„Já bych chtěla říct, že to končilo tím velikým zátahem 27. března 1983. Květná neděle. Těch domků bylo možná dvacet, už byly i na Slovensku. Přesně v sedm ráno začala razie. Do všech vstoupila policie. Brali vše, co kde bylo náboženské. Šestnáct sester a bratří šlo do vazby. Ta vazba trvala dlouho. Otec Bárta, autor celé akce, ten věděl, že bude povolaný k výkonu trestu. A on zemřel, když se přišel loučit a naše sestra ho vezla autem. A jeho ranila mrtvice. A za čtrnáct dní měl povolání k výkonu trestu.“
„Potom byly razie u nás na Šolínce. Najednou přišli a hledali mě. My jsme připravovali biblickou hodinu pro vysokoškoláky. Neuvěřitelné. Půjdete s námi, řekli. Tak jsem šla. Kam mě vyvezli, to jsem nevěděla. Až potom jsem se dozvěděla, že to bylo někde na Červeném Vrchu. Prostě chtěli za každou cenu vědět, kdo k nám chodí z těch vysokoškoláků. Že to trvalo půl druhé hodiny, nevadí. Nejdřív pěkně. Potom ohavně. Já už pak nevěděla, kudy kam. Mně totiž šlo o to, že tam ti studenti můžou být a že je tam můžou sebrat. Byla jsem v uniformě, tak jsem říkala, že jsem u ležících nemocných. A že tam nikde není služba. Že ať mě buď pustí, nebo zařídí službu. A představte si, že mě pustili.“
„Pracovaly jsme jako elévky. Bydlely jsme s uklízečkama. Stalo se, že na oddělení přišel muž, už nevím, s jakou diagnózou. Tam pracovaly boromejky. Přišla sestra a šeptala mi, že ten pán přivezl Pannu Marii Svatohorskou, že ji schovává, protože oni přišli zlikvidovat Svatou Horu i celou knihovnu a co tam vidlemi vyhazovali. On ji sebral. Říkala, že určitě bude razie i tady, ať vezmu tu svatou Pannu Marii. To byla Panna Maria, která je vzácná soška, protože ji vyřezal sám arcibiskup Arnošt z Pardubic z pověření Karla IV. Já přemýšlela, kam ji dát. Tak jsem si ji schovala do postele.“
Milada Anna Kopecká se narodila 12. srpna 1932 v Pohoře blízko Poličky. Z dětství si pamatuje, jak její rodiče za války pomáhali partyzánům. V roce 1949 se přes odpor svého otce stala novickou řádu Školské sestry svatého Františka. Když v roce 1950 komunisté odváželi sestry z jejich domovů a internovali je na odlehlých místech, zůstala v Praze a pracovala ve vinohradské nemocnici. Školské sestry byly ubytovány v zdevastovaném objektu v Krnově. Tam v roce 1951 odjela tajně složit řeholní slib. Školské sestry poté dostaly povolení pracovat v nemocnici ve Vysokém Mýtě. Strávila tam deset let. Pak se věnovala práci s postiženými dětmi a starala se o umírající seniory. Při práci se jí přes řadu ústrků ze strany státních orgánů podařilo vystudovat obor speciální pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vedle své práce v domově pro seniory v Praze se pamětnice podílela na organizování tajných kurzů teologie pro studenty a kvůli tomu ji vyslýchala Státní bezpečnost. Za totality byla svědkem policejních razií proti věřícím. V roce 1992 byla zvolena představenou Konference vyšších řeholních řádů. Tuto práci vykonávala šestnáct let.
