The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sempfer Kosolofski (* 1933)

Jako dítě strávil několik měsíců v nacistickém ghettu v Lodži. S dobytkem by zacházeli líp

  • narodil se 19. října 1933 do rodiny statkáře v rumunské Colelii

  • v prosinci 1940 se rodina rozhodla vrátit do Německa

  • v březnu 1942 pamětníka s rodinou přemístili Němci z tábora v Bavorsku do tábora v Gmündu–Českých Velenicích

  • v srpnu 1942 na udání týkající se židovského původu, rodinu transportovali do ghetta v Lodži

  • v listopadu 1942 se rodina vrátila do Českých Velenic, podezření na židovský původ se nepotvrdilo

  • na podzim 1944 pamětník s rodinou utekl z tábora v Českých Velenicích

  • zimu 1944 strávila rodina na statku českého sedláka v Horoměřicích u Prahy, kde zůstala i po válce

  • v roce 1947 rodině sebrali rumunské státní občanství

  • v lednu 1949 pamětník s rodinoušel do transportu sudetských Němců z Liberce do Drážďan

  • v březnu 1952 se vyučil zámečníkem v Drážďanech

  • v roce 1954 složil na technické škole maturitu, nastoupil na univerzitu v Berlíně, obor Bohemistika

  • v roce 1958 dokončil studia na univerzitě a oženil se

  • od roku 1959 pracoval na Technické univerzitě v Drážďanech jako překladatel

  • v roce 1991 obdržel výpověď z univerzity

  • v roce 1993 odešel do přdčasného důchodu

  • v roce 2023 žil na předměstí Drážďan

V osmi letech se Semfer Kosolofski ocitl na jednom z nejhorších míst na světě. Ve třetím roce druhé světové války se svou rodinou skončil v ghettu pro Židy a Romy v polské Lodži. Protrpěl tam tři měsíce a na vlastní oči viděl, jak dozorci ubili staršího muže: „Přede mnou na Apelplatzu někdo nestál rovně, nebo neměl ruce u kalhot. Vytáhli ho a před námi ho ubili. Byl to starší člověk. Myslím, že nestál v pozoru, protože už nemohl a hůl nebo něco podobného jsme mít nemohli. S dobytkem zacházeli lépe než s námi.”

Dramatický příběh rodiny Kosolofských začal v 17. století. Jejich předci odešli kolonizovat jih Ruska, které se po ukončení rusko-turecké války (1877 až 1878) stalo územím Rumunska. Tam rodina žila až do druhé světové války. Po druhé vídeňské arbitráži, která přinesla pod taktovkou Německa a Itálie okleštění Rumunska, uvěřili Kosolofští slibům nacistů. Ti nabízeli Němcům z Rumunska návrat do staré vlasti. Poskytli záruku, že jim vytvoří podmínky, jaké měli jako potomci kolonistů v zemi, kde do té doby žili.

Nacisté ovšem své slovo nedodrželi. Sempfer Kosolofski proto strávil své dětství během druhé světové války v pracovních táborech. V roce 1942 navíc otce kdosi udal, že má židovské předky. Rodinu proto deportovali do židovského ghetta v polské Lodži. 

Na čtyřech kilometrech čtverečních žilo v lodžském ghettu téměř dvě stě tisíc lidí židovského nebo romského původu v nelidských podmínkách. Z Lodži nacisté odvezli desítky tisíc Židů do koncentračních táborů s plynovými komorami. Ostatní museli tvrdě pracovat v továrnách pro německou válečnou mašinérii. Lidé tam umírali hlady a vyčerpáním.   

Židovský původ otce se však nepotvrdil, a tak se rodina mohla vrátit do pracovního tábora v rakousko-českém dvojměstí Gmünd–České Velenice. Otec tam pracoval v železničních dílnách. Na podzim roku 1944, když bylo pamětníkovi jedenáct let, rodina z pracovního tábora utekla. Přes Čechy chtěla za příbuznými do Bavorska. Cestou je ukryl statkář v Horoměřicích u Prahy. Po válce rodina pamětníka využila jednoho z posledních transportů sudetských Němců. Odjeli z Liberce odjeli do Drážďan, kde na tamním předměstí bydlel Sempfer Kosolofski i v roce 2023.

