The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Kordová (* 1944)

• narodila se 27. září 1944 v Praze

• v mládí ji oslovil vodní slalom, který začala trénovat na Vltavě

• na svém prvním mistrovství světa v roce 1965 vybojovala v hlídkách stříbrnou medaili

• v roce 1972 startovala na Letních olympijských hrách v Mnichově, kde v individuálním závodě skončila na osmém místě

• v polovině 70. let ukončila sportovní kariéru a začala se věnovat trénování tenistů

• v roce 1983 se provdala za tenistu Pavla Kordu a společně se odstěhovali do Lucemburska

• sametovou revoluci prožili v Lucembursku a po pádu režimu se rodina vrátila zpět do Československa

• v době natáčení (2025) žila v Praze

Vodní slalom je olympijská disciplína vodních sportů, při níž závodníci na kajaku nebo kánoi projíždějí trať s brankami umístěnými na divoké vodě. Cílem je projet trať co nejrychleji a bez dotyků nebo chybného projetí branek, za které se přičítají trestné sekundy. Sport klade velký důraz na techniku, rovnováhu, sílu i schopnost rychle reagovat na proud vody a patří mezi fyzicky i psychicky náročné disciplíny.

V Čechách má vodní slalom dlouhou a bohatou tradici, která sahá do dob Rakouska-Uherska. V roce 1913 byl založen Svaz kanoistů Království českého a v roce 1937 se uskutečnily první závody ve slalomu v Československu. O dva roky později se uspořádalo první mistrovství republiky. Nejúspěšnějším obdobím však pro československý slalom byla poválečná léta, kdy téměř z každého mistrovství přivezla československá reprezentace medaile. 

Mezi tyto osobnosti lze zařadit i Bohumilu Kapplovou, později Kordovou. Pražská rodačka objevila lásku k divoké vodě na Čertovce na Vltavě. Bez systematického trenérského vedení, s vlastnoručně vyrobenou výstrojí a oporou v cenných radách přátel se dokázala vypracovat až k účasti na letních olympijských hrách. Jak sama vzpomíná, veřejnost ji často označovala za „nekorunovanou princeznu“. Tato přezdívka ji vystihuje jako výraznou a respektovanou závodnici, která pravidelně patřila k favoritkám a svými výkony dlouhodobě patřila mezi absolutní špičku, byť v mimořádně vyrovnané konkurenci někdy zůstávala těsně za stupni vítězů.

Loď a vybavení jsem si udělala sama

Bohumila Kordová (roz. Kapplová) se narodila 27. září 1944 v Praze, jako starší ze dvou dcer do rodiny textilního kvalitáře Otto Kappla a uklízečky Marie Kapplové (roz. Robovské). Rodina bydlela na Malé Straně, kde i do Josefské ulice chodila malá Bohumila na základní školu. Po jejím absolvování nastoupila na dvouletou ekonomickou školu, kterou zdárně ukončila. Jejím cílem bylo co nejrychleji dokončit školu a začít vydělávat.

Po absolvování střední školy nastoupila do podniku Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), kde pracovala na organizačním oddělení. Právě během studií na střední škole se začala věnovat vodnímu slalomu. Rodina bydlela na Čertovce. Dům měl loděnici a zároveň do Vltavy se pamětnice chodila často koupat. Právě zde se seznámila s místními slalomáři, kteří ji k tomuto sportu přivedli. Mladé Bohumile bylo tehdy šestnáct let.

Bohumila Kordová začala bez jakéhokoliv vedení, jen za pomoci starších závodníků, trénovat. Na Čertovce šlo výhradně o slalom a o kus dál na tzv. šlajsně se trénovala divoká voda. Pamětnice zprvu jezdila za Teslu, ale po krátké době přestoupila do oddílu Slavia Vysoké školy. Nabídka na vstup do reprezentace na sebe nenechala dlouho čekat a ve svých sedmnácti letech mohla nastoupit na mezinárodních závodech v národních barvách.

Trénování na závody probíhalo hlavně na jaře. V Československu se umělý vodní kanál nenacházel a závodníci byli odkázaní na přírodní vodu, která byla nejideálnější na jaře v době oblevy a zvýšené hladiny řek. Stejně samostatně, jako přistupovala k trénování, si pamětnice vyrobila i celou výstroj včetně lodí, na kterých závodila. „Ušili jsme si takové pogumované větrovky a lodě jsme si stavěli sami. V dílně jsme si na kopyto dávali skelnou tkaninu a postupně jsme si to lepili. Slepilo se to dohromady, dala se tam sedačka a takhle jsme si vyrobili první laminátové lodě,“ vzpomíná na své začátky. 

