Bc. Jarmila Koslovská

* 1960

  • „V padesátém roce přišlo nařízení, že se musejí sundat ve třídách kříže. Dědečkovi synové přišli domů s tím, že ředitel Marek sundává kříže ve třídách, a tak tam dědeček šel a chtěl tomu sundávání křížů zabránit. Pak se to podepsalo na jeho synech, kteří pak nemohli studovat. Jeden, až když se oženil, tak studoval při práci. Jeden z jeho synů Josef chtěl být automechanikem a nedostal doporučení od školy právě proto, co se stalo a protože byl věřící. Vyučil se tedy elektrikářem. Všichni se vyučili řemeslu, což potom i ocenili, protože byli dobří řemeslníci a nikdy nepřišli o práci. Takže já ve všem vidím řízení boží. Všechno se stalo, jak se stát mělo. Náš farář nebyl zase až tak pronásledovaný. Pamatuji si, že se u náš ještě dlouho chodilo s průvodem božího těla po vesnici.“

  • „Já jsem později pochopila, že se maminka bála a nechtěla, abych byla řeholnicí. Nevěděla jsem proč, protože byla věřící. Později jsem pochopila, že se bála, že tam nezůstanu. Říkala mi: 'Jak můžeš slibovat poslušnost, když jsi tak strašně neposlušná? Ty nikoho neposlechneš, ty si pořád děláš podle svého.' Já jsem jí říkala, že neposlouchám soudruhy a nepřijímám jejich filosofii. Ale lidi, kteří mě budou vést podle božího zákona a podle evangelia, tak ty poslouchat budu, protože mě budou učit tomu, čemu věřím a chci věřit, a chci do toho hlouběji pronikat. Maminka se bála, že kdybych jednou mohla nosit hábit a pak bych nezvládla tu poslušnost, tak si myslela, že se pak vrátím domů a bude to ostuda. Ona byla ochotná a všechno, ale nikdy neprojevovala to, co cítí navenek a viděla, že si dělám, co chci a najednou že budu poslouchat někoho v klášteře. To si neuměla dát dohromady, jak to bude.“

  • „Byla jsem starší než všechny moje spolužačky. Ony věděly, že jsem už pracovala v nemocnici, a tak jsem měla autoritu a zvolily mě za předsedkyni třídy. Já jsem je přesvědčila, že na Prvního máje nepůjdeme do průvodu, že bychom musely přijet už v neděli a že je škoda volného dne. Neříkala jsem, že z politických důvodů. Ony mě poslechly a do průvodu jsme nepřijely. Paní ředitelka chtěla mluvit s předsedkyní třídy. Zavolala si mě, šla jsem k ní a ona, zda vím, kdo přesvědčil ostatní děvčata, aby nešla do průvodu. Tak jsem jí řekla, že jsem je přesvědčila já. Že jsem nepovažovala za nutné, abychom pochodovaly v nějakém nesmyslném průvodu. Ona už věděla, že jsem věřící, a ptala se mě, kdo mě přesvědčil o tom, že Bůh existuje. Já jsem jí říkala: ´Paní ředitelko, třeba i vy, protože proti Pánu Bohu bojujete. Kdyby nebyl, tak proti němu přece nebudete bojovat. To by byl nesmysl.´ Byla to žena vzdělaná, promovaná historička.

  • „Maminka se dověděla, že jsem řeholní sestrou, až když jsem přijela domů, ještě před revolucí v únoru. Tehdy mamince zemřela sestra a já jsem přijela na pohřeb. Maminka mě nepustila domů.“ - „Nepustila vás domů?“ - „Nechtěla mě přijmout v těch šatech a tak. Ale určitě mě měla ráda, o tom nepochybuji. Jen se s tím nedokázala hned srovnat.“ - „A pak se to zlepšilo doma s maminkou?“ - „Za dva roky zemřel dědeček - její tatínek. Já jsem zase přijela na pohřeb a ten kněz, který pohřbíval dědečka, ho znal, znali se z gymnázia, byl to jeho spolužák. Mluvil o jeho životě a že šli každý jinou cestou a že Karel Machala se oženil a měl pět dětí a že teď nad jeho hrobem klečí řádová sestřička, která je jeho vnučka, a z toho má jistě její maminka radost, že má dceru řádovou sestru. Šli jsme pak z toho hřbitova a já jsem se zeptala maminky, jestli má radost z toho, že má ze mě řeholní sestru. A maminka mě teprve tehdy, nad hrobem svého tatínka, přijala.“

