The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Anna Kozáková (* 1954)

• Anna Kozáková se narodila 30. dubna 1954 v Praze

• vyrůstala v rodině postižené nacistickou okupací, vězněním příbuzných i komunistickým znárodněním

• otec byl jeden ze studentů, kteří šli v únoru 1948 za prezidentem Benešem, aby nepodepisoval demisi

• na gymnáziu odmítla vstoupit do SSM a na vysokou školu se dostala až na druhý pokus

• v roce 1979 ukončila studium hydrogeologie a inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK

• podepsala Několik vět a účastnila se demonstrací v roce 1989

• v letech 1979–1996 pracovala v oboru ochrany podzemních vod, později na odboru životního prostředí v Písku

• po roce 1989 prošla se sestrou vleklými restitučními spory o rodinný majetek

• v letech 2001-2011 pracovala pro cestovní kancelář

Anna Kozáková vyrůstala v rodině, v níž se po generace mísily vzdělání, víra, smysl pro spravedlnost, houževnatost i humor. A také zkušenost s tím, jak rychle může dějinný zvrat všechno obrátit. Rodina z otcovy i matčiny strany přišla po válce a po únoru 1948 o majetek, postavení i jistoty, ale neztratila soudržnost. S tímto vkladem bylo možné čelit normalizační době a nacházet životní cesty, kdy se nemusela rodinným hodnotám zpronevěřit.

Jeden pradědeček byl pražský primátor, druhý ředitel Zemské banky

Anna Kozáková, rozená Srbová, se narodila 30. dubna 1954 v Praze. Ze strany otce Jaroslava Srba patřila do rodu Srbových a Gollerových. Pradědeček Vladimír Srb byl na počátku 20. století pražským primátorem, dědeček Jaroslav Srb vystudoval chemii a za první republiky spoluvlastnil továrnu na polévkové koření; jeho žena, babička Vlasta, rozená Gollerová, byla jednou z prvních vystudovaných lékařek v Praze a pracovala jako zubařka. Babiččin otec Felix Goller byl ředitelem Zemské banky a jeho původ sahal do cukrovarnického rodu z Horažďovic. Matka Marta Srbová, rozená Teigeová, pak byla dcerou stavebního inženýra Prokopa Teigeho, který v Praze vlastnil dva činžovní domy a v Podolí postavil velkou rodinnou vilu. Brzy po narození jediné dcery, kterou měl v pozdním věku, zemřel a majetek přešel do vlastnictví jeho ženy, babičky Ludmily. Do života rodin však zasáhla válka a krátce po ní komunistický režim; zabavil továrnu, akcie, ordinaci i domy a život se začal odvíjet ve zcela jiných, nenávistných, poměrech. 

Pamětnici hodně formovaly obě její babičky. Z otcovy strany babička Vlasta, energická, pečlivá zubařka, která si udržela životní nadhled navzdory všem problémům. Z matčiny strany babička Ludmila, se kterou rodina žila již jen v přidělené části podolské vily. Zde se také za války událo drama, kdy správcová obvinila babičku z ukrývání „židovského zlata“ a babička strávila přibližně rok ve vězení. Vrátila se domů těžce poznamenaná a velmi zesláblá, přesto se znovu postavila na nohy. V rodinné paměti po ní zůstala jednoduchá věta, kterou opakovala i v těžkých chvílích: „Pán Bůh mě měl vždycky rád.“ A právě tohle spojení víry, houževnatosti a jistého nadhledu pak Anna Kozáková vnímala jako trvalou součást ženské linie své rodiny.

Táta byl jeden ze studentů, kteří šli za prezidentem Benešem

Ani osudy rodičů nebyly jednoduché. Již v době dospívání do jejich života zasáhla válka. Otec, narozený roku 1926, se jako velmi mladý zapojil do květnového povstání. Po válce začal studovat vysokou školu, ale naděje na svobodu netrvala dlouho. Když se dějiny lámaly, rozhodl se pro zcela radikální krok: „Táta byl jeden ze studentů, kteří šli za prezidentem Benešem, aby nepodepisoval demisi. A odnesl to tak, že byl vyloučený ze studia na chemicko-technologické fakultě. A dokonce mi ukazoval výstřižek z novin, kde byl jmenován jako nebezpečný student.” Otec se pak několik let se živil různými pomocnými zaměstnáními, než si dálkově dostudoval technický obor a mohl pracovat ve výzkumu rud. Doktorát už mu z politických důvodů nebyl umožněn. 