Měl jsem devět sourozenců, čtyři zemřeli po narození

Sempfer Kosolofski se narodil 19. října 1933 ve vesničce Colelia v Rumunsku. Jeho otec tam vlastnil statek s padesáti hektary půdy a hospodářská zvířata. Byl posledním z deseti dětí, které jeho maminka přivedla na svět. Čtyři z nich zemřely hned po narození. „Pokud matka nemohla po porodu kojit, bylo dítě odsouzené na smrt. Stalo se to i mé matce, když jsem se narodil. Já měl ale to štěstí, že teta měla také malé dítě a mohla nás kojit oba. To mi zachránilo život,“ dodává pamětník.

Dospělí na rumunském venkově neuměli podle Sempfera Kosolofského většinou číst ani psát. Byli to ale dobří a spořádaní hospodáři, kteří každou neděli docházeli do kostela. Pamětník mluvil v dětství jak rumunsky, tak německy s dialektem, který si přinesli jeho prarodiče z Ruska. „Vzpomínám na svatby, Vánoce nebo Velikonoce na vsi, to byly velké dny! A taky rád vzpomínám na cesty za nákupy do nejbližšího městečka, rád jsem jezdil s otcem na tamní trhy,“ říká Semfer Kosolofski.

Otec uvěřil slibu Němců o statku v Bavorsku

V roce 1940 se odehrála takzvaná Druhá vídeňská arbitráž. Rumunsko muselo po dohodě Itálie a Německa vydat Maďarsku území zvané Sedmihradsko. Němci tehdy pobízeli původem německé kolonisty žijící v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku k návratu do země svého původu. Slíbili jim tehdy, že v Německu získají zdarma statek a půdu se stejnou výměrou, na jaké hospodařili do té doby ve svých zemích.

Otec Sempfera Kosolofského slibu uvěřil. V listopadu 1940 se proto rodina vydala na téměř dvoutýdenní cestu do Bavorska. „Naložili nás do vojenských nákladních automobilů, odkud nás přeložili do železničních vagónů. Dojeli jsme do přístavu Černá Hora a parníkem jsme cestovali do Bělehradu. Z Bělehradu jsme po karanténě pokračovali vlakem do Bavorska, kde nás ubytovali v přistěhovaleckém táboře Lüdsfeld,“ popsal cestu pamětník.

Po dvou letech pobytu v přistěhovaleckém táboře už každý věděl, že původní nabídka Němců je jen prázdný slib. Otec pamětníka se stal mluvčím těch, kteří se chtěli vrátit zpět domů do Rumunska a odmítl, stejně jako mnozí jiní, přijmout německé státní občanství. To vedlo k tomu, že v březnu 1942 rodinu Sempfera Kosolofského převezli do pracovního tábora Gmünd 3 na území dnešních Českých Velenic. Otec tam pracoval v železničních dílnách.

V ghettu ubili před mýma očima staršího muže

V dubnu se o celou rodinu začal zajímat Hlavní osídlovací a rasový úřad. Kdosi udal, že Kosolofští mají židovské předky, kvůli čemuž je v srpnu 1942 zařadili k transportu z Gmündu do židovského ghetta v polské Lodži. Sempfer Kosolofski vzpomíná na několikadenní cestu: „Dali nám pro osm lidí bochník chleba. A byli jsme tři nebo čtyři dni ve vagónech, ve kterých dopravovali zvířectvo. Hrozné. Maminka mě pohladila, dala mi kousek chleba, přitom sama hladověla. Bylo to zkrátka velmi těžké.”

Samotný pobyt v táboře v židovském ghettu označil pamětník za nejhorší zážitky svého života. Na vlastní oči viděl nelidské podmínky, ve kterých žily deseti tisíce Židů. Zažil na vlastní oči neúctu k lidskému životu, mučení i umírání lidí ve svém okolí. Lidé v ghettu dostávali jen minimum jídla, často zkaženého a za běžných podmínek nepoživatelného. Často neměli téměř žádné oblečení, chodili bosí.  

