The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Josef Koutecký (* 1930  †︎ 2019)

Český národ Palacha nedocenil

  • narodil se 31. srpna 1930 v Praze na Karlově

  • 1955 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy

  • 1957 začal pracovat na Klinice dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství UK v Praze

  • 1964 specializoval se na dětskou onkologii

  • 1978 primářem samostatného oddělení dětské onkologie ve FN v Motole

  • 1983 jmenován přednostou ustavené Kliniky dětské onkologie

  • 1987 jmenován profesorem

  • 1990–1997 a 2000–2016 děkan 2. lékařské fakulty v Praze

  • 1997–2000 se stal profesorem UK

  • vysokoškolský profesor, autor řady knih a odborných publikací

Josef Koutecký o emigraci nikdy neuvažoval. Ani poté, co se v srpnu 1968 vrátil s rodinou předčasně z dovolené kvůli špatnému počasí a v noci ho vzbudil telefon. Na druhém konci mu kolega z nemocnice ve čtyři hodiny ráno sděloval, že na ruzyňském letišti přistávají letadla Rudé armády, ze kterých vyjíždějí tanky. Neuvažoval o ní ani tehdy, když ho StB opakovaně, ale neúspěšně vyzývala ke spolupráci, ani ve chvílích, kdy dlouhá léta zažíval frustraci z nedostatku kvalitní diagnostiky a léků potřebných pro děti s onkologickými onemocněními. Láska k Praze a odhodlání vybudovat specializovanou kliniku pro léčbu nádorových onemocnění dětí v Čechách stojí za snížením úmrtnosti dětských onkologických pacientů ze sedmadevadesáti na osmnáct procent.

Jeho otec vychovával syna v masarykovském duchu, a když prezident zakladatel zemřel, šli se spolu poklonit k jeho rakvi. Tatínek pracoval u dráhy a jako kapitán Československé armády velel v čase mobilizace obrněnému vlaku. Rodina o něj měla strach zvláště během heydrichiády. Tehdy se mu nic nestalo, pamětník má ale za to, že za jeho smrt nese odpovědnost komunistický režim, který během padesátých a šedesátých let přesouval nestraníky do kladenských hutí, kde je nutil k tvrdé práci na úkor jejich zdraví. Soudní procesy padesátých let se nevyhnuly strýci Josefa Kouteckého, který skončil na osm let ve vězení. Když pak v roce 1968 emigrovaly dvě sestry manželky Jitky, rodina neměla povoleno vycestovat.

Desatero, víra v Boha, láska k hudbě a umění, poznání krásy, světa i sebe sama, to jsou hodnoty, na kterých pamětník od dětství stavěl. Přesvědčení, že člověk svůj život musí budovat na pevných mravních základech s jasnou vizí a cílem, mu dalo vedle rodinného zázemí a Sokola do vínku také hnutí woodcraft, kde docenil sílu přátelství a naučil se mluvit, formulovat své myšlenky.

Prachem na nepřítele

V roce 1944, když mu bylo čtrnáct let, čekalo Josefa Kouteckého totální nasazení v libeňské Kolbence. Prach sypaný do ložisek vyráběných tanků v něm posiloval již tehdy silné vlastenectví. Zažil tu také jeden z největších strachů o vlastní život, když se schovával ve skruži u továrny při poplachu před náletem. Poté, co Česká národní rada vyhlásila konec protektorátu a vypuklo Pražské povstání, nechyběl při stavbě barikád a později také u ošetřování raněných. Vzpomíná na strach z německých odstřelovačů na pražských střechách, ale také na pomstychtivé a hlavně nelidské počínání Čechů vůči vojákům wehrmachtu. Sám se stal svědkem usmrcení jednoho z nich poté, co ho dav pověsil na pouliční lampu hlavou dolů a zapálil.

I když už tehdy u Kouteckých věděli, že by v Praze mohli být Američané dřív, vítal pamětník osvobozující Rudou armádu s euforií a radostí z konce války. Na bubenské nádraží jim nesl chleba, který mu dala maminka. Jen připnutí odznáčku V. I. Lenina, který dostal na oplátku od jednoho vojáka, byl nucen pod tlakem jediné facky od svého otce přehodnotit jako špatný nápad. Jak Josef Koutecký říká, už tehdy bylo možné vědět o situaci v Rusku i o hrozbách, které skýtalo. Ve vzpomínkách na tu dobu se mu připomíná také zklamání, jež mu přinesl prezident Beneš. Jednak proto, že nechal zemřít prezidenta Háchu bez přítomnosti blízkých ve vězeňské nemocnici, a jednak kvůli přijetí demise pravicových ministrů, umožnění vlády komunistů v roce 1948 a tomu, že i za této situace zůstal až do své smrti prezidentem. „Edvard Beneš měl dát národu najevo, že to nebyla masarykovská idea. Svými činy skutečnost, že byl žákem Masaryka, popřel.“

Deprimovaný národ nedovedl reagovat tak, jak měl

Důležitý rok svého profesního života strávil Josef Koutecký v laboratoři Otakara Poupy. Lékař, vědec a univerzitní profesor Poupa byl jedním z autorů manifestu Dva tisíce slov. Pod taktovkou sovětského politbyra prohlásili českoslovenští komunisté výzvu za kontrarevoluční a její autory i signatáře perzekvovali. Srpnová okupace utnula veškeré demokratizační snahy Dubčekovy vlády a Pražského jara a mnoho lidí odešlo do emigrace, mezi nimi také Poupa. S Kouteckým se znovu setkali až po sametové revoluci, kdy mu v roli děkana 2. lékařské fakulty předával čestný doktorát.

