The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vavřinec Korčiš (* 1948)

• narodil se 7. února 1948 v Rumburku, vyrůstal v Horní Poustevně a v Litvínově

• otec Vavřinec Korčiš st. se za války podílel na odboji a později se stal disidentem a chartistou

• v roce 1966 nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• roku 1968 přestoupil na Filozofickou fakultu UK

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy se zapojil do ilegálních aktivit Hnutí revoluční mládeže

• na přelomu let 1969–1970 skupinu rozkryla StB

• ve vyšetřovací vazbě strávil 15 měsíců a v roce 1971 byl propuštěn

• v 70. letech se oženil s Petruškou Šustrovou, měli dvě děti

• roku 1977 podepsal Chartu 77

• podílel se na výrobě samizdatu pro edici Petlice a na vzniku dalších ilegálních tiskovin

• po listopadu 1989 působil v prezidentské kanceláři Václava Havla a poté na ministerstvu vnitra

• obdržel osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil v Lovosicích

Vavřinec Korčiš ml. byl synem partyzána, po kterém zdědil odbojného ducha. Imponovaly mu levicové myšlenky a v roce 1968 byl spolu s Petruškou Šustrovou, Petrem Uhlem a dalšími u zrodu radikální studentské skupiny usilující o samosprávnou demokracii. Spolu s dalšími členy Hnutí revoluční mládeže poté skončil ve vyšetřovací vazbě. Po boku své ženy Petrušky Šustrové patřil Vavřinec Korčiš v 80. letech k těm méně viditelným, ale nepostradatelným lidem, kteří v disentu tiskli a vázali samizdat a drželi při životě to, co režim chtěl umlčet.

Táta měl silnou vůli, odvahu a tajemství

Vavřinec Korčiš se narodil 7. února 1948 v Rumburku a vyrůstal v Horní Poustevně ve Šluknovském výběžku. Jeho otec Vavřinec Korčiš měl za sebou bouřlivou minulost. Za války byl odbojářem, partyzánem, válečným hrdinou, komunistou, později chartistou a disidentem. Ovlivnil další generace své rodiny. Narodil se v roce 1925 ve vesnici Marikové na Slovensku, od dvou let ale žil s matkou Cecílií Korčišovou nedaleko Prahy na Točné, kde pracovala u sedláka. Jeho syn Vavřinec Korčiš ml. se z několika indicií domnívá, že mohl být nemanželským dítětem muže židovského původu: „Otec byl obřezán, měl silnou náklonnost k židovství a zvláštní vazbu na rodinu sociálního demokrata židovského původu Bohumila Laušmana, která byla pronásledována nacisty i komunisty.“

Už jako třináctiletý chtěl otec s kamarádem utéct do Ameriky; cesta do Hamburku však skončila zadržením v zařízení pro nezletilé, jenže ani to ho nezastavilo. Utekl, po Labi se vrátil do Čech a poté na rodné Slovensko k příbuzným, kam se dostal díky upravenému vysvědčení a falešnému pasu. Vyučil se zde elektrikářem, sportoval, boxoval a dospěl v mladíka, který nechtěl stát stranou. Díky znalostem terénu pomohl mnoha židovským rodinám dostat se přes hranice, odkud pokračovaly dál.

Jeho hlavní válečný příběh se naplno rozehrál během Slovenského národního povstání. Přihlásil se pod upravenou identitou (uvedl, že je o dva roky starší) i s nepravdivým tvrzením o vojenské službě, jen aby mohl bojovat. Po ústupu povstalců do hor se ocitl v bunkru mezi partyzány a lidmi napojenými na exil i sovětské výsadky. Právě tam padlo riskantní rozhodnutí: vrátí se do protektorátu a připraví zázemí pro výsadek, který měl zjišťovat vojenskou situaci v okolí Prahy. „Tehdy se někde v zákopu můj táta setkal s Bohumilem Laušmanem, který se za něj zaručil, údajně se slovy, že zná jeho otce, který je sociální demokrat – a mohl tím myslet sám sebe,“ vypráví Vavřinec Korčiš ml. Cesta přes Bratislavu, Budapešť a Vídeň byla pro devatenáctiletého Vavřince Korčiše riskantní misí. V jednom kufru vezl cigarety na úplatky, v druhém rozebranou vysílačku. Do Prahy nakonec dorazil, ukryl se na Točné a připravil podmínky pro přistání sovětských parašutistů.

Působil jako spojka i organizátor v terénu. Výsadkářům zajistil přistání, úkryt i kontakty, a když byli na konci války odhaleni a zatčeni, po osvobození je z pankrácké věznice vyzvedával. Po válce zůstal ještě nějaký čas v armádě, poté pracoval jako národní správce továrny na umělé květiny v průmyslovém kraji Šluknovska a na přelomu 40. a 50. let v Jáchymově jako střelmistr v uranových dolech. Vystudoval dálkově Filozofickou fakultu na pražské Univerzitě Karlově, kterou dokončil začátkem 60. let.

Jeho zvláštní vztah k rodině Laušmanových přetrvával i po válce a v dalších letech. “Navštěvoval Miladu Laušmanovou, švagrovou Bohumila Laušmana, narozenou roku 1908,” vzpomíná Vavřinec Korčiš ml. Bohumil Laušman v roce 1949 emigroval, roku 1953 ho v Rakousku unesli agenti StB do Československa, kde zemřel za nevyjasněných okolností v ruzyňské věznici. „Otcův vztah k rodině Laušmanových nebyl nikdy vyjasněn. Pokud zde byla utajená příbuznost, zůstala nepřiznaná,“ dodává Vavřinec Korčiš ml. 

Četl jsem vše, co mi pod ruku přišlo

Kraj v severočeském pohraničí, v němž Vavřinec Korčiš mladší vyrůstal, byl drsný, průmyslový, ale zároveň krásný. Kolem tekly čisté potoky, v nichž chytal pstruhy holýma rukama. Do školy chodil v Horní Poustevně, kde navštěvoval první až pátou třídu. Učitelky, které do pohraničí přicházely, tam podle jeho vzpomínek často nastupovaly spíše za trest – mívaly špatný kádrový původ. Na německé spolužáky si po letech už téměř nevzpomíná. Kraj kolem něj rychle zaplňovali noví přistěhovalci, staré pořádky se rychle rozpadaly a nové se teprve usazovaly.

Od svého otce pochytil zájem o čtení. „Naučil mě číst noviny, takže už na základní škole jsem považoval za samozřejmé číst denně tisk. Doma se četlo Rudé právo, protože otec byl členem strany, dále Literární noviny a slovenský Kulturní život,“ vzpomíná. Už od druhé třídy tedy plynule četl a chodil do knihovny. Protože dovolovali půjčit si jen čtyři knihy týdně, což mu nestačilo, vybíral si ty nejtlustší knihy. Četl všechno – už v obecné louskal Tolstého i Dostojevského, ačkoli všemu nerozuměl.

Sám o sobě říká, že byl živé, neposedné dítě. Jednou střílel po učitelce papírové kuličky z praku, jindy nasypal na rozpálená kamna mletý pepř a třídu zaplnilo cosi jako improvizovaný slzný plyn. Sice zlobil, ale zároveň mu to mimořádně myslelo. Vynikal v matematice, o to větší kontrast představovala čeština. Přestože hodně četl, diktáty byly pohromou a pětky z pravopisu se táhly základní školou i gymnáziem. S odstupem let to vysvětluje tak, že při čtení vnímal především obsah, ne jednotlivá písmena a pravopisné detaily. Dnes by se možná mluvilo o dysortografii.

S autoritami jsem měl problém už ve škole

Začátkem 60. let se rodina přestěhovala do Litvínova, kde otec po dokončení studií dostal práci v chemických závodech v Záluží a věnoval se zde vzdělávání zaměstnanců. Litvínov tehdy nesl stopy poválečné i socialistické přestavby: nové sídliště, sportoviště, školy, kolektivní domy i podnikové byty. Zde Vavřinec Korčiš nastoupil do osmé třídy a později pokračoval na střední všeobecné škole (dnes gymnáziu). Vzpomíná na ideologické nánosy 50. let, které se ve školství držely. Například když na hodině ruštiny překládal článek založený na představách „lysenkismu“, tedy dávno zpochybněné sovětské pseudovědy. Když učiteli namítl, že jde o nesmysl, narazil. „Takové situace ukazovaly, že ani učitel nemusí mít pravdu jen proto, že stojí před tabulí,“ říká.

Stejně absurdní bylo jeho zjištění, že je veden jako člen ČSM, ačkoli jím nebyl. Byla to podmínka přijetí na vysokou školu. V roce 1966 se hlásil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Brzy se ukázalo, že ačkoli studium technického oboru bylo logickým krokem, na škole se neudrží. Problém nebyl v látce, ale ve vztahu ke školnímu režimu. Přednášky začínaly ráno, on však po nocích četl a studoval po svém, takže na ně často nechodil. První zkoušky ještě složil, ale bez velkého lesku. „Jeden z docentů si usmyslel, že někdo tak schopný jako jsem já, by měl podávat lepší výkony. Začal mě proto při cvičeních cíleně vyvolávat z témat, která se právě probírala na přednáškách. Improvizoval jsem a odpovědi si vymýšlel na místě. Časem se mi to znechutilo – měl jsem pocit, že ze sebe dělám hlupáka. Přestal jsem na cvičení chodit a ze školy mě vyloučili. Spolužáci mi později říkali, že se těšili, co zase vymyslím. Já už tuhle hru ale nechtěl hrát,“ vzpomíná.

Pobyt na Matematicko-fyzikální fakultě byl krátký, ale Praha pro něj znamenala víc než jen neúspěšný pokus o studium exaktních věd. Hlavní město bylo otevřenější a uvolněnější, než Litvínov. Bydlel na kolejích Na Větrníku v Praze 6, kde potkával studenty různých fakult, a v okolí, kde se nacházely další koleje a hospody, probíhal čilý společenský život. Potkal zde mladé lidi z uměleckých a intelektuálních kruhů a a rozhodl se přejít na Filozofickou fakultu UK na obor filozofie a politická ekonomie, stejně jako jeho otec.

Zformovalo se Hnutí revoluční mládeže

Vavřinec Korčiš do roku 1968 vstupoval jako člověk smýšlející výrazně nalevo, nikoli však v duchu oficiální stranické rétoriky. Ani reformní komunisté nevystihovali to, co hledal. Přitahovala ho představa samosprávného socialismu, četl rané texty Marxe, zajímal se o jugoslávský model a schovával si výstřižky o dělnické samosprávě a jiných pokusech o jiný typ socialismu, než jaký představoval československý režim. Pražské jaro vnímal jako skutečný pohyb, ne jen jako změnu rétoriky.

Ve studentském prostředí se začala formovat skupina lidí, z níž vzešlo neformální Hnutí revoluční mládeže. Hnutí se inspirovalo západními levicovými radikály. V programu měli snížení byrokracie, zrušení StB, Lidových milicí, cenzury, nastolení samosprávné demokracie. Překládali Trockého. V té době se Vavřinec Korčiš sblížil s Petruškou Šustrovou, svou budoucí ženou, která byla zakládající členkou Hnutí revoluční mládeže spolu s Petrem Uhlem, Jaroslavem Baštou či Ivanem Dejmalem a dalšími. Pamětník se k nim záhy připojil. Připravovali studentská shromáždění, debatovali. Nešlo jen o ideje, ale i o praktickou politiku v malém: jak formulovat návrh, jak vést diskusi, jak získat většinu.

Nejdříve věřil, že reforma má smysl a že Dubčekův pokus může otevřít cestu k jinému uspořádání společnosti. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale ukázala, jak krátké toto uvolnění ve skutečnosti bylo. Byl tehdy v Litvínově na prázdninové brigádě v chemických závodech v Záluží. Rodiče mezitím trávili dovolenou v Bulharsku a otec vážně zvažoval, že zůstanou v emigraci. Nakonec se ale vrátili. „Jsem přesvědčen, že právě návrat otce měl pro něj za normalizace tragické důsledky. Potřeboval operaci srdce, ta avšak nebyla za komunistů pro každého. Nemohl ani vycestovat, aby se léčil v zahraničí. Zemřel v roce 1980, po třetím prodělaném infarktu. Bylo mu pouhých 55 let.“

Když zatkli Petrušku, byl to pro mě šok

Na podzim 1968 se poměry začaly rychle měnit. Právě tehdy se Hnutí revoluční mládeže ustavilo zřetelněji a začalo jednat organizovaněji. To, co ještě nedávno působilo jako studentská radikální debata o podobě socialismu, se během roku 1969 dostalo do roviny ilegální činnosti. Tiskli a šířili letáky, k rozmnožování používali cyklostyl, s nímž Vavřinec Korčiš uměl zacházet už ze středoškolských let, kdy vydával školní časopis. Na dvě stě tisíc letáků s deseti body pasivního odporu vytiskli ve spolupráci s odboráři z pražské tiskárny. Sprejem psali výzvy k odporu proti okupaci.

Postupně se ukazovalo, že bezpečnostní složky mají o aktivitách skupiny větší přehled, než si její členové připouštěli. Do okruhu Hnutí revoluční mládeže pronikl informátor StB a na přelomu let 1969 a 1970 bylo postupně zatčeno 19 lidí za podvracení republiky. Petrušku Šustrovou zatkli v prosinci 1969 přímo v práci na poště v Kaprově ulici. „Byl to pro mě šok. V té době jsme spolu chodili a částečně jsem bydlel u ní a její babičky v Kolínské ulici na Vinohradech,“ vzpomíná.

Vavřinec Korčiš pozornosti StB úspěšně unikal několik týdnů až měsíců. „Ukrýval jsem se i na dívčí koleji. Fungovala v praxi volněji, než odpovídalo předpisům, a dalo se tam přespávat,“ vypráví. Vrátné ho znaly jménem a občas mu přímo naznačily, že se po něm znovu vyptávali příslušníci StB. Měnil místa noclehů a míst, odkud chodil do práce (rozvážel po Praze mléko), ale kruh se pomalu stahoval.

Zazvonil jsem na bránu věznice a vydal se všanc

Když od Petrušky Šustrové dostal dopis, v němž psala, že jí slíbili propuštění, pokud se přihlásí a bude spolupracovat, aby se mohla starat o dítě (Ivan Hrůša z prvního manželství), nevěřil tomu. Bylo zřejmé, že vyšetřování nesleduje jen konkrétní skutky, ale snaží se rozložit vztahy, důvěru a schopnost lidí držet spolu. „Nevěřil jsem, že Petrušku pustí, ale věci stejně dospěly do bodu, kdy už nebylo kam ustupovat,“ vzpomíná. Rozhodl se vydat StB všanc a ohlásil se přímo v ruzyňské věznici. „Odvedli mě dovnitř a byl jsem za exota – estébáci se na mě chodili dívat – to je ten, co přišel sám,“ říká.

Když pak přišly výslechy, ze zásady nevypovídal. Mlčení bylo jedním ze způsobů obrany. „Právě ty drobné, zdánlivě nevinné informace bývaly při výslechu nejnebezpečnější, protože vyšetřovatelé je umějí poskládat a použít proti ostatním. Člověk má snadno pocit, že říká banalitu, která nikomu neublíží, ale z takových detailů pak vzniká tlak i síť důkazů. Proto jsem zarytě mlčel,“ vysvětluje Vavřinec Korčiš. První půlrok ho denně přiváděli do kanceláře, kde seděl proti vyšetřovateli a na otázky neodpovídal. „Po čase se z toho stal zvláštní stereotyp. Vyšetřovatele i mě to postupně přestalo bavit, a tak mezi námi vznikl zvláštní ‚pracovní‘ vztah. Mluvili jsme třeba o sportu nebo o olympiádě,“ vysvětluje. Nešlo o žádné sblížení, jen o zabití nudy.

Ve vazbě strávil patnáct měsíců. Fyzické útoky ze strany vyšetřovatelů nezažil. Přesto to byla tvrdá zkušenost. Cely byly přeplněné, obývané až dvojnásobným počtem lidí. Na jedné z nich se ocitl s mladistvými delikventy. „Samotného mě překvapilo, co člověk vydrží: kdyby mi někdo řekl, že strávím patnáct měsíců v jedné místnosti s lidmi, s nimiž bych si jinak nesedl ani v hospodě, nevěřil bych tomu. Bylo důležité zjednat si respekt,“ dodává.

Jak předpokládal, to, že se sám udá, Petrušku Šustrovou z vězení nevykoupilo. Soudní proces se skupinou HRM se konal za velkého zájmu světových médií 5. března 1971. Odsouzeno bylo 16 členů. Petr Uhl dostal čtyři roky nepodmíněně, Petruška Šustrová byla odsouzena ke dvěma rokům nepodmíněně. Věnceslav Korčiš dostal trest odpovídající době, kterou už měl za sebou ve vazbě. Vrátil se domů, respektive do bytu k babičce Petrušky Šustrové a čekal na její návrat z vězení.

Disidentská rodina

Po návratu o zkušenostech z vězení příliš nemluvili. Hleděli dopředu. V roce 1972 se jim narodila dcera Blanka, později syn Štěpán. Dostudovat na filozofické fakultě z politických důvodů nemohli. Stýkali se nadále s lidmi z Hnutí revoluční mládeže i s jejich statečnými příznivci. Ze solidarity chodili například podpořit na soudní přelíčení členy kapely The Plastic People of the Universe, přestože je ani neznali. V roce 1977 podepsal Vavřinec Korčiš Chartu 77 a spolu se svým otcem patřili mezi první dvě stovky signatářů. Jejich rodina zůstala od jejich návratu z vězení pod dohledem StB.

