The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Kosík (* 1932  †︎ 2008)

Čekali jsme, že tady může nastat revoluce. Bohužel nenastala. Mašínů tu bylo málo.

  • narozen 3. listopadu 1932
  • člen Svazu brannosti, po jeho zrušení si uschoval zbraně pro případ ozbrojeného povstání či revoluce
  • roku 1951 byl spolu se svými přáteli zatčen, o rok později odsouzen k 22 letům vězení, propuštěn v roce 1962
  • byl vězněn ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a na táboře Bytíz
  • po propuštění pracoval jako deratizér v Táboře a jako obchodní zástupce podniku Domácí potřeby
  • člen Občanské komise pro Bezpečnost po roce 1989
  • do roku 2004 zaměstnancem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Sport a zbraně

Stanislav Kosík se narodil 3. listopadu 1932 v rodině poštovního úředníka Stanislava Kosíka st., člena národně socialistické strany, a jeho ženy Anny, která pracovala jako krejčová. Měl bratra Pavla a sestru Ivu. Již odmalička měl rád zbraně a sport. Byl mistrem republiky v zápase řeckořímském. Vyučil se obchodním příručím pro obor železářství. Sportovní střelbu pěstoval také na profesionální úrovni. „Byl jsem členem Svazu brannosti1, kde jsme měli zbraně, kořistní zbraně, německý, které samozřejmě nikde nebyly hlášeny. A na základě téhle situace se celej můj životní profil točil furt kolem těchhle věcí. Když jsme předávali zbraně Svazu brannosti Svazu český mládeže, tak tam se stala situace, protože tam bylo plno zbraní, který tam byly načerno, tak aby tyto zbraně se nehlásily, tak jsme[si] je každej rozebral.“Stanislav Kosík si vzal k sobě domů zbraň s tlumičem a nějaké granáty a pečlivě si je uschoval. „Na základě těchto věcí se Svaz brannosti rozpustil a dalo se to Svazu mládeže. Nás bylo asi jedenáct, který jsme byli vlastně za to potom souzeni v procesu a [měli jsme schovaný ty zbraně].“

Historka z konce války a její pozdější dozvuky

Odsun Němců byla podle jeho slov hrůza. Jeden z jeho sousedů, Čech, byl za údajnou kolaboraci odsouzen na patnáct let nepodmíněně, ačkoliv se „provinil“ pouze tím, že se v jeho restauraci stravovali také němečtí policisté. „Tady naproti byla restaurace U komety. Já tam chodil pro pivo jako dítě. Pan Lutovský, majitel, vyvařoval ve staré nemocnici pro [německou policii]. Protože on tady byl nejblíž, tak chodili k němu na oběd. Samozřejmě, v pětačtyřicátém roce ho zavřeli jako kolaboranta, přestože to byl velmi seriózní člověk. Já jsem se s ním setkal, když zametal ulice. A měl jsem chleba se sádlem a na tom byla nakrájená cibule, což jsem obvykle rád jedl. Když jsem ho viděl, on se na mě díval úplně takovým hladovým pohledem, tak jsem mu ten chleba dal. Potom, když mě zavřeli, tak jsem přijel na Bytíz a tam byla postavička toho Lutovskýho. Ten se tam o mě postaral, zařídil tam, že jsem dostával, protože tam byli Němci, esesáci, udavači, tak jsem tam dostával takový výhody, že přátelé, političtí, ti říkali: ,Stando, to jsme nevěděli, že ty jsi fašoun!‘ Tam jsem šel třeba na oběd a tam u tý přihrádky najednou: ,Grüss Gott, Herr Kosík!‘ Měl jsem tam brambory, nahoře byl karbanátek a pod tím ještě jeden.“

Nové pořádky

Stanislav Kosík a jeho přátelé nechtěli samostatně dělat nějaké sabotáže, atentáty nebo jinými podobnými způsoby bojovat proti nastolenému státnímu a společenskému zřízení. Zbraně si schovávali pro případ, že nastane povstání či revoluce. „Tehdy jsem už věděl, že je to puč. Pak samozřejmě mi to dokázala takzvaná sebevražda Masaryka. (...) Protože jsme si ty zbraně schovali, tak jsme čekali, že situace se může vymknout a že tady může nastat revoluce. Bohužel, nenastala. Mašínů tady bylo málo.“Tehdy se jim představa lidového povstání zdála být reálná, domnívali se, že podobně smýšlejících lidí, jako jsou oni, musí přece být více... Nebylo tomu ale tak. Dívka jednoho z bývalých členů Svazu brannosti ohlásila, že její mládenec nosí zbraň. To mělo za následek vykonání domovních prohlídek v bytech jeho přátel. „Potom prostě udělali prohlídky a u mě i u každýho[z nás] našli zbraně. Já jsem je měl pod uhlím, v takové bedně od granátů, nahoře jsem tam měl tři granáty, pak jsem tam měl samopal, pak jsem tam měl pistoli s tlumičem a ještě P-38, to je lepší německá pistole. To bylo 13. června 1951. Soudili mě až za[rok], to bylo 15. února 1952.“

