The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Kottová (* 1929  †︎ 2017)

• narozena 22. února 1929 v Černovicích u Tábora

• od tří let žije v Praze, od pěti let je nadšenou skautkou

• v červnu 1942 deportována spolu s rodiči do Terezína

• 6. října 1944 přišla do Osvětimi, kde zemřeli oba její rodiče

• před Vánoci téhož roku se přes Gross-Rosen dostala do Merzdorfu, kde pracovala v továrně na zpracování lnu

• dobrodružnou cestou se vrátila do Prahy, kde se setkala s přeživším bratrem Viktorem

• žije bohatý život, je již prababičkou, chodí do škol vyprávět dětem o svých zážitcích, je předsedkyní Historické skupiny Osvětim

• 28. října 2008 převzala z rukou prezidenta republiky medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy

• zemřela 18. června 2017

Marta Kottová se narodila 22. února 1929 v Černovicích u Tábora Robertovi a Gabriele Lašovým. Měla o šest let staršího bratra Viktora. V Černovicích žili do Martiných tří let. Potom se odstěhovali do Prahy, na Vyšehrad.

 Nejmladší skautkou Prahy

 „Na Vyšehradě jsem začala chodit do první třídy, a hlavně moje láska – to byl Skaut. Byla jsem nejmladší skautka Prahy, protože já už byla skautka od pěti let. Měla jsem bratra, který byl o šest let starší a byl skaut. A já samozřejmě chtěla všechno, co můj bratr. Tak jsem dlouho brečela a prosila, až jsem v pěti letech, do dneška si to pamatuju, skládala slib v Prokopském údolí. Samozřejmě s brekem. Maminka stála za mnou a napovídala mi, protože jak já jsem brečela, abych ten slib pořádně složila. Takže opravdu jsem byla vychovaná Češka, náboženství židovské.“

Se Skautem má spojenu řadu zážitků. Jako nejmladší skautka například gratulovala bratru Mádlovi, vedoucímu Skautu Praha na jeho svatbě, prezidentu Benešovi k narozeninám nebo poslankyni Zemínové. Chodila i do Sokola a podle svých slov prožila krásné dětství.

 Tatíček Masaryk

 „Moc dobře si pamatuju, když zemřel pan prezident Masaryk. Nikdy jsme neříkali prezident, vždycky to byl tatíček Masaryk. O jeho nemoci byly na Václavském náměstí, to byl tehdy Melantrich, tak tam každý večer byly zprávy o jeho zdravotním stavu. A můj tatínek tam každý večer chodil, abysme ráno věděli, jak je tatíčkovi Masarykovi. A pamatuji si, když zemřel, že všechny děti jsme šly s pláčem do školy, a jak jsme stály frontu s maminkou na Hradčanech, abysme se mohly panu prezidentovi poklonit.“

 I psa a kanára

V době po obsazení Rakouska Hitlerem otec se ve snaze vyhnout vystěhování a ztrátě bytu rozhodl přestěhovat do podstatně menšího bytu v Holešovicích. V něm také opravdu zůstali až do odchodu do Terezína. Nastala řada perzekucí Židů. Marta Kottová je na vlastní kůži nejbolestněji pocítila, když musela odevzdat svoji foxteriérku Mikinu a nakonec i kanára. „Prvně, nejhůř jsem pocítila to, že mám být vlastně vyřazena ze společnosti, když jsem musela odevzdat i mého psa. Nesměla jsem mít psa a později ani kanára, musela jsem vzít i klec s kanárem a jít ji odevzdat. To jsem prvně pocítila na své osobě, že asi nás toho čeká víc a horší,“ říká. Do školy mohla chodit do 5. třídy obecné. Potom už měli Židé zákaz školy navštěvovat. Učili se tajně, v tzv. kroužcích – každý den v jiné rodině.

 Jen číslo!

