The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kovalčuk (* 1948  †︎ 2018)

Vybojovali jsme šanci říkat své názory

  • narodil se 5. srpna 1948 v Trutnově
  • vystudoval historii a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
  • poté absolvoval dramaturgii na DAMU
  • je spoluzakladatelem divadelního spolku HaDivadlo
  • v letech 1974-1996 v něm působil jako dramaturg
  • prostřednictvím divadla vyjadřoval nesouhlas s komunistickým režimem
  • stýkal se s disidenty a usiloval o demokratické změny ve společnosti
  • aktivně se zapojil do listopadových událostí v roce 1989
  • v letech 1990–1996 vedl Divadelní fakultu JAMU v Brně
  • v letech 1997–2002 byl uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Praze
  • od roku 2002 působil na JAMU
  • zemřel 30. června 2018

Celý život věřil, že divadlo může posouvat svět k lepšímu. Proto za socialismu bojoval za to, aby se herci na jevišti vyslovovali k událostem ve společnosti. Dostával se kvůli tomu do četných sporů s komunistickými funkcionáři.

Josef Kovalčuk se narodil 5. srpna 1948 v Trutnově. Kvůli svému neobvyklému jménu pátral po předcích a zjistil, že děda z otcovy strany byl ruský zajatec od roku 1916 internovaný v českém pracovním táboře, který nakonec v Česku zůstal a založil rodinu. Zajímavé skutečnosti Josef zjistil i o dědovi z matčiny strany. Ten byl velkým vlastencem, obdivovatelem T. G. Masaryka a zemědělcem, který při znárodňování přišel o hospodářství. „Pamatuji se, že jsem s dědou jako dítě jezdil na povoze taženém voly do Kolína. Děda práskal bičem a když voli nechtěli táhnout, nazýval je bolševiky,“ vzpomíná Josef. Dětství si vybavuje jako idylické, velkou část ho trávil v přírodě a na dědečkově statku na Kolínsku.

Rozčarování po srpnu 1968

Na základní škole a poté i na gymnáziu se ukázalo, že je velmi dobrý v českém jazyce a literatuře. Zajímal se o umění, velmi rád chodil do knihovny. Jeho volba tedy byla jasná, šel studovat literaturu a historii na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na jeho studiích se odrazila doba uvolnění politických poměrů v druhé polovině šedesátých let. Na fakultě učili kvalitní profesoři, v Josefovi vzbudili zájem i o další obory, například o filozofii. Hodně četl, chodil do divadla. Stejně jako většina jeho vrstevníků proto těžce nesl srpen 1968, kdy Československo obsadila sovětská armáda.

„Studoval jsem češtinu a historii a po srpnu 1968 jsem si přibral filozofii, protože jsem přemýšlel o společenské situaci, o tom, jak se dostaneme z toho, že jsme okupovanou zemí a co já sám můžu udělat. Tak jsem si naivně říkal, že se musím stát maximálně vzdělaným člověkem, abych nějakým způsobem mohl pomoct s tou bezvýchodnou situací něco dělat. Jenže pak jsem viděl, jak byli lidé vyhazováni ze škol a já filozofie nechal, protože studovat marxistickou filozofii jsem nechtěl,“ vysvětluje.

Velmi těžce nesl i to, že se právě v Olomouci usadila sovětská vojenská posádka. „My jsme chodili denně kolem sovětských kasáren. To bylo na denním pořádku. Dokonce jsme se při oslavách hokejového vítězství ocitli přímo před hlavněmi sovětských kulometů. To nebyly moc příjemné situace. Prostě to kolem nás stále bylo jako jakési memento a atmosféra Olomouce se výrazně změnila. Najednou to přestalo být příjemné studentské město. Byli jsme ve městě, kde ta okupace byla každý den výrazně cítit,“ vzpomíná.