Zatčení

Najednou se otevřely dveře, vtrhlo tam jedenáct tajnejch policistů, samozřejmě s pistolema. Mě srazili na zem, svázali a odtáhli mě do Českejch Budějovic. Samozřejmě, výslechy, které byly, tak byly velmi tvrdé. Dále pak jsem byl dán do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích, to byla budova, kterou vlastnilo StB a drželo tam plno lidí. Speciálně v padesátých letech to byli lidé, kteří se pokusili utéct přes hranice, byli to lidé, kteří už dělali protistátní činnost, proti tomu všemu, co se tady dělo. Zavírali se lidé, zavírali se důstojníci, likvidovali se vysokoškoláci, byl to prostě obrovskej proces, oni tomu říkali revoluční dění. (...) Když mě zatkli, tak mě v Českejch Budějovicích postavili obličejem ke zdi a já se ptal: ,To je jako za gestapa?‘ A ten vyšetřovatel prohlásil: ,Tady budeš vidět ještě horší věci, ještě horší, než bylo gestapo.‘ Takže to už mě usměrnilo a dalo mi vědět, že tohle patří opravdu mezi ty nejhorší diktatury, protože po tom, co jsem prožil dál, mi jenom potvrdilo, že tahle diktatura je silně zločinná.“Souzená skupina byla pojmenovaná „Bayer a spol.“ Kromě Stanislava Kosíka a J. Bayera v ní byl Jaroslav Cibulka, bratři Plívové ze Soběslavi, Eduard Zenkl a další. „Ti všichni lidé prostě byli zavření, vyslýchali se a při vyslýchání tam byly už napsaný protokoly, který prozrazovaly náš účel a naše cíle. To byly: otrávení Jordána, vyhození Madety do povětří... Já jsem to měl těžší tím, že jsem měl zbraň s tlumičem...“Pan Kosík byl proto podezřelý z připravování atentátů na členy Státní bezpečnosti. Protokoly byly vylhané, vězni byli různými způsoby nuceni podepsat svou „výpověď“.

Tak nám pověz, co chceme slyšet

Výslechy byly provázeny fyzickým i psychickým utrpením, cílem bylo člověka zlomit, donutit ho, aby se zbavil vlastní vůle, a bylo možné s ním zacházet jako s loutkou. Na každého člověka platilo něco jiného... „Můžu vám říct, že jak jsem byl činnej v zápase, tak mě tohle [fyzické násilí, pozn. aut.] nezlomilo. Ale zlomilo mě, když jsem byl v temnici, kde teda jsem byl pět dní. A při rozsvícení jsem se musel hlásit a nikde jsem nemohl spát, jenom jsem tam byl v dřepu a tohle trvalo pět dní, bez jídla. Když nespíte, to je to známé vyplachování mozků, tak se vám začnou ty sny, který máte před spaním, to vám začnou vnikat do vědomí. Čili v tej tmě atd. najednou vy nedokážete rozpoznat rovnováhu mezi tím, co je snění a co je skutečnost, protože vlastně ten mozek je votrávenej tím, že nespíte. Tohle po pěti dnech... mlátil jsem na stěnu a řekl jsem, že to[tj. vykonstruované obvinění] podepíšu. Tím jsem z té temnice vyšel, dali mě do normální cely. No, a čekal jsem potom rok, ještě abych, jak se říká, změkl, na soud.“Po celou dobu před soudem byl pan Kosík ve vyšetřovací vazbě v Českých Budějovicích. „Tak tři neděle před soudem mě zavolali a dali mi protokol otázka-odpověď a na základě toho jsem se musel naučit nazpaměť celej ten jeden list, a [kdo] se to nenaučil, já to dovedl, ale byli tam i další, tak nedostali najíst.“Nespravedlivě zatčený člověk těžko mohl ke svým věznitelům necítit nenávist a opovržení. Tyto pocity mohly být v prvních chvílích mnohdy silnější než obavy o svůj vlastní život a o životy svých blízkých. „Představte si, musím vám to upřímně říct,[mým pocitem] byla obrovská nenávist. Opravdu. Strach ne, pochopitelně, ale když potom mě mlátili a byl jsem svázanej, tak jsem jim řekl: ,Vy kurvy, kdybych se vám dostal na kobylku, tak vás všechny postřílím.‘ To víte, to bylo úplně, jako když je bodne, a tím ty výslechy potom byly horší a horší. Nejhorší byla ta temnice s tím proplachováním[mozku], protože když nespíte pět dní... Ta psychická rovnováha už byla narušená, čili kdybych to ještě bejval nechal, tak by se stalo, že bych tu rovnováhu ztratil a už bych nebyl schopen se třeba vrátit na tu psychickou rovnováhu.“Polohalucinogenní stavy nebyly podle slov pan Kosíka způsobeny působením psychotropních látek, ale fyzickým a psychickým vyčerpáním. Drogy byly podle něj podávány před soudem: „To jsme všichni dostali kafe a přišli jsme na[přítomnost drog] tím, že ho museli všichni vypít. Snížilo nám to vědomí, jinak nic, ale tam něco bylo – skopolamin nebo něco.“