Železniční dílny nám pomohly k návratu z ghetta

Židovský původ rodiny pamětníka se nepotvrdil. Mezi předky byl jen jeden Polák. To sice mohlo být podle pamětníka záminkou pro setrvání v ghettu, rodina ho ale směla přesto opustit. Zasloužilo se o to vedení železničních dílen v tehdejším Gmündu, který za Rakouska-Uherska tvořil jedno město s Českými Velenicemi. Otec tam pracoval před deportací rodiny do Lodže. Vedení dílen si jeho práci chválilo a vyžádalo si návrat otce z ghetta i s jeho rodinou.

Podmínky v přistěhovaleckém táboře v Bavorsku a také v pracovním táboře v Gmündu nebyly podle pamětníka ničím srovnatelné s ghettem v Lodži. „Otec vydělával peníze a rodina měla co jíst,“ hodnotí Sempfer Kosolofski. V železničních dílnách pracoval otec do podzimu roku 1944. Na konci války už nebyla ostraha tábora tak pečlivá a rodiče pamětníka se chtěli co nejdříve dostat za příbuznými a bývalými sousedy, kteří přijali německé státní občanství a směli zůstat v Bavorsku, kde pracovali u tamních sedláků.

Češi se k nám vždy chovali slušně

Rodina pamětníka na podzim roku 1944 utekla z pracovního tábora v Gmündu–Českých Velenicích a vydala se přes Čechy do Bavorska. Jeden z Čechů z železničních dílen zprostředkoval rodině pobyt v Horoměřicích u Prahy. Po několikadenní chůzi a skrývání se rodina skutečně přišla dobrala cíle. „V Horoměřicích jsme měli dvě místnosti u pana Šíchy, kterému patřil jeden z největších domů v Horoměřicích a měl i statek,“ vzpomíná Sempfer Kosolofski. 

Rodina se skrývala v domě u pana Šíchy až do května 1945. Po skončení války se rodiče prokazovali rumunskými dokumenty. „Češi se báli mluvit s Němci, aby nebyli považování za kolaboranty, s námi ale problém neměli, podporovali nás, dali nám jídlo i šatstvo,“ konstatuje Sempfer Kosolofski.

Otec se po válce stal správcem na statku pana Šíchy a pamětník nastoupil do horoměřické školy a stal se členem Junáka. „Češi hanlivě mluvili se Slováky i Maďary, byli na ně zlí, zatímco na nás hodní,“ připomíná pamětník. Rodina se začlenila do české komunity i pravidelnými návštěvami kostela, kde pamětník ministroval.   

I když se rodině Sempfera Kosolofského dařilo celkem dobře, v Československu zůstat nechtěla. Otec nepřemýšlel ani o návratu do Rumunska. „Tatínek dostával zprávy, jak to v Rumunsku vypadá a že tam začínají vládnout komunisté. Jako sedlák proto věděl, že se do Colelie vrátit nemůže,“ vysvětluje pamětník. Rodina usilovala o to, dostat se do Bavorska, tedy do západní části Německa, kde žili příbuzní a známí z rumunské vesničky.

V srpnu 1947 však rodina přišla o rumunské státní občanství. Rumuni ho vypověděli, protože otec byl v jejich očích kulak, který odešel z vlastní vůle do Německa. „Od té chvíle se řada věcí změnila, atmosféra nebyla na úřadech příznivá. Nikdo nás nechtěl. Češi ani Rumuni. Ti byli rádi, že se nás zbavili,“ popisuje Sempfer Kosolofski.

Studovat nesměl, i když složil zkoušky na biskupské gymnázium v Bohosudově. Otec proto trval na tom, že se má pamětník vyučit v řemeslu. Do učení na strojního zámečníka ho přijal továrník Osvald Žalud. Pamětník u něj pracoval do prosince 1948.

Odjeli jsme do Drážďan, nikdo nám tam nepomohl

V lednu 1949 otec pamětníka po půlročním snažení zajistil rodině místo v jednom z posledních transportů sudetských Němců z Liberce do Drážďan, odkud chtěla rodina přejít do Bavorska. V Liberci před odjezdem do Drážďan přišel pamětník o kabát a boty, jako ostatním Němcům mu je vzali vojáci a Češi. Po příjezdu do Drážďan rodina zjistila, že dostat se do západní části Německa nebude možné. Demarkační čáru už nešlo překročit. Sempfer Kosolofski a jeho rodina zůstali v Drážďanech.

