„Narodila jsem se v rodině tehdejších předválečných funkcionářů Komunistické strany Československa. Vyrůstala jsem jako normálně v prvé republice, poznamenaná samozřejmě prací mých rodičů. Nicméně v 38. roce, to už bylo po Mnichově, kdy bylo jasné, jaký osud naši republiku čeká, a moji rodiče, protože byli známí antifašističtí činovníci, zejména otec, který byl komunistický poslanec a byl šéfredaktorem Rudého práva a velice aktivně vystupoval proti sudetským, našim činovníkům v Sudetech i proti německým fašistům, bylo jasné, že by byl velice ohrožen. Proto bylo rozhodnuto, že emigruje do Sovětského svazu. Bylo to ještě v době, kdy bylo možné opustit normálně republiku, a my jsme za ním asi za dva měsíce potom s maminkou jely. Také legálně. Takže můj jaksi nějaký odchod z republiky nebyl dramatický. Přijeli jsme do Moskvy, kde jsme se usadili a rodiče pracovali. Maminka jednu dobu pracovala v rozhlase, tam bylo to vysílání pro Čechy, tedy vlastně protektorát už, a otec pracoval v centrále, v Komunistické internacionále. Já jsem chodila do školy, opustila jsem tady, byla jsem v kvintě reálného gymnázia, a začala jsem chodit do 8. třídy v sovětské škole v Moskvě. Vcelku jsem se sžila s kamarády v naší třídě, naučila jsem se rusky, postupně jsem zvládla i látku, která byla v podstatě, když srovnávám otázky matematiky, fyziky, chemie, to se tak přibližovalo tomu, co jsme se učili v reálném gymnáziu. Samozřejmě ruštinu a ostatní, zejména zeměpis byl velice náročný, protože jsem se musela naučit zeměpis celého obrovského Sovětského svazu. A to bylo moje první vyvolání v té sovětské škole, když jsem jako byla vyvolaná ze všeho jako zeměpisu, a tehdy mě ten učitel opravdu prohnal, ale tak jsem to všecko zvládla.“
„A to už bylo na hranicích, v Barwinku, takže tam jsme začali pracovat v trošku lepších, srovnatelně, že jo, relativně lepších podmínkách, a já jsem byla jmenována pomocníkem velitele radiouzlu, to byl tehdy kapitán David Štajner, a já jsem dělala jeho zástupce. Takže jsem měla za úkol kontrolovat všechny radiostanice pod naším sborem, a to už teda ten sbor byl přeci jenom větší těleso, takže těch radiostanic tam bylo hodně, a zajišťovat, aby to všecko fungovalo. Takže můj úkol bylo obcházet všechny ty stanice, zjišťovat, co je třeba, jaký jsou těžkosti, moje služba spočívala v tom, že jsem vlastně chodila v noci, no hlavně v noci okolo štábu, tam byly rozmístěny ty stanice, nesmírný bláto, většinou to bylo v zákopech, a zajišťovala jsem spojení.“
„Byly jsme nejdřív přidělené, protože já jsem celkem uměla rusky a v tu dobu naše jednotka korespondovala s jednotkami Rudé armády, bylo třeba jaksi dobře znát rusky, aby se s nima mohlo korespondovat, takže jsem byla přidělena ke štábu s tou mojí kamarádkou. Ovšem my jsme byly z toho dost nešťastné, protože tak jsme si nepředstavovaly naši účast v jednotce. Tak jsme se snažily postupně dostat se někam jinam. A to se podařilo až před Kyjevem. Moje kamarádka Věrka odešla jako zdravotní sestra, kterou vlastně ona původně už byla, a já jsem se dostala ke spojařům, a sice k radistům. Až od Kyjeva vlastně jsem sloužila v radioroji ve spojařské četě pod generálem Šmoldasem. Tam vlastně začla taková normální služba radistů, jako spojařky, kde jsme byly obsluha u jednoho rádia, střídaly jsme se, byly jsme tři. A buďto jsme měly službu po 125 hodinách, podle potřeby, jak se situace vyvíjela. Naše stanice byla přidělena k štábu 1. brigády, takže jsme zajišťovaly spojení s našimi jednotkami, s prapory i ostatními podřízenými jednotkami.“
„Vodtamtuď (z Ufy) jsem se pak vrátila do Moskvy, v době, když už se situace jako trochu zlepšila, začala jsem studovat vysokou školu, jenomže to už jsem věděla, že je organizována československá jednotka, která se zúčastnila prvních bojů u Sokolova. A od té doby už jsem prostě už se rozhodla, že se přihlásím také, protože v té době mně bylo jasné, že pro mladého člověka, a zejména v tom okolí, kde jsem žila, mezi sovětskou mládeží, bylo jedině možným takovým životním rozhodnutím jít na frontu a bojovat, protože to se rozhodovalo, jako jestli budeme žít jako čestní, normální a svobodní občané, nebo jestli to Hitler tady všechno převálcuje a bude prostě konec našich životů. Takže jsem se přihlásila do československé vojenské jednotky, společně tehdy jsme odjely s mou přítelkyní Věrkou Tichou, to už tam máte, a přijely jsme do Novochoperska. Takže já jsem se nezúčastnila prvního boje u Sokolova, to jsem se jenom dočetla v sovětských novinách. To byl také jeden z důvodů, kdy se mé rozhodnutí urychlilo, abych se přihlásila také.“
„Nejhorší úsek pro nás byl Machnówka. Machnówka, to bylo devátého září, a to tady jsem si zapsala dokonce s vykřičníkem. (J. K. cituje z deníku: »Dnešní den jsme měly s mojí kamarádkou Máničkou velké štěstí. Už za světla nás nahnali všechny, dělostřelectvo, pěchotu, 1. a částečně i 3. brigádu okolo jedné vesnice. Němci na nás dobře viděli a začali sázet miny. Jedna spadla do domečku, kde jsme si právě s Máničkou vařily brambory. Vyběhly jsme ven, a sotva jsme se přikrčily ke stěně stodoly, přišla druhá a třetí. Plno raněných. Převazovaly jsme, pokud nám stačily obvazy. Naše tři děvčata raněná a Věruška také lehce. Taky naše pěchota si to odnesla. Celý den vozí raněné, na ošetřovně si s tím už neví rady. Je jich strašně moc.«) K tomu 9. září, to skutečně bylo nejenom pro náš dělostřelecký pluk, ale pro 1. a 3. brigádu skutečně kritický úsek, protože spoustu vojska bylo nashromážděno na malém úseku, kam Němci, kteří dobře viděli z okolních výšin a z opevnění, které tam měli předem vybudované, tak nás měli jako na talíři a přivodili nám velké ztráty. Tehdy v našem dělostřeleckém pluku jsme měli několik děvčat, které jsme si vycvičili, byly to jak radistky, tak telefonistky, a tam právě bylo velké neštěstí, že dvě z těchto děvčat byly těžce raněný a obě zemřely. Byly to Ljuba Mrázková a Růženka Tamchynová.“
Jiřina Kopoldová se narodila 23. září 1923 v Praze jako dcera komunistických funkcionářů Jana Švermy a Marie Švábové (která později používala příjmení Švermová). Její rodiče byli velmi politicky aktivní a často zůstávala v péči prarodičů, ale dostávalo se jí láskyplné výchovy. Roku 1934 začala studovat reálné gymnázium ve Vršovicích. Po Mnichovské dohodě, v očekávání, že okleštěné Československo ztratí samostatnost, Jan Šverma emigroval do Sovětského svazu a Jiřina s matkou dva měsíce nato přicestovaly za ním. V Moskvě Jiřina pokračovala studiu na sovětské škole. Po napadení SSSR Německem byla Moskva v říjnu 1941 evakuována a celá rodina se přesunula do Ufy, kde Jiřina složila sovětskou maturitu. Pokračovala ve studiu v Moskvě, ale cítila morální povinnost vstoupit do armády a připojit se k československé jednotce v SSSR. Učinila tak v srpnu 1943, kdy jednotka pobývala u Novochoperska. U armády působila nejprve jako pracovnice štábu, poté u radistů. Účastnila se karpatsko-dukelské operace, po jejímž skončení se dozvěděla o smrti svého otce Jana Švermy při výstupu na horu Chabenec. V závěru války působila jako pomocnice osvětového důstojníka, při této práci se seznámila s budoucím manželem Bedřichem Kopoldem. Po válce pracovala půl roku ve vojenském rozhlasu, brzy ale z armády odešla a studovala chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1951 byl manžel Bedřich Kopold i matka Marie Švermová uvězněni a roku 1954 souzeni v inscenovaném politickém procesu. Jiřina Kopoldová se synem Janem a dcerou Bedřiškou strávila několik let v internaci. Poté pracovala jako chemička v podniku Tiba. Po manželově propuštění (1956) se mohla věnovat kvalifikované práci a nastoupila v izotopové laboratoři Biologického ústavu ČSAV, kde pracovala až do odchodu do důchodu. Do roku 1970 byla členkou KSČ, poté byla vyloučena coby podporovatelka Pražského jara. V druhé polovině 70. let byla celá rodina sledována Státní bezpečností.
Publikovala v odborných časopisech, po odchodu do důchodu se věnovala problematice účasti žen v boji za osvobození republiky, s manželem napsala knihu Smrt číhala na Chabenci o svém otci Janu Švermovi. Je držitelkou Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem (1944), Stříbrné medaile Řádu za svobodu (1944), Československého válečného kříže 1949 (1947), Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 a Řádu Rudé hvězdy.
