The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kozák (* 1929  †︎ 2016)

• narodil se 23. srpna 1929 v Lipinách u Lucka na Volyni

• jeho otec Antonín vlastnil u Lucka mlýn na parní pohon

• v roce 1939 jim Sověti rodinný mlýn sebrali

• rodinné hospodářství vyhořelo během bojů mezi Němci a Sověty v roce 1941

• v roce 1945 dokončil českou sedmitřídku v Lucku

• 2. července 1945 narukoval do československé armády

• v listopadu 1945 odjel s transportem raněných do Československa

• dosídlil statek po Němcích v Jistebníku

• v roce 1959 mu byl statek kolektivizován

• pracoval v JZD, Potravinách, Státním statku apod.

• v 60. letech se přestěhoval do Žitenic

• zemřel 27. prosince 2016 v Litoměřicích

Josef Kozák je jedním z volyňských Čechů, kteří se po válce usadili v Československu. Za šestnáct let, která předtím strávil na Volyni, tam toho zažil mnoho – relativně klidné poměry v letech polské republiky i sovětskou okupaci, kdy jim úřady sebraly mlýn a Kozákovým hrozila deportace na Sibiř. Když Sověty vystřídali nacisté, přišly hrůzy jako vyvraždění tamních Židů nebo masakry Poláků ukrajinskými „bandami“. Po válce ho Rudá armáda chtěla naverbovat právě proti vzpurným banderovcům, ještě v červenci 1945 se proto přihlásil do československé armády a s transportem raněných pak odjel do vlasti.

Na Volyni hospodařily tři generace předků

Jeho pradědeček odešel v roce 1868 z obce Kozákov u Turnova a přesídlil i se svou ženou a dětmi na Volyň v dnešní severozápadní Ukrajině. Společně s dalšími Čechy se usadili u ukrajinského Teremna poblíž města Luck. Postupně tam vybudovali českou obec – Nové Teremno, pro něž se později vžil název Lipiny. Josefův pradědeček postavil zemljanku, koupil pole a lesy a začal zúrodňovat půdu. Dědeček František pak hospodářství rozšířil; byl pracovitý a dařilo se mu. „Nakoupil spoustu dalších polí, měl čtyři kompletní hospodářství. Měli tři páry koní a taky čeledína,“ popisuje úspěchy svých předků na Ukrajině Josef Kozák.

Čeští hospodáři zaváděli na Volyni moderní zemědělské postupy. K zásadním inovacím patřilo hnojení, tamní Ukrajinci totiž jen pásli dobytek na úhoru, ale systematicky hnůj nevyužívali. „Ukrajinci měli chlívy pletené z proutí, a když byl dobytek už u stropu, nechali to a postavili chlív vedle. Když tam přijeli Češi, začali ten hnůj od Ukrajinců vyvážet, Ukrajinci byli rádi, že jim to sklidili a neměli s tím práci. Až když zjistili, že Češi mají čtyřikrát větší úrodu, začali takovým způsobem taky hospodařit,“ vysvětluje Josef Kozák.

Za Josefova dědečka Františka patřilo Kozákovým asi jedenáct nebo dvanáct hektarů půdy. Josefův otec Antonín pak část hospodářství prodal a z utržených peněz postavil při rovenské silnici mezi Lipinami a Luckem mlýn. Fungoval na parní pohon, topilo se dřevem a obilí si tam jezdili mlít sedláci z širokého okolí. Mouku Kozákovi dodávali také mnoha podnikům a obchodům.

Za Poláků se měli dobře

23. srpna 1929 se Antonínu Kozákovi a jeho ženě Marii narodil Josef, dva roky po něm přišla na svět ještě dcera Anna. Do Josefových šesti let žila rodina v Lipinách, pak se kvůli škole přestěhovali do pronajatého bytu na okraji Lucku. Ve městě, které bylo od Lipin asi sedm kilometrů, vychodily obě děti sedm tříd České matice školské – a otec to měl odsud do mlýna blíž než z Lipin. Maminka Marie ovšem do Lipin i poté denně dojížděla a pomáhala prarodičům v hospodářství.

