The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kovaříková (* 1926)

Víra je síla

  • narodila se v Holoubkově 29. dubna 1926

  • vychodila měšťanskou a rodinnou školu

  • od roku 1942 pracovala jako úřednice v OD Bílá labuť

  • po roce 1948 měli rodiče existenční problémy

  • otec nechtěl vstoupit do KSČ

  • bydlela na Kampě poblíž Werichovy vily a dodnes má k místu silný vztah

  • v roce 2017 žila v domově speciální péče pro seniory na Praze 7

Životní příběh Milady Kovaříkové není naplněn velkými dramatickými zvraty či událostmi. Pamatuje však všechny naše prezidenty a stěžejní okamžiky československých i českých dějin. Podává svědectví o životě za první republiky a zejména o způsobu výchovy, jakým byly tehdy děti vedeny k úctě k rodičům a k respektování jejich autority. Z pohledu dnešního člověka je těžké si představit, že hlava rodiny, kterou byl otec, vzal rákosku a své dceři připomněl, jaké má používat výrazy, pokud hovoří o mamince.   

Erbovní znamení bílá labuť

Milada Kovaříková se narodila 29. dubna 1926 v Holoubkově u Rokycan do rodiny Švamberkových. Maminka se jmenovala Božena Hrabáková a pocházela ze Svaté Dobrotivé, otec byl Karel Švamberk. V rodině otce se prý po celé generace udržovala povědomost o příslušnosti ke starobylému českému šlechtickému rodu Švamberků, který měl sídlo na nedalekém hradu Krasíkově. Švamberkové patřili k významným panským rodům již od poloviny 14. století, jejich erbovním znamením byla bílá labuť a přes všechny dějinné zvraty zůstali věrni katolické víře. Právě víra byla tím, co rodině pomáhalo překonávat těžkosti, které přišly s nástupem komunistického režimu po roce 1948.

Úcta k rodičům

Milada vyrůstala spolu se dvěma sestrami ve vile, v takzvané Zachardovně, která byla jedna z největších v Holoubkově. „Nepoškozujte svévolně domovní majetek, je to výsledek mnohaleté úmorné práce vlastníka a jeho rodiny, na jejíž mozoly nikdo nemá práva.“ To bylo napsáno na ceduli, která visela v pronajatém domě. „Měly jsme kožené aktovky, které dědila jedna po druhé,“ říká.

Z dětství si pamatuje na nedělní bohoslužby v kostele svatého Jana Křtitele v sousedním Mýtě, vzdáleném necelé čtyři kilometry. „Víra je síla,“ říkali jí rodiče a s tímto povědomím Milada vyrůstala. „Maminka byla vychovávána v klášteře, panoval u nás takový přísný řád, mamince se líbala ruka. Jen jedenkrát jsem o ní řekla ‚vona mi‘ a otec mi řekl, abych podala rákosku, že ‚vona‘ je v chlévě a moje maminka, že je jenom jedna,“ vzpomíná Milada. „Byly jsme šťastnější, dnes mají děti všechno. My jsme se uměly ze všeho radovat,“ říká. 

Ve vzpomínkách na dětství se pamětnice vrací do doby, kdy chodil po Holoubkově ponocný, který vždy odtroubil půlnoc. Samozřejmě že v tu dobu jako dítě již spala, ale jinak tomu bylo o Vánocích, kdy se chodilo na půlnoční mši do sousedního Mýta. „Každou neděli hodinu cesty tam a hodinu zpátky na mši svatou. Maminka byla kvůli vaření doma, a když jsme se vrátili, říkala vždy, že nás vítá ze slova božího.“ 

Vánoce byly pro malou Miladu nejkrásnější období v roce. Na Štědrý den se držel půst, večer se rodina vkleče pomodlila a teprve poté následovala klasická večeře s rybou a bramborovým salátem. Ten se připravoval den předem, aby se rozležel. „Kapra nikdo z nás nechtěl jít kupovat, protože ho před vámi prodejce zabíjel. Dívejte se na to, jak ta živá ryba, chudinka, jenom proto, že ji lidé chtějí sníst, padne za oběť.“

V rodině Švamberkových panoval pevný řád, ze kterého se jen stěží dalo vybočit. Rodiče se také zajímali o to, s kým jejich dcera kamarádí, a pokud se jim takové kamarádství nezamlouvalo, muselo se ukončit.

Školní léta

V šesti letech nastoupila Milada v Holoubkově do obecné pětitřídky a dodnes vzpomíná na třídního učitele Pletánka. „Ve škole mne vyvolávali jako komtesu von Švamberk, víceméně v legraci, aby se neopomenulo, že patřím mezi jinou sortu lidí než ty ostatní,“ říká s úsměvem.  

