The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Komárek (* 1937)

• narodil se 20. prosince 1937 v osadě Včelín u Bochoře nedaleko Přerova

• otec Miloslav byl strojvedoucí, matka Františka pracovala v zemědělství

• na jaře 1945 byl pamětník svědkem příchodu Rudé armády do Bochoře

• nebyl přijat na lesnickou školu v Hranicích, nastoupil do lesnického učiliště

• krátce pracoval jako dělník na překladišti dřeva v Lipníku nad Bečvou

• absolvoval dvouletou školu ve Strážnici, stal se lesníkem a myslivcem

• v letech 1957 až 1959 sloužil jako dálkoměřič u raketového vojska

• celý život pak prožil v osadě Vidly u Vrbna pod Pradědem, kde byl hajným

• stal se loveckým průvodcem komunistických funkcionářů i lovců ze Západu

• v roce 2025 žil v hájovně v osadě Vidly

Přijeli mercedesem a rozhodně neměli hluboko do kapsy. Seděli s Miloslavem Komárkem u jednoho stolu, pili pivo, ovšem bez tlumočníka by si nerozuměli ani slovo. Za Protektorátu měli sice němčinu ve škole, ale učitel to flákal a více než „der Hund“ a „die Katze“ tenkrát děcka nenaučil. Nejspíš ještě tak „Guten Morgen, Auf Wiedersehen“ nebo „Heil Hitler“, ale to bylo asi tak všechno. Přesto měl Miloslav Komárek z němčiny jedničku. Učitel byl Čech a nechtěl žáky trápit více, než musel, natož aby jim známka z němčiny kazila vysvědčení. Alespoň tak si to Miloslav Komárek vysvětluje.

U stolu s těmi bohatými chlapíky by se mu němčina hodila. Kožené kufry měli plné nóbl oblečení, na sobě fešácká saka a přivezli si luxusní zbraně. Také Miloslav Komárek měl slušivou uniformu, čepici lesníka a dobrou kulovnici, a bylo třeba domluvit, jak to bude druhý den vypadat. V kolik se bude vstávat, kam se půjde a jak to bude daleko. Než přijeli, nevěděl o těch lidech skoro nic. Jenom tolik, že chtějí střelit jelena a že se má postarat, aby se to povedlo. Také ovšem, že si musí dávat pozor na jazyk. Byli to „západní Němci“.

Nechtěli mámu pustit

Sousedé říkali, že „Rusové už jedou“. Všichni vyšli ven, vyčkávali u prvních domků do osady, odkud viděli, jak se od Bochoře blíží skupinka vojáků. Jeli se dvěma nebo třemi vozíky, na kterých seděli ozbrojení muži. Miloslav Komárek věděl, že němečtí vojáci to nejsou. Ty by poznal hned. Jeli na vozících a byli úplně opilí. „Přijeli do vesnice a tam je vítali slivovicí,“ vzpomíná. Co s těmi chudáky bylo dál, to už si nepamatuje. „Prostě někam zmizeli.“ Po nich pak přijel hlavní konvoj.

Když se v socialistickém Československu řeklo „květen 1945, Rudá armáda a osvobození od fašistů“, vyvstal lidem v myslích obraz kvetoucích šeříků, jásajících žen a dětí, vojáků na tancích s rudou hvězdou. Takhle květnové dny zobrazovala komunistická propaganda. Tak děti kreslily „osvobození“ ve škole a věšely ty obrázky na nástěnky. Podobně si májové okamžiky zapamatoval také Miloslav Komárek. Fialové a bílé šeříky kvetly všude kolem. Jenom tanky chyběly, protože rudoarmějci přijeli nákladními auty. „Mámu s těmi šeříky vytáhli Rusové nahoru na auto. Nechtěli matku pustit dolů, ale brzy se jim vysmekla a všechno bylo v pořádku,“ vypráví.

Narodil se 20. prosince 1937 v osadě Včelín. V dokonalé rovině na úrodné půdě patří Včelín k Bochoři nedaleko Přerova. Na fotografii z dětství vykukuje chlapec v kárované košili z okna rodného domku. V okně visí záclona s lidovým motivem a ve stínech keřů na stěně stavení zachytil fotograf hřejivý klid. Rodnou chalupu postavil děda. Býval zedníkem, putoval krajinou Hané a stavěl domky. Chalupu ve Včelíně vystavěl z nepálených vepřovic, jako většinu stavení v okolí. Do hor a lesů pro stavební dříví to bylo daleko, proto byly vepřovice na Hané tradičním stavebním materiálem. „Dvě místnosti, chodba a hned vedle chlévy,“ vzpomíná Miloslav Komárek na rodný dům. „Ve chlévě kráva, koza, prase. Na dvoře králíci a drůbež.“

Zatímco otec byl u železnice a jezdil s lokomotivou, matka chodila pracovat na pole. Na malém kousku vlastní půdy seli pšenici a ječmen, sázeli brambory. Většinou však matka pomáhala na některém statku u sedláků v okolí. Když potřebovala rozvézt na pole hnůj, přijížděli od sedláků koně s vozem, aby s tím matce pomohli zase oni. Husy, které doma vykrmila, vozila do Přerova na trh. Podobně se živily všechny rodiny ve Včelíně. Říkali si baráčníci. Měli malý domek, kousek pole, zahradu a práci někde ve městě.

Každý partyzánem

V lokomotivním depu v Přerově se otec vypracoval až na šéfovské místo. Miloslav Komárek říká, že se stal „vedoucím lokomotiv“ a dělal to až do penze. Někdy bral táta syna do práce, postavil ho do mašiny, ale po štrece spolu nikdy nejeli. Koncem války létali nad železnicemi v Protektorátu spojenečtí stíhači, kterým se říkalo kotláři. Prolétli jednou, aby strojvůdce mohl zastavit vlak a ukrýt se do bezpečí. Pak přiletěli podruhé a prostřelili mašině kotel. Přerov byl rušný železniční uzel a pamětník si myslí, že otec musel takové situace zažít. „Doma však o tom nemluvil, abychom se nebáli,“ říká. Děda bral někdy vnuka na procházky do polí, když zrovna létala spojenecká letadla. Hleděli na oblohu, pozorovali americké bombardéry a Miloslav vzpomíná, jak mu děda říkal: „Tuhle válku nemůže Hitler vyhrát. Rusů je tolik, že Němce utlučou čepicemi.“

V březnu nebo dubnu 1945 se ke Komárkům ve Včelíně nastěhovali vojáci wehrmachtu. Postavili na dvoře polní kovárnu a ubytovali kováře v chalupě. Babička mu vařila večeře a pamětník si myslí, že musel mít doma také nějaké děti. Bral chlapce na klín, něco mu povídal, jenže on tomu nerozuměl. Pak jednou přes noc kovář zmizel i s kovárnou a brzy se objevili sovětští průzkumníci. Lidé ve vesnici začali být nervózní. Bylo zřejmé, že konec války se blíží, a sousedé začali vytahovat ukryté pušky. „Najednou byl každý partyzán,“ vypráví Miloslav Komárek. „Chodili s puškami po lese a hledali Němce – jestli tam nějaký nezůstal někde trčet.“

Pamětník Alois Kubík v roce 2024 pro Paměť národa vzpomínal na chvíle, když se 1. května 1945 večer vracel okolo Přerova z návštěvy u kamaráda. Bydlel tenkrát v Lipníku nad Bečvou a cestou domů uslyšel z Přerova střelbu. V Přerově vypuklo povstání. Brno i Ostrava už byly dobyty a obyvatelé Přerova dostali mylnou informaci, že válka skončila. S podporou partyzánů z okolí a uprchlých sovětských zajatců začali odzbrojovat německé vojáky. Nadšení občané se shromáždili v ulicích, vyvěšovali československé vlajky a zpívali hymnu. Jakmile se však okupanti zorientovali, povolali do Přerova posily a povstání rozprášili. Bojovalo se především u železničního nádraží, kde padly desítky povstalců. 21 zajatců pak nacisté popravili 5. května 1945 na vojenské střelnici v Lazcích u Olomouce.

Zapomenout na kostel

„Proč ten váš kluk chodí do školky tak málo?“ ptala se učitelka matky. Jenže matka nerozuměla, o čem učitelka mluví. V létě bývala na práci u sedláků od rána do večera, proto syna posílala do školky v Bochoři. Takhle to dělalo hodně matek z baráčnických rodin. Ráno zabalily dětem něco k jídlu a ve školce se jim o děti postarali. Miloslav chodil do školky jenom tehdy, když byla na svačinu marmeláda nebo med. Jindy se toulal v polích, pozoroval zajíce a bažanty, poslouchal skřivany na nebi. Návštěvy u táty v depu ho nezajímaly. Lokomotiva mu nic neříkala. Kousek za domem začínal Bochořský les, v něm byla bažantnice a hajný Kabylka, který bral malého Miloslava do lesa. 

