The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Konvalinková (* 1969)

• narodila se 6. listopadu 1969 v Uherském Hradišti do katolické rodiny

• její otec František Konvalinka byl se vymezil proti okupaci a byl zapojen do katolického disentu

• k otci se do disentu katolického a později i politického připojila už jako náctiletá

• v dětství zažila šikanu ze strany vyučujících, kterým bylo trnem v oku náboženské zaměření celé její rodiny

• pohybovala se v prostředí undergroundu, jenž jí a její sestře pomáhal v boji proti komunismu

• zažila řadu policejních výslechů

• po revoluci vystudovala vysokou školu, v roce 2025 se věnovala psychoterapii

Marie Konvalinková se narodila v Uherském Hradišti rok poté, co Československo obsadila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy a nastala více než dvacetiletá okupace. Vyrůstala tedy v době hluboké normalizace. To jí jako dívce pocházející z katolické rodiny, která se svojí vírou nijak netajila, přichystalo v dospívání mnohá úskalí. Zažila šikanu ze strany vyučujících i nemožnost studovat vysněnou UMPRUMku. Velmi brzy, ještě jí nebylo ani patnáct let, se zapojila po vzoru svého otce do katolického (a záhy i politického) disentu. Pohybovala se v okolí undergroundových kapel a účastnila se řady zakázaných akcí. Zažila tak několik policejních výslechů. Pád železné opony v listopadu 1989 přivítala s velkým nadšením.

Strejdové byli první hipísáci

Marie Konvalinková se narodila 6. listopadu 1969 Františkovi a Anně Konvalinkovým v Uherském Hradišti. Pocházela z katolické rodiny, která byla silně věřící. V její rodinné historii najdeme i kořeny živnostenské. „Děda František Konvalinka dostal v Uherském Hradišti umístěnku jako živnostník. Založil si tam holičství. Když v roce 1948 nastaly perzekuce, holičství mu sebrali. Řekli mu, že si může vybrat, kde bude fárat – buď v dolech uranových, nebo uhelných. Fáral nakonec v Ostravě,“ vzpomíná pamětnice.

Krátké uvolnění atmosféry během pražského jara v rodičích probudilo vlnu naděje, která však brzy odezněla. Když v srpnu 1968 došlo k okupaci, její otec František se proti ní postavil. „Byl tehdy na krátkou dobu vězněn, ale bohužel nevíme, proč přesně a na jak dlouho. Snad sbíral podpisy pro petici Dva tisíce slov. Moji rodiče o tom doma nemluvili. Teď už se jich zeptat nemůžeme, protože jsou oba po smrti. Jisté však je, že od té doby táta začal figurovat na listině podezřelých a začal být perzekuován.“ Pamětnice vyrůstala společně se čtyřmi sourozenci v sepjetí se širší rodinou, což ji do dalších let velmi ovlivnilo. „Moji strejdové byli první hipísáci. Nosili dlouhé vlasy a poslouchali zakázanou hudbu – Kryla, Kubišovou. Přátelili se také s Jaroslavem Hutkou.“ 

V závěrečné práci srovnával Ježíše Krista s Leninem

Rodiče pamětnice chtěli hodně dětí a odmalička vychovávali podle křesťanských zásad. Vysvětlovali jim také politické záležitosti, ale zároveň je upozorňovali, ať někde něco neprozradili. Režimu byla rodina trnem v oku. „Perzekuci jsme pocítili už jako děti. Tátu furt vyhazovali z práce. Chvíli ho nechali zaměstnat, a pak dostal výpověď. Většinou to byly dělnické práce, přitom v naší rodině byli intelektuálové. Ale nedostali povolení studovat.“ Otec pamětnice v roce 1969 studoval VUML – Večerní universitu marxismu-leninismu. „Svěřil se nám krátce před svojí smrtí, že to studoval proto, aby poznal nepřítele, který ničí tento národ. Chtěl poznat ideologii, která zamořuje postupně celé Československo.“ Udělal zkoušky a měl předložit závěrečnou práci. Teprve tehdy pohlaváři zjistili, že je to katolík a napsal pojednání, kde srovnává Ježíše Krista a Lenina. „Za to ho vyhodili. Prezentoval se i veřejně v kostele, ministroval,“ vzpomíná pamětnice na svého otce.

Ve škole nás šikanovali učitelé

Marie Konvalinková bydlela společně se svými sourozenci a rodiči ve velkém bytě v budově spořitelny. „Byl to krásný a velký byt, ale museli jsme odejít. Nová ředitelka spořitelny nás odtud vyhodila. Nechala se slyšet, že nechce v baráku žádné kostelní krysy.“ Šikanu pamětnice zažila i ve škole, kterou navštěvovala společně se svojí sestrou (dvojčetem). Nešlo však o šikanu ze strany spolužáků, nýbrž učitelů. „Ve škole byl ředitelem manžel právě té ředitelky spořitelny, která nás vyhodila z bytu. Nejvíce jsme to pocítily ve výuce ruštiny, matematiky a přírodopisu. Najednou jsme z jedniček měly trojky a čtverky, a přitom jsme se učily pořád stejně.“ Proč tomu tak bylo, to pamětnice posléze zjistila. „Jednou mě předvolal ředitel k tabuli. Než mi dal nějakou otázku, říkal tak posměšně a pohrdlivě: ‚Já to nechápu. V dnešní moderní době, jak je možné, že katoličtí rodiče dají dceři tak nádherné ruské jméno, Máša.‘ Já jsem se na něj podívala a odpověděla jsem: ‚Ale já jsem křtěná Marie.‘ Tehdy jsem si uvědomila, že je problém hlavně s tím, že jsme katolíci,“ vzpomíná pamětnice. 

