The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Kovaříková (* 1940)

• narozená 30. března 1940 v Boskovicích

• zažila konec války, nebezpečnou cestu mezi prchajícími německými vojáky

• před jejich domem vybuchlo německé dělo

• její budoucí tchán Karel Kovařík byl předsedou revolučního národního výboru

• pracovala v odboru Plnomocník ministerstva zemědělství (kontrola dodávek)

• během normalizace neprošla prověrkami

• po revoluci se aktivně zapojila do činnosti Klubu přátel Boskovic

V posledních dnech druhé světové války prchaly přes Boskovice zástupy německých vojáků a mezi nimi šla žena se třemi malými dcerami: „Mně bylo pět, Janě tři a Vlasta měla sotva pět týdnů, každý z nich měl pušku, tak jsem se bála na některého jen podívat, aby mě náhodou nezastřelil.“

Jaroslava Kovaříková se narodila 30. března 1940 v Boskovicích rodičům Boženě a Jaroslavovi Skoumalovým. Tatínek pracoval jako skladník v několika podnicích v Boskovicích a maminka šila pro oděvní firmu židovských majitelů - Továrnu Bratří Ticho. 

Střepiny nám rozmlátily chalupu

Jednou z prvních vzpomínek Jaroslavy je nepříjemný zážitek, kdy nad částí Boskovic, kde bydleli, letělo nízko německé letadlo: „Jedna paní, co chodila po Bělé, volala: ‘Děcka, děcka, letadlo, mávejte’ … tak jsme s kamarádkou Majkou mávaly a oni z toho letadla začali po nás střílet, hned jsme se schovali k sousedům.“  Do svých pěti let vnímala nebezpečí a všudypřítomný strach. Intenzivní zážitky má spojené s koncem války a květnovými dny, kdy se fronta blížila i k Boskovicím a nikdo netušil, co se bude odehrávat. Rodina bydlela hned u hlavní silnice, proto tatínek poslal ženu se třemi dcerami k příbuzným do nedalekého Vratíkova. Maminka se tam bohužel nepohodla a neuváženě se rozhodla s dětmi vrátit pěšky domů: „Mně bylo pět, Janě tři a Vlasta měla sotva pět týdnů, u kapličky jsme přišly na hordy Němců, kteří se pohybovali směrem do Boskovic, to byly nekonečné zástupy čtyř vojáků vedle sebe, táhli s sebou i válečnou techniku. Každý měl pušku, tak jsem se bála na některého jen podívat, aby mě náhodou nezastřelil,“ vypráví Jaroslava a dodává: „ U Boskovic se ještě přidal proud vojáků z Valchova, já jsem si jen všímala těch barevných světlic, to mě asi rozptylovalo.“ 

Návrat rodiny tatínka moc nepotěšil a duchapřítomně pro všechny domluvil úkryt u sousedů na druhém břehu řeky Bělé. Jeho obavy se naplnily, Jaroslava popisuje, co se stalo v noci, když spali v bunkru vybudovaném na zahradě u sousedů: „Před naším domem, přesně u toho mostu, Němci vyhodili dělo, ty střepiny nám rozmlátily chalupu, neměla skla ani okna a tatínek říkal, hlavně, že jsme všichni živí a zdraví.“  Ten den ráno všichni oslavovali konec války. Současně s vyprávěním o mamince, která riskovala život svůj i dětí, pamětnice připomíná, že maminka statečně dávala z okna jídlo zajatcům, kteří pracovali během války v Boskovicích a chodili pravidelně kolem jejich domu. 

Co to bylo za revoluci?

Přes město v posledních dnech války utíkali němečtí vojáci před Rudou armádou. Největší zmatek vyvolala informace o její blízkosti a podle zápisu v kronice města i svědectví pamětníků zbylí příslušníci wehrmachtu utíkali zmateně na všechny strany. Ráno 9. května 1945 převzal správu města revoluční národní výbor a večer jako první přišli do Boskovic příslušníci 1. Československého armádního sboru a následovali vojáci sovětské a rumunské armády, kteří zůstali ve městě několik dní. 