„Rodiče byli hodní, pracovití. Byli na nás přísní. Museli jsme zachovávat jak učení, tak docházku do školy. Žádné záškoláctví jsme neprováděli,“ říká Josef Kozák ke svému dětství. Ve volném čase chodil rybařit k řece Styr s bratrancem Jardou, synem otcova bratra Františka, který měl v Lucku zájezdní hostinec. A docházel také do houslí k učiteli Josefu Vejnarovi. Tento kapelník vojenské dechové hudby připravoval Josefa na konzervatoř – kvůli válce pak na ni ale Josef musel zapomenout.

Luck bylo město, kde stejně jako na celé Volyni žilo vedle sebe mnoho národností. Češi, Ukrajinci, Poláci, Židé i Němci spolu v meziválečném období vycházeli prý dobře. „Za polské vlády byla skutečná demokracie a pořádek,“ komentuje Josef Kozák období, které skončilo s vypuknutím druhé světové války a vpádem Sovětů do východního Polska, pod něž do té doby Volyň patřila.

Sověti sebrali otci mlýn

Když se sovětští vojáci v září 1939 na Volyni objevili, vypadali prý uboze, byli špinaví a neupravení a měli „mizerné“ koně. S jejich příchodem zavládl chaos. Kamenné obchody byly okamžitě vyrabovány a přestaly existovat, takže se pak prodávalo už jen na jarmarku, kde vesničané nabízeli své produkty přímo z vozů. Také Kozákovi museli svůj mlýn nechat okupantům napospas a nehlásit se k němu, protože „kdo měl nějaký majetek, toho Sověti vyvezli na Sibiř“.

Nešlo o plané obavy, Josef Kozák zmiňuje obyvatelku Lipin Annu Maršovou, která po rodičích zdědila velké pozemky a Sověti ji jako kulačku deportovali na Sibiř do půl roku po svém příchodu. Kozákovi mohli být rádi, že přišli „jen“ o rodinný podnik, byť ztrátu mlýna, ze kterého Sověti vymontovali zařízení a odvezli ho do Ruska, nesl Josefův otec velmi těžce. Teprve pár měsíců předtím za něj splatil poslední půjčku.

Přímo v Lipinách Sověti ustavili lidový soud. „Jak někdo nesplnil podmínky kontingentu, povinné dodávky obilí nebo masa, už dostal rok nebo dva roky. Potom se taky muselo vyvážet z lesů dříví, zásobovat v Lucku různé jejich firmy, to se také muselo plnit. Když někdo nesplnil, třeba mu uhynul kůň, soudili ho, že to zavinil. Zkrátka nebrali na nic zřetel.“

K soudu, jemuž předsedal dosazený Rus, Sověti jako zapisovatele povolali Josefova stejnojmenného strýce, vybrali si ho prý zřejmě proto, že vystudoval ruské gymnázium. „Soudce ho úplně zneužíval. Nesměl promluvit, musel mlčet, jenom vykonávat, co mu nařídil. Jednou o žních přišel o pět minut později – vyhrožoval mu, že ho odsoudí na půl roku nucených prací, jestli se to bude opakovat.“

Kozákovi nicméně dál bydleli v Lucku. Oba rodiče teď dojížděli pracovat na rodinné hospodářství v Lipinách a Josef se sestrou dál chodili do lucké školy. K češtině jim přibyla ruština a ukrajinština, kvůli čemuž všechny české děti sestoupily o ročník níž. Výuka však pokračovala až do německo-sovětské války.

