The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Kortišová (* 1951)

• narozena 23. července 1951 v Provodicích u Hořic na Šumavě (dnes zaniklá osada) do chudých poměrů

• potomek rumunských Slováků, kteří přišli po druhé světové válce osidlovat pohraničí

• popisuje těžké začátky její rodiny na Šumavě

• v letech 1957–1970 žila v Polné na Šumavě (do roku 2016 součást Boletického vojenského újezdu)

• pamětnice života ve vojenském prostoru v období totality

• svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Polné na Šumavě v roce 1968

• vychovala tři děti a celý život pracovala manuálně v různých profesích

• od roku 1970 žije v Trhových Svinech

Berta Gajdošová, matka Kristiny Kortišové, přišla společně se svými rodiči a sedmi sourozenci do Československa po druhé světové válce ze slovenské vesnice Bojovské v Rumunsku na výzvu československých úřadů osidlovat pohraničí. Do země se její rodina vracela za vidinou lepší práce, lepšího bydlení, lepšího života. Začátky ale byly mnohem těžší, než si uměli představit. Poválečné, vysídlené Sudety přicházejícím nenabízely mnoho. „Pro naše to bylo těžké. Oni sem přišli, to byla bída.“ Když dorazili do vesnice Koryto u Prachatic, před jejich očima odsunovali Němce z jim přidělených stavení. „Mamka říkala, oni z toho baráku odešli a v kamnech ještě hořelo. Všechno tam bylo navařeno. Oni je odsunovali a naši se tam hned stěhovali.“ 

S Němci se potkali na prahu

Kristina Kortišová začíná své vyprávění vzpomínkami na maminku Bertu Gajdošovou, dívčím jménem Tisoňovou, která pocházela z malé slovenské vesnice Bojovské (rum. Marca Huta) v Rumunsku. O svém dětství Berta Gajdošová s dětmi moc nemluvila. Věděli jen, že žili ve velmi nuzných podmínkách, obživu si obstarávali na malém záhumenku a neměli prakticky nic. Jako nejstarší se musela starat o svých sedm mladších sourozenců a od 15 let chodila pracovat do velké sklárny v Bystré. Neutěšené životní podmínky dovedly rodinu k rozhodnutí zkusit štěstí jinde. Po druhé světové válce reagovali na výzvu české vlády k návratu krajanů z ciziny do vlasti. Nový život v ČSR byl však trochu jiný, než jaký jim byl slibován. V Československu na reemigranty nečekaly bohaté statky a osetá pole, čekala je dřina a poválečná bída.

„Maminka sem přišla, té bylo 17, necelých 18,“ vypráví pamětnice. Její rodina se usadila v malé vesnici Koryto nedaleko Prachatic. Když do Koryta dorazili, čekalo je nemilé překvapení. Němci, po kterých měli přislíbený statek, ve stavení stále pobývali. Nikdo z nich nečekal, že se s lidmi, kteří jsou vyháněni ze svých domovů, setkají tváří v tvář. Jen těžko si asi dnes představíme jejich vzájemné pocity. „Mamka i její rodiče říkali, že to bylo hrozné. Němci byli takoví hodní. Ten děda, když mu předával koně, tak mu dal bič, udělal mu křížek na čelo a prý mu ten Němec dal na tvář pusu. Takhle se s nimi prý rozloučil. Ono to bylo i pro naše těžké,“ vypráví. 

Psí Koryto

Tvrdé podmínky k životu na Šumavě, kde se topí deset měsíců v roce a obživa se shání těžce, rodinu oproti mnoha jiným nepřekvapily. „To byly hory, odkud přišli. V Rumunsku měli v létě hospodářství a v zimě potom chlapy odcházeli do hor dělat, kácet a vraceli se na jaře.“ Přestože byli na ztížené životní podmínky poměrně zvyklí, život v Korytě jim podle všeho moc nevyhovoval. Když později o Korytě vyprávěli vždy jen jako o „Psím Korytě.“ „Tam nebyli asi dlouho, protože babičce se tu asi nelíbilo, tak se odstěhovali zase na Slovensko zpátky. Jenže tam se nelíbilo zase dědovi, tak se vrátili a nastěhovali se myslím na Olšinu,“ vypráví a pokračuje, že ani tam nezůstali natrvalo. Z Olšiny odešli do Hořic na Šumavě. „Z Hořic se odstěhovali na Nové Hrady do Biňova, tam pak byli celý život.“

Ale to již byla matka pamětnice dávno z domu. Nedlouho po příchodu do Československa se Berta seznámila s Josefem Gajdošem, který přišel s rodinou z rumunské Bojeny Huty nedlouho před ní. Zamilovali se a v roce 1948 se vzali. Berta Gajdošová se přistěhovala k manželovi na statek v Provodicích u Hořic na Šumavě, kde se jim v roce 1949 narodila dcera Anna, v roce 1951 Kristina a později k nim přibyli další dva sourozenci. 

Zprvu je brali jako vetřelce

Společenská situace v pohraničí byla po válce velmi složitá. Došlo k masivní proměně obyvatelstva, původní německé muselo do odsunu a na jejich místo přišli neznámí z daleka. Často mluvili jiným jazykem, měli jiné návyky, pocházeli z chudých poměrů a měli jen základní vzdělání, někdy ani to ne. „Lidi okolo je brali jako takové vetřelce, takové chudáky. Oni byli zbídačení, to je jasné, negramotní,“ vypráví pamětnice a dodává, „naše mamka můžeme říct, že se uměla podepsat, uměla si přečíst, protože děda byl takový, že on uměl. Takže je učil. Vždycky jim dal nějakou takovou tabulku a uhlík z kamen a museli psát.“

Kristina Kortišová zmiňuje, že na její rodiče z počátku místní často pokřikovali – Rumuni, Rumuni. „A oni se kolikrát rozčilovali, my nejsme žádní Rumuni, my jsme Slováci.“ 

Z Boletic je odvezli ze dne na den

Berta a Josef Gajdošovi, rodiče pamětnice, začali společný život na statku v Provodicích, kde kromě asi šesti původně německých statků nebylo nic. Všechna stavení po válce osídlili rumunští Slováci. „Byli to Slováci, všechny rodiny. Všichni byli pomalu z jedné vesnice [ze stejné části Rumunska],” vzpomíná pamětnice a zmiňuje, že až do nástupu na základní školu mluvila jen slovensky. Oba její rodiče pracovali v hospodářství. 

V polovině 50. let se Gajdošovi přestěhovali do nedalekých Boletic, do středu vojenského újezdu spravovaného Československou lidovou armádou (ČSLA).[1] Kristina Kortišová začala v Boleticích chodit do první třídy a mladá rodina si na nové bydliště pomalu zvykala. „Najednou nás během chvíle nahnali na auta a odvezli nás do Polné,“ vypráví a dodává, že spolu s nimi tehdy v květnu 1957 narychlo vystěhovali většinu ostatních civilních obyvatel. Na vozy prý dokonce naložili i učitele s veškerým vybavením školy. Pamětnice dodnes neví, proč museli Boletice ze dne na den opustit. Nikdy jim to nikdo nevysvětlil. 

V Polné bydleli na faře

Všichni příchozí z Boletic našli v nedaleké Polné na Šumavě (něm. Stein), která byla taktéž součástí boletického vojenského újezdu, ubytování. Po odsunutém německém obyvatelstvu zůstalo ve vsi mnoho neosídlených stavení. „Bydleli jsme na faře. Všichni říkali, že jsme měli nejlepší barák v celé Polné,“ vzpomíná dodnes Kristina Kortišová s úsměvem. Nutno zmínit, že do příchodu rumunských Slováků z Boletic byla Polná velmi málo osídlená vesnice. Vojáci či lidé z nejrůznějších koutů republiky i ciziny hledající práci do té doby Polnou spíše procházeli, jen málokdy se zde někdo usadil natrvalo. 

S boletickými se poměrně výrazně zlepšila situace celé obce, zřídil se obchod, škola i školka pro děti. Podle vyprávění rumunští Slováci mezi vojáky a pár místních rychle zapadli. Každý prý mluvil svým jazykem, všichni si rozuměli. V Polné už na ně nikdo nekoukal skrz prsty. Kristina Kortišová v Polné našla mnoho skvělých přátel, se kterými se vídá do dnešních dní, mezi nimi např. Miladu Tahotnou.

Mezi vojáky se jim žilo dobře

„Když jsme se nastěhovali na faru, v Polné už byli [vojáci] a naproti přes cestu jsme měli kasárny. Takže my jsme s vojáky žili vůbec pospolu. Měnili se každý rok,“ popisuje život ve vojenském prostoru pamětnice a říká, že v Polné bylo vše nějak provázáno s armádou. S dětmi příslušníků armády chodili do školy, jejich matky nakupovaly ve stejném obchodě jako všichni a většina civilních obyvatel pracovala pro vojáky. „Mamka ta dělala u vojáků. Krmila tam prasata. Měli tam výkrm,“ říká a dodá, že otce ČSLA zaměstnala jako cestáře. Pamětnice zároveň zmiňuje, že si rodiče nevydělali moc. „Dělali tam za malé peníze. My kdybychom bývali neměli krávu a mamka kdyby nebyla šetrná, tak…“

Kristina Kortišová popisuje soužití s vojáky ČSLA celkově jako poměrně idylické. „Oni ti kluci, jak jsme bydleli naproti. To nebylo oplocené, aby nikam nemohli, vojáci mohli chodit všude. Náš taťka byl tenkrát mladý, tak se s těmi kluky dost kamarádil. Vždycky dva, tři vojáci se naučili a chodili k nám na kafe. Pomáhali nám, protože my jsme měli kravičku, tak když jsme potřebovali sušit seno a svážet, tak ti kluci nám pomáhali.“ 

Armáda tehdy pro vojáky organizovala nejrůznější druhy zábavy, které se místní mohli zúčastnit. V Polné, zapadlé sudetské vesnici, se promítalo v kině, pořádaly se taneční zábavy a čas od času sem jezdili soudobé hvězdy československé popmusic. Jako dítě a dospívající to Kristina Kortišová kvitovala s velkým nadšením. „To, co jsme tam zažili my, jiné děti nezažily,“ vzpomíná.

Na učiliště nešla, aby nezatěžovala rodiče

Když Kristina Kortišová v roce 1966 dokončila základní školu v Horní Plané, kam přešla z Polné na druhý stupeň, její o dva roky starší sestra Anna již pracovala na statku v Květušíně. Pamětnice po základní škole chvíli zvažovala, že půjde do učení. „Všechno se tehdy cpalo do Kaplice na prodavačku,“ říká. Nakonec se ale rozhodla jinak. Řekla si, že dál do školy nepůjde, a stejně jako její sestra Anna začala pracovat v Květušíně na statku. „Tenkrát člověk nechtěl zatěžovat naše, peněz tolik nebylo,“ vysvětluje a říká, že její mladší sourozenci se vyučili. Od 15 let až do odchodu do důchodu v roce 2006 pracovala manuálně v různých dělnických profesích.

Babička říkala, že bude válka, že nás okupují

Na události 21. srpna 1968 Kristina Kortišová nikdy nezapomene. Bylo ji tehdy necelých 18 let a bydlela stále s rodiči v Polné. „Vzbudili jsme se ráno, že jdeme do práce a babička tam brečí, stojí a brečí. Říká, že bude válka, že nás okupují. To bylo hrozné,“ vypráví a pokračuje „šli jsme do práce, dělali jsme u statků, tak zrovna jsme dělali nad Polnou. A teď ty tanky, auta. Zastavili Rusáci, my jsme byli úplně hotoví, my jsme se báli, co teď jako bude.“ 

Přestože všichni v Polné byli na bezprostřední přítomnost vojáků a vojenské techniky zvyklí, příjezd vojsk Varšavské smlouvy je šokoval, cítili se v ohrožení. Pamětnice si dodnes vybavuje, jak vesnickým rozhlasem všechny varovali, aby se drželi doma, nechodili ven, aby nedošlo ke střetu s okupační armádou. Zároveň se pozastavuje nad tím, že většina vojáků, které na tancích viděla, byli od pohledu nezkušení, vyjukaní kluci v jejím věku: „Oni nevěděli nic, proč jsou tam, nic.“ Dodává, že vojáci ČSLA dostali rozkaz neopouštět kasárny, všichni se tehdy obávali eskalace a ozbrojeného konfliktu.

Vojska Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Polnou a Boleticemi pouze projížděla. Ruští vojáci se do Boletic vrátili až později, to už pamětnice s rodinou žila v Trhových Svinech. V krátkosti dodejme, že ruští vojáci zůstali v Boleticích až do jejich odchodu v roce 1990.

Od konce 60. let začali lidé z Polné mizet

Nedlouho poté v roce 1969 se pamětnice vdala za Františka Kortiše, potomka rumunských Slováků. O rok později se přestěhovali do Trhových Svinů, kde její manžel, vyučený rybář, získal práci společně s právě dostavěným panelákovým bytem, ve kterém manželé bydlí dodnes. Nabídku nového, čistého bytu s ústředním topením v okresním městě, kde lehce sehnali doktora, našli práci, sehnali školu pro jejich tři děti, mladá rodina tehdy přijala s povděkem. 

Kortišovi nebyli jediní, kdo na konci 60. let a v 1. polovině 70. let z Polné odešel. Z Polné se postupně  odstěhovali skoro všichni jejich přátelé a známí. Zapadlá vesnička ve středu vojenského prostoru, kde se tak trochu zastavil čas a kde platila jiná pravidla než ve zbytku Československa, civilnímu obyvatelstvu nenabízela mnoho. Zatímco pro vojáky se stále budovalo, pro civilní obyvatele se nedělalo nic. Místní začali mizet za nabídkou lepší práce či lepšího ubytování.  „Důvody byly asi finanční. Za prací. Ti, co dělali v lese u vojáků, asi si vydělali málo,“ zamýšlí se dnes. 

Sametová revoluce pro ni velkou změnu neznamenala

Přestože politicko-společenská situace měla na život Kristiny Kortišové a její rodiny velký vliv, díky společenským změnám a politickým rozhodnutím se dostali do Československa, šla samotná politika trochu mimo ni. 

V roce 1989 bylo pamětnici 38 let, byla šťastně vdaná a měla tři děti. Konec komunistického režimu a nástup demokracie pro ni osobně neznamenal velkou změnu. Kristina Kortišová patří mezi ty, kterým se dnes žije stejně, jak se jim žilo před rokem 1989. 

 

[1] Vojenský újezd Boletice (21 949 ha) získal definitivní právní ustanovení v roce 1950 na základě zákona o vojenských újezdech, čímž se prostor pro většinu civilního obyvatelstva neprodyšně uzavřel, a to až do roku 2016, kdy došlo k zmenšení vojenského prostoru (na dnešních 16 559 ha) a Polná spolu s dalšími několika obcemi byly z území vyjmuty.