The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magda Konvalinová (* 1957)

• narozena 18. června 1957 v Pacově

• oba rodiče pocházeli ze selských rodů

• otcova rodina perzekvována v souvislosti s kolektivizací

• otec František Bláha byl počátkem 50. let odsouzen za sepisování a rozesílání protikomunistických letáků

• po roce 1990 byly rodině pozemky i hospodářské budovy ve Smetanově Lhotě vráceny

• pamětnice se na statek vrátila

Tak jsem to vzdala

Magda Konvalinová, za svobodna Bláhová, se narodila 18. června 1957 v Pacově jako jediná dcera Františka a Marie Bláhových. Oba rodiče pocházeli ze selských rodů, otec ze statku ve Smetanově Lhotě u Písku a matka z Horní Světlé u Pacova. Oba statky byly podobně velké, chalupy s hospodářskými staveními, dobytek, pole, louky a lesy. Neustávající koloběh prací a největší dřina v období sklizně. Když žně skončily ve Smetanově Lhotě, začaly v Horní Světlé. Manželé Bláhovi na obou statcích pomáhali a malá Magda jezdila s nimi. První vzpomínky má proto spojené se stěhováním z jednoho místa na druhé. Teprve když začala chodit do školy, usadila se rodina v Táboře, kde dostali byt. Po základní škole chtěla jít studovat zemědělskou školu, jejím snem byla práce u koní, ale nepřijali ji. Na toto období vzpomíná: „Chtěla jsem studovat… samozřejmě jsem se tam ale nedostala… no ale nikdo mi nic neřekl… jenom rodiče: ‚My s tím nemůžeme nic dělat.‘ A taky že táta nemůže být v komunistické straně. Protože už tehdy se vědělo, že kdo byl v komunistické straně, tak se do školy dostal... a taky, že když jsem holka, tak se vdám a školu potřebovat nebudu... A já když jsem pořád nevěděla, proč to tak je, tak jsem to pak vzdala.“ Nastoupila tedy na učební obor prodavačka.

Já jsem nechápala… třeba ani… co jsou Vánoce

Na celé své dětství a dospívání vzpomíná jako na období plné nezodpovězených otázek a občasné nejistoty, co se vlastně kolem ní děje. Jako příklad uvádí i období Vánoc: „Já jsem nechápala… třeba ani… co jsou Vánoce. Babička chodila do kostela, byla asi věřící, ale rodiče, ti asi tolik nebyli, ale základy o náboženství znali. Ale já jsem nevěděla nic... Až po revoluci jsem zjistila, že se slaví narození Ježíše Krista... když jsme večer zasedli k té  štědrovečerní večeři, tak mně bylo divný, proč jsou rodiče takoví slavnostní... až mi to vadilo, protože jsem nevěděla proč. A byla jsem pak ráda, že je po Vánocích. A když jsem se mamky ptala, proč mi to nevysvětlili, tak mi řekla, že jsem si to měla domyslet. Jak jsem si to mohla domyslet...?“

Chtěli jen vést obyčejný život

Rodiče Františka Bláhy, otce Magdy Konvalinové, začali na statku ve Smetanové Lhotě hospodařit počátkem třicátých let 20. století. Malé hospodářství převzali po rodičích. V roce 1930 měli svatbu a rok později se jim narodil jediný syn. Oběma v té době bylo dvacet let a po smrti rodičů zůstali na všechno sami. Přesto se jim v dalších letech dařilo, malou chaloupku s jediným chlívkem přestavěli na větší a modernější dům, přistavěli další hospodářská stavení. To všechno stihli do začátku války a během ní ještě postavili velkou stodolu. V té době nemohli tušit, že se právě stodola stane v příštích letech pro jejich život osudnou. Spolu s lesem a loukami obdělávali dvanáct hektarů polí a věřili, že to tak bude napořád. Syn František dorůstal a počítalo se, že statek brzy převezme. 

Všechno se musí vydržet

Počátkem padesátých let se však ve Smetanově Lhotě začalo zakládat jednotné zemědělské družstvo. Zpočátku do něj vstupovali nemajetní rolníci s cílem hospodařit společně. Jen jim k tomu chyběla pole a louky, stroje k obdělávání půdy, hospodářská stavení pro dobytek i samotný dobytek. To všechno vlastnili sedláci, které bylo proto nutné přemluvit, aby do družstva vstoupili a darovali i všechen svůj majetek. Manželé Bláhovi však do družstva vstoupit odmítli, chtěli dál hospodařit na svém. Nejprve je přemlouvali, pak jim vyhrožovali a nakonec je začali trestat. Pravidelně dostávali předvolání na místní národní výbor. Magda Konvalinová vzpomíná v této souvislosti na svou babičku: „Děda byl takový lítostivější, babička, ta byla odolnější. Děda ji proto vždycky poslal na výbor. Babičku tam přemlouvali a nutili, aby vstoupili do JZD, ale babička jim neodpovídala. Když se jí zeptali, proč s nimi nemluví, tak jim řekla: ‚Já s takovýma pánama, jako jste vy, mluvit neumím.‘ A nedostali z ní nic.“ Se svými dvanácti hektary ještě nespadali do kategorie kulaků, přesto tak s nimi jednali. Kdyby měli o tři hektary více, hrozilo, že je vystěhují a přijdou i o dům. Přišli ale o svá pole a dostali náhradou jiná, neúrodná. Museli odvádět značnou část ze svých výnosů, dávky však byly tak vysoké, že se splnit nedaly, a spláceli pak vysokou pokutu. Na pomoc při žních si už nesměli najímat sezonní pomocníky, byli by totiž označeni za vykořisťovatele. Všechno museli zvládnout sami a z úrody pro ně nezbývalo téměř nic. Přesto nepovolili.

