The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kousal (* 1960  )

Do dneška vidím, jak ji policajt chytil za vlasy a praštil s ní o zem

  • narozený 24. prosince 1960 v Jihlavě
  • vyučil se nástrojářem
  • účastnil se akcí undergroundové kultury
  • stal se praktikujícím evangelíkem
  • podílel se na aktivitách disentu
  • sbíral podpisy pod petici Tak dost!
  • zapojil se do Hnutí za občanskou svobodu
  • aktivně působil v jihlavském Občanském fóru
  • po revoluci dostudoval střední ekonomickou školu
  • od roku 1999 je fundraiserem Oblastní charity Jihlava

Zdeněk Kousal se jako pěšák sametové revoluce stal jedním z nezbytných článků řetězu, který rozběhl pád totalitní vlády komunistů a přinesl svobodu. K angažovanosti ho vedla zkušenost s tvrdými zásahy komunistů proti kulturnímu undergroundu. V 80. letech se zapojil do mnohých iniciativ disentu, které se snažily o prosazení svobody ve společnosti. To ho připravilo na moment, kdy po 17. listopadu 1989 vycítil příležitost svrhnout totalitní vládu, když se řetěz podobně smýšlejících lidí spojí a nepovolí.

Jak bolševici šlápli do hovna

Zdeněk se narodil na Štědrý den roku 1960 v Jihlavě. Zde také prožil dětství a vychodil základní školu. Když vyrostl z chlapeckých her na Vinnetoua, začal se zajímat o rockovou hudbu. V roce 1976 komunisté zakročili proti kulturnímu undergroundu, který se vymezoval proti státní kultuře a vládnoucímu režimu. Státní bezpečnost (StB) mimo jiné zatkla členy kapely The Plastic People of the Universe, držela je ve vazbě a soud nakonec saxofonistu Vratislava Brabence a manažera kapely Ivana Jirouse přezdívaného Magor odsoudil k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Režimní média se snažila případu ideologicky využít a démonizovat undergroundovou kulturu. Tak se i Zdeněk poprvé o kapele dočetl v Mladém světě v článku Případ Magor a viděl filmový dokument Atentát na kulturu. „Slovy Vráti Brabence z Plastiků: to vlastně bolševik nejvíc šlápnul do hoven tím, že toto zveřejnil. Protože jsem díky tomu uviděl něco, co jsem neznal, a to, co je zakázané, to láká. A nejenom já, i další se začali zajímat, co to je za lidi,“ vysvětluje Zdeněk.

Po základní škole se Zdeněk vyučil nástrojářem a pracoval v různých dělnických profesích. Začal se přátelit s lidmi z undergroundu a v roce 1981 jel na koncert do Plačkova. „Mně se ta nezávislá divoká kultura hrozně líbila a slyšel jsem o lidech, kteří jsou schopní za to ledasco obětovat. Že mnohdy je to zakázané, rozehnané, což jsem brzy poznal na vlastní kůži,“ vzpomíná Zdeněk. Následující rok jel do Plačkova znovu, ale tentokrát ho spolu s dalšími mladými lidmi zadrželi příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) na nádraží v Humpolci, drželi je v malé čekárně a chovali se k nim surově. Podobně tvrdé zásahy proti akcím undergroundu zažil v následujících letech mnohokrát. V paměti mu utkvěla narozeninová oslava v hostinci U Kačaby v Jihlavě, kterou SNB přijela zrušit. Vzpomíná na Ivu Svobodovou, jak se ohradila proti zatčení svého manžela. „Dodneška vidím, jak ji policajt chytil za ty krásné blonďaté vlasy a praštil s ní o zem. Což druhý kamarád neunesl, rozběhl se a tomu policajtovi po chlapsku jednu natáhl,“ vypráví Zdeněk a dodává, že kvůli tomuto incidentu dostali tři kluci nepodmíněný trest odnětí svobody.

Maskování klubem šachistů

Zdeněk v dospělosti hledal svoji víru v Boha, až nakonec zakořenil v evangelické církvi. Spřátelil se s duchovními církve, manželi Petrem a Danielou Brodskými, kteří podepsali Chartu 77 a přišli o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Jejich prostřednictvím se seznámil i s dalšími lidmi z disentu. Zapojil se do různých iniciativ, například sbíral podpisy pod petici Tak dost!, která reagovala na smrt politického vězně Pavla Wonky ve vězení v roce 1988. Její autoři Jiří Tichý a Ivan Jirous za sepsání petice skončili ve vězení a řadu signatářů předvolala StB na výslech. Zdeňka ale na výslech nepředvolali a mezi lidmi z undergroundu začala kolovat nepříjemná pomluva, že je tajným spolupracovníkem StB. Takový strach a nedůvěru mezi lidmi šířili komunisté prostřednictvím StB. V jiných případech ale k výslechu musel přijít i Zdeněk.