Pamětník nevěřil v Dubčekovy reformní snahy, protože ani reformy nemohly dát život demokratické společnosti, kdyby i nadále vládla pouze jedna politická strana. Poté, co se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Jan Palach, stal se jeho pohřeb na dlouhou dobu posledním celonárodním protestem. „Byla to světová demonstrace. Jistě to myslel neobyčejně dobře a chtěl národ zburcovat. Ale národ byl už tak deprimován těmi prvními dvaceti lety od roku 1948 do roku 1968, že nedovedl zareagovat tak, jak by měl. Samozřejmě tanky a kalašnikovy v lidech vyvolávaly strach, za kterým následovala apatie. Palachův čin nebyl v té době národem vůbec doceněn a režim ho samozřejmě, jak mohl, potlačoval. Poslední demonstrativní akcí byl pohřeb, ale potom to začalo usínat. Už hlídali hrob, přestěhovali ho z Olšan do jeho rodiště. Do určité míry zanikla oběť Jana Zajíce, který se také upálil. Tam je vidět, jak to národ přestalo zajímat, a to je smutné a do určité míry to ukazuje charakter národa. Ale ta deprese byla asi příliš velká.“

Budoucnost pro dětskou onkologii

Rodiče vedli Josefa Kouteckého k hudbě. Nejdříve se začal v sedmi letech učit na housle a v osmi přibyl klavír. K tomu se u něj rozvíjela láska ke zvířatům a s ní stále se prohlubující zájem o to, jak jsou ustrojena. Možnost chovat všemožné druhy doma, stejně jako podpora jeho zájmu o biologii až do té míry, že rodiče mu v nelehké poválečné době pořídili mikroskop, pomohla mladému nadšenci prohlubovat svůj zájem a přes zkoumání těl zdravých živočichů podnítila jeho touhu poznat, jak organismy vypadají, když je zasáhne nemoc. Fascinace lékařským oborem a touha léčit ho z gymnázia vedla rovnou ke studiu medicíny.

Už jako její student působil na klinice dětské chirurgie. Po promoci ho pověstný přidělovací systém umístil nejdříve do Nového Bydžova a poté do Janských Lázní. Ačkoli se tu stal prvním lékařem, který očkoval proti dětské obrně, z profesního hlediska své tamní působení považuje za nevyužitý čas. Po dvou letech se vrátil do Prahy na kliniku dětské chirurgie a stal se spojkou mezi ní a patologií. Cíleně se začal věnovat nádorovým onemocněním dětí a v roce 1970 se mu podařilo dostat na půlroční stáž do německé Mohuče, kde se dětské onkologii věnoval v týmu zkušených odborníků. Získal si respekt a vysloužil si tajné členství ve Světové organizaci dětské onkologie.

Josef Koutecký postupně naplňoval svůj cíl vytvořit v Praze specializované pracoviště, kde se budou shromažďovat všichni dětští pacienti trpící nádorovými onemocněními. V roce 1974 vytvořil autonomní stanici dětské onkologie, která disponovala osmnácti lůžky. Vzhledem k počátkům, kdy přežívala jen tři procenta nemocných dětí, bylo jeho okolí k jeho úsilí skeptické. Podmínky pro lékařskou práci byly navíc zcela nevyhovující. Nedostatek léčiv a dlouhé lhůty jejich získávání ze zahraničí, absence běžných lékařských pomůcek, přístrojů a v neposlední řadě podpůrného systému zasažených rodin psychology a terapeuty, to vše tvořilo jednu nekonečnou překážkovou dráhu k cíli, který si pamětník vytyčil a navzdory nepřízni okolností postupně naplňoval.

Rok 1989 přinesl zásadní zlom. Vznikla nadace Národ dětem a konto pro potřeby kliniky, byl postaven pavilon dětské onkologie. Josef Koutecký po celý čas svého působení aktivně přednášel, psal odborné články a účastnil se mezinárodních sympozií (po sametové revoluci i mimo sektor socialistického bloku, kam jedině mohl po návratu z Mohuče vycestovat). V porevolučním čase se stal opakovaně děkanem 2. lékařské fakulty v Praze i prorektorem univerzity.

Slovo a dotyk

Když posloucháte vyprávění Josefa Kouteckého, poznáváte člověka, který s ohromnou vůlí a pílí žije svůj život zodpovědně vůči všem povoláním, jež tu na něj čekala, který si na konci každého dne klade otázku, zda ho prožil dobře, a pokud ne, smíří se s ním a druhý den se snaží o nápravu. Pro kolegy v práci je to „Kouťa“, pro své dětské pacienty ten, kdo si s nimi povídal, pohladil je a zajímal se nejen o jejich tělo, ale také ducha. Dvě pravidla přístupu k nemocným, slovo a dotyk, to jsou podle Josefa Kouteckého pilíře moderní medicíny, která má léčit člověka, a ne pouze nemoc. Dnešní lékař navíc často supluje faráře, učitele a lékárníka, kteří se v minulosti účastnili léčebných procesů. On se svým přístupem snaží jít proti izolaci, ve které lidé zůstávají a umírají. A ačkoli prožil před několika lety ztrátu milované manželky Jitky, s níž tvořili nerozlučný pár a která byla před hudbou a medicínou jeho největší láskou, a nedlouho poté i smrt jediné dcery, Josef Koutecký sám není. Vnímá i nadále jejich každodenní blízkost, má dva syny, přednáší, chodí pravidelně na kliniku a často mu telefonují neznámí lidé, kteří ho žádají o radu, nebo jeho dávní, vyléčení pacienti. Večer, když dokončí práci daného dne, si pustí hudbu a přemítá o minulém i budoucím u sklenky hruškovice a viržinka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)