The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Konzal (* 1931  †︎ 2020)

Já se necítím kompetentní pro to, dávat někomu nějaké poselství. Jsem vděčný Bohu, že mohu žít ve společnosti, která je různorodá

  • narozen 13. prosince 1931 v Praze

  • od roku 1941 žil v internátní škole při klášteře redemptoristů na Svaté Hoře u Příbrami

  • v letech 1950 až 1952 internován v centralizačních klášterech a v táboře nucených prací

  • v letech 1953 až 1958 studoval ruštinu a gruzínštinu na FF UK

  • v letech 1960 až 1970 zaměstnán jako dokumentátor ve výzkumných ústavech

  • od roku 1970 vědeckým pracovníkem Slovanského ústavu ČSAV

  • roku 1975 se oženil s Jiřinou Velkoborskou

  • jakožto člen Pražské překladatelské skupiny se podílel na překladu liturgických textů

  • významný filolog, byzantolog a paleoslovenista, autor řady knih a studií

  • podílel se na činnosti skryté církve

  • zemřel 3. listopadu 2020

Václav Konzal se narodil 13. prosince 1931 v Praze. Jeho rodiče – oba původem z jihočeského venkova, odkud odešli, aby ulehčili početným rodinám – se seznámili v pražském katolickém prostředí. Otec Antonín Konzal prošel nejprve pobočkou Jednoty katolických tovaryšů, poté pracoval jako ředitel záložny Velehrad na Jungmannově náměstí. Matka, rozená Holečková, pečovala o domácnost, vychovávala šest dětí, chodila vypomáhat do okolních statků, pracovala v zahradnictví a také hospodařila na zahrádce, jejíž plody poskytovaly rodině podstatnou část poživatin nutných k přežití. Zároveň však ovládala latinské názvosloví veškerých rostlin a jakožto příbuzná spisovatele Josefa Holečka měla i literární sklony a k literatuře prý rovněž vedla své početné potomstvo. Rodina Konzalových pobývala nejprve u přátel v Řeporyjích, poté se přestěhovala do vlastního domu v Třebonicích (dnešních Zbuzanech). Přirozenou součástí rodinného života byla i výchova dětí ve víře v Boha – Konzalovi tak na výletech po Praze navštěvovali Emauzský klášter, kde byl Antonín Konzal benediktýnským terciářem, kostel Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí či františkánský klášter v Hájku.

Fotbal a latina, teologie a ping-pong – redemptoristé ze Svaté Hory

Václav Konzal studoval na základní škole v Jinočanech, později v Třebonicích. Na ředitele školy – otce malíře Arnošta Paderlíka – vzpomíná jako na muže dobrotivého. „Mě škola bavila, já jsem byl zvrhlík,“ dodává. V deseti letech – jako už předtím jeho bratři Pavel a Antonín – nastoupil do internátní „soukromé školy s právem veřejnosti“ pro ministranty při redemptoristickém klášteře na Svaté Hoře u Příbrami, kam jej časem následoval i mladší bratr Jan.

Denní řád v klášteře nebyl prý nijak přísný. Po budíčku o šesté hodině ranní, koupeli a modlitbě se osazenstvo internátu shromáždilo v jídelně, kde vyslechlo slovo kněze a poté – až na výjimky – posnídalo. „Snídali jsme bílou kávu z kozího mléka a to já jsem nesnášel, takže jsem vždycky popadl ten hrnek s tím kozím kafem a šel jsem ho vychrstnout do uhlí,“ objasňuje Václav Konzal, proč musel po celou dobu pobytu na Svaté Hoře začínat den s prázdným žaludkem. Výuka samotná probíhala ve třídách po dvanácti žácích, osnovy prý odpovídaly učivu škol státních a ve státní škole v Českých Budějovicích probíhaly dvakrát ročně i srovnávací zkoušky. „To bylo krásné, protože jsme měli učitele Lívance a to druhé oddělení učil učitel Mazanec,“ vzpomíná Václav Konzal.