Předsedou revolučního národního výboru byl Karel Kovařík (budoucí tchán Jaroslavy), nestraník, který se jako Sokol zapojil do odboje a na konci války organizoval zřizování podzemních národních výborů na Drahanské vrchovině a na Boskovicku. Podle vyprávění pamětnice se scházeli často také u Kovaříků v bytě, kde ani jeho žena netušila, že vaří kávu pro příslušníky odboje. 

Nejtragičtější válečnou událostí byl neočekávaný nálet v sobotu 5. května 1945. Tehdy si zřejmě letadla Rumunského královského letectva spletla shluk lidí na konci náměstí s ustupujícími Němci a shodila na Boskovice čtyři bomby, z nichž dvě vybuchly. Nálet si vyžádal celkem devět mrtvých a několik desítek zraněných. Jaroslava zmiňuje příběh Josefa Dvořáčka, který během náletu přišel o nohu: „Byl v totálním nasazení v Baden – Badenu a s kamarády se mu podařilo přejít Moravu a dojít až domů do Valchova. Tři dny jen spal, nic nejedl, až si odpočinul, že půjde k holiči. Šel pěšky, na Bělé byl holič pan Šic, ten měl plno, takže půjde na město. Tak šel na město a zrovna u té radnice ho to chytlo.“

Bohaté zážitky převážně z konce války Jaroslava uzavírá vzpomínkou Karla Kovaříka, když s kolegy přebírali správu nad Boskovicemi: „Můj tchán byl opravdu schopný, všechno dokázal zorganizovat, aby to proběhlo v klidu. Nějaký pan Navrátil vzpomínal, že co to bylo za revoluci, když jsme nikoho ani nepověsili, ten děda to uměl ukočírovat, aby lidi byli v klidu.“

Během vyprávění často vzpomíná na otce svého manžela, zmiňovaného Karla Kovaříka. Ráda by připomněla jeho zásluhy pro Boskovice, kde byl např. jedním z hlavních iniciátorů výstavby letního kina, nemocnice a dalších významných staveb. Spoluzakládal také ve své době hodně oblíbený filmový festival pracujících, kde se promítaly i filmy ze zahraniční produkce s účastí filmových delegací. Zmiňuje i úsměvnou historku o výrobě americké vlajky: „My jsme doma vždycky šili všechny vlajky, třepetalky a já nevím, čím vším se zdobilo město. Měl se hrát americký film, tak dědeček se švagrovou vyměřovali a čtrnáct dní vyráběli americkou vlajku. Přišel festival, vlajka se slavnostně vyvěsila a druhý den ji někdo ukradl.“

Po roce 1970 byl Karel Kovařík ze všech svých funkcí vyloučen, nemohl se ani podílet na pořádání festivalu.

Pustili psa a bylo to

Po ukončení základního vzdělání měla Jaroslava na přání maminky jít hned pracovat jako švadlena do místního podniku Kras. Díky třídnímu učiteli se nakonec dostala na dvouletou střední školu do Bučovic, ale přišel únor roku 1948 a moc v Československu převzala KSČ (Komunistická strana Československa). Rodiče měli na politický vývoj opačné názory, a tak to u nich doma často vyústilo v hádku: „Maminka byla komunistka, tehdy byla těhotná a šla v Brně manifestovat. Tatínek byl sociální demokrat. Když byly ty procesy, to se tak hádali, že otec jednou rozkopl i rádio, neměla bych to snad ani říkat,“ dodává smutně Jaroslava. 

Už v mládí se zapojovala do různých činností nově vzniklého svazu mládeže. Vzpomíná, jak se scházeli ve skautských klubovnách, vybudovaných těsně po válce, které museli po roce 1948 skauti opustit. Ze školy zamířila na umístěnku do zvláštního odboru s názvem Plnomocník ministerstva zemědělství, kde se kontrolovaly povinné dodávky sedláků pro stát. Bylo to v období zakládání JZD (Jednotné zemědělské družstvo) a sama Jaroslava popisuje jednu svou neúspěšnou cestu do sousední vesnice: „Musela jsem jet coby osmnáctiletá do Knínic přemlouvat místní ke vstupu do JZD. Skončilo to tak, že na mě hned u vrat pustili psa a bylo to.“