Soud

Skupina, do níž byl pan Kosík zařazen, byla hodnocena jako vysoce nebezpečná. „Když byly potom rehabilitace, tak šéf StB prohlásil, že si to všecko zkonstruovali, aby byli potom později vyznamenáni a povýšeni, protože tohle byla pro ně velmi důležitá věc, že teda ta skupina byla vysoce nebezpečná.“ Vysoké riziko představovaly zvláště skupiny, kde se vyskytovaly zbraně, popř. kdy dotyční byli odsouzeni pro spáchání trestného činu vlastizrady nebo špionáže. Toto se ukázalo i později – při první velké amnestii v roce 1960. Právě lidé s těmito „delikty“ zůstávali ve vězeních ještě o pár let déle.

Již kvůli tomu, že byl nucen učit se protokoly nazpaměť, mu bylo jasné, že celý soudní proces je divadlo a že nemá nejmenší šanci promluvit tam o tom, jak to všechno doopravdy bylo. Advokát byl jen nastrčenou figurkou pro veřejnost, aby bylo zachováno zdání zákonnosti. „Byl to dokonale připravenej proces, aby zapůsobil. To by byla dlouhá debata o tom, co tam o nás všechno Čížek říkal, mě soudil Čížek, to byla jedna z největších bestií na soudech, ten soudil kněze a nás. To opravdu byla zrůda, jako je Vaš, kterej je dneska netrestanej a tváří se, jako kdyby se nic nestalo. [Po soudu] se mi ulevilo v tom, že už mě nikdo nevyslýchal, a už jsme čekali, že nás povezou někam do věznice.“ V důsledku trestního stíhání a odsouzení byla postižena i rodina Stanislava Kosíka. Bratr Pavel nemohl studovat a pracoval jako slévač, otec byl vyhozen ze svého zaměstnání, po přímluvách svých kolegů (i straníků) se sice na poštu mohl vrátit, ale pracoval „jen“ jako doručovatel telegramů, již nebyl úředníkem. V době věznění ve vyšetřovací vazbě neměla rodina Stanislava Kosíka žádné zprávy o tom, kde se jejich blízký nachází. Po soudu je na krátkou chvíli mohl vidět. „To byla sranda – když potom jsem odcházel od soudu, páč to trvalo dva dny, ten soud, monstrproces v Soběslavi to byl, tak mi otec hodil papírovej sáček a v něm byl řízek. No, to si nedovedete představit! Ty všicky[hlídači] vytáhli pistole, mě srazili na zem i s tím řízkem a najednou zjistili, že je to řízek. Táta měl ještě štěstí, že ho nezavřeli. Kdybyste viděla tu srandu, když mi to hodil přede mě! Já jsem měl náhodou spoutaný ruce vpředu, takže jsem ho chytil.“

