The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kornatovský (* 1952)

Dotknout se tajemství

  • narozen 2. března 1952 v Plzni

  • dětství a dospívání v Plasích

  • na přelomu 60. a 70. let absolvování učebního oboru elektrokonstruktér v Plzni

  • 1977–1982 - večerní studium střední výtvarné školy v Praze

  • v 70. a 80. letech zaměstnán jako technický pracovník Národní galerie (Anežský klášter)

  • 1982–1987 - studium AVU v Praze, obor Malířství (vedoucí ateliéru prof. A. Paderlík a J. Ptáček)

  • účast na poloilegálních výstavách Konfrontace, výstavě ve Vinohradské tržnici a podobně

  • v letech 1988–1990 zaměstnán jako pedagog na SUPŠ v Praze

  • od roku 1991 (dosud) vyučuje na Katedře výtvarné výchovy PedF UK

  • od 90. let organizace mezinárodního výtvarného sympozia Hermit v Plasích

  • 1991 – přelomová výstava ve Špálově galerii

  • 1994 – první z řady výstav v New Yorku

Kdo někdy viděl některou z velkoformátových „energetických“ kreseb Jiřího Kornatovského, těžko na ni zapomene. Jiří Kornatovský je přední osobnost současného českého výtvarného umění. Jeho dílo vzniká bez prvoplánové společenské nebo dokonce politické tematizace. Prosazuje se na mezinárodní scéně a zpětně získává i společensko-politický kontext, je totiž přímočaré, otevřené, kontrastující k dědictví postkomunistického vyjadřování jinotajem, náznakem a podtextem. „V zahraničí je potřeba mluvit narovinu,“ říká pamětník. „Na náznaky tam není nikdo zvědavý.“

Dvanáct zlatých apoštolů

Jiří Kornatovský se narodil 2. března 1952 v plzeňské porodnici, ale jako své rodiště často sám uvádí nedaleké Plasy, kde vyrůstal, kde žili jeho rodiče a kde strávil celé dětství a dospívání. Místo ho totiž velmi silně ovlivnilo. Jednak krajina a místní příroda, ale dominantou Plas je také rozlehlý, původně cisterciácký klášter z 12. století. V rámci josefínských reforem v 18. století byl jako církevní instituce zrušen, budova ale zůstala, na konci druhé světové války klášter sloužil jako ubytování pro ruské vojáky a od 50. letech chátral. „Dnes je slavný, ale v té době to byl zapomenutý a opuštěný klášter. Ale přítomnost té budovy a celého prostředí byla natolik silná, že mě to už jako dítě velmi přitahovalo. Nehledě k tomu, že jsme tam dokonce měli asi dva nebo tři roky základní školu. Stavěla se nová škola a my jsme byli přechodně umístěni přímo do kláštera a připadali jsme si někdy jako klášterní chovanci. To každodenní působení architektury Santiniho a Dientzenhofera, baroka jako takového, jejich dimenzí, do člověka vstupovalo jaksi mimoděk a myslím, že to bylo asi to nejpřirozenější a nejlepší, jak získat základ nějaké budoucí sebeprojekce.“

Celý areál byl otevřený a Jiří s bratrem Ivem a kamarády ho využívali jako zdroj zábavy a dobrodružství. Klášterní budova stojí v močálovité krajině na pylonech a legenda říká, že pod klášterem je ukryt poklad, „dvanáct zlatých apoštolů“. Hledali ho za války nacisté, ale hledali ho později i kluci z Plas. Jiří Kornatovský se do Plas vrací i jako zralý výtvarník, jehož působení je rozkročeno mezi několik českých měst a nejrůznější opěrné body ve světě. Od 90. let v plaském klášteře pořádá výtvarná sympozia Hermit.

Plzeňská zátiší

Cesta Jiřího Kornatovského k výtvarnému umění nebyla přímá. Jeho rodiče byli prostého původu, pracovali v místním stavebním podniku, otec byl elektrikář. Z toho důvodu trval na tom, aby se Jiří nejprve vyučil, neboť „řemeslo má zlaté dno“, a čím jiným než taky elektrikářem. V letech 1969–1972 se tedy učil v plzeňském učilišti, aby rodičům vyhověl, ale sám už v té době cítil, že jeho cesta povede jinudy. Tajně – bez vědomí rodičů – začal chodit na malování do místní lidové školy umění.