Studentská akce při Palachově pohřbu

Byl členem akademické rady studentů, zapojoval se do akcí na protest proti okupaci. V den pohřbu Jana Palacha se s kolegy rozhodl uspořádat akci spočívající v tom, že v určitou hodinu všichni studenti v pokojích na kolejích rozsvítí svíčky. Dozvědělo se to vedení univerzity a vydalo přísný zákaz zapalování svíček v pokojích. „Ten, kdo zapálí svíčku ve svém pokoji, měl být okamžitě vyhozen nejen z koleje, ale také ze školy. To samozřejmě byla velice těžká pohrůžka. My jsme to přesto nevzdali. Ty svíčky jsme nakonec rozmístili ve veřejných prostorách jako jsou koupelny, umývárny, schodiště. Takže ty svíčky tam opravdu v den Palachova pohřbu hořely,“ vysvětluje.

Upálení Jana Palacha pro něj bylo velmi významným zlomem v životě. Velmi ho zasáhlo a přiznává, že pak často přemýšlel nad tím, zda by byl schopen bojovat za určité věci až tak extrémním způsobem a přinést takovou oběť. „Zásadně mě to ovlivnilo a bral jsem to pak jako memento v určitých rozhodujících životních situacích,“ podotýká.

Založení HaDivadla

Situace, kdy musel projevit statečnost a pevné postoje, se objevily brzy. Jeho velkou zálibou bylo divadlo. Po ukončení povinné vojenské služby začal studovat dramaturgii na DAMU. V roce 1974 založil spolu se Svatoplukem Válou divadelní spolek HaDivadlo v Prostějově. Vedení města totiž mělo zájem zřídit stálou divadelní scénu, a tak se oni dva, mladí divadelní nadšenci, rozhodli tuto možnost využít. První neshody s vedením města přišly hned na začátku. Zatímco oni si představovali, že půjde o nezávislou, spíše klubovou scénu s názvem Studio 74, vedení Prostějova chtělo scénu s názvem Hanácké divadlo, kde se budou hrát hry schvalované komunistickými cenzory. Z vnuceného názvu Hanácké divadlo nakonec vznikla zkratka HaDivadlo, pod kterou se nakonec soubor proslavil. Josef Kovalčuk se stal jeho dramaturgem. HaDivadlo brzy začalo být zváno do Prahy a do dalších měst, jeho představení byla vyprodána. „Byli jsme jiní, poetičtí, vyjadřovali jsme se k situaci ve společnosti, a tak o nás začal být zájem,“ shrnuje.

Problémy s komunistickými cenzory

Soubor se zaměřil na ztvárňování vlastních textů a mnohé klasické hry pojímal netradičně. Jeho výraznou osobností se kromě Josefa Kovalčuka a Svatopluka Vály stal i Arnošt Goldflam. „Já jsem například napsal - a Goldflam to zrežíroval – zbojnickou pověst o Ondrášovi s názvem Komedie o strašlivém mordu ve sviadnovské hospodě roku 1715 aneb Ondráš. To už bylo slušné divadlo. Nešlo o zbojnickou historii. Já to psal i o Jurášovi, což byl člověk, který zradil nejlepšího přítele ve jménu určitých výhod. Já to psal, protože jsem to prožíval. Spousta lidí, se kterými jsem po srpnu 1968 dělal různé stávkové věci a myslel jsem si o nich, že jsme na jedné lodi, najednou vstupovala do strany, dostávala vyšší pozice. Takže Ondráš a Juráš byla hra o zradě ideálů a přátelství. Takto to divadlo začalo působit,“ vypráví.

Jinotaje, skryté narážky na nesvobodu v socialistické společnosti, lehké provokace. To všechno lákalo čím dál více diváků a vzbuzovalo zájem orgánů, které za totality na činnost umělců dozíraly. „My jsme spadali pod město, ale většina divadel byla pod krajskými národními výbory, takže do toho mluvili lidé z odborů kultury, z národních výborů, ale i stranické orgány. Dvakrát jsem byl předvolán na Ústřední výbor KSČ. Tehdy tam nešlo nejít, když zavolali. V roce 1979 nám hrozilo zrušení. Vyšel divadelní zákon, který zakazoval, aby divadla byla řízena jinak než krajskými národními výbory. Tak nás přičlenili pod Státní divadlo v Brně jako jedno z jeho studiových divadel,“ vysvětluje.