Ve vsi leželi mrtví a ranění

22. června 1941 nacistické Německo napadlo svého dosavadního spojence Sovětský svaz. Pro místní začal nečekaný německý útok bombardováním Lucka. „Bylo nedělní ráno, šest hodin. Rána! Druhá! Otec vstal, říká, že se zřejmě zřítil most – za námi tam byl železniční most přes řeku Styr. Ale vyšel ven a slyšel letadla. Svrhávala bomby přes celou ulici až ke středu města. Otec říká, oblíkni se, utíkej do Lipin, zapřáhněte koně, přijeďte, naložíme věci a odvezeme to do Lipin.“ Udělali, jak otec řekl, a s nejnutnějším vybavením se přesunuli na rodinný statek do Lipin.

Nacistická armáda postupovala v jakýchsi klínech, obkličovala lesy, do nichž utekli Sověti, a nabírala velké množství zajatců. V Lipinách se Němci objevili pět dní po začátku války. Nákladní auta i koňské povozy zásobovacích jednotek vjely ke Kozákovým na zahradu, tam vojáci tábor částečně zamaskovali a začali se mýt a holit. „Byl klid. Říkali jsme si, válka přešla, Němci už jsou tady.“

Kozákovi byli rádi, že je wehrmacht zachránil před pravděpodobnou deportací na Sibiř – dokumenty dokládající, že je Sověti považovali za bohaté a plánovali deportovat, se našly u narychlo opuštěného sovětského soudu. Na druhou stranu volyňští Češi nemohli Němcům zapomenout okupaci Československa. „To jsme špatně snášeli. Když nám to (v březnu 1939) učitelé hlásili, všichni plakali.“

V sobotu 28. června 1941 se Němci z jejich zahrady stáhli a ve vsi už nebylo vidět ani Němce, ani Sověty. Bylo to po týdnu, kdy pořádně nevařili, kvůli neustálému přelétávání letadel se často ukrývali a zůstávali ve střehu. V neděli brzy ráno Josefova maminka usoudila, že válka se přehnala, a konečně zadělala na buchty. „K šesté hodině přišli na náš dvůr tři němečtí vojáci se samopaly – průzkum. Ptali se, jestli tam jsou Sověti. Vzali strejdu do stodoly, šli za ním, prohlídli to, nic neviděli. Pak šli vedle ke Karlu Štěpánkovi, my jsme měli mezi našimi dvory nezamčená vrátka, nikde Rusáci nebyli.“ Sověti se však již ukrývali v obilí za stodolami a vzápětí po Němcích vypálili. „Němci naskočili do pancéřového auta, vystřelili tři červené rakety a spustila se mela.“

Kozákovi jen tak tak stačili utéct do sklepa. Nad jejich hlavami se poté rozpoutala bitva, v níž sovětští pěšáci šli proti německým tankům – později se ve vsi tvrdilo, že jim prý velitelé řekli, že „útočí na Berlín“, a vojáci nevěděli, kde vlastně jsou. Kozákovi nad sebou slyšeli střelbu, rachot tanků. Všechno shořelo: chlívy s dobytkem, stodola. Dům dlouho odolával, ale nakonec dostal zásah i ten. V pauzách mezi střelbou vybíhali ze sklepa a pokoušeli se dům hasit. Podařilo se jim zachránit alespoň spodní patro. „Otec chtěl zachránit taky dobytek, ale strejda ho strhl zpátky. Dobytek řval, koně, krávy, ovečky, prasata. Hrůza.“

Když střelba konečně utichla, znovu si sbalili pár nejnutnějších věcí a odešli na noc do Lucku, jen stará babička v Lipinách zůstala. Druhý den se vrátili – všude už byl klid – a začali uklízet zničené stavení. Ve vsi a okolních polích leželi mrtví a ranění sovětští vojáci. „Ranění lezli k barákům, měli jsme strach, že když je Němci uvidí, postřílí nás zároveň s nimi. U Karla Štěpánka zastřelili raněného, přilezl se napít ke studni. Nařídili pak Karlovi, aby ho naložil na trakař a odvezl ze dvora.“