První mistrovství světa a stříbrná medaile

Bohumila Kordová se trénovaní věnovala velmi pečlivě a vedle jízdy na divoké vodě docházela i pravidelně do tělocvičny či pádlovacího bazénu, kde získávala fyzickou zdatnost. V rámci svého tréninku například jezdila i do zaměstnání v ČKD na lodi. Před pátou hodinou ráno vyrazila, na Štvanici ji přenesla pod Libeňský most a do Libně dojela hromadnou dopravou. Odpoledne pak absolvovala stejnou trasu, avšak proti proudu. 

V roce 1965 se v rakouském Spittal an der Drau konalo mistrovství světa ve vodním slalomu. Jednalo se o první světový šampionát, kterého se mladá závodnice účastnila. I když se v individuálním závodu na stupně vítězů nedostala, společně s Ludmilou Polesnou a Renatou Knýovou vybojovaly v hlídkách stříbrnou medaili. Pro mladou závodnici to byl obrovský úspěch, jelikož světová konkurence byla obrovská. 

Zajímavou skutečností je, že závodníky při výjezdech do zahraničí nečekalo ubytování v příjemném hotelu, ale často se plný autobus sportovců ubytoval pod stanem a společně si během závodů vařili. Vedle toho na ně dohlížel přidělený příslušník Státní bezpečnosti (StB). „Ani jsme nevěděli, že jsou to příslušníci StB. Věděli jsme, že s námi někdo jede, a museli jsme si dávat pozor, co děláme. […] Kolikrát jste je na trati ani neviděl, protože běhali úplně jinde,“ vypráví pamětnice.

V lodích jsme převáželi různé předměty

Výjezdy do zahraničí s sebou nesly vedle účasti na mezinárodních závodech i možnost podívat se za hranice komunistického Československa, kam měla majorita jeho obyvatel ve většině případů vstup zakázán. Pamětnice na to vzpomíná následovně: „Jeli jsme vlastně tam, kde jsme věděli, že je to jinačí než tady u nás. Byl to takový příjemný šok.“

Bohatší vybavenost obchodů a nakupování různých předmětů a dárků, které si závodníci v zahraničí pořídili, je stavělo před otázku, jak věci bezpečně provést do ČSSR. Všichni procházeli důkladnými celními kontrolami na československých hranicích. Logicky se nabízí, že pro ideální uschování sloužily československým reprezentantům jejich závodní lodě. Sama pamětnice této skrýše několikrát využila, a dokonce přes hranice provážela vedle dárků a peněz i exilovou literaturu, kterou v zahraničí obstaral její soutěžní kolega Milan Svoboda. 

Závodit v národních barvách ale také znamenalo snášet silný tlak na sportovce, který na ně vytvářel komunistický režim. V době největších úspěchů byli někteří závodníci nuceni vědomě či nevědomě užívat podpůrné zakázané látky, známé jako doping. Sama Bohumila Kordová o tom, že by jim jako slalomářům nějaké takové látky podsouvali, nevěděla, ale podléhala jinému nařízení. „Doping jsme vědomě nebrali. I když si vzpomínám, že nám nějaké prášky chtěli dávat, ale my jsme to nebrali. Horší bylo, že jako ženy jsme musely podepsat dokument o tom, že v době vrcholového závodění nikdy neotěhotníme, protože to by pro ně byly vyhozené peníze. […] Tak jsme to všechny musely podepsat. Vnímala jsem to ale špatně, jak si to vůbec mohli dovolit,“ vzpomíná pamětnice.

Vodní slalom měl premiéru na olympiádě v Mnichově

V roce 1967 se konalo mistrovství světa v Československu, kdy se závodilo v Lipně nad Vltavou a ve Špindlerově mlýně. Na československé závodníky zesílil ze strany komunistického režimu tlak na medailové umístění, protože se jednalo o mistrovství konané v domácím prostředí. Závody nakonec pro československou reprezentaci skutečně přinesly velký úspěch a Bohumila Kordová se v závodu K1 hlídky umístila na stříbrné pozici. 