V říjnu 1941 přišly první transporty na obsazené polské území a později začaly i transporty do Terezína. První z nich byl koncem listopadu 1941. Čítal asi 400 mužů. „Ten transport se jmenoval AK1 (Arbeitskolone Eins). Druhý transport do Terezína byl 1000 mužů. Bylo to 1. prosince 1941 a byl to transport AK2. Tito muži šli vlastně připravovat ty kasárna pro nás. Proto to byly transporty jenom mužů. Tím druhým transportem AK2 jel můj bratr. Jakmile jste dostali předvolání do transportu, ztratili jste své jméno a už jste byli jenom číslo. Bratr měl číslo AK 303. Většina těch transportů byla do tisíce lidí. Terezín byl vybrán proto, že to bylo město obehnané hradbami a bylo tam hodně kasáren. Čili mnoho prostoru, kam mohli lidi namačkat. V Terezíně žilo 6000 lidí. A žije dneska také. Ale když Češi museli opustit Terezín a z Terezína vzniklo ghetto – ‚město, které Hitler daroval Židům‘ – tak nás tam bylo místo 6000 i 60 000. Bydlelo se všude. Ať to bylo na půdách, ve sklepích, prostě všude. Všude byly kavalce a byli jsme, kde se dalo. Ovšem dneska vím, že Terezín opravdu byl krásnej proti tomu, co nás čekalo dále. O tom jsme ale, zaplaťpánbůh, neměli tušení.“

Když esesáci tvrdili, že v Lidicích nebyli

 „To, že můj bratr přežil, byl o to větší zázrak než u nás u všech, protože byl jeden z těch 36 mužů, kteří byli z Terezína pochovávat lidické muže. A s těmahle klukama šla takzvaná Schutzlista. To znamenalo, že musí být popravení, že nesmí přežít, aby nebyli svědkové. Můj bratr, protože z toho posledního lágru, kterej patřil pod Buchenwald, utekl, tak se mu podařilo přežít. A potom také, když někteří esesáci tvrdili, že v Lidicích nebyli, tak je usvědčoval u soudu, tak jako K. H. Franka a jiné. Ale bratr mluvil o Lidicích nerad. I v pozdější době, když o Lidicích mluvil, rozplakal se.“

Město, které Hitler daroval Židům

„Maminka, tatínek a já jsme do Terezína jeli transportem AAR. Tatínek měl číslo 503, maminka 504 a já 505. Když jsme přijeli do Terezína, nebyl ještě úplně přístupný, mohlo se chodit po ulicích, protože tam ještě bydleli ‚normální‘ lidi. Až potom, v červenci roku 1942, kdy už byli všichni lidi vystěhovaný, tak se otevřel Terezín a bydlelo se všude, na půdách, všude. Já jsem ze začátku bydlela s maminkou v Hamburskejch kasárnách. Bydlely jsme na půdě.“

Když Marta onemocněla spálou, byla přenesena do Drážďanských kasáren, kde bylo infekční oddělení. Nevracela se však již do Hamburských kasáren, nýbrž do takzvaného dětského domova L410, kde bydlela na pokoji číslo 24 spolu s dalšími 34 dívkami. To, že musela od maminky, jí bylo líto. „Ale trošku jsem to pochopila v Terezíně, ale nejvíc, až když jsme se vrátili domů, co vlastně pro nás ten Ältestenrat, což byla rada starších, udělal za úžasnou věc. Že ty děti sestěhovali do těch domovů a vzali je od těch maminek. Protože dneska vím, sama podle sebe, jak každá maminka, babička a každej dospělej člověk má o ty děti starost. Co se jim stane, co bude, budou nemocný? Dospělej člověk ví, co se všechno může stát. Ale dítě toto všechno bere na lehkou váhu. Takže pětatřicet dětí, dvanáctiletejch, když je pohromadě, je úplně něco jinýho, než když je pět dětí mezi padesáti dospělejma a s maminkou, která se o ně bojí – má hlad, nemá hlad? Hlad jsme měli, no tak jsme ho měli. On tam v Terezíně nebyl tak hroznej. Dneska to vím. Tehdy jsem si myslela, že je to hroznej hlad. Dneska vím, že tak hroznej nebyl. Protože co je opravdickej hlad, jsme poznali až v dalších lágrech.“