Sovětů, kteří v tomto střetu neměli šanci, padlo přímo v Lipinách obrovské množství. Jen v jahodovém záhoně u sousedů Štěpánků jich prý napočítali třiadvacet. „Říkal jsem si: ‚Tyhle sovětské vojáky nahnali na jatka. A všechny jejich rodiny budou vzpomínat, budou čekat, a nikdo z nich se už nevrátí.‘“ Asi týden po tomto masakru nacisté poslali do Lipin Židy z Lucku, aby vykopali jámy a odklidili padlé vojáky do hromadných hrobů. „Bylo vedro, těla nabobtnávala k prasknutí, smrad… To jsem zažil a viděl jsem tu zkázu, to obrovské množství padlých. Každý mrtvý měl u sebe paklík a v něm slanečka a jáhly. Měli suchou stravu, když šli do boje.“

Nacistická okupace

Kozákovi vyvázli živí a zdraví, ale jinak museli začít téměř od nuly. Od příbuzných z Huště dostali krávu, další otec koupil od Židů – těsně před tím, než nacisté lucké Židy o vše obrali a zavřeli je do ghett. Sehnali i dva koně, s nimiž pak jezdili do lesů na dříví, aby mohli alespoň provizorně zakrýt dům.

Mlýn se jim ani za Němců nevrátil. Otec sice tuto možnost projednával na magistrátu v Lucku, Němci prý ho ale potřebovali jako skladiště. Žili tedy převážně z toho, co poskytla zahrada a poničená pole, a i z toho mála museli Němcům odvádět povinné dodávky. „Kontingenty jsme museli odevzdávat, žádné úlevy nebyly. Němci ale nerabovali tak jako Sověti. Kdo se snažil a byl dobrý hospodář, toho chválili.“ Dobří hospodáři dostávali od magistrátu v Lucku poukazy na nákup zemědělských strojů. Nacisté si uvědomovali, že na prosperitě místních hospodářů závisí i jejich úspěch.

Strýc Josef, kterého předtím Sověti přinutili spolupracovat se soudem, působil za nacistů jako starosta obce – lipinští občané si ho zvolili. „Nechtěl to dělat, ale všichni byli pro. A Němci, když viděli, že má školy, tak ho k tomu donutili. On uměl i trochu německy, takže se s nimi mohl domlouvat. Když někdo něco nesplnil, třebas neodvedl určitý počet dřeva, mohl to vysvětlit – že mu třeba pošel kůň.“ Podle Josefa Kozáka jeho strýc zachránil mnoho sousedů před „nakládačkou bejkovcem“, což byl trest, který nacisté uplatňovali za neplnění dodávek.

Čechům na Volyni se za nacistické okupace dostávalo relativní ochrany. Daleko hůř na tom byli místní Židé, kterých jen v Lucku žilo víc než 15 tisíc. Holocaust měl přitom ve východní Evropě jinou podobu než na Západě: Židé odsud nebyli deportováni do vyhlazovacích táborů kdesi daleko, ale stříleni přímo za humny svých vesnic a měst. Takto nacisté během několika dnů v srpnu 1942 zlikvidovali i lucké ghetto, kam předtím Židy shromáždili.

Josef Kozák byl svědkem jejich odvážení z ghetta. „Z dlouhé ulice od lágru vyváželi na nákladním autě Židy. Museli ležet na podlaze, vpředu stál s puškou jeden Ukrajinec – to byla ukrajinská pořádková policie, kterou Němci utvořili, ‚schutzmanni‘ jim říkali – vzadu na autě seděli dva na bočnicích, taky s flintama, a odváželi je za Luck. To byla osada Hnidava, tam museli vykopat obrovské jámy, obrovské hroby. Tam je vždycky svlékli, postavili na okraj a postříleli. Spadli dolů, někteří byli jen ranění – občané z Hnidavy pak vyprávěli, že ještě na druhý, na třetí den se tam zasypaná půda hýbala.“ Ukrajinští schutzmanni, kteří s nacisty na vyvražďování Židů spolupracovali, ale hromadné hroby hlídali, a tak se nikdo neodvážil umírajícím pomoci.