Po škole ministranti hráli na louce před klášterem fotbal, případně chodili na společné vycházky, odpoledne provozovali loretánské litanie v latině a tento jazyk též studovali. „Vášnivě jsem se učil latinu, takže jsem byl pyšný, že můžu mluvit latinsky,“ dodává pamětník. Loretánské litanie byly nedílnou součástí každodenní povinnosti ministrantů – vítání procesí vstupujících na Svatou Horu. Poté co kněz pozdravil poutníky shromážděné u mariánského sloupu na Svatohorském náměstí, kráčeli ministranti za zpěvu písní a doprovodu kapely v čele procesí, pak asistovali při mešních obřadech, provedli oblíbený „Svatohorský zdrávas“ a nakonec zástup věřících vyprovodili.

Na Svaté Hoře prožil Václav Konzal dva roky, dále se vzdělával v juvenátě redemptoristů v Libějovicích u Vodňan. Tam se zdokonalil v milované latině, zaujala jej i řečtina a teologie, další rok proto strávil v noviciátě na redemptoristické koleji v Července u Litovle, kde v budově kláštera naproti nádraží složil dočasné sliby „chudoby, čistoty a poslušnosti“.

Ve studiu pokračoval na klasickém Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích, kde se potkal mimo jiné i s pozdějším kardinálem Miloslavem Vlkem. Gymnazisté podnikali výlety do okolí, přespávali v klášterní dormitoři, k dispozici měli také studovnu a pingpongový stůl, řeholního života se však aktivně neúčastnili. „Takže takový normální klukovský život, ale bez souvislosti s tím klášterem vlastně,“ vzpomíná Václav Konzal.

Od kláštera ke klášteru, přes tábor nucených prací zpět na gymnázium

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 vstoupil do „normálního klukovského života“ muž „se samopalem na prsou“. Probudil Václava Konzala a jeho druhy, vyzval je, aby si sbalili věci a odebrali se do chodby v přízemí: osm dní po procesu s představiteli řeholních řádů byla zahájena první fáze akce K, během níž příslušníci SNB, StB a oddílů Lidových milicí obsadili kláštery v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Gymnazisté byli naloženi do autobusu a odvezeni do „internačního kláštera“ v Broumově, odkud byli obratem transportováni na Horu Matky Boží u Králíků, ovšem nikoliv jako poutníci – jejich údělem bylo upravit interiéry budov tak, aby v nich mohli být „centralizováni“ starší příslušníci řeholních řádů.

Přípravné práce pak byli nuceni provádět rovněž v klášteře v Hájku, kde Václav Konzal ovládl chůzi po štaflích a byl pověřen vymalováním stropů. „Já jsem to bral takřka s humorem, řekl bych. Byl jsem tam docela spokojený,“ komentuje skutečnost, že byl spolu s dalšími zadrženými – například jezuitou Janem Rybářem – „pouze“ omezen na svobodně a střežen, nikoliv však týrán. Mohl prý také navštívit matku, těžce se vyrovnávající se zadržením synů.

Z Hájku byl Václav Konzal transportován do tábora nucených prací poblíž Křivoklátu. „Tam nás odvezli, tam byly takové dva dřevěné baráky. A takový malý mužíček s pistolkou na zadku nás tam hlídal,“ vzpomíná. Z tábora se oddíl každé ráno vydával v doprovodu příslušníků Lidových milicí k rozestavěné přehradě na potoce Klíčavě, budované jako nádrž pitné vody pro Kladno. Tam byli mladí řeholníci nasazováni na jeden z nejtěžších úkolů: lámání skal. Za vynikající pracovní výsledky jim byly umožněny návštěvy kostela ve Zbečně a milicionáři se prý zdržovali zbytečného násilí.

Na léta 1950 až 1952 strávená v internaci vzpomíná Václav Konzal bez hořkosti. Vybavuje si i fotbalová utkání mezi týmem redemptoristů a výběrem oddílu policie, která se odehrála během jeho internace v Hájku. Po propuštění v roce 1952 byl donucen písemně se zavázat k práci v zemědělství či stavebnictví, namísto dalšího studia tak přijal zaměstnání na stavbě školy v Řeporyjích. Manuální práci prý nevnímal jako pohanu. Skutečnost, že se naučil zedničit, dokonce oceňuje a incident, během něhož mu traverza „ufikla kousek prstu“, zmiňuje jen letmo. Při práci se také seznámil s jistým Farským, úředníkem přeloženým na stavbu z kádrových důvodů, který mu dokázal vyjednat dokumenty potřebné k dalšímu studiu. Václav Konzal tak mohl nastoupit na Drtinovo gymnázium na Smíchově, kde za rok dokončil septimu i zkrácenou oktávu a úspěšně odmaturoval.

Rusistou a skautem, vojákem a teoretikem pekařství

„Když jsem tam přišel a představil se, tak se zvedl jeden pán z té komise, přišel ke mně a pošeptal mi: ‚Pane kolego, máte to kádrově velice špatné, berte, co vám nabídnou, to se dá pozdějc třeba i změnit.‘“ Tak Václav Konzal líčí okolnosti, jež jej od zamýšleného studia klasických jazyků na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přivedly k ruštině a gruzínštině. I v nich však dokázal najít zalíbení a prostřednictvím letopisů a legend pronikl až k staroslověnštině: „Všechny staré věci mě zaujaly, dokonce si pamatuju, že mě k tomu vedl nejen zájem o staré věci, ale že jsem si říkal: ‚Tam nikde na nic nenarazím, ty staré věci soudruhům nevadí.‘ Takže jsem byl spokojený, po celá studia jsem si liboval, že mám tu starou ruštinu.“

Jako na „požehnané tři měsíce“ vzpomíná na studijní pobyt v Moskvě, kde se spřátelil s komsomolcem, konvertitou a historikem Alexandrem Rogovem – mužem ekumenickým a otevřeným – a filologem Anatolijem Turilovem, s nímž podnikl pouť do klášterů ve Zvenigorodu a Sergijevu Posadu. „Ty modlící se ruské bábuše, to byl silný dojem tam z toho místa… Mě na tom zaujalo právě to, že ta ideologie tam toho moc nezmohla. Rus je prostě pravoslavný, věřící člověk,“ uvádí Václav Konzal. Po návratu do Prahy dokončil studium roku 1958 prací „Vid a význam préterit ve staré ruštině“. Jeho sklony neunikly fakultním vykladačům marxismu-leninismu, od nichž si prý vysloužil rozpačitou pochvalu: „Vy to všechno umíte, ale vy tomu nevěříte.“

Ani na povinnou vojenskou službu v Československé lidové armádě nemá Václav Konzal špatné vzpomínky – podmínky ve strážním oddíle při muničních skladech v lesích u Opavy byly prý vcelku snesitelné: „Tam nás nikdo nebuzeroval, tam jsme se prostě vyspali a pak jsme si volně trávili čas. A pak jsme nastoupili do té strážní služby. Protože tam v té době nikdy nepršelo, tak jsem si vždycky vlezl do skruže takhle pod to a zachumlal jsem se do toho kožichu. Já jsem tomu říkal: ‚To je Boží dar!‘“

Od roku 1960 byl Václav Konzal na přímluvu švagra zaměstnán v dokumentačním oddělení Geofyzikálního ústavu Československé akademie věd (ČSAV), poté našel útočiště ve Výzkumném ústavu mlýnského a pekárenského průmyslu, kde uplatnil své jazykové dovednosti při práci s odbornými periodiky zahraniční provenience.

„Já jsem skládal skautský slib někde v lese u Křivoklátu, v dobách, kdy Skaut nebyl povolen, takže jsme svůj skautský život tak nějak utajovali. Nevím, co bych k němu řekl, skautské zákony jsou známé…“ shrnuje Václav Konzal své členství ve Skautu, završené po uvolnění poměrů v 60. letech sérií přednášek na lesní škole v Červeném Hrádku u Sedlčan. Vybavuje si také soukromé studium teologie a aktivity „skryté církve“, v níž působil jeho bratr Jan Konzal – vězněný v letech 1960 až 1963 na Pankráci a v Ruzyni, kde následkem brutálních vyšetřovacích metod dočasně ztratil paměť – a později i synovec Pavel Hradilek.

Druhý vatikánský koncil, ekumenismus a Pražská překladatelská skupina

„Mohlo se svobodně bádat, přemýšlet, hovořit, hledat nové cesty. Prostě ta svázanost přestala a začalo se žít,“ komentuje Václav Konzal situaci v prostředí pražských křesťanů po druhém vatikánském koncilu. Jedním dechem vzpomíná i ekumenický seminář v Jirchářích a profesora J. B. Součka, který byl spolu s kolegy ochotný tento podnik při Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze zaštítit. „Tam jsem chodil naprosto pravidelně a vášnivě rád.“ Po větší část 60. let se tak mohli v Jirchářích setkávat, přednášet i svobodně diskutovat Jiří Němec, Jan Heller, Petr Pokorný a mnozí další převážně mladí lidé, pro jejichž další směřování měly jirchářské čtvrtky značný význam. „Znamenalo to pro mě to ekumenické otevření, protože to byla taková úleva, to sbratření s bratry a sestrami, to těžko popsat,“ dodává Václav Konzal.

Spolu se dvěma přáteli – kněžími a liturgisty – se pak v součinnosti se sekretářem České liturgické komise Janem Matějkou značnou měrou podílel na liturgické reformě, která byla založena na konstituci o posvátné liturgii přijaté koncilem: „Ta naše trojka, to znamená Miloslav Máša, Bonaventura Bouše a já, my jsme si prostě pracovali. Říkali nám Pražská překladatelská skupina. Přeložili jsme v podstatě mešní řád a celý rituál: křest, biřmování, všechny tyhle ty texty jsme dělali.“ Přestože se překlady setkaly i s kritikou – převážně moravské větve katolického kléru –, podařilo se skupině převést do češtiny většinu liturgických textů a tyto varianty se užívají dodnes. V roce 1976 Bonaventura Bouše skupinu opustil, prý znechucený nekompetentní kritikou. Breviářové texty tak Václav Konzal překládal už jen s Miloslavem Mášou. Ten jednoho dne roku 1986 prohlásil: „Tak zaplaťpánbůh už jsme to snad dodělali.“ Několik málo dní poté zemřel na selhání srdce. „Když člověk celý život má vědomí, že je třeba s církví žít a pro ni pracovat, tak mi tohle nedělalo žádné potíže, že jsem za to neměl žádnou úplatu,“ komentuje Václav Konzal skutečnost, že se skupině za celou dobu jejího fungování nedostalo materiální odměny.

Slovanský ústav a Vyšehrad, Staroslověnská modlitba proti ďáblovi a Česká liturgická komise

V roce 1970 byl Václav Konzal přijat do Slovanského ústavu ČSAV jakožto vědecký pracovník. Od té doby se datuje jeho spolupráce s Jaroslavem Vrbenským, s nímž se znali už ze studentského chrámového sboru. Jejich spolupráce dala vzniknout celé řadě knih z nakladatelství Vyšehrad, zaštítěných autoritou Konzalových přátel – respektovaných „sovětských“ vědců. Vyšly tak Staroslověnské legendy českého původu, Byzantské legendy či Svět Andreje Rubleva od Viktora Lazareva a další tituly. Václav Konzal je rovněž znalcem Staroslověnské modlitby proti ďáblovi a na pozvání Vladimíra Barneta přednášel jako externista na FF UK. „Prostě o ty přednášky zájem byl, a jak se tváří nějací kádrováci, to mě moc nezajímalo,“ vzpomíná na tehdejší situaci.

Po roce 1989 působil Václav Konzal v překladatelské skupině České liturgické komise při České biskupské konferenci, po dvou letech však rezignoval. „Iuris canonici má přednost před evangeliem,“ upozorňoval tehdy. „Člověk je tvor nedostatečný. Takže fakt je, že ta svoboda evangelia někdy je příslušníkům církve – třeba i včetně vrchnosti – na obtíž. Takže čekají na nějaký ten paragraf, to člověk nemusí přemýšlet, prostě sklapne kufry a jede,“ uzavírá.

Václav Konzal zemřel 3. listopadu roku 2020.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (Štěpán Hlavsa)