V lese bylo také tenisové hřiště. Natáhl se špagát, podél špagátu se lilo z konve vápno a bylo nalajnováno. Nejdříve hrával tenis dřevěnou pálkou, později přinesl strýc z přerovského klubu opravdické rakety. Byly staré a velcí hráči už je nechtěli, ale strýc je nově vypletl a rozdal ve Včelíně dětem. „Byly na nás strašně velké,“ vzpomíná Miloslav Komárek. „Nám to ale nevadilo.“ Pro míčky si chodili na letiště v Bochoři. Letiště Přerov Bochoř je slavné. V roce 1911 předvedl průkopník českého letectví Jan Kašpar u Přerova jeden ze svých letů. S letounem Bleriot IX startoval a přistál na vojenském cvičišti u Jezdeckých kasáren a na trati Přerov – Henčlov – Bochoř letěl 18 minut a 40 sekund.

Za první republiky pak v tom místě úřady vykoupily od sedláků pole a vzniklo tam letiště. Během druhé světové války ovládla letiště německá Luftwaffe a později tam měla základnu Československá lidová armáda, především pro své vrtulníkové jednotky. V době, kdy Miloslav Komárek ve Včelíně vyrůstal, byla dráha travnatá. Létaly tam větroně a on si pamatuje, že měly pod křídly zavěšené koule, aby větroň vyvažovaly. Jako tenisové míčky ty koule nebyly, ale hrát se s nimi dalo.

Ještě více než tenis bavil Miloslava Komárka les. S hajným Kabylkou chodil po bažantnici a chtěl se stát lesníkem. Na střední lesnickou školu do Hranic jej však nevzali. Začínala 50. léta, matka už nepracovala u sedláků, ale v jednotném zemědělském družstvu (JZD) a Miloslavovi v Hranicích doporučili, aby se nejdříve naučil pořádně pracovat, potom že se uvidí.

Tak se poprvé dostal do Jeseníků. Nastoupil do lesnického učiliště ve Velkých Losinách a učil se kácet stromy. Když zrovna nepracovali v lese, byli učni zavřeni na internátu a téměř ani nevěděli, kde vlastně jsou. Měli kácet stromy a zapomenout na kostel. „Co vy se tady pořád tak modlíte?“ ptal se babičky, když o svátcích přijel z učiliště do Včelína. Na jedné z fotek v rodinném albu stojí sedmiletý Miloslav s velkou svící v ruce. Bylo to v den prvního svatého přijímání. Farář v Bochoři byl hodný. „Nehřímal z kazatelny a choval se vlídně,“ vzpomíná. Učitelé na internátu však „hřímali“, že Bůh není, a pamětník jim to uvěřil. „Jednou má ten Kristus ruce takhle, podruhé zase jinak,“ opakoval babičce „důkazy“, které slyšel ve škole.

Tak se to dělá všude

V dálce spatřil záblesk. Musel zaměřit, kde to bylo. Byl „dálkoměřič“ a měl na to výcvik. V roce 1957 narukoval Miloslav Komárek k raketovému vojsku do Znojma. Raketomet vzor 51 mohl vystřelit 32 raket v jedné salvě. Hlavně raketometu byly naskládané vedle sebe ve čtyřech řadách po osmi na korbě nákladní tatrovky. Raketa ráže 130 milimetrů byla dlouhá skoro metr. Pamětník měl pozorovatelnu v terénu, zaměřoval nepřítele a hlásil to do vysílačky. Když raketomet vypálil, svištěla mu raketa nad hlavou. Cvičení raketového vojska se nazývalo střelby. Jednou byly střelby také ve vojenském prostoru Libavá.

Krajina Libavé leží v jižní části Nízkého Jeseníku severovýchodně od Olomouce. Do 13. století byla drsná pahorkatina téměř neobydlená. Hromadné osídlování nastalo s německou kolonizací. Lidé se živili skromným hospodařením na kamenité půdě, řemesly a těžbou břidlice. Benešovy dekrety v roce 1945 znamenaly konec. Německé obyvatelstvo čekal odsun, drtivá většina Němců musela z území Libavé odejít do podzimu 1946. Zmizeli obyvatelé, jejichž předkové tady žili sedm století, a do jejich domovů přišli lidé odjinud. Hospodářství budovaná po generace získali osadníci, kteří většinou hospodařit neuměli. Také oni však byli brzy vyhnáni a vznikl vojenský prostor.

Pamětníci, kteří v té době na Libavé žili, pro Paměť národa vyprávěli, že jako terče sloužily armádě vysídlené vesnice. Vojáci stříleli do kostelních věží, do kapliček, do bývalých statků, chalup, stájí a stodol. Pásy tanků drtily hřbitovy, původní cesty, zahrady. Zkázu, kterou v 50. letech způsobila Československá lidová armáda, dokončili po srpnu 1968 sovětští okupanti. „Byl to děs a hrůza. Zbořeniště domů, vyvrácené ploty, zarostlé zahrady. Působilo to velmi depresivně. Krajina byla poničená bezohledným cvičením vojáků,“ vzpomínal pro Paměť národa v roce 2019 pamětník z Libavé Jindřich Machala.

„Pamatujete si také, když na Libavé stříleli vojáci do původních domů a vesnic?“ zazní otázka při natáčení s Miloslavem Komárkem. „Ano, to jsem zažil. Všechno bylo vylidněné. Lidé se museli vystěhovat, takže jsem to zažil. To ale není nic nenormálního. To se dělá všude. Kde byla nějaká vojenská střelnice, tak všechny tyhle věci sloužily jako terče.“ Cvičení na Libavé trvalo třeba jen jednu noc. Potom jela raketová jednotka střílet zase jinam. Nejdéle byl Miloslav Komárek na střelbách ve vojenském prostoru Boletice v jižních Čechách. Vojáci spali ve stanech a střelby se protáhly na 14 dnů. Miloslav Komárek si však nepamatuje, že by raketomet vypálil během jediné salvy všechny rakety. Bylo jich sice dvaatřicet, ale vojáci vystřelili možná třikrát a cvičení skončilo. „Rakety stály hodně peněz a muselo se šetřit,“ doplňuje.

Na vojenský prostor Boletice vzpomínal pro Paměť národa také pamětník Vilém Lasák ze Štěpánkovic na Hlučínsku. Chvalšiny, Vítěšovice, Ondřejov. Vilém Lasák narukoval na vojnu v roce 1955 a bývalé šumavské vesnice poznal v rozvalinách. Všechna stavení i zemědělské usedlosti byly zničené, ovšem ovocné sady byly ještě plné života a Vilém si pamatuje na stromy obsypané jablky. Větve obtěžkané plody se skláněly do vysoké trávy, kterou nikdo nekosil. Takzvaný zpětný oddíl sklízel jablka do pytlů a Vilém Lasák odvážel metráky ovoce na přilepšenou do kasáren i důstojníkům domů.

Umístěnka na Vidly

„Kamarád dostal Ludvíkov, to byl ještě civilizovaný svět. Já jsem vyfasoval Vidly,“ vzpomíná Miloslav Komárek na rok 1957, kdy se spolužákem přijel na motorce do krajiny pod Pradědem a „vůbec nevěděl, kam se to dostal“. Z lesnického učiliště, kde se učil kácet stromy a měl zapomenout na Pána Boha, ho nakonec do vytoužené Střední školy lesnické v Hranicích nevzali. Pracoval na překladišti dřeva v Lipníku nad Bečvou, potom přišla pozvánka do mistrovské školy ve Strážnici. Dva roky studoval na lesníka a dostal příkaz nastoupit na polesí Vidly v horách u Vrbna pod Pradědem. Pracovnímu příkazu se tehdy říkalo „umístěnka“. Pomocí umístěnek posílal režim absolventy škol pracovat tam, kam zrovna uznal za vhodné, ať už se jim to líbilo, nebo ne.