Jak Josef Kozák vysvětluje, ukrajinským nacionalistům šlo v první řadě o vytvoření samostatného ukrajinského státu a doufali, že nacisté jim k tomuto cíli dopomůžou. „Oni jim Němci ze začátku slibovali samostatnou Ukrajinu. Ale pak, když tohle ztroskotalo – když je pronásledovali a sebrali jim právo, jak se říká, na všechno – začaly se tvořit bandy a byly proti Němcům.“ Obzvlášť v druhé půli nacistické okupace se v lesích aktivizovali tzv. banderovci. Přímo Kozákovým a potažmo Čechům vůbec se spíš vyhýbali. Občas je v českých vesnicích vídali, jak jim v noci přecházejí přes dvůr. Od těch, co ještě něco měli, požadovali zásobování, to ale nebyl případ Josefova otce, kterého navíc Ukrajinci znali z dřívějších dob z mlýna a „nic proti němu neměli“.

Banderovců se muselo obávat zejména místní polské obyvatelstvo. Ukrajinské bandy měly obzvlášť spadeno na usedlosti zchudlých polských šlechticů, často bývalých důstojníků polské armády. Tito Poláci před nimi proto utíkali pod německou ochranu do Lucku a na svá hospodářství si troufali jen ve dne. „Něco si tam vzít, odvézt nějaké živobytí nebo sklidit z pole… Ale v noci už tam nesměli být, protože když je tam chytili banderovci, tak je zlikvidovali. Naházeli je do studně, dráty ostnatý navázali, uškrtili, upálili a všelijak. Němci tam proto ve dne s těmi Poláky jezdili jako doprovod – sklízet pole a odvážet to, protože z toho měli Němci užitek.“

Ve škole v Lipinách se mezitím dál vyučovalo – byť tam byl dosazen polský učitel, který děti učil polsky a německy – českou školu v Lucku ale Němci úplně zavřeli a udělali z ní polní nemocnici. Josef Kozák se sestrou Annou proto dvakrát týdně docházeli k panu učiteli Vokráčkovi do Teremna. A Josef kromě toho stále chodil i do houslí.

Koncem nacistické okupace, když se fronta znovu blížila, rabovala ve vsi již zmíněná ukrajinská pořádková policie a také maďarští vojáci, kteří byli na straně Němců. „Maďaři i tihle schutzmanni, to bylo na konci války promíchané. Žádný už nevěděl, kdo je co,“ komentuje Josef Kozák a vypráví, jak v té době ukrajinští schutzmanni donutili jednoho dne jeho otce, aby zapřáhl koně do saní a i s nakradenými věcmi je kamsi odvezl. Během nedobrovolné projížďky se Antonínu Kozákovi podařilo shodit schutzmanna ze saní a vrátit se domů. Celá rodina pak z Lipin utekla a ukryla se – v domě zůstala jen stará babička, kterou tam poté schutzmanni našli a odvedli k pravoslavnému faráři Pařízkovi. Ten ji naštěstí dokázal uhájit a schutzmanny uchlácholit, takže ji pustili. Antonín se zatím skrýval s koňmi v lese, zbytek rodiny raději ještě týden zůstal u strýce.

S transportem raněných do Československa

V únoru 1944 pak už sovětská vojska začala z lesů odstřelovat Luck. Němci prchali a fronta přešla přes Luck k městu Torčin, kde se odehrávaly těžké boje. Sověti dorazili i do Lipin, Kozákovým zrekvírovali koně a přímo v jejich domě se ubytoval sovětský generál. Hrál s otcem karty a vyprávěl jim prý o všem možném.