 „Lázně Terezín“

 „Když se mě děti dneska ve školách ptají právě na hlad nebo co jsme měli k jídlu, tak vždycky říkám: ,A kde?‘ Protože to je obrovskej rozdíl. V Terezíně jsme fasovali tři čtvrtě chleba na tři dny. Je na to i písnička: ,Na tři dni fasuješ tři čtvrtě chleba, na den to vystačí, na dva i třeba.‘ To znamená čtvrt kila chleba na den. K tomu jsme ještě měli každý den oběd. Že to byly brambory nahnilý, ve šlupce, to je jedno, ale byly. Byly dvě, tři brambory. Byla troška polívky, nějaký takový zahuštěný. Já když dneska slyším třeba mou vnučku, že dělá jáhly, tak cítím ty smradlavý, plesnivý jáhly, z kterých nám vařili polívku. Maminka říkala, že jáhly voněj. Nedovedu si to představit. Ale bylo. A navečer ta čtvrtka chleba na den. A ještě byly občas povolený i balíčky. Když někdo dostal balík, samozřejmě že si ho nenechal pro sebe, ale dělil se vždycky s těma lidma, který s ním bydleli v té místnosti. Takže to bylo jídlo v Terezíně. V Osvětimi jsem neviděla ani kousek chleba, nikdy. A v Mährensdorfu, to byl můj poslední lágr, kde jsem pracovala 14 hodin denně velmi, velmi těžkou práci v továrně, tam bylo sedm deka chleba na dvacet čtyři hodin. Takže myslím, že to je velikánskej rozdíl. A vždycky říkám těm dětem: ,Zvažte si doma krajíček chleba, kolik je sedm deka chleba.‘ Takže Terezín, my jsme se tomu smáli, že se říkalo ,lázně Terezín´ a že to je ,město, který Hitler daroval Židům´. Dělala se tomu propaganda. Taky je zase písnička o tom. A mysleli jsme si, jak se máme zle. No, dobrý to nebylo. Ale proti dalším lágrům to opravdu byly lázně.“

Osvětim

Osvětim je pro Martu Kottovou především místem, kde zahynuli oba její rodiče.

„Osvětim, to byl pro mě takový šok, že já nevím, jestli jsem tam byla týden, dva měsíce, já to nevím. To vždycky říkám všude a musím říct, že se mi stalo, že profesor Kolmer mi řekl: ,Nic si z toho nedělej, já to taky nevím.‘ Protože pro nás, kdo jsme přišli z Terezína, to byl hroznej šok a říkám, nevím, jestli jsem byla v Osvětimi týden, dva měsíce, nevím. Já si tam pamatuju jenom na ten kouř, na tu hrůzu a že jsem si nechtěla připustit, že maminka s tatínkem jsou ten kouř. A věčný apely, věčně nahý a hromady mrtvol.“

Marta Kottová často vzpomíná na prezidenta Masaryka a mrzí ji, že dnešní děti většinou nevědí, kdy se například narodil, ani nic o legionářích a vůbec lidech, kteří bojovali za republiku. „Myslím, že pro náš národ tento člověk udělal hrozně moc a je veliká, veliká ostuda dnešních našich politiků a našich škol, že děti nevědí, kdo to byl Masaryk, neučí se o něm, nemluví se o něm.“

Gestapo vědělo

„A říkám, bohužel, vy to nevíte, ale i Němci, gestapo, věděli, co pro český národ prezident Masaryk znamená a jak si ho váží. Protože na narozeniny prezidenta Masaryka v roce 1944 byla největší hromadná poprava českých Židů v Osvětimi, kdy skoro 4000 lidí šlo do plynu. Tito lidé už žili v Osvětimi půl roku, takže věděli, kam jdou. A před plynovou komorou zpívali naši hymnu Kde domov můj. Tehdy se vzbouřilo osvětimský Sonderkommando, to byli ti lidé, který lidi hnali do plynu, a odmítlo tyto lidi tam nahnat. I esesáci sami zůstali chvíli štajfoví, a pak začli do toho střílet a nahnali tyto lidi do plynu včetně toho Sonderkommanda.“