„Tři roky jsem tam chodil a vnitřně jsem se připravoval, že bych to jednou mohl dělat.“ Dodnes schovává některé malby z této doby. „Plzeň byla charakteristická takovými polozbouranými domy se zvláštními štíty, různými zákoutími, a ty jsem maloval. Dneska tam ty domy ani ulice už nejsou. Možná by moje kresby měly i dokumentární hodnotu. Nikdy jsem se s nimi neprezentoval, ale mám je schované, bylo to zvláštní období naprosto autentického prožívání, kdy jste naprosto ponořený do toho, co děláte. Není v tom žádný, sebemenší kalkul.“ Domy a architektura nebyly pro Jiřího Kornatovského hlavním tématem, staly se zástupným symbolem, který navazoval na plaský klášter. „Od dětství mě doprovází potřeba jít dál, dojít k naplnění, dotknout se tajemství a pokračovat. Největší tajemství je samozřejmě Boží přítomnost, toho se nelze dotknout, ale to běžné, pracovní tajemství, k tomu se lze neustále přibližovat,“ říká pamětník.

Převrátil se ruský tank

V tomto období se odehrály taky dramatické události sovětské okupace v srpnu roku 1968. Jiří ale pocházel z rodiny zcela apolitické, sám se o politické souvislosti příliš nezajímal, v situaci se orientoval intuitivně. Po příjezdu okupačních vojsk začal s kamarády odstraňovat orientační cedulky z domů a ulic. Když se proslechlo, že ve stráni za Plasy se převrátil sovětský tank, běžel se tam podívat. „Najednou někdo: ,Pojďte kluci, tam najdeme nějaké zbraně!‘ Jeden ten tank se zřítil ze stráně dolů, a tak jsme tam šli. A najednou v těch mých patnácti letech došlo k zážitku úplně jiného druhu. Pochopil jsem, že podstata situace není v tom, že přijela nějaká armáda, která tady bude škodit a bude nás okupovat. Viděl jsem ten převrácený tank a mrtvé vojáky, kteří chvíli před tím koukali kolem, kde to jsou, lámanou ruštinou se domlouvali a nic nevěděli – a teď tam leží mrtví. Začal jsem přemýšlet obecněji, o válce jako takové... Ale nechci to říkat moc důležitě. Rozhodně jsem tehdy změnil názor na situaci,“ vypráví Jiří Kornatovský. Emoce ale opadly a život se vrátil k podstatným souvislostem.

S výučním listem na AVU?

Pamětník se vyučil, začal pracovat, musel na dva roky na vojnu, oženil se, ale myšlenka na výtvarné studium ho neopouštěla. S výučním listem ale na Akademii výtvarných umění nemohl, musel si udělat maturitu, a přihlásil se tedy do večerního studia na Střední uměleckoprůmyslové škole. Přes den pracoval v Národní galerii jako elektrikář v Útvaru bezpečnosti a ochrany sbírek a večer studoval. Zaměstnání v Národní galerii (v Anežském klášteře) mělo tu výhodu, že přicházel do kontaktu s kunsthistoriky a taky měl přístup do sbírek, k dílům, která se běžně nevystavovala. A po večerech studoval. Jiří Kornatovský vzpomíná, že školu provázel po celou dobu jeho studia spor o to, zda se má dál jmenovat po Václavu Hollarovi, nebo jestli se nemá přejmenovat podle komunistického výtvarníka Emanuela Famíry, který mimochodem sympatizoval s konzervativním křídlem KSČ a s okupací Československa. „Možná kdybych měl jiný kontext společenský a kulturní, byla by moje cesta přímější, ale takto se odehrávala fragmentárně,“ ohlíží se Jiří Kornatovský.

Studium mělo několik výhod, například tu, že se setkal s pestrou skupinou lidí různého věku a zkušeností. „Sešli jsme se tam lidé s nenaplněnými touhami, kteří toužili dostat se k dalšímu studiu nebo k umění.“ Společné jim bylo to, že ztížená cesta k seberealizaci vedla ke kumulování energie. A když pak na několikátý pokus v roce 1982 – jako třicetiletý – uspěl u přijímacích zkoušek na AVU, nastalo určité rozčarování. Pamětník byl připravený, měl nastudováno z doby svého dělnického zaměstnání a toužil konečně hledat svoji vlastní cestu. Ale škola byrokraticky nastavila pravidla všem, neohlížela se na individualitu jednotlivých studentů, takže se energie k sebeprosazení dál zadržovala. Doba tím byla natolik vymezená i pro jeho kolegy, že se všichni do vlastní práce vrhali s velkou intenzitou a po roce 1989 se všichni vymezovali svojí energií. „To že jsem se pak pustil do těch velkoformátových kreseb, to bylo dané tím, že jsem předtím absorboval dostatek energie, která to umožnila. To nebyla spekulativní představa, že to má být velké. Ne, byl to výsledek té nastřádané energie.“

