The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kovařčíková (* 1938)

• narozena 3. prosince 1938 v Hranicích na Moravě

• dětství prožila spolu s mentálně postiženou sestrou ve Valašském Meziříčí

• otec Jaroslav Macháč byl zatčen a deportován do koncentračního tábora Dachau

• bratranec Augustin Bártek byl partyzán, který zahynul při přestřelce v bunkru

• po celý život pracovala v tiskárně

• v roce 2026 žila v domově pro seniory ve Valašském Meziříčí

„Když letěla letadla, mávali jsme a volali: Hoďte nám letáky! Byly jsme jen hloupé děcka,“ usměje se smutně pamětnice při vzpomínce na bombardování Valašského Meziříčí, kde v té době žila. „Když jsem byla v první třídě, přišlo do školy gestapo. To dupání po chodbách mi zní v uších dodnes. Paní učitelka nás držela ve třídě, než si pro nás přišli rodiče. Od té doby jsme už do školy nesměli.“ Psal se rok 1944 a malé Jarmilce nebylo ještě ani šest let, když nastoupila do školy v Krásně. Rodiče ji přesvědčili, že je nutné, aby začala chodit do školy o rok dříve, aby mohla dohlédnout na svoji mentálně postiženou nevlastní sestru Zdenku. Sestry si však vyučování příliš neužily. Po necelých dvou měsících, přesněji v listopadu 1944 se nad městem objevilo první letadlo a se školou byl na delší dobu konec.

Jarmila Kovařčíková se narodila 3. prosince 1938 v Hranicích na Moravě, ale celý život prožila ve Valašském Meziříčí. Její tatínek Jaroslav Macháč se podruhé oženil s Andělou Bělíkovou, maminkou Jarmily. Andělka pocházela z malé vesničky Oznice poblíž Valašského Meziříčí a měla sestru Marii, provdanou Bártkovou. Marie poskytovala za druhé světové války podporu sovětským zajatcům a partyzánům operujícím na Valašsku. Pomoc spočívala především v zásobování potravinami a poskytování úkrytu, což v té době představovalo velké riziko. Později se do odbojové činnosti zapojil i její syn Augustin Bártek, který se stal členem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Dětem s mentálním postižením se nežilo lehce

Jaroslav Macháč už před válkou sám pečoval o malou dcerku Zdenu, kterou měl z prvního manželství. „Její maminka se zabila ještě než jsem se narodila,“ vypráví pamětnice. „Ženské z naší ulice chodily na nádraží, kde stály vagony s uhlím. Vždy vylezly na vagon a hodily si pár kvádrů na zem. Pak je posbíraly do pytlů a odnesly domů. Vlastně to uhlí kradly, protože opravdu ničeho nebylo. No a Zdenčina maminka právě stála na vagonu, když se celý vlak pohnul. Spadla dozadu přímo na hlavu a na místě zemřela.“ Její postižená dcera Zdenka tak zůstala jen s tatínkem. „Zdenka byla šikovná hezká holka, ale bylo na ní vidět, že je taková špatná. Mluvila však velice dobře, ačkoli někdy odpovídala nesmysly. Když byla úplně malá, pobývala v domově ve Skaličce, kde byly i děti, které už nikoho neměly. Později putovala po různých ústavech, jeden z nich se nacházel v zámečku v Oznici. Na konci války ten zámek vyhořel. Naše Zdenka tam v té době naštěstí nebyla,“ popisuje pamětnice neštěstí, které se stalo koncem války na jaře roku 1945. Podle místních kronik byl Ústav pro choromyslné v Oznici zapálen ustupujícími německými jednotkami během bojů v oblasti Valašska. Požár naštěstí neměl žádné potvrzené oběti na životech. 