Josef Kozák byl v roce 1944 příliš mladý na to, aby tak jako mnoho volyňských Čechů narukoval do 1. československého armádního sboru, který pak s Rudou armádou postupoval přes Duklu až do Československa. Od dubna 1944 místo toho znovu chodil do školy v Lucku. V roce 1945 ukončil sedmou třídu a chtěl pokračovat studiem na ukrajinském gymnáziu, už na jaře toho roku však dostal obsílku z okresu, že se má dostavit k odvodu a že bude přidělen k přepadovému stíhacímu útvaru proti banderovcům. „Sebrali kluky z naší vesnice, šestnáctileté sedmnáctileté. Ti se nevrátili, zahynuli někde v lesích. Tak jsem si říkal – Vašek Horáčků tam zahynul a mě to čeká taky.“ Odjel tedy do Rovna, kde dříve probíhal nábor volyňských Čechů do československé armády a kde se i po konci války stále ještě nacházel český vojenský štáb.

„Nadporučík Stránský se ptal, co chci. Já na to, že se hlásím dobrovolně do armády. On ale, že mě nemůže vzít, že teď skončila válka. Řekl jsem, že mi hrozí nástup k stíhacímu útvaru proti banderovcům.“ Nadporučík Stránský se nad ním slitoval a přijal ho do československé armády jako svého pomocníka do kanceláře. Narukoval 2. července 1945 a vyřizoval pak hlavně návraty raněných vojáků z nemocnic v týlu. Když pro něho zrovna nebyla práce, dostal dovolenou a jel domů.

Prozatím byl zachráněn, situace však vyžadovala trvalejší řešení. V listopadu 1945 se proto rozhodl odjet do Československa s transportem raněných vojáků. Cestovali ve špíně a nepořádku ve vagonech na uhlí, teprve v Bohumíně přesedli do vytopeného osobního vlaku. Na den studentstva, 17. listopadu 1945, dorazili na pražské hlavní nádraží. Posléze pokračovali do Žatce, kde byli volyňští Češi soustředěni. V tamních kasárnách si Josef Kozák pobyl asi týden, než se musel rozhodnout, zda zůstane v armádě a nastoupí na vojenskou školu, anebo odejde do civilu.

Zvolil si civil a dostal propouštěcí doklad. Mezi Volyňany, kteří už dřív dorazili s armádou do Československa, byl i jeho švagr; s ním se domluvil, že si zažádají o statek na Moravě, kde se již usadilo více jejich demobilizovaných přátel z Lipin. Dosidlovací komise však Josefovi nabídla už jen poslední volné hospodářství v Jistebníku u Studénky, navíc zcela vyrabované. Dočasně tam zakotvil a později se uvolnila jiná usedlost v Jistebníku, kterou nakonec s obtížemi získal. V březnu 1947 tam za ním v rámci repatriace volyňských Čechů přijeli i jeho rodiče. Společně pak obhospodařovali 18 ha, pěstovali obilí a chovali dobytek.

Josef si přál studovat, nějakou dobu ale trvalo, než zajistil hospodářství, a později v 50. letech, v době kolektivizace zemědělství, už mu komunisté povolili jen rolnickou školu. V Klimkovicích tedy vystudoval na agronoma, školu dokončil v roce 1958 a o rok později musel své hospodářství v JIstebníku odevzdat Státním statkům. Jeho rodiče pak koupili domek v Litoměřicích a odstěhovali se tam, Josefa ale soudruzi „nepustili“, musel zůstat pracovat v jistebnickém JZD.

Teprve když se JZD slučovalo se Státními statky, odešel za rodiči do Litoměřic a nastoupil jako vedoucí skladu do Potravin v Žitenicích. Tam si později přestavěl domek a usadil se v něm s manželkou Emilií, roz. Zajíčkovou, s níž se oženil v roce 1956. Společně vychovali dcery Danu a Hanu. Josef pak pracoval ještě jako vedoucí nákupu a odbytu ve Frutě Terezín a poté byl až do svého odchodu do důchodu vedoucím skladu osiv a krmiv ve Státním statku Ploskovice. V roce 1991 se rozvedl. V době natáčení rozhovoru v roce 2008 žil Josef Kozák se svou družkou v Žitenicích. Zemřel 27. prosince 2016.