Po absolvování obecné a měšťanské školy chodila do takzvané rodinné školy, kde se děvčata učila vařit, žehlit a dělat různé domácí práce, jako bylo šití, vyšívání, či pečení. Idylu mládí však přerušila druhá světová válka. „Manžel sestry byl židovského původu, odvezli ho na Slovensko a tam někde ho hodili ze skály, jmenoval se Áda Košerák.“   

Rudá armáda v Holoubkově

Vila Švamberkových byla při osvobození v roce 1945 částečně zabrána rudoarmějci, kteří se v ní ubytovali. Tehdy bylo v Holoubkově kolem šesti tisíc sovětských vojáků. „Maminka si myslela bůhví, kdo bude u nich ubytován, tak povlékla do bílého damašku, do brokátového atlasu. Oni však chodili spát v botech a mezi sebou se třískali tak, že zeď pokoje byla od krve. Byli vlezlí a byli to primitivové,“ vzpomíná zklamaně pamětnice. „Půjči nám děvočku,“ znělo až příliš často z úst sovětských vojáků, a tak se Švamberkovi rozhodli Miladu odstěhovat do Prahy. Demarkační čára mezi americkou a sovětskou armádou probíhala nedaleko mezi Rokycany, Svojkovicemi a Holoubkovem. Podle pamětnice byl velký rozdíl mezi distingovaným chováním amerických a doslova vlezlým chováním sovětských vojáků, kteří se velice často zajímali jen o cennosti a hodinky.   

Láska k Sokolu

„Sokol jsem a sokol budu, černé čižmy nosit budu. Černé čižmy od čižmára, podkověnky od kovára. Červená košile sluší roztomile, mladému, starému, sokolu švarnému, hujaja, hujaja…“ zpívala Milada v Sokole, v těch několika málo letech svobody po válce, než byl ze strany komunistických úřadů zakázán. Sokol byl pro Miladu velice důležitý. Povzbuzoval národní hrdost a kromě již zmiňované víry v Boha byl pro tehdejší generaci další životní jistotou. Po roce 1948 se však z této tělovýchovné organizace stal třídní nepřítel.

Existenční problémy po roce 1948

Otec Karel Švamberk byl prokurista a po nástupu komunistů v roce 1948 mu nastaly velké problémy. Komunisté chtěli, aby vystoupil z katolické církve a naopak aby vstoupil do komunistické strany, jinak že ztratí zaměstnání. To však odmítl. „Vyhodili ho z práce a byl čtyři roky bez místa,“ říká pamětnice. Rodinu v té době podporovala jeho sestra ze Svaté Dobrotivé. Otec si chodil pro máslo a další potraviny v době existenční nouze. „Z másla tehdy prýštilo podmáslí a bylo pěkně vyzdobeno, vše se ukládalo do takzvané černé komory.“

Nástup do zaměstnání

Po ukončení školy nastoupila Milada do pražského obchodního domu Bílá labuť, kde vedla statistiku. Byla to náhoda? Vždyť její rod měl bílou labuť v červeném poli jako erbovní znamení. Do práce měla blízko, bydlela tehdy v Biskupském dvoře. V té době pracovala také jako manekýnka v obchodním domě Kotva a seznámila se s hezkým chlapcem, který se později po svatbě v kostele u Pražského Jezulátka stal jejím manželem. „Byl to syn přednosty stanice a rodiče si nepřáli, abych s ním chodila. Věděli, že měl rád děvčata a že bych s ním nebyla šťastná. Maminka mne nepoučila a já byla tak naivní, že jsem si myslela, že když mně dá pusu, že budu mít rodinu.“ Manželství skončilo rozvodem. „Seznámil se s paní, která byla dozorkyně vězňů. Chlubila se, jak vězňové ječeli, když jim pálila nohy.“

Život na Kampě mezi umělci

Miladinou velkou láskou byla a stále je Kampa. Otec po válce koupil byt po Voskovci a Werichovi v bezprostředním sousedství říčky Čertovky. Jejími sousedy byly slavné osobnosti, za všechny jmenujme výtvarníka Jiřího Trnku, herce Zdeňka Štěpánka či Josefa Vinkláře, který prý vždy po ránu rozpřáhl ruce na balkoně svého bytu a vykřikl: „Celý světe, jsi můj.“ Miladin byt se nacházel v těsném sousedství Werichovy vily. Měla tudíž možnost vídat Jana Wericha i jeho dceru Janu. „Náš byt veliký, luxusní, měl terasu, kam chodily labutě klepat na dveře, když chtěly potravu.“ Z jedné strany měla výhled na Werichovu vilu a z druhé na Vltavu od Karlova mostu k Národnímu divadlu.

Víra je síla

Víru v Boha si paní Milada udržela po celý svůj život. I za doby vlády komunistů chodila do kostela k maltézským rytířům. „Komunisté hlídali, kdo chodí do kostela, lidi si takto sortýrovali. Byli zlí a nesmlouvaví. Už když jsem byla dítě, rodiče nechtěli, abych se s nimi přátelila. Proti soudruhům jsem možná až příliš zaujatá, nesnáším je.“

I dnes ve svých 90 letech nejde spát bez modlitby k Bohu. V domově pro seniory je ve čtvrtém patře kaple, kam pravidelně každý pátek dochází kněz, a těchto mší se ráda účastní. Ve svých vzpomínkách se často vrací k milované Kampě, k ledňáčkovi, kterého vídala u Čertovky, k labutím a rackům na Vltavě a k vlaštovkám, které se každé jaro vracely z teplých krajin, aby si pod krovem postavily své hnízdo.

„Mluv pravdu, prav pravdu, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti,“ vzkazuje paní Milada současné mladé generaci. Pravdomluvnost a čestnost jsou podle ní to, co dnešní mladí lidé nejvíce potřebují. „Lidé byli k sobě tehdy upřímnější, nelhali. Ať byla pravda jakákoliv, tak se řekla.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Holík)