Následující rok pamětnici přinesl dva významné momenty v jejím životě. Z hlediska sportovního se jí podařilo vybojovat první místo na mistrovství republiky v Lipně nad Vltavou. Druhý silný okamžik, který se dotkl nejen pamětnice, ale celého Československa, přišel v srpnu 1968, kdy došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy. Bohumila Kordová v tu dobu pracovala na Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV). Právě zde vznikaly protiokupační letáky, která pak sama pamětnice šířila na další místa určená pro jejich distribuci. 

Druhá polovina šedesátých let znamenala pro Bohumilu Kordovou sportovní vrchol. Na Mistrovství světa v roce 1969 ve francouzském Bourg-Saint-Maurice vybojovala v závodu K1 hlídky opět stříbrnou medaili a o dva roky později v italském Meranu nakonec ve stejné soutěži skončila na třetím místě. Pro pamětnici se však největším sportovním úspěchem stala účast na Letních olympijských hrách v německém Mnichově (1972).

Vodní slalom měl na olympijských hrách premiéru a soutěžení na nově vzniklém umělém kanále znamenalo výzvu pro závodníky, kteří do té doby soutěžili či trénovali pouze na přírodní vodě. Sportovci dojížděli denně do Augsburgu, kde probíhal závod. Bohumila Kordová zde absolvovala skvělou jízdu, na kterou vzpomíná: „Měla jsem dobrou jízdu a křičeli na mě, že budu mít medaili, ale tři brány před cílem byla protivodná brána, kde se dělal vír, ten mě vyhodil a já ťukla bránu zvenku a dostala jsem padesátku, dvě brány do cíle. Tím jsem nakonec skončila osmá.“

S mnichovskou olympiádou je spojená ještě tragická událost, která dodnes rezonuje ve společnosti, a to teroristický útok palestinské skupiny Černé září na izraelskou výpravu, který si nakonec vyžádal jedenáct životů. Bohumila Kordová vzpomíná, že v olympijské vesnici byla československá výprava ubytována vedle izraelské. „Bydlela jsem s gymnastkou Bohumilou Řešátkovou. A vlastně se nás ten teroristický útok ani netýkal. Skončil nám závod, sbalily jsme se a jely do Československa. Druhý den došlo k útoku,“ vzpomíná pamětnice. 

Sametovou revoluci jsme sledovali z Lucemburska

V roce 1975 čekalo Bohumilu Kordovou poslední mistrovství světa, které hostilo tehdejší jugoslávské Skopje. Československé reprezentantky opět vybojovaly medaile a ze závodu K1 hlídky si odvážely bronzové medaile. V tu dobu již pamětnice přemýšlela nad koncem sportovní kariéry a tu skutečně v polovině 70. let uzavřela. Nadále působila na ČSTV, kde si při zaměstnání dodělala trenérské vzdělání s cílem pracovat na oddělení vodního slalomu. To nakonec nevyšlo, a tak pracovala v oddělení jiných sportů jako tajemnice. Po práci se také věnovala fyzické přípravě československých tenistů.

Tenis pamětnici provázel celý život. V roce 1983 se provdala za československého tenistu Pavla Kordu, se kterým založila rodinu. Její manžel v tu dobu působil jako státní trenér v Lucembursku, takže hned po porodu využila nabídky přestěhovat se za svým manželem. Zde rodina vždy pobývala rok a pokaždé se vraceli zpět do republiky s očekáváním, že obdrží nová víza a jejich pobyt se tak o rok prodlouží.

V Lucembursku se rodině líbilo a ani pamětnice neprožívala nikterak velkou jazykovou bariéru, jelikož ovládala němčinu a učila se anglicky. Dostala zde i nabídku působit jako ústřední trenérka vodního slalomu, ale to nakonec odmítla a věnovala se výchově dcery Pavly. S manželem zůstali v Lucembursku celkem šest let. Právě odsud rodina sledovala politické změny, které nastaly v Československu v listopadu 1989, a po pádu režimu se vrátili natrvalo opět do vlasti, kde jejich dcera Pavla nastoupila do školy.

Pamětnice se i po návratu do Československa věnovala nadále fyzické přípravě tenistů. Vedle toho aktivně a pravidelně sledovala úspěchy českých sportovců na divoké vodě, a jak sama zdůrazňuje, tak dnes je závodění oproti době, kdy závodila ona, úplně jiné a má radost, že Česká republika má na mezinárodní scéně obrovské úspěchy.