Matka, jazykově i výtvarně nadaná studentka, absolvovala pedagogickou fakultu a později učila angličtinu. Na rozdíl od manžela byla pevně věřící a náboženský rozměr života pro ni zůstal důležitý i v době, kdy režim víru vytlačoval na okraj. Začátek manželství přinesl i velkou osobní bolest. První syn týden po narození zemřel. Teprve po této ztrátě přišla na svět Anna a o rok později její sestra. Rodina tehdy žila ve zmiňované podolské vile, na omezeném prostoru, protože dům po zestátnění obývali další lidé. Když otec nastoupil až jako třicetiletý na vojnu, zůstala matka se dvěma maličkými dětmi na všechno téměř sama. Velkou pomoc představovala právě babička, která vařila, hlídala a pomáhala udržet chod domácnosti. Přesto Anna Kozáková na dětství nevzpomíná jako na chudobu či ponížení. Pamatuje si spíš blízkost širší rodiny, pravidelná setkávání, vyprávění a humor, který byl přítomný i tam, kde by se spíš čekala zatrpklost.

Do školy nastoupila Anna v Podolí. Na první roky vzpomíná ráda, ale zásadní zlom nastal, když ji matka v páté třídě převedla do jiné školy. Pamětnice se ocitla v novém kolektivu a zpětně sama říká, že se tehdy začala vnitřně bouřit. Přestala se učit, vyhledávala spíš spolužáky, kteří zlobili, a nesla těžce srovnávání se sestrou, která měla od začátku samé jedničky. Důležitou zkušenost jí ale přinesl skaut, kam hned po jeho krátké obnově roku 1968 vstoupila a jezdila i na tábory. Dodnes si pamatuje důraz na jednoduchou zásadu, že člověk má každý den udělat alespoň jeden dobrý skutek. 

Do dneška slyším tu střelbu

Pak do jejího života vstoupil srpen 1968. Rodina tehdy byla na prázdninách v Jeseníkách. Když přišla zpráva o okupaci, v Karlově Studánce sice neviděli tanky, ale všude kolem lidé seděli s tranzistory a poslouchali rádio. Matka po několika dnech rozhodla, že se musí vrátit do Prahy: “Vlakem jsme odjeli domů. Bylo vyhlášené stané právo, a ten vlak byť vyjel na čas, tak dojel až někdy ve dvanáct hodin v noci. Celé Hlavní nádraží bylo plné lidí, kteří nemohli ven. Máma nám tam ustlala ve Fantově hale pod jednou sochou. Spát tam moc nešlo. Pamatuju si, že jsem se tam procházela, a najednou střelba. Začali tam střílet do stropu. A do dneška slyším tu střelbu, tam v té Fantově hale. A vždycky, když se tam dostanu, tak si vzpomenu, jak jsme tam spali na rozloženém spacáku pod sochou.” To byla chvíle, kdy si na prahu dospívání uvědomila, jaká je realita a na které straně stojí.

Po základní škole nastoupila roku 1969 na Gymnázium na Vítězné pláni. Šlo o období, kdy se poměry teprve utahovaly. Její třída byla ještě svým způsobem svobodná, ale kolem už se začínalo měnit klima. Ve škole vznikaly mládežnické organizace, měnilo se vedení a bylo zřejmé, že normalizace postupuje. Anna ale do většinového SSM nevstoupila a nepřesvědčily ji ani pragmatické argumenty, že bez toho bude mít potíže, což se později ukázalo jako realita. Svůj postoj charakterizovala stručně a jednoznačně: „Nejsem, nebyla jsem a nebudu.“

Chartu jsme četli a šířili

Na gymnáziu v ní zároveň uzrával zájem o geologii a po maturitě se proto hlásila na Přírodovědeckou fakultu UK. Přijata však nebyla. Později se dozvěděla, že jedním z důvodů bylo právě to, že nebyla v SSM. Rok mezi dvěma přijímacími řízeními prožila na pomaturitním studiu jazyků. Setkala se tam s mimořádnou skupinou lidí, které spojovalo nejen nadání, ale i to, že se často nedostali tam, kam chtěli, kvůli politickému původu nebo vlastní neochotě přizpůsobit se. Na druhý pokus už se na fakultu dostala. Vliv sehrálo jistě i to, že pragmaticky zvolila obor hydrogeologie a inženýrská geologie, který nebyl příliš žádaný. Ale možná i díky tomu zažila na fakultě jedno z posledních míst, kde se i v sedmdesátých letech dalo ještě relativně svobodně dýchat. Studenti jezdili na mapovací kurzy a exkurze a nejen na kolejích vedli dlouhé debaty. Seznámila se tehdy i s Martinem Paloušem, díky kterému se přiblížila disidentskému prostředí: „Můj tehdejší přítel hrál basket za přírodovědeckou fakultu a tam s ním hrál Martin Palouš. Jezdil s námi na hory a vždycky vyprávěl nějaké historky. Takže jsme všichni věděli o Chartě a mezi sebou jsme ji šířili. A Martin Palouš pro nás byl takový hrdina.”

