Ing. Bohuslav Koutecký

* 1951

  • „Já jsem na psacím stroji přepisoval přes kopíráky esej Karla Čapka Proč nejsem komunistou?, která se nám velice líbila. To také donesl kolega, a protože tenkrát nebyly kopírky, tak se to přepisovalo. To bylo také jedno z toho, co potom na mě estébáci vytáhli. Při domovní prohlídce to našli, zakázané texty, které se právě už nesměly šířit. Tak se to takto šířilo mezi studenty, kdekoli. Opatrní jsme nebyli. Když si vzpomenu, jak moje maminka, která za války doručovala dopisy, jak musela být opatrná. Maminka bydlela v Lánech, ale dojížděla do Prahy. A protože byla sokolka, tak sokolové byli jedna z hlavních organizací [protinacistického] odboje. Vždy dostala nějaké psaní nebo jí jen něco řekli, že si má zapsat a dát to na hájence na Píních, ve stodole nahoru na sloupek. Nevěděla, komu to tam dává, až v roce 1945 zjistila, že tam byli ubytovaní i nějací parašutisté, kteří byli zapleteni do atentátu na Heydricha. Kdyby ji lapli, tak šla okamžitě do lágru. I ten hajný, kdyby na něj přišli, že je tam ubytoval, tak by ho zastřelili. Tehdy byla povinnost, i když člověk někoho ubytoval třeba jen na jednu noc, nahlásit to policii. Kdo to neudělal, tak za to byl trest smrti. A přesto se ti lidé nebáli a dělali to. Parašutisty z Anglie ubytovávali na obrovské riziko, když je chytli, tak je zastřelili. Kdo jenom o tom věděl a neřekl to, tak šel do koncentráku, přesto to ti lidé dělali. Když to tedy srovnám s tím, jak se dnes všeho bojíme, tak je to trochu neporovnatelné. My jsme se tenkrát takto nebáli, protože jsme to brali, tak co nám můžou, maximálně nás můžou vyhodit ze školy, tak se uživíme, no.“

  • „Zatkli mě v Písku ve škole. Nejprve mě převezli do Bartolomějské a pak na Ryzyň v Praze, kde jsem ve vyšetřovací vazbě strávil asi měsíc. Já už jsem to tak nějak předpokládal, protože vyšetřovali mé známé, tak jsem od nich věděl, že bacha, jdou po nás. Celé se to spustilo takovou drobností. V Koněpruských jeskyních jsme jako jeskyňáři měli boudu, jako základnu. Tam se vedly všechny ty diskuse a domlouvalo se, co kdo přepíše, pošle a kolik čeho vyrobí. Jeskyňářská skupina byla samozřejmě velice protirežimní. A v roce 1971 bylo výročí založení komunistické strany, 50 let KSČ. Všude byla rudá výzdoba. A nad tou naší boudou byl kopec, kde filmaři tehdy natáčeli nějaký středověký film. Pršelo jim, a tak odjeli, že to dotočí příští týden, a na kopci zůstala postavená šibenice. My jsme se u ní vyfotili. A dva kamarádi říkali, že všude jsou hvězdy, srp a kladivo a na šibenici ne. Tak jsme ten plakát, co jsme měli na boudě, vzali a dali jsme ho na šibenici a vyfotili jsme to. Šibenice s padesátkou, kladivem a srpem KSČ. To bylo jako parodie na 50. léta, kdy bylo popraveno několik stovek nevinných lidí. A pak jsme se u takto vyzdobené šibenice také všichni vyfotili. Pak jsme plakát zase sundali a vrátili na boudu. A jeden můj kamarád měl tu fotku se šibenicí s padesátkou a ukazoval ji v Koněpruských jeskyních, ale mezi průvodci pracovala i agentka StB a ta mu tu fotku tajně vzala a zanesla to na StB v Berouně. Oni udělali domovní prohlídky, našli negativy. Na té fotce jsme nebyli, ale byli jsme na těch negativech. Tímto způsobem na nás přišli, posbírali nás a my jsme nevěděli proč.“

  • „To [pozvání ze zahraničí pro jeskyňáře] přišlo na naše ministerstvo kultury, ministerstvo to muselo schválit a my jsme dostali ministerskou doložku. Pak se tedy jelo na služební cestu ministerstva kultury. Vyjíždělo se takto na různé kongresy. Šlo to ale jen do zemí, se kterými ta dohoda byla uzavřena, což ale byly prakticky všechny evropské země, včetně Švýcarska. Tuto cestu z jeskyňářů využila minimálně stovka lidí a nikdo nikdy neemigroval, protože jsme měli mezi sebou nepsanou dohodu, že jestli někdo zdrhne na ministerskou doložku, tak máme všichni utrum. Takže když chtěl někdo opravdu emigrovat, jel soukromě někde s Čedokem a zdrhl ze zájezdu. V roce 1986 na zahraniční expedici pádem do propasti zahynul jeden člen výpravy. Ty doložky se musely po návratu z cesty vracet. A když to tehdejší předseda České speleologické společnosti David Havlíček šel na ministerstvo referentkám vrátit, tak se divily, že se jeden člen nevrátil. Předseda odpověděl, že na té expedici zahynul, tak že nese od něj jen ty papíry. A ony si oddechly a řekly, že aspoň že zahynul, horší by bylo, kdyby emigroval. Takto tedy uvažovali úředníci na ministerstvu, my z toho byli špatní… Co zaseli [komunisté] do těch lidských duší, to je to největší zlo, které přetrvává dodneška, ten komunismus v těch lidských duších.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 14.09.2018

    (audio)
    duration: 01:32:36
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

To nejdůležitější je očím neviditelné

Bohuslav Koutecký
Bohuslav Koutecký
photo: autor

Bohuslav Koutecký se narodil 9. dubna 1951 na Kladně krátce poté, co jeho otce zatkla StB. O jeho osudu se rodina už nikdy nic dalšího nedozvěděla. Bohuslav začal velmi brzy vnímat rozdíl mezi tím, co slyšel ve škole a co doma. Mezi jeho záliby patřilo bádání v jeskyních. Spolu s dalšími jeskyňáři začal ke konci 60. let rozšiřovat tehdy zakázané texty. Skupinu tajná policie odhalila a její členy postupně zatkla. V roce 1971 byl Bohuslav odsouzen za hanobení republiky a jejího představitele a za hanobení rasy a přesvědčení ke dvěma letům vězení s podmínkou jeden rok. Následně Bohuslava nechtěli nikde zaměstnat. Místo získal až v ostravských dolech, kde byly „politické škraloupy“ pracovníků na denním pořádku. Téměř až do sametové revoluce zůstal pod dohledem StB. Patřil k týmu jeskyňářů, kteří objevili Amatérskou jeskyni v Moravském krasu.