Disident Jan Litomiský zapojil Zdeňka v roce 1989 do jihlavské buňky Hnutí za občanskou svobodu (HOS), které prosazovalo pluralitní demokracii, umožnění podnikání nebo také ochranu životního prostředí. Tajně se scházeli, plánovali manifestace k různým výročím a jiné občanské iniciativy. Jednou také pozvali do Jihlavy zakladatele HOS Rudolfa Battěka. „Bylo to udělané tak, že je to klub šachistů. My jsme si potom povídali, nikdo z nás šachy nehrál, ani tomu nerozuměl. Ale když přišel číšník a donesl tam kafe a pivo, tak jedna holka spustila: ‚Já bych táhla z E2 na G4,‘“ vzpomíná Zdeněk na způsob, jakým se snažili maskovat tajná setkání. Rozhodně to ale nebyla přehnaná opatrnost. Přednášku Jaroslava Opata o T. G. Masarykovi přijela zrušit SNB a někteří účastníci, mezi nimi i Zdeněk, museli jít na výslech.

A je to tady, jenom teď nepovolit

O brutálním zákroku SNB proti studentské manifestaci v pátek 17. listopadu 1989 v Praze se postupně dozvídali i jihlavští disidenti. V prvních dnech měli jen nejasné informace a nevěděli, co se bude dít, proto vyčkávali s vydáním nějakého prohlášení. V úterý už se ale sešli na první demonstraci. „Na náměstí okolo kašny byla hromada lidí a na kašně stál myslím zrovna Béďa Musilů. Pískání, křik, a já jsem si řekl: ‚A je to tady.‘ To se ve mně nějak otevřelo a vycítil jsem, že toto je počátek něčeho, jenom teď nepovolit,“ popisuje Zdeněk. Chodil na manifestace i v následujících dnech a stal se zakládajícím členem místního Občanského fóra (OF), pro které brzo našli kancelář na Brněnské ulici. Zdeněk měl po práci několik dní v týdnu v kanceláři službu. Informoval lidi o dění a vysvětloval jim požadavky OF, tedy vyšetření zásahu ze 17. listopadu, propuštění politických vězňů a konec totalitní moci komunistů. Také rozmnožoval letáky, vylepoval je v ulicích a jezdil do okolních obcí, aby se informace dostaly i tam.

Komunistickou stranu jsme měli zakázat

Hlavní představitelé komunistické strany skládali funkce a předávali moc v zemi. Tím ale práce OF neskončila, museli uspořádat svobodné volby. Komunistické vedení Jihlavy předalo odpovědnost do rukou OF. Najednou je zahltila agenda správy města, na kterou jim chyběla odbornost. Do OF přicházela spousta lidí a Zdeňka nadchla jejich ochota nezištně pomáhat. Časem ale pochopil, že někteří lidé se angažují jen proto, že se jim to hodilo pro další kariéru. „Vím stoprocentně, že jsme nadělali spoustu chyb. Jednu věc, kterou bych možná ještě deset let po revoluci neřekl, ale dneska ji řeknu, že komunistická strana měla být zakázaná,“ přiznává Zdeněk. Tehdy si myslel, že komunisté zůstanou izolovaní v jedné straně, ale dnes vidí, že ti nebezpeční stejně přešli do jiných politických stran. Zákaz komunistické strany by ale byl určitým gestem a zadostiučiněním.

Po rozpadu OF se Zdeněk stal zakládajícím členem Občanské demokratické strany v Jihlavě, ale z politiky brzo odešel. Dokončil střední ekonomickou školu, na které začal studovat ještě za minulého režimu, a dále podnikal v účetnictví. V roce 1999 nastoupil na místo fundraisera v Oblastní charitě Jihlava, kde stále pracuje. „Chtěl bych nám všem vzkázat, abychom se nebáli budoucnosti, protože je vždycky co napravovat. Je jedna velká chyba, že tato doba je neskutečně materialistická. Je to vidět na tom kvantu různých hypermarketů a všeho. Lidé by se spíš měli také dívat nahoru, že je nad námi něco, co nás přesahuje a dává nám to všem naději k dalšímu životu,“ dodává Zdeněk na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století