Po škole nastoupila do podniku Stavební geologie Aquatest a začala pracovat v oblasti ochrany podzemních vod. Zabývala se znečištěním ropnými látkami, haváriemi, skládkami, průzkumy kolem čerpacích stanic i vodohospodářskými zásahy. Tuhle práci brala jako smysluplnou a odborně poctivou. V soukromí však prožívala úplně jiné starosti. První manželství se spolužákem trvalo krátce. Roku 1980 se provdala podruhé a v osmdesátých letech se jí narodily dvě děti, syn Pavel a dcera Anita. Na tuto dobu vzpomíná jako na čas nekonečného shánění všeho, co rodina potřebovala. 

Koncem osmdesátých let se účastnila všech významných demonstrací: na Škroupově náměstí, Palachova týdne i demonstrace 28. října 1989. Také podepsala petici Několik vět, a to přímo v bytě Dany Němcové, jejíž lidskost na ni udělala silný dojem: “To bylo období Několika vět, tak jsem se ptala Martina Palouše, kde to mám podepsat. A on říkal: ,Počkej, já jdu do Ječné k Němcům, tak pojď se mnou.’ Tak jsem s ním šla k Němcům a u paní Němcové jsem to podepsala. A přístup paní Dany Němcové byl neuvěřitelný. Tam se muselo prolnout takových lidí a ona byla ke každému milá. A pak jsem čekala, kdy mě na Hlasu Ameriky budou citovat, že jsem  podepsala, a oni pořád nic. Říkala jsem to Martinovi, že jsem se ještě neslyšela. A on na to: ,To není podstatné, hlavně, že jsi podepsaná’.”

Na Národní třídě 17. listopadu nebyla jen proto, že měla doma nemocné dítě. O to silněji prožívala další dny. V neděli vyšla do ulic, v zaměstnání podepsala odsouzení zásahu na Národní třídě a ve středu už stála pod Melantrichem a poslouchala Martu Kubišovou, Václava Havla: „Byl to pro mě silný zážitek, že jsem tyhle události prožila, že jsme se toho dožili.“

Chodím na demonstrace, když se společnost vydává špatným směrem

Po listopadu 1989 chtěla využít své profesní zkušenosti k tomu, aby se začaly řešit ekologické škody po průmyslu i po sovětské armádě. Sepsala se svým nadřízeným návrh, jak by se dalo k této problematice přistoupit systémově. Naděje ale brzy vystřídalo rozčarování. V devadesátých letech sledovala, jak se odborné prostředí proměňuje v trh, kde jsou důležité zakázky, kontakty a schopnost „obchodně“ jednat. To jí bylo cizí. Sama se vnímala jako geoložka, ne jako obchodník. Když po ní začalo vedení chtít, aby sama sháněla práci a zakázky, brala to jako popření smyslu své profese. Do toho se prohlubovaly problémy v manželství. Druhý muž začal pít, vztah se rozpadl. Anna Kozáková se rozhodla pro rozvod a její život s dětmi se přesunul do jižních Čech. Od roku 1996 působila na okresním úřadě v Písku jako referentka životního prostředí. Později obor zcela opustila, začala pracovat v cestovní kanceláři, a dokonce dělala delegátku v Řecku. Hodně času trávila na Krétě, fascinovala ji už samotná možnost někam odjet a zůstat tam tak dlouho, jak člověk potřebuje.

Vedle osobního znovuobjevování svobody však přišla i další tvrdá rána. Po roce 1989 byly rodině vráceny tři domy z matčiny strany. Místo klidného zadostiučinění ale začaly vleklé spory, téměř absurdní pokračování starého příběhu: jedna generace přišla o majetek kvůli komunistickému státu a další o jeho část kvůli porevolučnímu právnímu a ekonomickému chaosu. Přesto její vyprávění nekončí porážkou. V pozdějším věku našla znovu partnera, začala studovat na akademii třetího věku, učí se na baskytaru, jezdí za dětmi, vrací se na Krétu a stále sleduje veřejné dění jako kdysi. I dnes chodí na demonstrace, když má pocit, že se společnost vydává špatným směrem, tak jako bohužel v těchto dnech.  Na svůj život se nedívá jako na hrdinský příběh, spíš jako na sérii situací, v nichž se člověk snaží obstát bez velkých gest.