Kresby na zdi u Martina

Společenské události roku 1989 zažíval Jiří Kornatovský jakoby z ústraní, ačkoliv měl tehdy ateliér v centru dění – v Martinské ulici několik stovek metrů od Národní třídy a Václavského náměstí. Když v roce 1987 absolvoval obor malba na AVU, nastoupil do zaměstnání jako učitel malby na Střední umělecko-průmyslové škole. Bydlel s rodinou za Prahou a pracoval v ateliéru v Martinské. Občas se připojil k průvodu, ale svůj zájem v té době soustřeďoval na výtvarnou práci. „Intuitivně jsem hodně spěchal na svých pracích. Takže jsem se jen občas vyklonil z okna a viděl jsem, jak se tam řadí ty stříkací vozy...“ Už ve své diplomní práci na verše Františka Hrubína uplatnil svoje později nezaměnitelné velkoformátové kresby a nyní je dál rozvíjel.

Jak taková mnohametrová kresba vzniká? „Původně vznikla na základě grafiky, která šla nalevo a napravo a musel jsem je kreslit oběma rukama. Ale měl jsem v ateliéru dlouhou zeď, tak jsem ty kresby přidával a ono to pořád šlo, tak jsem pořád přidával – až zaplnily jednu stěnu. Takže to byl lineární postup, přidávání jedné linie, která energeticky i časově narůstá. Tedy jsou v tom tři složky: čas, prostor a řazení.“

Jiří Kornatovský vystavoval už během studia na poloilegálních výstavách Konfrontace. Možnosti se ale otevřely naplno až po pádu komunismu. Díky výstavě v pražské Špálově galerii se naplno rozvinula jeho velkoformátová kresba. Tato výstava se uskutečnila v roce 1991 z popudu kurátorky Marcely Pánkové. V projektu 1+1 dostali on a jeden německý výtvarník galerii pro sebe a Jiří Kornatovský tedy mohl zaplnit polovinu galerie. Pro tuto výstavu tehdy vytvořil několik klíčových děl, která nasměrovala jeho další tvorbu: „Vytvořily určité základní, archetypální tvary a já jsem s nimi dalších deset nebo patnáct let vědomě či intuitivně pracoval.“

S rourou přes rameno

O pár let později mu taky otevřely cestu do zahraničí. Pro mezinárodní přijetí díla Jiřího Kornatovského byla velmi důležitá výstava v New Yorku v roce 1994. Sám prý o to neusiloval, byla to náhoda. Spolužačce z AVU Kateřině Czerpak půjčil na několik měsíců ateliér a ona ho pak na oplátku pozvala do polské galerie v New Yorku, odkud navázal další kontakty s Američany v Brooklynu. Po výstavě ve Špálově galerii následovala důležitá výstava v Nové síni, kde kolekci svých základních děl dotvořil. S touto kolekcí pak cestoval po světě. „Doba byla taková, že jsem prostě sroloval grafiky, hodil je přes rameno a šel na letiště,“ usmívá se Jiří Kornatovský. „V té době to bylo možné, že jsem dostal povolení, na letišti to prostrčili rentgenem, dali na to razítko, já jsem to zase vzal a stejně to proběhlo v New Yorku na letišti. Celou výstavu jsem pak odvezl a udělal jsem výstavu dole v Brooklynu a na Manhattanu.“

Brambora či sloní nos

Jiří Kornatovský zaujal natolik, že galerie jeho dílo koupily a dodnes je pravidelně vystavují. „Bylo to pro mě nesmírně důležité období. Nevyvíjíte se už v tom formálním smyslu, ani obsahově, ale ve společenském smyslu ano. Dostáváte zpětnou reakci od lidí z úplně jiného světa, jiného prostředí. Tady byla vzrušená doba, ale tam se žádné revoluce neodehrávaly.“ Výtvarník říká, že nejpodstatnější je pro něj informace, že jeho věci stále diváky ve světě oslovují a překvapují. Někdy reagují prvoplánově, nehloubají nad smyslem, ale reakce je spontánně kladná. „Kde Češi vidí v obraze meditaci, souvislost s duchovnem, tam Američan najde bramboru nebo sloní nos. Ale nakonec všechny stejně osloví energie toho obrazu.“

A teprve díky tomuto přijetí se český výtvarník, umělec, může osvobodit a začít pracovat skutečně profesionálně, tvrdí Jiří Kornatovský. „A v okamžiku, kdy se osvobodí, tak teprve podle mě začne být člověk připravený k tomu, aby mohl tvořit autentické osobní věci. A dokonce, a to je paradoxní, že může udělat ne to, co by se líbilo světu, ale že může konečně pracovat jako Čech, objevovat kvalitu a krásu a hodnotu tady toho českého místa...“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Fates of Artists in Communist Czechoslovakia

  • Witness story in project Fates of Artists in Communist Czechoslovakia (Vilém Faltýnek)