Magda Konvalinová dál vypráví: „Tátu v roce 1952 odvedli na vojnu. A tam u něho v kapse našli leták proti komunistům. Někdo mu to tam dal schválně. Na základě toho ho odsoudili na dva a půl roku… to udělali místní lidi, protože chtěli, aby šli do družstva. Jenže oni tam nechtěli.“ Všechno, co se rodině Bláhových v té době dělo, bylo především kvůli velké stodole, kterou družstevníci potřebovali na uskladnění strojů. „Které zase vzali jiným,“ dodává Magda Konvalinová a pokračuje: „JZD nemělo nic, vlastně jen kvůli stodole na ně tak tlačilo. Ale nakonec je i potřebovali, protože sami hospodařit neuměli. Děda tam ale vstoupit nechtěl, proč by tam vstupoval, on chtěl jen hospodařit... A když zavřeli tátu, byla to pro ně další rána. Ale hospodařili až do roku 1963...“

Tvůj táta byl zavřenej

Prvně se o uvěznění svého otce Magda dozvěděla ve svých sedmnácti letech. Bylo to nečekané, ohromující a záměrně kruté, protože jí to řekl její tehdejšího přítel a budoucí manžel. Magda Konvalinová vypráví: „A já jsem nevěděla, co mám dělat... Myslela jsem si, že byl třeba zavřenej… protože jsem znala mýho tátu, to je člověk dobrej… že udělal nějakou neúmyslnou nehodu... No ale neměla jsem odvahu jít domů a říct to. Což byla taky chyba. A jenom jsem vždycky slýchala, že všechno se musí vydržet.“

Podle citace z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek byl František Bláha „jako syn samostatného zemědělce nepřítelem budování socialismu na vesnici“ a byl odsouzen na dva a půl roku a k peněžitému trestu deset tisíc korun za pobuřování proti republice. 

Kde trest strávil, spis neuvádí a nepodařilo se to zjistit ani Magdě Konvalinové. Její babička jen kdysi pronesla, že byl v pracovním táboře u uranových dolů v Jáchymově. Po propuštění se už domů nevrátil a začal pracovat  jako dělník na pile v Březnici. Pamětnice se domnívá, že zatrpkl, svým rodičům neodpustil a na rodinném statku už nikdy hospodařit nechtěl. Zklamání muselo být oboustranné a zřejmě by k němu nikdy nedošlo, nebýt doby, která narušila letité fungující vztahy a hodnoty rodin žijících na vesnici. František Bláha měl vystudovanou zemědělskou školu, ale zaměstnání odpovídající jeho vzdělání už nedostal. Před Magdou o svém uvěznění nikdy nemluvil. Jen občas zaslechla něco od babičky, ale nedávalo jí to smysl. A zeptat se neměla odvahu, mnohokrát nedostala odpověď a mnohokrát nevěděla, proti čemu by se měla postavit.  

„Nevěděla jsem proč… pak mi řekli, že jsem se měla ptát, ale když jsem se zeptala třeba, co je to kulak, že mi takhle říká [její budoucí manžel], tak mamka řekla, že neví. Tak jsem zase nevěděla nic. Mně se zdálo, že moji rodiče se bojí… jenomže já jsem žila v nevědomosti... přece bych to pochopila... Od babičky jsem občas slyšela, že něco je špatně, ale nevěděla jsem co.“

V lidech zůstala zloba

Magda Konvalinová se vdala, ale hned zpočátku cítila, že vztah to nebude dobrý. Kdyby se mohla sama rozhodnout, asi by ze svatby couvla, ale znovu se poddala nátlaku rodičů a společenských norem. Rodiče jejího manžela byli komunisté, zřejmě funkcionáři, a předem si o ní a její rodině zjišťovali informace. Pro ni to bylo ponižující, ale tehdy vnímala všechno, co se jí děje, jako trest, jen nevěděla za co.

Teprve po listopadu 1989 se začala dozvídat víc. Prvním impulzem byly písemnosti o otcově uvěznění, které našla v babiččině pozůstalosti, a snažila se pátrat dál. Další si mohla přečíst ve vyšetřovacím spisu svého otce, který ale dostala do rukou až v souvislosti s natáčením svých vzpomínek pro Paměť národa v roce 2020. Podle tohoto spisu byl její otec vinen tím, že vlastnoručně sepsal a rozesílal letáky zesměšňující komunistický režim. Jeho dcera se však domnívá, že to tak nebylo, letáky byly podvržené s cílem rodinu před celou vesnicí poškodit. A zamezit, aby mohli pokračovat v hospodaření tím, že budoucí majitel statku bude ve vězení. Jak to bylo doopravdy, se už dnes nelze dopátrat, otec ani matka Magdy Konvalinové již nežijí. 

Pamětnice dlouho pracovala jako prodavačka, po roce 1989 začala podnikat a podniká dosud. Pěstuje květiny na semena, která prodává, daří se jí a baví ji to. Má dvě dospělé děti, ale nepříliš šťastné manželství se rozpadlo. Od roku 2000 bydlí znovu na statku ve Smetanově Lhotě, pozemky jí byly vráceny, ale dům se všemi hospodářskými staveními vyžaduje velkou péči a investice. Trápí ji i vztahy mezi lidmi. „Ta vesnice je jiná, než bývala. Místních tam je málo, většina lidí tam jezdí jen rekreačně. Vesnice je mrtvá, ale to je asi teď už na všech vesnicích.“ Magda Konvalinová se domnívá, že pozůstatky narušených vztahů z padesátých let stále přetrvávají. Vesnice se vylidnila, ale pro ty, kteří zůstali a pamatují onu dobu, staré křivdy zůstaly.