The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judith Königsberg, roz. Marosi (* 1929)

Musíme do Izraele, protože jsme přežili

  • narozena 29. října 1929 v Nitře v židovské sionistické rodině

  • s rodiči a mladší sestrou žili v Nových Zámcích

  • od dětství členkou Makabi ha-cair

  • březen 1944 – v ghettu v Nových Zámcích

  • květen 1944 – deportace s rodiči do Osvětimi

  • po krátké době s matkou a sestrou převezena z Osvětimi do Bergen-Belsenu

  • duben 1945 – osvobozena v Bergen-Belsenu, otec zahynul

  • květen 1945 – s matkou a sestrou se vrátily do Nitry

  • léto 1945 – hachšara Makabi ha-cair v Bratislavě

  • duben 1946 – ilegální odjezd se skupinou sionistů do Palestiny

  • od jara 1947 do ledna 1949 v internačním táboře na Kypru

  • leden 1949 – do Izraele

  • žije stále v kibucu Ha-Chotrim

Judith Königsberg žije více než šedesát let v izraelském kibucu Ha-Chotrim. Do země přišla v necelých dvaceti letech se skupinou sionistů ze Slovenska. Jejich cesta do židovské domoviny byla dlouhá a složitá, ačkoli dnes se pamětnice při vyprávění usmívá. „Tvrdili nám, že za šest týdnů, maximálně šest měsíců budeme v Palestině, ale naše cesta sem trvala téměř tři roky,“ poznamenává.

Sionistkou od dětství

Narodila se v roce 1929 v Nitře jako Judita Marosi, ale dětství prožila v Nových Zámcích na jižním Slovensku. Vyrůstala v židovské sionistické rodině. „Tatínek žil před svatbou v Palestině, a když se do Československa vrátil a oženil se, už na Slovensku zůstal. Rodiče byli sionisté, ale ne tak velcí, aby do Palestiny odešli,“ popisuje. Rodina slavila hlavní židovské svátky, ale rodiče nebyli příliš pobožní, pamětnice je poměrně výstižně charakterizuje jako „evropské Židy“.

Už od dětství byla členkou sionistického hnutí, organizace Makabi ha-cair. „Během schůzek jsme něco vyráběli, učili jsme se trochu hebrejsky a zpívali jsme hebrejské písničky,“ popisuje pamětnice. Doma se mluvilo maďarsky, a tak když na podzim 1938 jižní Slovensko připadlo po vídeňské arbitráži Maďarsku a Judith Königsberg nastoupila do maďarské školy, neměla s jazykem potíž. Dlouho ve škole ovšem nezůstala, protože ji jako Židovku vyloučili.

Zůstaly jsme spolu

Do března 1944, kdy do Maďarska přišli nacisté, mohla rodina zůstat doma. Postihla ji ovšem protižidovská nařízení a omezení a prarodiče byli během prvních transportů v roce 1942 deportováni do Osvětimi. Na jaře 1944, po okupaci, se situace zásadně změnila. Judith Königsberg s rodiči a sestrou Noemi museli opustit dům a dostali přidělený prostor v ghettu v Nových Zámcích. Po několika týdnech byli spolu s dalšími Židy z okolí soustředěni v cihelně, která sloužila jako shromaždiště transportů. V květnu 1944 odjížděli do Osvětimi: „Tehdy jsem viděla tatínka naposledy. Sestra, maminka a já jsme zakrátko z Osvětimi odjely do Bergen-Belsenu.

Bergen-Belsen popisuje jako mnozí další pamětníci jako „poslední místo na zemi. Hlad, nemoci, vši... Při životě nás drželo to, že maminka pracovala v komandu, které nosilo jídlo z kuchyně do baráků, takže dostávala porci navíc. Naději nám dodávalo ale především to, že jsme zůstaly všechny tři společně,“  přiznává Judith Königsberg. V Bergen-Belsenu se dočkaly osvobození a v létě 1945 se vrátily na Slovensko. Zůstaly v Nitře, kde se sešly s dalšími členy rodiny, kteří přežili holocaust. „Rodiče pocházeli z početných rodin a jen část jejich bratrů a sester se po válce vrátila,“ vypráví pamětnice. „Tatínek za války zahynul. O jeho osudu nic konkrétního nevíme, ale nepřežil.“

Nic nás nemůže zastavit

Maminka, která před válkou nepracovala, měla nyní na starost dvě dospívající dcery a materiálně i finančně na tom byla velmi špatně. Obchod ani dům se jim nevrátily, nějakou dobu, než se začala živit šitím, žila z podpory příbuzných a sociálních organizací, mladší sestra Noemi měla navíc tuberkulózu. Také proto se Judith Königsberg v létě 1945 rozhodla, že nastoupí do přeškolovacího kurzu hachšara v Bratislavě, který organizovalo sionistické hnutí Makabi ha-cair jako přípravu pro budoucí židovské osadníky Palestiny. „Na hachšara jsme trochu pracovali, učila jsem se pracovat s kůží – vyrábět opasky, pásky k hodinkám a podobně. Mimoto jsme se učili hebrejsky, takže jsem mluvit a číst trochu uměla už předtím, než jsem odjela. Přijížděli k nám vyslanci z Palestiny, šlichim, kteří nám vykládali o životě v kibucech. Na hachšara jsem byla šťastná a mezi svými,“ popisuje pamětnice.

V dubnu 1946 Judith Königsberg, které tehdy bylo šestnáct let, se skupinou asi sto padesáti dalších sionistů odjížděla do Palestiny. Šlo o ilegální imigraci, protože Palestina jakožto britské mandátní území přijímala jen omezený počet příchozích a britské úřady vydávaly málo certifikátů. Skupina mladých osadníků putovala přes Vídeň, tranzitní tábor Einring u Mnichova do Belgie, kde čekali několik měsíců na odvoz do Marseille. Tam se nalodili na nákladní loď Theodor Herzl, která je měla dovézt do Palestiny. „Po asi desetidenní strastiplné plavbě kapitán ohlásil, že se blížíme ke břehům Palestiny a za den nebo dva se vylodíme. Měli jsme ohromnou radost, tančili jsme a zpívali. Najednou však nad námi začala létat britská letadla a naši vedoucí už tušili, že bude zle,“ vypráví Judith Königsberg. „My idealisté jsme si stále říkali: ‚Nic nás nemůže zastavit, my jsme přežili proto, abychom přijeli do Izraele.‘“

Internace na Kypru

Ilegální imigranty britští úředníci nevpustili do země, ale odvezli je do internačního tábora nedaleko Larnaky na Kypru. „Tam jsme zůstali dvaadvacet měsíců, protože v Izraeli zatím vypukla válka o nezávislost. Bylo to jako další koncentrák,“ vzpomíná Judith Königsberg. Do nově vzniklého Státu Izrael dorazila až v lednu 1949, tehdy už s pětiměsíčním synem a manželem. „Byli jsme velmi mladí, prožili jsme koncentrák a toužili jsme po lásce. Mnoho se nás rychle vdalo a později se zase rychle rozvedlo,“ vypráví pamětnice. Připomíná, že v Izraeli nebyli příchozí z Evropy, kteří přežili holocaust, přijímáni dobře. V tehdejší společnosti, která měla za sebou nedávnou válku o nezávislost, platili za slabé chudáky, kteří se „nechali vést jako ovce na porážku“. Také realita kibuců nebyla tak růžová, jak ji líčili mladým sionistům vyslanci.

Judith Königsberg se usadila v kibucu Ha-Chotrim, později se s manželem rozvedla a vdala se podruhé. Vychovala syna a dceru, pracovala jako kuchařka a potom začala šít. Navzdory věku pravidelně dochází do krejčovské dílny v kibucu, kde žije už více než sedmašedesát let. „Každý den mám co dělat a každý den mám kam jít,“ uzavírá své vyprávění pamětnice.   

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Andrea Jelínková)