Kontroly umělců v osmdesátých letech

Prestiž HaDivadla rostla. Jeho soubor jezdil často do Prahy vystupovat do klubu Na Chmelnici, což bylo v osmdesátých letech centrum, kde se konaly poloilegální akce a scházeli se tam umělci, kteří dávali najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Josef se přátelil například s lidmi z kapely Jasná páka, znal řadu disidentů a byl čím dál více v kontaktu s různými představiteli alternativní kultury. Spolupracoval také s Petrem Oslzlým, který vedl tehdy velmi úspěšný brněnský divadelní soubor Husa na provázku. Spolu s ním a dalšími divadelníky připravili v roce 1983 unikátní projekt s názvem Cesty, křižovatky, jízdní řády, setkání. Později se o něm říkalo, že šlo o manifest jedné divadelnické generace. Vytvořili představení, ve kterém vystupovala různá studiová divadla. „Pokusili jsme se za studiová divadla říct co nejotevřeněji, jaké je naše místo ve společnosti, jak ji vidíme, jaké máme představy a kam by měla směřovat. Pochopitelně k demokracii,“ podotýká. Projekt je stál hodně času a úsilí, pracovali na něm rok. Před premiérou se studiová divadla z různých částí země sjela do Brna a zkoušeli finální podobu představení. Jak tehdy bylo před premiérami běžné, museli předstoupit před schvalovací komisi. Ta dva dny před premiérou rozhodla, že vystoupení v takové podobě nikdy nikdo nesmí vidět.

„Nadiktovali si podmínky, co tam nesmí být. Například scéna čichový vjem. My tam měli cestující v kupé, kde najednou něco začalo smrdět. Všichni hledali zdroj smradu, bylo jim zle, zvraceli. To tam nesmělo být. Tak jsme to nahradili zrakovým vjemem, který byl divadelně ještě lepší. Zařekli jsme se, že neustoupíme. Byly to dohady, boje. Nechtěli jsme zmařit roční práci. Převážilo to, že jsme udělali ústupky. Nakonec stejně nesměla být premiéra, ale jen jakési veřejné představení pro členy Svazu dramatických umělců. My tam pustili samozřejmě co nejvíce dalších diváků. Ohlas byl obrovský, potlesk trval patnáct minut,“ vzpomíná.

Dostali povolení zahrát představení jen čtyřikrát. Jenže o hře se mluvilo, začali o ni žádat pražští pořadatelé. Soubory ji tedy jely hrát i do klubu Na Chmelnici a nakonec o ni byl zájem i v Bratislavě.

Boj o zakázané představení

HaDivadlo bylo čím dál žádanější, v Praze na jejich představení chodil Václav Havel, Vlasta Chramostová a další lidé z prostředí disentu. Josef se s nimi začal stýkat. „Cítili jsme se být čím dál silnější a začínali jsme své názory říkat naplno, ne v metaforách,“ říká. Soubor HaDivadlo začal vydávat scénický časopis se symbolickým názvem Rozrazil, který naznačoval, že chce rozrážet poměry v tehdejší společnosti. Pásmo s názvem Rozrazil, které tvořily jednotlivé na jevišti předváděné reportáže, však Josefovi přineslo další přímý střet s komunistickými cenzory.

Premiéra byla v říjnu 1988 a krátce poté přišel zákaz. „Tam už jsme se vyjadřovali hodně tvrdě. Součástí představení byla anketa mezi brněnskými obyvateli na téma: Co je to demokracie. Mluvilo se o tom, jestli žijeme v demokratické společnosti,“ vysvětluje Josef Kovalčuk. Zatímco část komunistických funkcionářů trvala na tom, že hra nesmí být uváděna, část se už vezla na vlně uvolněnějších poměrů. „Řekli, že je doba perestrojky a že by už v umění neměly být zákazy,“ vzpomíná Josef. Říká, že poté došlo k paradoxní situaci, kdy si členové svazu umělců vymínili, že bude uděláno představení pouze pro ně a komunistické funkcionáře, po něm se poradí a vyhodnotí, co s ním provedou dále. „Představení mělo velký ohlas, dokonce hodně tleskaly manželky těch funkcionářů. Řada lidí nás výrazně podržela, dokonce i takoví, od kterých bych to nečekal. V náš prospěch rezolutně vystoupil například filmový režisér Jiří Svoboda, šéf činohry Národního divadla Milan Lukeš i profesoři z Masarykovy univerzity,“ říká. Znovu dostal seznam upozornění, co vadí, co má upravit a jak, aby se představení mohlo hrát. Nakonec změnili několik drobností a na hru mohli chodit diváci. Tehdy Josefovi řekl kolega Petr Oslzlý, že potkal brněnského disidenta Jaroslava Šabatu, který představení viděl a řekl mu, že jestli se toto podaří obhájit, bude to známka toho, že komunistický režim je už tak slabý, že do roka padne. Ukázalo se, že to byla prorocká slova.