V roce 1961 se vdala za Pavla Kovaříka a postupně se jim narodily dvě dcery Jana (1963) a Renata (1968). Vystřídala několik zaměstnání, po zrušení okresu v Boskovicích pracovala v Blansku u hasičů, pak se vrátila do komunálního podniku služeb do rodného města. Nerada si připomíná okolnosti změny okresu z Boskovic do Blanska i spolupráci s tehdejším předsedou NV (Národního výbor) Bořivojem Stloukalem. Tehdy také dostala nabídku ke vstupu do KSČ, kterou odmítla.

Vtip nebo státní tajemství?

Na začátku šedesátých let vrcholily napjaté vztahy v Německu a začala se stavět tzv. Berlínská zeď. V té době pracovala v Blansku a dnes už s úsměvem vzpomíná na svou vtipnou poznámku: „No, co bude, ženským a dětem dají ušanky a válenky a půjdeme na Sibiř.“ Na několika místech musela soudruhům vysvětlovat, že to byl vtip, a podepsat, že už nikdy nevyzradí státní tajemství.

S velkou nadějí sledovala postupné politické změny nástupu tzv. Pražského jara, měla v práci fotky Dubčeka, Svobody nebo Jana Palacha, což jí později nadřízení vyčítali. Srpen 1968 a příchod vojsk VS (Varšavské smlouvy) znamenal konec jakékoliv snahy o obrodu KSČ. Podobně jako jiní pamětníci vzpomíná na to ráno 21. srpna takto: „Ráno nás v pět vzbudil telefon, manžel to vzal, protože byl zaměstnaný na rozhlase po drátě, volali z ústředny, my jsme vzbudili celý barák, Rusi jsou tady. On musel do práce a mně dal pár korun, abych šla nakoupit, nevěděli jsme, co se semele.“ Uplynul rok a v srpnu 1969 se manželé zúčastnili zájezdu do Prahy: „Přijeli jsme tam večer, před tím tam proběhly nějaké manifestace, všude byl cítit slzný plyn. Druhý den jsme šli všichni k hrobu Jana Palacha, to byl zážitek, všichni jsme plakali, tam byly hory a hory květin,“ vzpomíná s pohnutím v hlase Jaroslava.

Pálila na dvoře sovětský prapor

Během „normalizace“ probíhaly prověrky, kdy museli komunističtí funkcionáři a někde i úředníci souhlasit se vstupem vojsk VS. Pamětnice popisuje průběh své prověrky: „Byla jsem na řadě, tak jsem tam šla, vymysleli si na mě, že jsem v srpnu 1968 pálila na dvoře ruský prapor, což pravda vůbec nebyla. Dál, že chodím do práce jen odpočívat, moje práce je stoprocentně chybná, chodím do práce pozdě, zkrátka nesmysly.“ Nakonec přišla i otázka na vstup vojsk VS: „Co já na to můžu říct, to se mně přece nemůže líbit a tím to skončilo.“  Od té doby se stala nežádoucí, musela opustit ekonomický úsek a prošla několik míst, o která ostatní neměli zájem. Nakonec nejdéle pracovala v komunálních službách, kde měla na starosti rozdělování práce pro kominíky. 

Labutí jezero

Revoluci v roce 1989 sledovala z nemocničního pokoje, kde se léčila po celkovém vyčerpání. Později se zapojila do činnosti spolku Klubu přátel Boskovic, který inicioval několik pamětních desek významným osobnostem Boskovic a současně i k událostem, které se v Boskovicích staly, např. tragickému náletu 5. května 1945. Velkou radost jí v poslední době udělala návštěva Národního divadla v Praze, kde probíhala jednání o pamětní desce baletního mistra Augustina Bergera a kde z první řady sledovala balet Labutí jezero. 

Jaroslava Kovaříková v současnosti (rok 2025) žije v bytě se svým manželem a aktivně se podílí na činnosti Klubu přátel Boskovic. Na závěr svého vyprávění kromě jiného poznamenává: „Žijeme si jak v ráji a pořád si na něco stěžujeme.“