Zmrznete jak pelargonie

„Když jsme přišly do Merzdorfu (pravděpodobně prosinec 1944), stovka těch Češek, který jsme přišly, stály jsme na tom dvoře, na tom apelplace, to jsme pak zjistily, že bude, protože my jsme pracovaly v továrně na zpracování lnu a zároveň jsme tam nahoře bydlely. Tak ten Němec, kterej byl mistr v té továrně, když nás viděl, tak řekl: ,Vy tady zmrznete jak pelargonie.‘ Protože to bylo vlastně pod Krkonošema a my jsme byly napůl nahý, bosý, bez punčoch. Tak on nám řekl: ,Vy zmrznete jak pelargonie.‘ Na to slovo nezapomenu.“

Pracovaly tedy v továrně na zpracování lnu nebo chodily na tzv. transport – vykládat zboží na nádraží. Rozkopat zamrzlé vagony krumpáčem (po bombardování byly polité vodou a zmrzlé) a vyložit je. V továrně pracovalo 400 žen – z toho 200 žen z Polska, které přišly už dříve, 100 českých žen a nakonec přišlo 100 žen z Maďarska.

Jen jednou!

Z tehdejšího chování paní Marty čiší vzdor, hrdost a statečnost.

„Kolikrát jsem dostávala pár facek, který byly teda hodně tvrdý, protože jsem se hlásila, že jsem Češka, místo abych se hlásila, že jsem Židovka. No tak se to ze mě snažili vymlátit. A další bylo, že jsem jednou, jenom jednou esesačkám čistila boty. Jen jednou! Protože ta esesačka mi říkala, že tohle je vazelína na ty bagančata, na ty služební holinky. A měla jedny jediný lodičky a na ty měla krém na boty. A tak mi vysvětlovala, abych to nepopletla, jestli rozumím německy, jestli jí rozumím dobře. Samozřejmě že jsem to odkejvala a samozřejmě že jsem jí ty lodičky namazala tou vazelínou. Čili jsem je zničila. Já věděla, že za to budu zfackovaná, ale esesačka neměla lodičky. Dneska bych tohle asi nedělala, už bych se zbytečně kvůli takovýhle blbosti nenechala mlátit. Jenže tehdy mi bylo patnáct, šestnáct roků. Tak to má člověk jinou odvahu.“

Jak ševcovskej učedník

Dne 9. května přišli Rusové a Marta spolu s dalšími pěti ženami utekla a vydala se na cestu do Prahy. „Já jsem hrozně toužila jít domů. Šest se nás hned 9. května vydalo pěšky do Prahy. Tři z toho byly děvčata, který měly doma maminky. Já jsem měla hlavu úplně černou, jak jsme byly dohola. Já měla velmi tmavý, černý vlasy. A holky mi říkaly, že jsem jak ševcovskej učedník, protože jsem měla tu hlavu černou. A Rusáci zase říkali: ,Tys Ruska, pojechej s náma.‘“

Krávu místo chleba

„Takže když jsme přišly do prvního města, Landeshut se jmenovalo, tak holky říkaly: ‚Jdi a popros o chleba.‘ Vybrala jsem si tam, asi to bejval statek, protože to byl velkej dvůr a tam bylo spousta povozů a ruskejch vojáků. Já si vybrala toho, který měl nejvíc zlata na rameni a šla jsem ho poprosit o kousek chleba. On chleba neměl, ale dal mi krávu. Když jsem říkala: ,No, co s tim budu dělat?‘ Tak on říkal: ,Já ti dám vojáka a ten ti jí zabije. Uřízni si kus masa a nech to ležet.‘ Tak tady na tom vidíte, jak oni, co si neukradli, to neměli.“

Tehdy jsem začala chápat

 „A také, ještě v tom Merzdorfu, co jsme byly, ten poslední lágr, to bylo takové malé městečko a byl tam ještě tábor válečnejch zajatců – Francouzů, Belgičanů a Rusů. Jak ti kluci, ti Rusové se báli, když se blížila jejich armáda. Protože Rus buďto bojoval, nebo padnul. A když se nechal zajmout, tak byl zrádce. Takže oni se vlastně báli, že budou osvobozený od svejch lidí, od svého národa. Tehdy jsem začala trochu chápat, že opravdu mezi tím Stalinem a Hitlerem není veliký rozdíl.“