V té době, s nástupem puberty, hledala z této znevýhodňující situace východisko, proto začala rebelovat. Nastalo její divoké období, které zahrnovalo alkohol, zakázané látky a prostředí undergroundu. „Myslela jsem si, že vzdor bude něco, co mě ochrání.  Vzdálila jsem se i víře, ale i přesto jsem ve třinácti letech absolvovala biřmování od biskupa Vrany,“ vzpomíná.

Do disentu jsem se zapojila jako náctiletá

Otec pamětnice se v 70. a 80. letech zapojil do katolického disentu, úzce spolupracoval i s kardinálem Františkem Tomáškem (1899–1992) i dalšími disidenty té doby, jako byla rodina Adámkova a Navrátilova a další. „Už jako náctileté jsme se k otci se sestrou připojily. První tajnou samizdatovou podpisovku jsem podepsala už jako náctiletá, ve svých 14 15 letech. Pomáhali jsme mu přepisovat a šířit některé dokumenty.“ V tomto věku pamětnice zjistila, jak moc stát pronásleduje křesťany. Otec jim doma říkal, kolik bylo uvězněných jeho přátel. Byla mezi nimi i jména těch, kteří k nim domů chodili na návštěvu. „A já jsem zjistila, že to vlastně nebyli strýcové, ale kněží bez souhlasu, jako například páter Mitošinka.“ Mezi lety 1987–1989 k rodině Konvalinkových přišli dva pánové, o nichž si pamětnice dlouho myslela, že to byli estébáci. Až později se dozvěděla, že to byli otec František Marášek, provinciál Františkánů, s otcem Janem Vianneyem Dohnalem. Tajně připravovali otce pamětnice Františka Konvalinku ke vstupu do Třetího řádu sv. Františka, tzv. Františkánského terciáře. 

Tatínkovi StB znemožnila operaci 

Otec pamětnice měl zdravotní problémy, po prodělané revmatické horečce ho trápily potíže se srdcem. V roce 1981 podstoupil operace chlopně. Roku 1989 měl podstoupit další, ale nepřežil. „Táta nám sdělil, že by nemusel na druhou operaci, kdyby mu tu první udělali. A my jsme mu říkali: ‚Jak je to možné, vždyť vidíme tvoji ránu na hrudi, že tě operovali.‘ A on nám odpověděl: ‚Ano, oni mě sice otevřeli, ale protože jsem nechtěl podepsat spolupráci s StB a odmítl jsem panu profesorovi, který mě měl operovat, dát finanční úplatek, tak oni mě pouze otevřeli, podívali se na srdce a zase zavřeli.‘ To nám řekl pár měsíců před smrtí,“ vzpomíná Marie Konvalinková. 

Týden před smrtí jej navštívila v nemocnici. Věděl, že umírá, proto ji do disentu ještě více zasvětil – prozradil, kde má jaké samizdaty schované, kde má další rozepsané dopisy, že přijímal zakázanou křesťanskou literaturu ze zahraničí. Slíbila mu, že v jeho práci budou se sestrou pokračovat, což se stalo. Brzy se připojily i k politickému disentu, obdivovaly hlavně Václava Havla. „V tatínkově pozůstalosti jsem pak našla korespondenci s řadou osob katolického disentu. Byli mezi nimi kardinál například Špidlík, biskup Jaroslav Škarvada, kardinál Beran i Karel Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II. Škoda, že se otce už nemůžeme doptat na podrobnosti a na to, jak se k těmto osobnostem dostal,“ líčí pamětnice. 

Underground nás spojoval v boji

Když pamětnici i její sestře komunisté znemožnili nastoupit na vysněnou UMPRUMku, těžko hledaly vhodnou školu. Také se dozvěděly, že na lidovou uměleckou školu, kam dříve chodily, je učitel vzal tajně, proto se nikdy neobjevily na tablu. Jediná škola, která je přijala, byla v oboru kuchař-číšník. To byla pro obě krutá rána, tuto školu i práci nenáviděly. Jiná možnost ale nebyla, proto začaly pracovat v nemocniční kuchyni. „Abych utekla marasmu komunismu, dostala jsem se do party, kde se zneužívaly látky, a to nás zároveň spojovalo i v politickém názoru – určitá kultura undergroundu. Spřátelili jsme se s rodinou Kaplanů a jezdili jsme na Palachovy dny. Našly jsme si se sestrou cestu do undergroundu. To bylo něco, co nás uchvátilo. Díky tomu jsem přežila i ten učňák, ačkoli jsme se sestrou věděly, že máme na víc.“

Seznámila se s velkou partou lidí, se kterými jezdila na zakázané koncerty kapel, jakým byl například Nucený výsek, Mrtvá dlažba, Knappank, Orlík, Psí vojáci, Garáž, Už jsme doma, Hally Belly. Účastnila se také například Palachových dnů či na akustikiády, kde akusticky hrály zakázané kapely a vystavovaly se fotografie z akcí. „Abychom se mohly účastnit takových večírků, bylo to vždy spojeno s narozeninovou oslavou. Nebo jsme na národní výboru ohlásily, že se vdáváme, aby mohla být svíca, na které pak hrály zakázané kapely jako třeba Hally Belly nebo Mrtvá dlažba. Byly to akce, kde se pilo proudem, probíraly se politické texty. Nás to udržovalo v nadšení boje proti komunismu.“

Zmlátili nás a pokropili vodním dělem

Takové zakázané akce však byly trnem v oku režimu. Utajit se nedaly a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. „Někdy nás přepadli policajti. Bylo to někde na Kroměřížsku, hrála tam skupina Knapank. Přijelo tam auto s policajtama, vybrali nás, zmlátili nás tam obuškama a pokropili vodním dělem.“ Jedna z posledních takových akcí, kterých se Marie Konvalinková zúčastnila, byla v Orlové. Měly se sem sjet zakázané kapely i z dalších míst východního bloku. Akce skončila nájezdem veřejné bezpečnosti dříve, než začala. „Najednou mě nějací muži tlačili do osobního auta, byli to civilisté. Řvala jsem, že jsou to vrazi a že mě chtějí unést. Oni oponovali, že jsou policisté. Nedala jsem se, požadovala jsem, aby mi předložil služební průkaz. Byla jsem totiž poučená od táty, který šířil informace, jak se chovat při zadržení a jaký vůbec je zákon. Věděla jsem, že musím chtít služební číslo a průkaz, paragrafy jsem znala nazpaměť. Vychrlila jsem to na toho chlapa a on začal být agresivní. Najednou se opodál ozvalo: ‚Pusť ju! Ona zná zákon!‘ Tak jsem pochopila, že to byl jejich šéf.“ 

Na výslech mě předvedli několikrát

Výslýchaná byla poprvé v sedmnácti letech. „Se sestrou jsme byly u jednoho disidenta, který nám půjčoval zakázané desky. Prorokovali jsme konec komunismu. Při odchodu z jeho bytu nás pak sebrali a odvezli na výslech. Ptali se, kde jsem byla a co jsem dělala. Vyhrožovali mi, že pokud to neřeknu, že mě umístí do děcáku. Vyhrožovali mi znásilněním. Mlčela jsem a nikoho neprozradila. Po revoluci jsme se se sestrou dozvěděly, že ten týpek byl konfident StB,“ vzpomíná Marie Konvalinková. 

Jindy je zase sebrali kvůli šíření podpisovek v práci, např. Několik vět – kolegové je totiž brzy začali udávat. U výslechu chtěli vědět, kdo jim dané dokumenty dal. „Opět jsem po něm chtěla vidět služební průkaz a číslo. Když jsem si ho zapisovala, bylo vidět, jak zuří. Pak jsem mu sdělila, že mu řeknu, kdo mi podpisovky dal, že už neznám jméno, ale aspoň ho popíšu. A začala jsem popisovat estébáka, který mě vyslýchal. Došlo mu to, když ho za to seřval kolega.“ Pak jí zase vyhrožovali bitím, zabitím a znásilněním. „Bylo mi jedno, jestli mě uvězní. Věděla jsem, že už nás nepopraví, jako v 50. letech. Prostě nás vezmou, zavřou a jednoho dne nás musí zase pustit,“ mluví pamětnice o vědomí, které jí dodávalo sílu. 

I estébáci cinkali klíčema

 Sedmnáctý listopad 1989 pamětnice prožila v Uherském Hradišti, kde se zapojila do stávek na náměstí. Byl tam velký dav lidí. „Udivilo mě, že tam vidím cinkat klíčema i estébáka, který mě před časem vyslýchal,“ vzpomíná. Pád komunismu přivítala s velkým nadšením. Po revoluci, kdy si při nehodě prožila klinickou smrt, se navrátila k víře a vstoupila do kláštera. Konečně také mohla vystudovat vysokou školu, a posléze se začala věnovat sociální práci s drogově závislými uživateli. Absolvovala řadu odborných psychoterapeutických kurzů a výcviků, což vedlo k získání certifikátu v kvalifikaci psychoterapeuta. V roce 2025, v době natáčení pro Paměť národa, se věnovala psychoterapii mj. se zaměřením na oběti sexuálního násilí [1].

[1] Webové stránky psychoterapeutické poradny Marie Konvalinkové naleznete na této adrese: https://mariekonvalinkova.cz/