Cesta československými věznicemi

Ihned po vynesení rozsudku byl pan Kosík převezen do své první věznice. Tehdy ještě nemohl tušit, že za mnoho let se sem vrátí a bude to i poslední místo jeho vězeňského putování. „Mě odvezli do Kartouz, do Valdic u Jičína, kde mě dali na oddělení odstraněných, kde jsme byli s kněžíma, s biskupama, já je znám všechny dobře. Byl jsem tam s generálama. Blahořečím, že mi dali trest dvaadvacet let těžkýho žaláře, protože tím jsem se dostal mezi tu nejvyšší elitu. To je jediná věc, kterou chválím. (...)[Ve Valdicích] ta právě se začala pomalu měnit ta situace, protože když je člověk na dně, tak začne hledat sílu z něčeho jinýho. No, a tehdy pochopitelně jsem začal hledat sílu z Boha. K tomu mi dopomohli: biskup Zela, biskup Vojtaššák, biskup Trochta a opat Machalka, s tím jsem ještě mluvil, než umřel. Biskup Vojtaššák, to byl Slovák a tomu dali pětadvacet a on měl pětasedmdesát let. Vždycky říkal: ,Já se musím tý stovky dožít.‘“ Ve Valdicích, ale i v dalších věznicích té doby se odehrávaly skryté duchovní rozhovory, sešla-li se k tomu vhodná skupina lidí. Není divu, když celá církevní elita byla odsouzena k dlouholetému věznění. „V tom oddělení odstraněných, tam[jsme se bavili] jenom při vycházce. Tam byl známej šestinásobnej doktor, provinciál Šilhán, jezuita a s tím jsem rád chodil, protože debaty s ním měly pro mě obrovskej význam. Tam už se ta situace měnila. Mše svatá se tam nemohla sloužit, protože tam prostě neměli žádné víno, nic k tomu, čili to nešlo. To se začalo dělat na táborech, tam byly mše svaté a všecko.“Pan Kosík byl pokřtěn již v dětství, ale konvertoval až ve vězení. Kromě duchovních rozhovorů se tam i běžně zpovídalo.

Další věznicí, kterou prošel, byl Mírov. „Z toho oddělení odstraněných nás, ty vybraný, mladý, odvezli na Mírov, kde jsem se zase setkal s důstojníkama a se zahraniční armádou. Tam jsem byl pár měsíců. A pak nás odtáhli do Leopoldova. Tam už to bylo horší. Tam nás zase dali do oddělení samovazeb, jak tomu říkají, to jsou ty veliký budovy, kde očíslovaný okna. Tam to bylo tuhý. Leopoldov byl vyhlazovací ústav. Tam byla velká skupina, tzv. bílá garda, která byla na Slovensku, byli tam protektorátní ministři... V Leopoldově jsem byl rok. Když zemřel Stalin, tak nás vyhnali ven.“ Mezi vězni panoval strach, že zde dojde k masovým popravám. To se sice nestalo, ale k žádnému zlepšení podmínek také nedošlo. „Spíš naopak. Furt nám ty dozorci vyhrožovali, že pojedeme ještě dál, do Sovětskýho svazu. Čím víc na východ, tím tam byli větší svině a horší podmínky.“

Na uranu

Tehdy panovaly velké rozdíly mezi tzv. kamennými věznicemi a pracovními lágry, které se nacházely zejména na Jáchymovsku a Příbramsku. „Pak mě odvezli na Bytíz. Byly obrovské rozdíly v podmínkách. Bytíz, to byl tábor, kterej byl oplocenej, hlídanej střeleckejma věžema. Tam už jste bydleli v dřevěnejch barákách, kde už byl větší pohyb, to znamená, že jste se mohli sejít se svejma přátelema nebo komplicema apod., kde teda mohla bejt sloužená mše svatá. (...) Tam to bylo daleko, daleko lepší. Když jste byla zavřená v Leopoldově na cele, tak jste musela drát peří nebo dělat waldes [patentky, pozn. aut.]. Tam to bylo lepší, protože tam byli Rusové a ty dávali víc jídla, protože chtěli práci...“Příděly jídla byly odstupňovány podle výkonnosti vězněného. Vězni měli ale možnost přilepšit si nějakými potravinami z vězeňské kantýny. [Na Bytízu] jsem byl jako mašinář. To byla výhoda, že jsem si udělal kurz.“Práce byla náročná i nebezpečná. „Když jste měla patnáct vozíků, tak to bylo patnáct tun. To jste vlekla ke kleci, potom přišli naražeči, který jeden po druhým je odebírali a strkali do klece a vyváželi nahoru.“ Když byly vozíky špatně zabrzděné, mohlo to skončit katastrofou. „Bytíz byl jeden z velkejch shromaždišť politickejch vězňů. Vedle byla Vojna.“ Z lágru Vojna je dnes udělán památník, o nějž pečuje Muzeum III. odboje v Příbrami. Z Bytízu nezbylo nic, protože tábor se v polovině 60. let propadl.

Na táboře Bytíz se již běžně konaly mše svaté. Víno se do tábora dostávalo ze Svaté Hory díky jedné staré ženě, civilní zaměstnankyni. Kromě baráků se mše sloužila také dole v šachtě, protože tam nebyly hlídky. „Na šachtě[nás na mši bylo] tak jedenáct, dvanáct. Nebo[se to konalo na světnici] nebo třeba na vycházkách v neděli.“Sankcí za účast na mši bylo pět dní korekce.