„Dostali jsme ubytování v jednom domě, který byl doslova vykradený. Tam nebylo vůbec nic, jen v jedné místnosti půl metru slámy. Žádné topení, žádná elektřina. Nikdo nám nepomohl,“ líčí první dny v Drážďanech pamětník. Němci podle něj nadávali všem přistěhovalcům. 

„Nám nadávali do rumunských a balkánských cikánů, do požíračů česneku. Když otec sehnal práci a začalo se nám konečně dařit lépe, nenáviděli nás ještě víc. Nikdo neměl radost, že se máme lépe, naopak! Nastala strašná nenávist starousedlíků,“ popisuje atmosféru v Drážďanech Sempfer Kosolofski.

Pracoval jsem jako zámečník a ještě studoval

Sempfer Kosolofski nastoupil jako učeň v březnu 1950 do jedné z továren. Tovaryšské zkoušky na zámečníka získal po dvou letech, o rok dříve, než bylo běžné. Využil zkušeností a dovedností, nabytých v továrně u Osvalda Žaluda v Čechách. Maturitní zkoušku pak složil v roce 1954 při dělnické přípravce na Technické univerzitě v Drážďanech. „Vzhledem k tomu, že jsem naposledy chodil do klasické školy dva roky v Horoměřicích, musel jsem hodně dohánět, ale zvládl jsem to,“ dodává pamětník.

Dělnická přípravka, kde maturoval, byla podle pamětníka zároveň přípravkou pro stranické kádry. Když se potom rozhodovalo, jestli mu umožní dál studovat, poslali ho na univerzitu do Berlína, aby vystudoval na učitele ruštiny. Sempfer Kosolofski přitom toužil po studiu technického oboru, aby se stal inženýrem. „Dozvěděl jsem se ale na univerzitě od jednoho profesora, že potřebují studenty bohemistiky, tak jsem nastoupil tam a to bylo moje štěstí,“ konstatuje pamětník. 

V roce 1954 zahájil Sempfer Kosolofski studia bohemistiky na berlínské univerzitě. O rok později začal pamětník dojíždět na dva až tři týdny na přednášky na Karlovu univerzitu do Prahy. „Většina profesorů univerzity ve východním Berlíně odešla do Mnichova. Stačilo si sednout na S-Bahn, tedy rychlodráhu a člověk byl na Západě. Bohemistiku v podstatě neměl ve východním Berlíně kdo učit,“ vysvětluje pamětník. V době návštěv Československa vznikla mezi pamětníkem a českými studenty řada přátelství.

Tajná policie mě sledovala už na studiích

Po skončení studia v roce 1958 se Sempfer Kosolofski oženil a uvažoval o tom, že by odešel na Západ. Rodiče mu ale jeho záměr vymluvili. Našel si tedy práci na Technické univerzitě v Drážďanech, kde pracoval jako překladatel. Z té doby si také pamatuje, jak ho kontaktoval neznámý muž u něj v bytě. „Večer zazvonil nějaký muž u dveří, že si chce se mnou promluvit. Začal s tím, že je na Lipském veletrhu, že je ze Západu a že by měl velký zájem se mnou spolupracovat,“ popisuje neplánované setkání pamětník.

Neznámý muž Sempferovi Kosolofskému řekl, že potřebuje charakteristiky jednotlivých profesorů technické univerzity. Pamětník měl z celé situace zvláštní pocit. „Řekl jsem mu, že s žádnými institucemi spolupracovat nebudu, ať už jsou z Východního nebo Západního Německa. Vyhodil jsem ho,“ líčí průběh schůzky pamětník. Poté, co muže vyprovodil z bytu, ihned šel ke svému otci. Ten mu poradil, aby šel na úřad tajné policie a návštěvu tam nahlásil. To také pamětník udělal.

„Toho muže jsem jim popsal. Oni na sebe mrkli, evidentně ho znali. Byl to provokatér. Druhý den ráno si mě ještě jednou pozvali, tentokrát na univerzitě, kde měli zvláštní místnost v rektorátu. Nabídli mi spolupráci. Chtěli, abych jim překládal texty. Odpověděl jsem, že se na takové věci nehodím. V dobrém jsme se rozešli,“ konstatuje Sempfer Kosolofski. Později zjistil, že tajná policie každý rok pamětníka čtrnáct dní v kuse sledovala. Jeho složka obsahovala stovky protokolů, popisujících setkání už během studií v Praze.

