofsetového tisku. Chemické leptání matrice se na přelomu 70. a 80. let přestalo používat a Jiří tak musel rovněž změnit zaměření. Z intenzivní práce s dusičnanem, kterým se pozinkovaná plocha leptala, má však dodnes poškozený hlas. Po nějaké době praxe v pražských tiskárnách Svoboda se rozhodl vrátit se do Ostravy. Zde nejprve nastoupil do Moravských tiskáren a o několik let později se stal předákem podnikového závodu ČSAD. V té době už byl také členem komunistické strany (KSČ), na jejíž kandidátní listinu se nechal zapsat po návratu z vojny. Svou motivaci pro tento čin popisuje stejně, jako tu, kterou v sobě cítil na armádním velitelství při žádosti o přeřazení.

Hledání osobních výhod a úniky do vlastního světa sportu a krajiny hor jsou pak v příběhu Jiřího patrné až do Sametové revoluce. Jeho působení v tělovýchovných jednotách severní Moravy bylo od začátku motivováno touhou po zázemí i snahou o nerušené provozování těchto aktivit: „Snažili jsme se z toho vytřískat co nejvíce, třeba peníze na lyže a jiné sportovní pomůcky. Kdo byl šikovný, ten ty kličky dokázal vždy najít,“ říká a dodává, že to byla právě doba druhé poloviny 70. let, kdy mu ona strategie výhod spojená s fotografickými dovednostmi pomohla získat místo v expedici na Kavkaz, jejímž cílem bylo úspěšné zdolání hory Elbrus.

Po výjezdu na východ, který se odehrál v roce 1977 pak o dva roky později následovala ještě cesta na Západ, tedy expedice do Dolomitů, které se Jiří zúčastnil pod hlavičkou Československého horolezeckého svazu rovněž jako fotograf. Aparát pak začal používat k zaznamenávání svých výletů téměř pravidelně a v návaznosti na to také vystavovat. Netrvalo to dlouho a seznámil se s ostravským fotografem Františkem Řezníčkem. Ten mu nabídnul pedagogickou participaci ve své kultovní fotografické škole, kterou organizoval v jednom z místních kulturních domů. Jiří, který si v té době dodělával dálkově vysokou školu, nabídku přijal. Koncem 80. let se pak díky svému nově dosaženému vzdělání stal krátce ředitelem jiného kulturního domu ve čtvrti Hrabůvka.

Plné autobusy

Po roce 1989 se Jiří krátce věnoval fotografické praxi a provozoval vlastní zakázkový ateliér. O necelý rok později však dostal nabídku, v rámci které převzal kontrolu nad nákladem časopisu Hory. „Začal jsem dělat zájezdy pro čtenáře. V počátcích mě vůbec nenapadlo, že bych z toho měl mít nějaký zisk. Spočítal jsem tedy, kolik stojí autobus a rozdělil jsem to počtem lidí. První týdenní zájezd do Dolomitů vyšel jednoho účastníka na 1350 korun,“ říká Jiří, který podnikání v turistickém ruchu nejprve koncipoval jako nadstavbu publikační činnosti. Postupem času se však po severní Moravě rozneslo, že cestovní kancelář založená v roce 1991 dělá zájezdy jinak než ostatní firmy v rychle rostoucím oboru a hlavně za cenu, kterou v té době nikdo negarantoval.

„První zájezd, který jsme organizovali, byl na Mont Blanc. Tenkrát nám lidé trhali ruce, aby se tam mohli dostat. Z Ostravy vyjížděly dva autobusy najednou. Následující rok už to bylo dvanáct zájezdů a ten další dvacet,“ vzpomíná Jiří na rostoucí poptávku a dodává, že několik let po revoluci se začali lidé zajímat také o výjezdy do hor bývalého Sovětského svazu, kde byla organizace zájezdů často náročná a musela tak být podpořena zkušeným jednáním s místní samosprávou: „Nakonec jsme jako první v republice otevřeli Kavkaz. Vzpomínám si, že se nám na jeden zájezd přihlásilo nějakých dvě stě nebo tři sta lidí při kapacitě pětačtyřicet míst. Každý měl doporučeno mít s sebou půl litrovou láhev alkoholu, tři plechovky piva a dvě krabičky cigaret. Za celý autobus to dalo dohromady slušný kontraband.“

„Co nejvíc vidět. Co nejvíc zažít. Udělat to co nejlevněji. To znamená: stany, kempy, volná příroda, stravování vlastní,“ vypočítává tehdejší majitel cestovní kanceláře Turistika a Hory na prstech důvody úspěchu svého podnikání. V porevoluční Ostravě, kde měla velká část obyvatel hluboko do kapsy, avšak vycítila příležitost otevřených hranic, se tato strategie ukázala jako opravdový tahák na klienty. Pozici místní outdoorové cestovky zlepšoval i fakt, že se všechny organizované zájezdy uskutečnily podle plánu a bez větších ekonomických ztrát, což nebylo v kontextu 90. let úplně typické. Byly to právě firmy podnikající v turistickém ruchu, které často vyhlašovaly bankrot a svým klientům pak peníze nedokázaly vracet zpět.

Po příchodu nového milénia si Jiří i jeho spolupracovníci začali uvědomovat, jak náročných pro ně posledních deset let bylo. Fungující cestovní kancelář proto začali postupně zmenšovat a ubírat tak i počty nabízených zájezdů. Vše vyvrcholilo v roce 2003, kdy se podnikání v turistickém ruchu vzdali úplně a veškerou aktivitu namířili směrem k organizaci Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Ten se postupně rozšířil do několika desítek českých měst a v domovské Ostravě narostl do nečekaných rozměrů. Za vším je do velké míry cítit odhodlání a dravost, která provází celý životní příběh Jiřího Kráčalíka. Tyto vlastnosti, které jsou svou podstatou zakořeněny také v jeho sportovních aktivitách, jej v období normalizace posouvaly k hledání osobních výhod, které skončily až u vstupu do KSČ, zatímco po revoluci mu umožnily přežít v nevyzpytatelném světě byznysu. Bez první části životní skládačky bychom však těžko pochopili tu druhou.