V centru listopadových událostí

Jednu z repríz tohoto představení Rozrazil mělo HaDivadlo naplánovánu na 17. listopadu do pražského klubu Na Chmelnici. Když hráli, do zákulisí přišel známý herců, student zmlácený policisty při demonstraci na Národní třídě. Vzali ho na jeviště, aby divákům řekl, co se v centru Prahy dělo. „On začal povídat. Hroutil se u toho. Nevydržel stát, dali jsme mu židli. Byl všeho plný, ale podal první svědectví o tom, co se stalo na Národní třídě,“ vzpomíná Josef.

Tehdy se jeho život výrazně změnil. Ihned se připojil ke stávce studentů, začal se v Praze scházet s dalšími divadelníky. Vyrážel do menších měst a do továren vysvětlovat lidem, co se skutečně v Praze děje, protože oficiální média tehdy ještě byla pod kontrolou komunistů a v mnoha místech země lidé měli jen zkreslené nebo žádné informace.

„Pamatuju si své vystoupení v Prostějově, kde jsem se snažil lidem vysvětlovat, o co jde. A pak také na to, jak se nás jednomu herci přes své známé podařilo propašovat do nejprovařenějšího podniku v Brně, do Zbrojovky. Svolali jsme tam shromáždění a vysvětlovali dělníkům, proč by se měli připojit ke generální stávce, což se nakonec stalo,“ vzpomíná.

Práce po roce 1989

Stal se členem vedení brněnského Občanského fóra, byl zvolen členem České národní rady. Pak politiky nechal, protože dostal příležitost nastoupit na brněnskou JAMU a pracovat tam na nové podobě divadelní fakulty.

V letech 1997-2002 byl uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Praze. Tu dobu označuje za velmi těžkou. V souboru podle něj nepanovaly dobré vztahy a střetávaly se tam názory na to, jak scénu vést. „Bylo tam dost velké napětí mezi lidmi, kteří podporovali původní koncepci divadla, a těmi, které si přivedl Ivan Rajmont ze studiovějších divadel. Já se to pokusil programovat směrem k tomu, co Národní divadlo má být, pro koho ho dělat. Mělo by být zachováno vědomí hodnot národního společenství, uvádět významná díla české dramatiky, ale dělat je modernějším způsobem,“ vysvětluje. Je spokojen s některými přestaveními, která za éry jeho vedení vznikla, jmenuje například Maryšu v režii Jana Antonína Pitínského či Lucernu v režii Vladimíra Morávka.

Po pěti letech se rozhodl v Národním divadle skončit a vrátit se do Brna, kde znovu získal místo ve vedení JAMU. Je spokojen s tím, že se v mládí rozhodl divadlu věnovat. Říká, že mu vděčí za mnohé dobré, co ho v životě potkalo.

„Divadlu vděčím i za to, že jsem si našel cestu, jak mluvit za sebe a o sobě. Vybojovali jsme si šanci otevřeně vyslovovat své názory a navíc se ukázalo, že lidé na to slyší. Vznikly tak jakési ostrůvky, oázy pozitivní deviace. Byly v Brně a vznikaly po celé republice. Tak snad jsme pomohli ke změně, po které jsme toužili. Snad se nám po tom šíleném nárazu v srpnu 1968 podařilo společnost posunout. To vidím jako smysl toho, co jsem dělal. Snad měl můj život smysl,“ uzavírá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje