The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Anastazie Kopřivová, roz. Vukolová (* 1936)

Po válce zmizely v sovětských lágrech tisíce československých Rusů

  • narodila se v roce 1936 v Praze

  • rodiče pocházeli z jihu Ruska, emigrovali sem z Ruska

  • v květnu 1945 zatkla dědečka v Praze ruská kontrarozvědná organizace Směrš, odvlečen do SSSR

  • vystudovala obor čeština – ruština – pedagogika

  • v roce 1992 začala spolupracovat s organizací Oni byli první

  • dodnes se intenzivně věnuje problematice ruských meziválečných emigrantů

  • v roce 2016 žije v Praze

Anastazie Kopřivová, za svobodna Vukolová, se narodila roku 1936 v pražské Londýnské ulici. Matka Sofie Sergejevna, rozená Marakujeva, i otec Vasilij Andrejevič Vukolov pocházeli z jihu Ruska a patřili mezi první desítku tisíc Rusů s antibolševickým smýšlením, které do Československa počátkem dvacátých let 20. století vytěsnil nedávno nastolený sovětský bolševický režim. Anastazie měla ještě o šest let starší sestru Sofii, výtvarnici, provdanou za režiséra Václava Vorlíčka.

Anastazie Kopřivová patří k poslední generaci, která má ještě přímé vazby na meziválečnou ruskou emigraci. „Rodiče se nemohli vrátit zpět do Ruska, ačkoli původně s tím počítali, takže jde spíše o nenavrátilce,“ upřesňuje Anastazie, jež se historií nejen své rodiny, ale celé ruské meziválečné emigrace začala intenzivně zabývat po roce 1989, kdy se o tématu mohlo otevřeně mluvit.

Otce evakuovali na ostrov Lemnos

Ačkoli oba její rodiče pocházeli z donského území, seznámili se až v Praze.

Otec Vasilij Vukolov měl kořeny v kozáckém prostředí a rodu. Síla kozáků spočívala v tom, že žili v pevných rodových vztazích, vlastních společenských strukturách, na vlastní půdě, která je živila, a za to, že měli vojenskou povinnost vůči státu, si mohli zachovat svébytnost. Na jihu Ruska žili ve stepích, chlapci se od čtyř let učili jezdit na koních a v první světové válce bojovali v kozáckých jezdeckých oddílech. Bolševický řád je ale začal systematicky ničit.

„Tatínek odjel v rámci evakuace, protože bojoval v Donské armádě v Donské kozácké armádě, součásti Dobrovolnické armády (tzv. bělogvardějci), na jihu Ruska v občanské válce proti bolševikům, kteří své odpůrce vytlačili na pobřeží. Záchranná akce poražené armády probíhala ve spolupráci se spojeneckými mocnostmi Ruska z doby první světové války, tedy Anglie a Francie. Jednorázově evakuovali na osmdesát tisíc lidí. Vyvezli je na lodích během jednoho týdne.“

První místo, kam vojáky dopravili, byl dnešní Istanbul (Konstantinopol), poté je rozmísťovali na ostrovech a pobřeží Středozemního moře. Anastaziin otec skončil na ostrově Lemnos (nyní Limnos). Jeho staršího bratra vysadili v Egyptě, kde zůstal až do své smrti. Bratři se již nikdy nesetkali, ale alespoň až do začátku druhé světové války udržovali písemný styk. Všichni počítali s tím, že se budou moci vrátit do vlasti, až se po roce dvou situace v Rusku uklidní. Sice se uklidnila, ale pro odpůrce režimu byla možnost návratu již beznadějná.

Československo přijalo více než dvacet tisíc uprchlíků

„Evropa zorganizovala mezinárodní akce, při nichž rozdělovali a umísťovali utečence do různých evropských států. Nemělo to ale takový podtext jako dnes, protože se jednalo o Evropany a křesťany. Byla ochota se o utečence postarat. Poválečná Evropě navíc byla bez mužů produktivního věku. Mnoho jich zahynulo ve válce. Většinou pocházeli z vesnic, takže o mladé muže byl zájem,“ srovnává minulou a dnešní uprchlickou situaci Anastazie Kopřivová.

Československo tehdy vyhlásilo v rámci vládního programu takzvanou Ruskou pomocnou akci. „Byli jsme jediný stát, který kromě toho, že nabídl pobyt, tento pobyt uprchlíkům financoval. Ale byly stanoveny jasné podmínky: Přijatí mladí muži neměli na území ČSR vyvíjet politickou činnost a museli zapomenout na svou válečnou minulost a vojenskou karieru. Účelem jejich pobytu se mělo stát jen studium.“

Československo tehdy nabídlo, že přijme na pětileté období nedostudované muže. Většinou neměli dokončené gymnázium či vysokou školu, protože v osmnácti letech šli nadšeně a dobrovolně bojovat. Nakonec jich Československo přijalo přes 20 tisíc. Měli zajištěno ubytování, stravování, ošacení zdarma a možnost studia zvoleného oboru. Většinou neměli doklady, takže se složitě zjišťovalo jejich dosavadní vzdělání, které museli prokázat před ruskými komisemi.

„Byla představa, že až dostudují, vrátí se do Ruska. V roce 1924, po ukončení období Nepu (novaja ekonomičeskaja politika) se ale možnost k návratu uzavřela. Sovětský svaz nikoho zpět nechtěl. Otec tedy zůstal v Praze.“

Z uprchlíka špičkový biolog

Vasilij Vukolov absolvoval dva roky v ruském Ústavu zemědělského družstevnictví a poté vystudoval obor zemědělské inženýrství na Českém vysokém učení technickém a specializoval se na obor lukařství a pastvinářství. „Celý život se zabýval výběrem užitečných rostlin pro pastviny. Vypracoval se také na nejlepšího biologa v práci s mikroskopem a také se stal zakladatelem českého sportovního trávníkářství. Vyvíjel a zkoumal trávníky. Za svou práci Pražské hřišťové a parkové trávníky dostal v roce 1941 ocenění od pražského magistrátu,“ ukazuje Anastazie Kopřivová fotografie, publikace svého otce a pozvánku na převzetí Ceny hlavního města Prahy.

Vasilij Vukolov se na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Vzali se, jakmile Vasilij dostudoval a začal pracovat.

Dědeček v Československu uvázl i s mou matkou

„Můj dědeček Sergej Vladimirovič Marakujev s mou matkou v Československu doslova uvízli. Poslední roky před první světovou válkou se můj děda v Rusku věnoval zemědělskému družstevnímu hnutí. Nešlo o nějaké JZD, ale dobrovolné slučování zemědělců, kteří se skládali na vybavení (například jedna mlátička pro celou vesnici). Bylo to velmi úspěšné hnutí a nemělo nic společného se sovchozy a kolchozy, které přišly potom a do nichž se vstupovalo z donucení.“

V Rusku stále přetrvával těžký nedostatek zemědělských strojů a vybavení. Na venkově, na Sibiři, stále ještě byla místa, kde se oralo dřevěným rádlem. Kozáčtí družstevníci z jihu Ruska měli o českou zemědělskou techniku zájem a získat ji mohli jen výměnou za své zemědělské produkty. V době vzniku Československa Anastaziin dědeček začal tento výměnný obchod mezi Ruskem a ČSR dojednávat. Ve chvíli, kdy v Rusku skončila občanská válka a družstva obsadili bolševici, byl již obchodním zástupcem v Praze.

„Přijel shodou okolností s nejmladší dcerou, tehdy mou dvacetiletou maminkou, ale návrat zpět do Ruska už ztrácel smysl a mohl být i nebezpečný.“ Své další dva syny se mu nakonec také podařilo složitě dostat do Prahy.

Hanspaulská patriotka a vlastenka

Anastazie Kopřivová se narodila dva roky před vypuknutím války. Navzdory ruskému původu se cítí být českou vlastenkou a hanspaulskou patriotkou. Rodina žila v malém suterénním bytě, podobně jako tehdy většina Rusů, kteří měli v Praze trvalou adresu.

Hanspaulka byla v podstatě vojenská čtvrť. Bydlely tam rodiny vojáků, kteří pracovali na Vítězném náměstí, a ani z doby války, kdy tam přibylo i pár říšských Němců, si Anastazie nevzpomíná na nějaké nepřátelství či pocit ohrožení. „Panovala tam velká soudržnost a také jsem byla chráněna rodinou. Nepociťovala jsem ani, že bych se nějak odlišovala od svých českých vrstevníků. Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené,“ vzpomíná Anastazie.

Za války na tom byli emigranti hůř

Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: „Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo a pak se krájelo. Byli jsme rádi i za hrnek přepuštěného másla, který nám dali na přilepšenou v Ratajích, kam jsme jezdívali v létě. Od hanspaulského uhlíře jsme občas vyprosili putýnku uhlí nebo dřeva navíc, protože vstávat ráno do vymrzlé ložnice nebyl žádný med.“

Válečné deziluze

Válečné osudy Hanspauláků se jí jakožto dítěte dotýkaly jen okrajově. Vzpomíná, jak ze čtvrti zmizeli Židé. V jejich domě žila hospodyně jednoho svobodného židovského dobře situovaného zaměstnance sklárny, který byl nucen odejít do vnitrozemí po záboru Teplic-Šanova. Usadil se v Dejvicích, ale po nějaké době ho nacisté deportovali do koncentračního tábora. V podkroví domu pak bydlela jeho hodná a pečlivá hospodyně paní Kristýna Třísková, která se až do konce války starala o jeho psa i majetek, který uskladnila u pana domácího, a čekala, až se její „pán“ vrátí. Nevrátil se. Anastazie vzpomíná na to velké rozčarování, když majitel domu zapřel, že by mu paní Třísková svěřila majetek po Židovi, a ještě ji zažaloval za křivé nařčení a za to, že platila nižší nájemné, než měla.

Ještě větší deziluzi zažila pamětnice mnohem později – v 90 letech –, když se dozvěděla o dosud utajeném masakru na Bořislavce z roku 1945. Na konci války jí bylo devět let, a proto neměla ponětí, co se v její blízkosti děje. „Mé sestře ale bylo patnáct, a až když byla hodně stará, zmínila se mi, že tam taky byla a o všem věděla.“ Na Hanspaulce žili jak pražští Němci, tak Němci ze Sudet, kteří sem přišli za lepším. Jakmile skončilo Pražské povstání, „čeští vlastenci“ – domovníci a domovnice i majitelé bytů – vzpláli vlastenectvím a Němce, v podstatě své sousedy, vyvraždili. „Šlo jim ale hlavně o plné hrnce a peřiny, nikoli o lásku k vlasti,“ myslí si pamětnice. „Německé muže pozatýkali, postříleli je a zahrabali do hromadného hrobu poblíž kina Bořislavka. Byty zavražděných Němců obsadily nové rodiny, ale domovníci nebo úředníci je nejdříve řádně vyklidili.“ Do Anastaziina sousedství se nastěhovali například lidé z vybombardovaného bytu při náletu v únoru 1945.

S Rudou armádou přijela kontrarozvědka

Květen 1945 přinesl devítileté Anastazii zajímavý objev: Vojáci, kteří přijeli do Prahy na tancích, mluvili stejným jazykem. „Až tehdy jsem si uvědomila, že můj rodný jazyk pochází z jiné země. Setkání s ruskými vojáky ve mně zanechalo silný čichový vjem: pach špeku smísený se špatným benzinem. Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany.“

Někteří Rusové žijící v Československu si neuvědomovali, že s příchodem Rudé armády jim hrozí velké nebezpečí ze strany SSSR, respektive NKVD. „Dědečkovi bylo v květnu 1945 už přes sedmdesát let a říkal si, komu co udělal, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat… Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo už více než 25 let a navíc měl československé státní občanství…“

Ale mýlili se oba. Štěstím v neštěstí Anastaziina otce bylo, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí a zbývaly mu dva roky života. Dědeček však z drápů vojenské kontrarozvědky Smerš neunikl.

Babička se nikdy nedověděla, proč dědeček zmizel a co se s ním stalo

Za dvaasedmdesátiletým a neduživým dědečkem Sergejem Vladimirovičem přišli lidé ze sovětské kontrarozvědky Smerš 20. května 1945 se slovy: „Potřebujeme si s vámi popovídat, do večera budete zpátky.“ Manželka ho pustila, ale svého muže se už nikdy nedočkala. Do konce svého života se nedověděla, co se s ním stalo ani zda vůbec žije. V rodinném archivu po něm zůstaly jen dva lístečky se stručným vzkazem, že je zadržen na pražském Karlově náměstí.

Smerš přišla s Rudou armádou a byla to organizace založená za účelem bojovat s nepřáteli sovětského státu, kteří žili na cizím území. Jejím cílem bylo ve všech státech, kam armáda pronikla, vylovit antibolševiky. Jakmile nějakou oblast osvobodila Rudá armáda, Smerš zahajovala svou činnost. Například pracovníci Smerše přijeli z osvobozené Ostravy do Prahy už večer 10. května, den po příjezdu Rudé armády do Prahy, a již 11. května se začalo zatýkat. Někteří prozřetelní Rusové stačili před Rudou armádou uprchnout na Západ už v dubnu 1945.

Oni byli první

Anastazie Kopřivová se dověděla až na začátku 90. let, co se s jejím dědečkem stalo. Zapojila se do občanského výboru s názvem Oni byli první, který založil Vladimír Bystrov, jenž si vzal za cíl rehabilitovat tisíce zmizelých Rusů, ať již s československým či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 zavlečeni do Sovětského svazu. Až tehdy, po více než čtyřiceti letech, se mohlo o tomto tématu začít mluvit, pokud si vůbec někdo vzpomněl, že existuje. Mnoho manželek a příbuzných takto odvlečených mužů bylo totiž již po smrti. Výbor Oni byli první se začal znovu ptát, co se se zmizelými Rusy vlastně stalo.

Anastazii Kopřivové z Moskvy odpověděli, že soud s jejím dědečkem proběhl v červenci 1945 a za účast v protisovětských organizacích a dobrovolnických hnutích před rokem 1917 ho odsoudili na osm let v pracovních táborech, další tři roky ztráty občanských práv a přikázání místa pobytu.

„Také mi ale sdělili datum úmrtí dědy. Z toho vyšlo najevo, že děda se výkonu trestu ani nedožil. Měsíc po rozsudku zemřel na plicní onemocnění. Možná dobře, že se netrápil. Horší bylo, že se to babička a moje matka ani nedověděly, protože se toho nedožily. Celé dlouhé roky tak žily v nejistotě.“ 

Žádné oficiální zprávy neexistovaly. Zavlečení muži neměli žádný kontakt s rodinami třeba celých deset let. „Babička byla vdova – nevdova. Nebylo jasné, zda je její manžel živ či není. Z materiálního hlediska neměla nárok na podporu a žila na sociálním minimu. Zemřela v roce 1962, aniž by se dočkala jakékoli odpovědi.“

A takových žen byla většina. Nejhůře na tom byly ty s malými dětmi. Z existenčních důvodů často nechávaly své muže prohlásit za mrtvé.

„Před rokem 1948, za ministra zahraničí Jana Masaryka, šly z Československa oficiální dotazy na Sovětský svaz přes vládu, ministerstvo zahraničí i Červený kříž. To byly tři cesty, kterými se manželky snažily zjistit, kde jejich muži jsou, zda jsou živí, co s nimi bude. Odpovědi ale nepřicházely. Po roce 1948 a výměně osazenstva na československém velvyslanectví v Moskvě už nebylo možné se ani ptát. Velká část Čechů si také říkala, že co mají Rusové mezi sebou, to je jejich věc a my o tom nic vědět nechceme,“ vysvětluje Anastazie Kopřivová.

Když dědeček zmizel, bylo Anastazii devět let. Znala ho hlavně z nedělních odpolední, kdy k nim pravidelně chodil s babičkou na návštěvu, na oběd, povídali si a s rodiči hrávali karty. „Pak najednou přestal chodit a já začala jezdit za babičkou do Nuslí, měla jsem dovoleno spát v dědečkově dřevěné posteli. Babička se změnila. Dala se na zbožnost. Znamenalo to, že chodila do pravoslavného kostela častěji než jen o nedělích. Také se scházela s ženami s podobným osudem. Co se s dědečkem stalo, mi dospělí nijak nevysvětlovali. Bylo to příliš složité.“

Navrátilce nikdo nečekal

Babičce na návrat manžela svitla naděje v roce 1955, kdy nastalo v Rusku politické tání a Sověti začali propouštět vězně z pracovních lágrů. Jen málo se jich ale vrátilo do Československa. Museli totiž prokázat, že se mají kam vrátit. Když o nich deset let nikdo nic nevěděl a jejich ženy se například znovu provdaly, už je nikdo nečekal. I Československo na ně zapomnělo. „Když přebírali navrátilce v Čierné pri Čope, stávalo se, že úředníci vůbec nevěděli, proč jim posílají Sověti nějaké Rusy. Vůbec nevěděli, o koho jde. To je důkaz toho, že systematickým lhaním nebo změnou myšlení lze změnit skutečnost.“ Vrátila se zhruba třetina mužů. Anastaziin dědeček mezi nimi, jak už víme, být nemohl.