Atmosféru války Jarmila samozřejmě vnímala dětskýma očima. „Když jsme viděli letadla nad Brňovem, mávali jsme na ně.“ Sirény z blízké továrny na klobouky vždy ohlašovaly poplach. „Když houkaly jinak než na konec směny, věděli jsme, že je zle,“ říká. Při náletech se schovávali v lese nad přejezdem. Maminka prý měla pro tyto příležitosti nasušené krajíčky chleba nakrájené na malé nudličky. Bombardování zasáhlo i část města, například okolí dnešního gymnázia u pošty, kde byl sklad munice. „Říkalo se, že kdyby to trefili, vyletí do vzduchu půl města.“ Nálet provedlo sovětské letectvo s cílem zasáhnout především železniční uzel a průmyslové objekty, které byly důležité pro německou armádu. Bombardování však těžce zasáhlo i obytné části města. Zahynuly desítky civilistů a mnoho budov bylo zničeno nebo poškozeno.

Augustin zůstal v bunkru úplně sám

Tragickou stopu v rodině zanechal také osud Jarmilina bratrance Augustina Bártka. Čerstvě osmnáctiletého chlapce předvolali na práci do dolů. „Úředník mu naznačil, že si má vzít razítko a zmizet. Řekl mu: ‘Ty to tam nepřežiješ.’“ Gusta utekl k partyzánům, kteří působili v okolních lesích. Měli bunkr na Oznici, pohybovali se však po celém okolí a velice často využívali pomoci místních lidí. Augustin se skupinou spolupracoval jako spojka a pro jednotku zajišťoval potraviny a materiál. S pomocí konfidenta však byla poloha oznického bunkru nakonec prozrazena. 

Ve středu 28.února 1945 se Augustin z dodnes nevyjasněného důvodu nacházel v bunkru zcela sám. Bunkr byl podle dobových svědků obklíčen desítkami vojáků, Gusta se však nehodlal vzdát. Pamětnice zná tuto historii pouze z rodinného vyprávění. „Řekl: ´Já jsem tady doma, já to budu hlídat.´ Střílel, dokud měl munici. Poslední granát ho nakonec roztrhal tak, že ho nikdo nepoznal. Nevíme, zda to byla nešťastná náhoda nebo to udělal záměrně. Podle jedné verze si ten granát dal přímo na obličej, někdo jiný zase říká, že jej odhodil a on se odrazil od stromu.“ Němci tělo nechali na místě, partyzáni ho však v noci tajně odnesli a pohřbili na Lázech. Po válce se pak Augustin Bártek dočkal důstojného pohřbu. „Už to byl jen takový uzlíček kostí, který vezli na žebřiňáku,“ říká Jarmila Kovařčíková. Později byl přenesen do rodinného hrobu. Obec Oznice mu také nedaleko bunkru nechala vystavět malý pomník a jeho jméno je uvedeno i na symbolickém památníku v Hrabyni.

Tatínek byl zatčen před očima dětí

Válka naplno vtrhla i přímo do domu Jarmiliny rodiny. „Já jsem jen hleděla, když přišlo k nám na dvůr gestapo. Maminka mi pošeptala: ‘Asi nám seberou tátu.’ No a taky to tak bylo. Sebrali ho do auta a odvezli.“ Otec byl zatčen kvůli lístkům na maso, které kupoval od učně z řeznictví. „Nezajímal se, odkud ty lístky má. On je však kradl majiteli řeznictví. A když na to přišli, sebrali učně i tatínka.“ Přes rok strávil v koncentračním táboře, podle svých slov v Dachau. Domů se vrátil pěšky, s oteklýma nohama, zcela vyčerpaný a těžce nemocný. V koncentráku prodělal zápal pohrudnice i jiné nemoci, zachránil ho snad nějaký vězeň-lékař. „Když se objevil na dvoře, mamka řekla: ‘Děcka, táta přišel.’ A my jsme ho ani nepoznali.“ 

Rodinu během jeho nepřítomnosti živila maminka. „Vozila na kole rohlíky do kiosku u nádraží, trochu bonbonů, pivo. To bylo všechno.“ Všechno bylo na příděl. „Na ponožky byly dva body. Párali jsme staré a mamka je štupovala. Byla na to šikovná, měla to krásně jako perličky. Když chtěl někdo něco většího, třeba kabát, musely se dát všechny šatenky dohromady. Také se hodně přešívalo,“ vzpomíná pamětnice. I přes veškerou bídu se maminka snažila jak jen mohla zpříjemnit dětem život a udělat jim třeba krásné Vánoce. „Měli jsme stromeček a rybu, tatínek ji miloval. Někteří sousedi rybu nechtěli, tak jsme jí měli dost.“ Dárky byly skromné – rukavice, čepice, něco potřebného.