Návštěvy

První návštěva, to za mnou byli v Kartouzích. To byla místnost, taková síť, sklo, stůl a za tím byli rodiče.“V místnosti návštěv bylo vždy plno a kvůli velkému odstupu mezi vězni a jejich příbuznými nebylo možné se normálně bavit, všichni se překřikovali a snažili se maximálně využít krátký vymezený čas. V Leopoldově sloužil k domluvě mezi oběma stranami telefon, který ale často nefungoval. Dialog se omezoval jen na nejzákladnější otázky (Jak se máš? Co potřebuješ?), širší hovory nebyly povoleny a stejná omezení se vztahovala také na korespondenci. „Napsat třeba, že bylo ošklivo nebo podobně, tak oni už to brali, jako že teda tam se určitě jedná o to, že je tam špatně a hned to vyškrtali. To bylo hrozný. U těch dozorců panoval primitivismus. To byli nesmírně primitivní blbci, zvláště na Slovensku, to byli polocikáni a všelijaký takový...“

Na svobodě?

První velká amnestie politických vězňů proběhla v roce 1960 u příležitosti 15. výročí konce II. světové války. Tato amnestie však Stanislava Kosíka minula. „Zdeněk Rotrekl, básník a spisovatel, a ti moji další přátelé, ti seděli dál, protože o nás řekli, že neustále pokračujeme v protistátní činnost. To stačilo, že konfidenti nahlásili, že chodíte na mši...“ Rodiče za něj sice psali žádosti o revizi procesu, ale bez úspěchu. Pan Kosík počítal s tím, že si trest odsedí celý. „My jsme furt seděli dál, protože oni se furt strašně báli zbraní. Čili ti všichni, kdo měli zbraně, no tak to byli hrůzy. Na Bytízu jsem byl dlouho, pět let. Potom mě odvezli zase na Valdice, Kartouzy, a odtud mě propustili. To bylo v roce 1962.“První okamžik po propuštění byl krutý. „Já jsem neznal peníze... Nedovedl jsem se dostat na Wilsonovo nádraží, páč jsem musel přestupovat, takže tohle bylo krutý.“Rodiče nevěděli, že bude pan Kosík propuštěn na svobodu. „Přijel jsem, sešel jsem se s babičkou. Měl jsem strach, aby ji neranila mrtvice. Pak jsem se musel hlásit v nemocnici, a protože jsem měl otřes mozku a musel jsem brát injekce. Vojenská správa mně hned oznámila, že půjdu k PTP...“Nakonec byl díky známým doktorům zproštěn povinnosti vojenské služby. Jako i ostatní propuštění političtí vězni měl potíže sehnat nějaké zaměstnání, respektive mohl získat jen práci, kterou nechtěl nikdo jiný dělat. „Hned mě určili jako táborského krysaře, čili představte si, že já jsem asi tři roky trávil myši, než jsem se dostal [do Domácích potřeb] jako obchodní zástupce. Bylo to krutý v tom, že měl člověk spoustu snů a ideálů a nakonec jsem byl rád, že jsem trávil ty myši. Nikdo ze spolužáků se ke mně nehlásil. Když mě viděli, tak utíkali na druhou stranu chodníku, to byla úplná groteska. Samozřejmě, když jsem šel do kostela, tak za mnou jelo potichu auto estébé, to mě neustále hlídalo.“ Příslušníci StB dávali zpravidla propuštěnému člověku najevo, že je neustále sledován. Nejednalo se tedy o dobře utajené sledování, jako spíš o psychický teror, kdy si dotyčný byl neustále vědom toho, že nikdy není sám...

Dnes žije pan Kosík v rodném Táboře s manželkou Ludmilou. Má dospělého syna a dceru a šest vnoučat.

1Svaz brannosti byl založen dekretem prezidenta republiky na podzim roku 1945. Skládal se z organizovaných vojenských útvarů, které mohly být použity jako oddíly, hlídky... při likvidaci následků živelné pohromy, k ochraně státní hranice atd. Měl zajišťovat brannou výchovu obyvatelstva, ale hlavní jeho činností bylo pořádání sportovních klání. Ve dnech 20.-25. února 1948 byli přední funkcionáři Svazu brannosti pozatýkáni, krajská velitelství, kanceláře, výcviková střediska a sklady zbraní byly obsazeny příslušníky pohotovostních pluků SNB a příslušníky Lidových milicí a veškerá sportovně branná činnost byla zastavena. Zákonem ze dne 11. května 1949 byl pak Svaz brannosti oficiálně zrušen a veškerý jeho majetek byl převeden na stát, respektive na vojenskou správu. pozn. aut.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století