Sempfer Kosolofski vzpomíná na stavbu Berlínské zdi, která měla oddělit východní Berlín od západního. Západní Němci jí říkali Zeď hanby. Symbolicky rozdělovala Evropu na Východ a Západ. Součástí zdi byly strážní věže, reflektory a ostnaté dráty. „S manželkou, synem a matkou jsme jeli ke strýci, měl jsem už auto, trabanta. Tam jsme se dozvěděli, že zeď začali stavět. Chtěli jsme to vidět, tak jsme odjeli hned do Berlína, kde byl chaos. K Braniborské bráně jsme se už ani nedostali, tak jsme jeli domů, co jiného nám zbývalo,“ krčí rameny pamětník.  

Invaze do Československa v roce 1968 byla pro Němce šokem

Během šedesátých i sedmdesátých let dojížděl Sempfer Kosolofski pracovně do Československa. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ho šokovala, podobně jako ostatní východní Němce. „Bylo to velké téma. Většina Němců v NDR nechápala, že Němci už zase někam vpadli. Obyvatelstvo stálo proti invazi, když se později říkalo, že východoněmecká armáda zajišťovala jen logistiku,“ popisuje.   

Podle pamětníka se ale nikdo neodvážil protestovat. Východní Německo mělo ještě v paměti protikomunistické nepokoje  z roku 1953. Krvavě je potlačila Sovětská armáda a východoněmecká policie. „Všichni, kteří tehdy povstání vedli někam zmizeli a už je nikdy nikdo neviděl,“ vysvětluje pamětník. Východní Němci žili podle něj od roku 1952 ve velkém strachu. Sempfer Kosolofski nebyl stranicky významně aktivní. Podle svých slov ale musel být někde organizován, aby vůbec mohl pracovat na univerzitě. Stal se proto členem odborů, kde měl na starosti rekreace. Práce ho bavila.

Padla Berlínská zeď a já přišel o práci

Pád Berlínské zdi na počátku listopadu 1989 sledoval v noci Sempfer Kosolofsi nejprve doma v televizi. Později vyšel do ulic, kde propukala velká radost a nadšení z myšlenky opětovného sjednocení Německa. „Já nesměl do té doby na Západ ani na pohřeb mé sestry, protože jsem pracoval na univerzitě. A teď přišla možnost své příbuzné zase navštívit,“ vysvětluje pamětník jeden z důvodů radosti ze zbourání Berlínské zdi. Ihned, jak to bylo možné, vzal rodinu a odjel za příbuznými na Západ. Naživu už ale byly jen děti pamětníkových strýců a tet.

V roce 1991 dostal Sempfer Kosolofski výpověď z univerzity. „Po převratu mě vyhodili, byli to zlatokopové ze Západu, kteří přišli a všechno převzali. Řekli, že překladatelé byli přisluhovači Rusů,“ popisuje pamětník okolnosti výpovědi. Dva roky nesehnal práci a v roce 1993 odešel do předčasného důchodu. Západní Němci podle něj obsazovali všechny klíčové pozice ve státních podnicích. Bývalé východní Německo se podle pamětníkových slov začalo plnit západním zbožím, které ale bylo nekvalitní a na Západě neprodejné.

Sempfer Koslofski se stal milovníkem starých motocyklů. Pořídil si veterány značky Simson a Jawa. V roce 2023 žil na předměstí Drážďan. Sledoval válečnou situaci na Ukrajině. Litoval toho, že mír v Evropě po desítkách let skončil. Tvrdil, že by lidé po válce neměli uplatňovat kolektivní vinu. „To je to nejhorší a nejblbější v mých očích, co se může stát. A tím jsme u vyhnání sudetských Němců. Přeci nebyl každý zločincem. Chápu ale, že je to těžké rozlišit. Chce to čas,“ uzavřel v červnu 2023 v Ústí nad Labem své vyprávění pro Paměť národa.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Ústecký kraj (Jan Beneš)