Eva Krabcová

* 1938

  • „Já jsem byla takové hrozně samostatné dítě. Asi v pěti letech jsem našla – a to vám si pamatuju do dneška – látkovou, tyrkysovou kapuci s kožešinovým lemem. Co bylo včera, si nepamatuju, a tu kapuci úplně vidím! A já jsem ji donesla na policii – že jsem to našla. A jednoho krásného dne u nás zazvonila policie. V mojí mamince – to už byla sama – by se krve nedořezal, a policajt řekl, že už je to rok, co je tam ta kapuce, a že nám ji vrací jako nálezkyni, to jsem byla já.”

  • „Já jsem dostala takový deštníček od někoho, byl hnědý s pruhy, už byl asi hodně opotřebovaný; byl dětský a já jsem z něho měla děsnou radost. A ono právě pršelo. Ten vizovický dům měl takový příchod dvorem, kde hned vedle zas stál dům. Tam byly dva okapy, vedle sebe, což mně dělalo velkou radost, protože tam byla voda a já jsem měla nový deštník, to bylo úžasné. Takže to jsem měla velkou radost z toho deštníku. Vstupovalo se do takového betonového koridoru toho dvoru velkou šedou branou – to jsou právě ty detaily, co si člověk pamatuje. Ta brána byla šedá, měla malou branku. A ta branka se najednou otevřela a teď jsem uviděla maminku, kterou jsem tak dlouho neviděla. Tak jsem k ní letěla, teďka všichni brečeli, smáli se a tak. Já jsem byla z toho celá úplně vykulená. A najednou šel tam jakýsi pán za tou maminkou a měl knírek. A toho jsem ale neznala. A to byl tatínek. A pořád říkal: ‚Já jsem tvůj tatínek,‘ ale to už jsem ho nepoznala. No tak potom jsem mu dala takovou zkušební otázku – co dělal, když jsem snědla první polívku. A tak on musel odpovědět správně, že šel se mnou do vedlejšího pokoje, vzal mě na ramena a volal: ‚Královna!’ Tak to byl teprve moment, kdy jsem to uvěřila.”

  • „Já si pamatuju, že jsem chodila k té tetě do té nemocnice a vždycky jsem si k ní lehala do postele. Protože ona ve dne nesměla vstát, ani na záchod třeba nesměla chodit. Protože ona byla údajně nechodící. Ona se směla procházet pouze v noci, opatrně, aby ji ani sestry neviděly. Takže jsem si vždycky lehala… takovou dírou v plotě jsem tam chodila a lehala jsem si k ní do postele a tam jsme si vždycky povídaly.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.02.2020

    (audio)
    duration: 01:14:55
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Devět měsíců žila bez rodičů, tatínka po válce nepoznala

Eva Krabcová v roce 2020
Eva Krabcová v roce 2020
photo: Během natáčení

Eva Krabcová se narodila 12. dubna 1938 do smíšené česko-židovské rodiny. Tatínek Štěpán Holub provozoval ve Valašském Meziříčí obchod s konfekcí. Židovského původu byla její maminka Hilda, rozená Steinhardtová. V roce 1942 zmizelo v koncentračních táborech 36 příbuzných z matčiny strany, nikdo z nich válku nepřežil. Holubovi, jichž se jako smíšené rodiny deportace zpočátku netýkaly, vydrželi pospolu do počátku roku 1944. Pak byl tatínek Štěpán internován v pracovním táboře v Bystřici u Benešova. Zhruba půl roku po něm, v září 1944, odjela v transportu i maminka, nejprve do internačního tábora na pražském Hagiboru, poté do Terezína. Šestiletá Eva zůstala v bytě své tety, taktéž Hildy Holubové. Tuto tetu, ženu otcova bratra, která byla rovněž Židovka, ukryl ve vizovické nemocnici statečný primář poté, co zde porodila dítě. O Evu i její novorozenou sestřenici se v tetině bytě staralo děvče, které Hilda dřív měla na výpomoc. Po válce se Eva s oběma rodiči shledala. Vystudovala pedagogickou a filozofickou fakultu a celý život učila češtinu a ruštinu. Od roku 1997 je členkou organizace Ukrývané dítě (Hidden Child), sdružující židovské děti přeživší holokaust. V letech 2018–2021 byla předsedkyní tohoto spolku.