Konec války nebyl nijak radostný

Konec války si lidé většinou představují jako radostnou událost, ale ne vždy tomu tak bylo. Osvobození v květnu 1945 si pamětnice vybavuje velmi živě. Sovětští vojáci tehdy procházeli domy, které si podle všeho vyhlédli už dříve. „Náš táta přišel do baráku, v kapsičce u vesty měl hodinky. Ten Rus k němu přiskočil, ve vteřině je měl v ruce a prý: ‘Davaj časy.’ Tatínek se rozčílil, co si to dovoluje a ať mu je vrátí. Tak na něj vytáhl samopal. Kdyby tam nebyli ostatní, zastřelil by ho,“ vzpomíná pamětnice na horké chvilky na konci války. Voják hodinky nakonec vrátil, měl už prý hodinek a budíků plný pytel. „A já jsem si taky říkala, kde je ta naše Lída? Až potom za nějaký čas mi to došlo. Byla schovaná ve sklepě. Měla 16 let, takže se rodiče báli, že jí [vojáci] něco udělají. Oni se nerozpakovali, koho tam chytli, toho použili.“ 

Ještě jedna nepříjemná vzpomínka na poslední dny války uvízla Jarmile Kovařčíkové v paměti. „V naší ulici žil takový hrozný Čechoněmec, byl to geroj a udavač. Vytahoval se, že bude celé náměstí dlážděné českýma lebkama. Zastřelili ho partyzáni. Přišli do jeho baráku, babičku s vnukem poslali nahoru a jeho zastřelili přímo ve vlastní kuchyni. Jeho manželka jednoho z nich poznala, i když byli maskovaní šátky, tak zastřelili i ji. V kuchyni byla všude samá krev.“

V tiskárně bylo v roce 1968 rušno

Brzy po válce Jarmila nastoupila do tiskárny ve Valašském Meziříčí, kde setrvala až do důchodu. „Začínala jsem od zametání, v průběhu času jsem se ale naučila všechno.“ V srpnu 1968 do provozu vstoupili sovětští vojáci. „Byli jsme v práci, do tiskárny napochodovali Rusáci. Šli přes knihárnu a strojovnu, viděli, že to tam jede, tak nařídili vypnout stroj, všechno vyjeli a přeškrtali. Houby věděli, co se tam tiskne. Vedoucího odvedli na komandaturu. Byl tam asi dvě hodiny, příjemné mu to nebylo, byl to už starší člověk.“ Vedoucí tiskárny brzy poté zemřel. 

Rodina Macháčova byla vždy nábožensky založená a všichni chodili do kostela. Jarmila si víru udržela po celý život, ačkoli za minulého režimu to někdy přinášelo potíže. „Když děcka chodily do náboženství, nastal problém. Měly jít k prvnímu svatému přijímání a tehdejší paní ředitelka k nám poslala paní učitelku, jestli by to nešlo nějak změnit. My jsme samozřejmě řekli, že to nejde. Že je to kvůli mamince, ta nás k tomu vedla. Chodili jsme do kostela i za komunistů.“ Do komunistické strany Jarmila Kovařčiková nikdy nevstoupila. „Řekla jsem, že nemám čas chodit na schůze, když mám práci a děcka.“ S manželem Jindřichem, který rovněž pracoval v tiskárně, vychovali tři syny. Narozdíl od dětí její přítelkyně, které nesměly studovat kvůli nevhodnému původu, Jarmilini synové se všichni dostali na střední i vysoké školy. 

V době natáčení, těsně před Vánocemi roku 2025, seděla Jarmila Kovařčíková v teple svého pokoje v domově pro seniory a se smutkem v očích sledovala zprávy. Zdálo se jí nemožné, že i v dnešní době v Evropě probíhá válka, na kterou má stále živé vzpomínky.