„Nikdy jsem nebyla členkou komunistické strany, ale přesto tvrdím, protože náš lágr osvobodili Rusové, ruská armáda, a když jsem ty vojáky viděla, co to bylo za chudáky, tak říkám, že kdyby kterákoliv západní armáda, ať Anglie, ať Francouzi, Američani, Holanďané, jakákoliv, měli bojovat za těch podmínek, za kterých bojovali Rusové, tak Hitler vyhrál.“

První Ivrejky, který viděli živý

„Když jsme přešly ten Landeshut, tak tam jsme seděly na nějakejch schodech, asi to byl krám nebo nevím, byly to schody, za náma byla roleta. A najednou zastavil džíp. Z něj vyskočil ruskej důstojník a začal mě objímat a líbat a říkal: ,Ty Ivrejka, Ivrejka!‘ Já jsem ho od sebe odstrkovala. A říkala jsem mu: ,Já jsem Češka.‘ Až potom lámanou němčinou jsme se domluvili, že vlastně Ivrej je Žid. To jsem nevěděla. Když mně to začal říkat, tak jsem si v duchu říkala: ,Do háje, co teda jsem? Vždyť já jsem Česka, teď jsem se měla hlásit jako Židovka a teď zas nějaká Ivrejka.‘ Já nevěděla, že to je jedno a to samé. A když jsem to pak zjistila, tak jsem honem říkala, že všechny to jsou Ivrejky. A on nám řekl, že jsme první, který jsou živý, který viděj živý. Že prostě, kde otevřely lágr, že byly jenom mrtvoly. A moc nám pomohl tím, že nám řekl: ,Ruskej voják šest let neviděl ženu. Je mu jedno, jak vypadá. Ale vědí, že Židé zkusili nejvíc. Když se setkáte s ruskym vojákem, vaše první slovo musí bejt: ,Já Ivrej.‘ A opravdu nám tím moc pomohl.“

V pravé poledne v Hradci a potom na vagonu pod československou vlajkou do Prahy, Frantova válečná kořist

Šly pěšky, pak je vzal někdo na nákladní vůz. Takto se dostaly až do Svatoňovic, odkud jel první vlak směrem na Prahu. Dne 12. května 1945 v pravé poledne přijely do Hradce Králové. Bylo jim řečeno, že do Prahy nic nejede, nakonec však jely vlakem s italskými partyzány. „My šly kolem toho vlaku a najednou tam byl otevřenej vagon, taková ta plošina. A na ní byl žebřiňák. A na tom žebřiňáku byla naše československá vlajka. No v tu ránu jsme začly brečet. ,Tady jsou Češi, tady jsou Češi!‘ A jeden z těch mužů, byl to náš voják, Čech, z Prahy: ,Co, tady jsou Češky?‘ Tak nás vtáhnul na ten vagon a až do Prahy jsme dojely na tomto vagoně. Ten kluk, to byl italskej partyzán, jmenoval se Franta. Nikdy na něj nezapomenu. Tři roky neviděl maminku. Bydlel na Letný. A on nám říkal: ,Až přijedeme do Prahy, přistavěj mi vagon, já sundám, nechám sundat ten vůz a koně...‘ Totiž ten vůz, žebřiňák a ty dva koně, to byla jeho válečná kořist pro republiku. Dneska to snad připadá směšný, ale ten kluk byl na to nesmírně pyšnej. Nesmírně pyšnej. To víte, on byl Čech, on to cítil, jako my jsme to cítili všichni. Dneska bohužel mladý lidi nejsou tak hrdý na to, že jsou Češi, jako jsme byli my. My jsme vyrůstali naprosto v něčem jiném a byli jsme naprosto jinak vychovávaný. Tento kluk měl maminku v Praze. Tři roky ji neviděl. Ale první musel svou válečnou kořist dovézt na náměstí Republiky do Jiříkovejch kasáren a pak půjde za maminkou. Do Prahy jsme přijeli večer. Nikdo ten vagon nepřistavil. Ten kluk nešel za maminkou, i když ji tři roky neviděl. On hlídal tu svou válečnou kořist, kterou přivezl republice. Tak se nám omluvil, že nás nemůže rozvézt po té Praze, protože aby se něco těm koňům nebo tomu žebřiňáku nestalo.“