Anastaziina rodina prožila 50. léta ve stínu ztráty dvou mužů: nejdříve zmizel dědeček a dva roky poté zemřel otec na rakovinu. „Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek, babička přežívala na životním minimu. Do života bez otce jsme navíc startovaly (matka s babičkou a dcerami – pozn. ed.) s dluhy, protože jsme kupovali drahé léky ve Švýcarsku v naději, že pomohou. Odmala jsme byli zvyklí nosit darované odložené šaty. A dosud jsem tento bohulibý zvyk neopustila,“ usmívá se pamětnice.

Po základní škole vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol a učila děti v základní škole na pražském Smíchově. Poté dálkově vystudovala obor čeština – ruština – pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV. Kromě jiného spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala také rozhlasové kurzy ruštiny pro školy. V ústavu pracovala třicet let až do jeho zrušení v roce 1992, kdy právě odcházela do důchodu.

1968: setkání s ruskými vojáky podruhé

V roce 1968 se stala svědkem obsazení Hanspaulky sovětskými vojáky. Bydlela s rodinou u školy v Sušické ulici. „V parčíku pod zámečkem byla volná prostranství a tam vegetovali okupanti. Mravní povinností rusky hovořících Čechů bylo vysvětlovat jim situaci. Že jsou v Praze, že je tady socialismus, mír, že jsou tu zbytečně.“ I Anastazie za nimi chodila a vysvětlovala, ale marně.

„Měla jsem z těch vojáků dvojí dojem: Chudáčci vojáčci vyjevení, vylekaní. Nevěděli, kde jsou a proč. Ti poslouchali, co jim říkám. Báli se navzájem sami sebe. Pak tam ale vždy napochodoval nějaký sovětský politruk a ten mě vypoklonkoval, co že jim to vyprávím, že teď mluvil s představiteli naší dělnické třídy a ti mu to vysvětlili úplně jinak. Byl tedy rozdíl mezi ruskými vojáky. Ale Pražané byli jednotní. Vodu jim nepodali a na záchod je nepustili.“ 

První den okupace nejezdily tramvaje. Anastazie šla s kamarádkou z Hanspaulky do práce pěšky. Když procházely ulicí Na Viničných horách, na každém rohu klečeli sovětští vojáci se samopalem připraveným ke střelbě a čekali, kdy „to“ propukne. Byli nervózní, nevyspalí, nejistí. Strach, že vojáci vystřelí, ale ženy neměly, i když byly ozdobené trikolorami.

Anastazie také vzpomíná, že se v té době také hromadně vykupovaly potraviny, aby pro krizové dny zásobovaly domácnost. „Opět se projevily charaktery nečekaným způsobem… Měla jsem na návštěvě kamarádku z Jihlavy. Když na ni v obchodě přišla řada, nechtěli jí prodat chleba, protože ji na Hanspaulce neznali. Nebyla odtamtud a prodavačky se rozhodly, že chleba bude v těchto dnech jen pro místní.“

Ruština výhodou

Emigrantství a antikomunistická rodinná historie nepřinášely žádné výhody. Znalost ruštiny ale výhodná byla. O práci pamětnice obavy mít nemusela. Zvláště po roce 1968 byla ruština opět v kurzu, díky povinné „lásce k SSSR“. 

Všichni by se rádi kamarádili s Rusy, ale rusky neuměli. Pořádali konference, potřebovali překladatelku. Díky tomu jsem také poznala ruské reálie. Navenek byli Rusové neuvěřitelně nadutí. Když přijeli do ČSSR, nad vším se ofrňovali a dávali najevo, že mají všechno lepší, větší, krásnější… Když ale měli volno na nákupy, ukázalo se, jaká je skutečnost. Nejvíce je zajímalo, kde koupí zlevněné punčochy, prezervativy a běžné spotřební zboží, které u nich nebylo. Nakupovat chodili zlevněné zboží do partiových prodejen. Po této zkušenosti mě při služební cestě do Moskvy jejich prázdné regály ani nepřekvapily.“

Anastazie Kopřivová byla patnáct let zástupkyní Vladimíra Bystrova, se kterým spolupracovala ve výboru Oni byli první. Zabývali se rehabilitací a historií emigrantů, kteří byli v roce 1945 odvlečeni do SSSR orgány Smerš. Tímto tématem se zabývá 25 let a vlastní zřejmě největší databázi ruských emigrantů v České republice. Spolupracovala se Slovanským ústavem AV a se Slovanskou knihovnou při Národní knihovně v Praze. Její obsáhlá sbírka dokumentů o životě ruských emigrantů čítá i na tisíc fotografií.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: We're not alone: the stories of our minorities

  • Witness story in project We're not alone: the stories of our minorities (Petra Verzichová)