  • „Předtím byl zvolený papež Jan Pavel II. a měl přijet do Polska, v květnu 1979 na svoji první návštěvu. Tenkrát jsme se tam nemohli dostat. Zablokovali všechny. Prostě ten, kdo chtěl jet do Polska, musel mít nějaký obnos peněz. Pasy a propustky do Polska jsme měly. S kamarádkou ze školy a ještě s jednou řeholní sestrou jsme se domluvily, že bychom do Polska jely. Měla jsem v Polsku vzdálenější příbuznou, říkali jsme jí teta Čopka. Jak jsme bydleli v těch Šilheřovicích, tak tam je česko-polská hranice – Šilheřovice-Chalupky. Zašla jsem za ní s tím, zda by mi poslala telegram, že umřela a že bych jí jela na pohřeb. Tak ona mi ho poslala. Ona byla taková úžasná žena. A s tím jsem šla na ten úřad a na ten pohřeb jsme dostaly peníze. A tak jsme se my tři pak vydaly do Polska. Nevěděly jsme ale ani, kde ten Svatý otec je nebo kde bude, kde začne, nic. To se tady všechno tajilo. Přijely jsme k mojí tetě a ta říkala, že taky přesně neví a poslala nás do Zabelkowa na faru a tam se nás pan farář ujal a řekl nám, že Svatý otec bude ve Varšavě. My jsme zjistily, že sice jsme nějaké peníze dostaly, ale že by nám to nestačilo ani na cestu vlakem, natož na další věci. Tak že se máme vyspat, on pro nás ráno přijede, přiveze nás do Katovic na vlak. On nás odvezl na vlak a dal nám peníze na vlak i na cestu zpátky. Dal nám adresu na nějaké řeholníky a dostaly jsme se do blízkosti Svatého otce. Když bylo svaté přijímání, dostali se k němu jen lidé, kteří dostali takové lístečky. Ti mohli jít ke svatému přijímání přímo ke Svatému otci. Protože jsem byla člověk, který se musí vždycky někde protlačit, tak jsem se tam dostala, i když jsem neměla lísteček. Tamty sestry mě zakryly. Dostala jsem se až k němu. Přijala jsem tělo Kristovo a místo amen jsem řekla Československo. Byla jsem šťastná, že jsem se tam dostala.“

  • „Během té doby jsme řešili s tou Charitou, jestli mě přijmou, nebo ne. Paní Prchlíková, to byla sekretářka nebo nějaká zástupkyně pana ředitele, to nevím, ale ona se mnou jednala. Byla jsem u takového výslechu a ona chtěla vědět, proč jsem pracovala v minulých zaměstnáních vždycky tam, kde byly řeholní sestry. Vysvětlila jsem jí to tím, že jsem řeholní sestry znala, že pracují dobře a poctivě a já se to od nich chtěla naučit. Proto jsem s nimi pracovala. Ptala se mě, jestli nejsem tajnou sestrou. To jsem tehdy ještě nebyla, to jsem mohla říct s čistým svědomím. Ani novickou jsem nebyla. Ona mi pak začala nabízet, že když mě tam zaměstnají, tak zda bych jim občas podala nějaké zprávy o tom, co sestry dělají, s kým se stýkají. Že bych za to měla pěkný plat. Tak jsem jim řekla, že to nepotřebuju a že to dělat nebudu.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 31.08.0218

    (audio)
    duration: 01:57:17
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Do řádu jsem mohla být zasvěcena jen tajně

Jarmila Koslovská 1969
Jarmila Koslovská 1969
photo: pamětnice

Řádová sestra Gonzaga, rodným jménem Jarmila Koslovská, se narodila 19. září 1960 ve Starém Bohumíně, s rodinou žila v Šilheřovicích na Hlučínsku poblíž polských hranic. Její otec Alois Koslovský pracoval jako horník, maminka Edeltrauda, roz. Machalová, byla v domácnosti, později zaměstnaná jako školnice. Jarmila má mladší sestru Marii. Vyrůstala v tradičně náboženské rodině. Od devíti let, kdy měla v kostele první přijímání, chtěla být řeholní sestrou. Od třinácti trávila prázdniny s řeholními sestrami v Koclířově. Chtěla studovat střední zdravotnickou školu, ale doporučení ke studiu nedostala kvůli své víře. Po dvouleté praxi pomocné sestry v nemocnici nastoupila na dvouleté učiliště pro ošetřovatelky v Krnově, které dokončila v roce 1979. Poté spolu s řeholními sestrami pracovala v ústavu pro mentálně postižené děti v Horní Poustevně a v domově důchodců v Moravské Třebové. Večerně studovala střední zdravotnickou školu, odmaturovala v roce 1984 v Hradci Králové. Hlásila se o práci ošetřovatelky v České katolické charitě, která v Moravci spravovala charitativní dům pro kněze. Nechtěli ji zaměstnat pro podezření, že je tajnou řádovou sestrou a nabízeli jí spolupráci s StB, což odmítla. Přijali ji v roce 1984 pod podmínkou, že podepíše místopřísežné prohlášení, že není tajnou řádovou sestrou. V roce 1987 vstoupila do tajného noviciátu a přijala řeholní jméno Gonzaga. Po revoluci vyučovala v Moravci ve škole náboženství, následující rok si udělala kurz pro katechety a učila náboženství v několika školách v Českých Budějovicích. Po dvou letech odešla do kláštera v Klatovech ošetřovat nemocné. V letech 2003 – 2006 absolvovala bakalářská studia na teologické fakultě v Českých Budějovicích. Působí v kongregaci školských sester de Notre Dame v Českých Budějovicích.