Nějakej pán

 „Tří holek se tam ujal nějakej eisenboňák, kterej je dovedl k mamince tý Judity, která měla maminku doma, a my tři – ty dvě sestry, Dáša a Irena Roubíčkovy, který měly maminku na Žižkově, a já jsme se vydaly na Žižkov. Přišly jsme před ten jejich dům. Tam seděli nějaký lidi. Dáša se ptala, jestli vědí, kdo jsou. Nejdřív řekli, že ne, pak když viděli ty naše holý lebky, tak řekli: ,Nejste vy holky Roubíčkovy?‘ A Dáša říkala: ,Jsme.‘ Oni bydleli v přízemí, a než mohla říct nějaký slovo, tak už tam někdo bouchal na okno a ozvalo se: ,Moje děti se vrátily!‘ A mezi tím ale někdo z těch lidí říkal, že je tam nějaký pán, ale že to není jejich tatínek. Když jsem viděla tu Dášu s tou Irenou, jak se s tou maminkou objímají v tom okně, tak jsem jim samozřejmě záviděla, brečela jsem. Ale pak jsem si řekla, že oni říkali ‚nějakej pán‘. Tak jsem šla do toho domu a tam jsem zazvonila. A bylo to něco úžasnýho, protože mi otevřel můj bratr. Takže aspoň jsem měla bratra. Věděli jsme teda, že rodiče nežijí. Jenže já musela druhý den shánět lékaře a bratra jsem vezla na Bulovku, protože měl skvrnitej tyfus. Zase jsem zůstala teda sama. Jelikož mi bylo šestnáct roků, naše zákony nedovolily, abych si mohla sama o cokoliv zažádat a abych si mohla zažádat o byt. Byla jsem dítě. Takže jsem spala, bylo teplo, ten květen byl krásnej, teplej, velmi často v parku na lavičce. Někdy mě někdo vzal k sobě přespat. Až pak mi někdo poradil a na jméno mého bratra, kterej byl o šest let starší, jsem žádala o byt. Tehdy v Praze byl opravdu dostatek bytů. Ale já jsem žádala o malej blbej byt na Žižkově. A to proto, protože do toho domu jsem někdy chodila k jedněm lidem, který mě tam občas nechávali přespat. A já jsem z toho schodiště viděla do špíže tohohle bytu a tam byl švestkovej kompot. A já jsem ho chtěla, protože jsem už tolik let nejedla kompot. Tak proto jsem si o tenhle malej byt zažádala. Když jsem to říkala bratrovi, tak bratr říkal: ,To máš jedno. Až budu zdráv a vrátim se, tak si vezmem větší byt.‘ To už se nestalo, protože už ty byty nebyly, když bratr přišel z nemocnice.“

Nevítaní navrátilci

 „Byli jsme moc zklamaní, když jsme se vrátili. A některým, ne všem, ale některým lidem se prostě to moc nezdálo, že jsme přežili. A i u koho byly schovaný naše věci přes válku, když by nám to bývali měli vrátit. Mně osobně se to stalo také. Já bych nikdy nešla bydlet do toho bytu, kde jsem bydlela s maminkou a tatínkem. Ale ti lidé, když mě viděli z okna na té ulici, tak zavřeli okno, aby mě nemuseli ani pozvat. Oni měli strach, že bych asi něco chtěla. Já bych nemohla být tam, kde moje maminka a můj tatínek žili.“