Byt v Kolínské ulici na Vinohradech podléhal častým domovním prohlídkám, protože se zde množil a distribuoval samizdat a scházeli se tu známí představitelé disentu. Vavřinec Korčiš vzpomíná, jak začal pro disent vázat samizdaty: „Jednou v sobotu ráno někdo zazvonil. Petruška šla otevřít a vrátila se s tím, že za dveřmi stojí dva podivíni, asi známí z vězení. Byli to Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Slyšeli prý, že vážu knihy, a prý zda bych nechtěl dělat edici Petlice.“ Domluvili se. Propojili ho s Karolem Sidonem, který zajišťoval přepisování, a on pak knihy vázal.

Samizdatová edice Petlice se tiskla ve státní tiskárně

Paradoxem je, že Vavřinec Korčiš vazbu samizdatů osobně zajišťoval ve státní tiskárně v Jungmannově ulici 15, kde tehdy pracoval, a dokonce využíval i zařízení ke zlacení. Díky tomu měly ilegální knihy i zlacené nápisy. „Chlapi od řezaček knížky ořezávali. Věděli, o co jde, a pomáhali,“ vzpomíná. Pracoval na dílně s předsedou strany, který často chodil po schůzích, takže Vavřinec někdy dělal práci za dva a šlo mu to dobře a rychle. „Vázat samizdat přímo ve státním podniku, v pracovní době, bylo riskantní, ale mistr o tom věděl. Když se mě ptal, co to dělám, vysvětloval jsem mu, že když někdo napíše knížku a nabídne ji nakladatelství, působí lépe, když je rukopis svázaný. Po revoluci vyšlo najevo, že tento mistr spolupracoval se Státní bezpečností a příslušníci StB mu vysvětlili, že nejde o běžné rukopisy,“ vzpomíná Vavřinec Korčiš. (Zmínka o tom, že Vavřinec Korčiš skutečně vázal v tiskárně v Jungmannově 15 knihy „protisocialistických“ autorů, se nachází ve svazku vedeném na pronásledovaného historika Jana Frolíka (zdroj: on-line dostupný svazek KR-845975-MV, archivní materiál z Archivu bezpečnostních složek ČR).

Vavřinec Korčiš podle svých slov svázal stovky knih, například Morový sloup od Jaroslava Seiferta, či Vaculíkův Český snář a další. Dodnes ho překvapuje, že mohl takové množství nelegálních tiskovin vyprodukovat načerno v pracovní době v socialistickém podniku. „Bylo to svým způsobem tolerováno a zřejmě to StB nestálo za velkou pozornost. Na výslechy jsem kvůli tomu nechodil, protože vyslýchat člověka, který nikdy nic neřekne, nemělo smysl. Zatýkali mě ale občas preventivně. Například když přijel na státní návštěvu Brežněv, věděl jsem, že na dva dny skončím na Ruzyni,“ vypráví.

V prezidentské kanceláři i na ministerstvu

Vavřinec Korčiš pracoval v tiskárně, poté se sbíječkou v Metrostavu či jako topič a uklízeč na lodi zakotvené v Praze u ostrova Štvanice. Pro disent pracoval nenápadně, v ústraní až do pádu režimu. Měl smysl pro konspiraci, v níž ho vyškolil jeho otec. Například když se začaly vydávat samizdatově Lidové noviny, ani jejich tvůrci nevěděli, že je kopíruje on.

Jeho byt v Italské ulici, v němž bydlel sám (po rozchodu s Petruškou Šustrovou) byl známý v době akce Asanace, kdy StB vyvíjela psychický nátlak na disidenty a nutila je k vystěhování z Československa. Sloužil jako přechodná stanice pro vystěhované a pronásledované, pořádaly se v něm rozlučkové mejdany i jiné oslavy. Se svými dospívajícími dětmi Blankou a Štěpánem tam také tiskli samizdatovou revue Střední Evropa. „Tiskli jsme to na kopírce Minolta, kterou nám zajistila Jiřina Šiklová. Vytištěné štosy pak děti donesly do Kolínské do bytu Petrušky Šustrové a tam skládaly časopis dohromady,“ vzpomíná Vavřinec Korčiš.

Po převratu, v prosinci 1989, odešel Vavřinec Korčiš z Metrostavu a nastoupil do prezidentské kanceláře k Václavu Havlovi jako pomocná ruka, poté přešel na ministerstvo vnitra, kde probíhaly čistky. Podle některých kritiků byl při vyhazování předrevolučních zaměstnanců málo přísný. Ukončil také sledování demokratických ambasád. Později se zasadil o napsání a prosazení zákona o utajovaných skutečnostech, zavedení bezpečnostních prověrek a zřízení Národního bezpečnostního úřadu, což bylo nutnou podmínkou vstupu do NATO.

Od Ministerstva obrany ČR získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.