S cejchem i v komunismu, jak za Němců

 „Takže my po té válce, jak si někdo myslí, co jsme nedostali, tak jsme nedostali vůbec nic. To by mi tak nevadilo, protože jsem vždycky říkala, že maminku a tatínka mi nikdo nenahradí. Co mi začalo vadit a moc mi začalo vadit, když přišli komunisti k moci, to jsem prvně začala bejt hrdá na to, nejen že jsem Češka, ale i že mám židovský národ. Protože ti, kteří byli odsouzený, ti se museli hlásit: ,já Žid‘, jak za Němců. Tak to jsem si tehdy říkala, že v tom je něco nedobrýho, a začala jsem bejt hrdá na to, že jsem Češka, i hrdá na to, že jsem Židovka, a ne už jenom, jak jsem byla vychovaná – náboženství židovský, ale že mám i židovský národ.“

Listopad 1989

 „Byli jsme všichni hrozně šťastný, když ten převrat přišel. Vím, moc dobře si pamatuju, jak jsem chodila každý den na Václavský náměstí, jak jsme byli šťastný. Jaká ta atmosféra mezi těma lidma byla, a dokonce jsem chtěla, aby moje vnučka z Liberce přijela do Prahy, abych jí mohla vzít na to Václavské náměstí, aby do sebe vsála tu atmosféru.“

Ani doma?

 „A nezapomenu, když jsem měla Katku tady v Praze a byla jsem s ní na tom Václavském náměstí, tak Marta Kubišová poprvé zpívala z balkonu Melantrichu. A já jsem chtěla tý svý vnučce, který bylo tehdy šest roků, říct něco o tom a říkala jsem jí: ,Víš, za celou tu zlou dobu tahle paní nesměla zpívat.‘ A samozřejmě, jak jsem to řekla, tak jsem to tak myslela. Ale jaký je rozdíl mezi myšlením dospělýho člověka a dítěte. Odpověď byla: ,Babičko, a to si nesměla zazpívat ani doma?‘ Tak na to vždycky hrozně moc vzpomínám.“

Šest generací

 „V osmdesátém devátém, když přijel Ota Šik, který žil tehdy ve Švýcarsku, tak první, co jsme se ho ptali, bylo, jestli se vrátí. Ota řekl: ,Já bych se chtěl vrátit, ale moje manželka nechce.‘ Že už nechce třetí emigraci. A tehdy nám řekl: ,Holky, šest generací bude trvat, než se tento národ dá dohromady.‘ My jsme mu říkaly, že je pitomej, že tady dvacet roků nebyl a že to je nesmysl. Ota nám na to řekl: ,Vím dobře, o čem mluvím. A těch druhých dvacet let bylo mnohem horších než těch prvních, co udělali škody na tomto národě. Jak se povaha tohoto národa změnila. To bude trvat šest generací.‘ My jsme mu nevěřily. Dneska jsem se mu už mnohokrát v duchu omluvila. Ota tady byl, myslím, šest týdnů, vracel se domů a řekl: ,Už sem nepřijedu. Když budete chtít, přijeďte za mnou do Švýcarska. Ale já už sem nepřijedu. Vidím, kdo se tady ujímá moci. Nechci říct, že špatný lidi, ale určitě mezi těmito lidmi bylo mnoho lidí, který jenom převlíkli kabáty, a z komunistů se najednou stal někdo úplně jinej.‘ Ten Ota měl velkou pravdu, že to bude trvat moc dlouho, než tato republika začne bejt taková, abychom na ni mohli bejt tak hrdý, jako jsme byli my na první republiku.“   

Čechoslovák!

 „Rozbití Československa, vždyť to byla ostuda a hřích. Pro mě je to pořád Československo. A nejen pro mě. Musím říct, že všichni mí přátelé, ať žijou v Americe, v Austrálii, na Slovensku, kdekoliv, každý říká: ,Ne, Čechoslovák!‘ A taky roztržení naší hymny, pociťuju to jako velkou křivdu. Jsem stará, mám na to jiný názor než ty dnešní lidi. A byla bych ráda, kdyby z těchto mejch pár vět, jestli to bude možný a jestli to někdo uslyší, hlavně ty mladý a nejen oni, si vzali tohle na vědomí a začli se trošku zajímat o naše dějiny. Ale ne jen o dějiny Karla IV., svatýho Václava a tak dále. I když my máme překrásný dějiny... Ale i to, co bylo po roce 1918 a jak se tento národ budoval, jak vznikal a co znamenalo jméno Československá republika.“