„Tady jste neotočil vypínačem, abyste rozsvítil světlo. Tady ještě žádné vypínače nebyly,“ říká. Deset let po vyhnání Němců a znárodnění původních biskupských lesů patřila osada Vidly státnímu lesnímu podniku. Koncem 50. let zůstala osada ještě bez elektřiny a většinu původně německých stavení obývali lidé ze Slovenska, lesní dělníci z Oravy, ale také z Kysuc nebo Moravskoslezských Beskyd. Měli sekery a pily, káceli stromy, které koňmi stahovali z hor. Když se setmělo, šli spát nebo pili. Někteří pili také ve dne, a jen co na Vidly přišli, dostali výpověď a odešli kácet stromy a pít zase jinam. Část přistěhovalců nepřicházela do bývalých Sudet za prací. Hledali hlavně střechu nad hlavou, alkohol a lidi podobného způsobu života, jaký vedli oni sami. Do takového místa Miloslav Komárek přišel a ti lidé se stali jeho podřízenými. Dostal svůj lesnický revír, 750 hektarů lesa od Sokolí na Praděd, dále Malý Děd a Videlský kříž, pak údolíčkem po Skalní potok. Neměl ani motorku. Stejně by mu většinou byla k ničemu. V revíru s převýšením nějakých 700 metrů nevedly cesty, po kterých by mohl jezdit. Chodil tedy pěšky.

12 let před tím, než na Vidly Miloslav Komárek poprvé přišel, šel tudy pěšky pochod smrti. Ráno 22. června 1945 vyhnali dozorci z internačního tábora pro německé obyvatelstvo v Krnově pod Cvilínem tři tisíce žen, dětí a starších lidí. Bez jídla je hnali do hor. Cestou padali mrtví. Hladový pochod přes Vrbno, Videlský kříž, Domašov a Jeseník do Králíků ve východních Čechách nepřežily tři stovky Němců. O tři týdny později, 7. července, zastřelili strážci sběrného tábora v Bruntále 20 mužů neprávem obviněných ze smrti člena partyzánské skupiny Rudá Morava. Oddíl přijel z Kroměříže dělat s Němci pořádek. Ve dnech 10. až 11. července pak odvezly transporty z bruntálského nádraží 4 300 Němců.

O vyhnání Němců z Vrbna pod Pradědem, kam je to z Vidlí deset kilometrů, vyprávěl v roce 2025 pro Paměť národa Josef Hackenberg, jeden z mála Němců, kteří odsunu unikli. Plátěný čtverec nesl písmeno N a Josef Hackenberg si zapamatoval, že to ‚en‘ měla matka na hrudi. Aby každý poznal, že matka je Němka. O tom, kdo má nosit N, rozhodovali různí lidé. Členové Revoluční gardy, jindy vojáci, četníci nebo policisté. „Nejdřív jsem ty lidi neznal, ale potom už jsem je poznal. A dobře poznal,“ říká Josef Hackenberg. „Jeden četník to tady v tom Vrbně buzeroval fest. Byl to pan někdo,“ vzpomínal. „Jak to – buzeroval fest?“ padla otázka. „No třeba maminku. Musela nosit to N. Nebo stála ve frontě na mlíko, Češi ji předběhli a mohla jen čekat na nějaké zbytky. Na trochu mléka.“

Na lovu

Tři muži s kravatami na bílých košilích, v oblecích, obutí v lakýrkách vyskládali u auta svá zavazadla. Kufry, tašky, také plátěný tlumok a dlouhé ploché pouzdro, ve kterém se převážejí střelné zbraně. Na snímku z archivu Miloslava Komárka svírá muž vlevo kožené pouzdro s puškou mezi koleny. Chlapík uprostřed drží jelení paroží. Všichni se usmívají. Před chatou Barborkou postávají lovci ze západního Německa. Přijeli do Jeseníků na lov a Miloslav Komárek s dalšími lesníky jim dělal průvodce. Do socialistického Československa přijížděli lovci z druhé strany železné opony od 60. let. Horká fáze studené války mírně ochladla a národnímu hospodářství se hodila každá marka.

Když lesníci na Vidlích vyfasovali první motorové pily vyrobené ve Skandinávii, byli nadšení. Jenže když se pila porouchala, chyběly náhradní díly. Socialistická ekonomika potřebovala „tvrdou západní měnu“, marky, dolary nebo třeba franky, a režim se je snažil získat, jak jen to bylo možné. Západní Německo bylo sice nepřítelem číslo jedna a proti imperialistům ze Západu se Miloslav Komárek cvičil na vojně zaměřovat rakety, teď však „imperialisty“ vodil kosodřevinou po horských srázech, hleděli do krajiny, ze které před 20 lety museli Němci odejít, a hledali jelena, kterého by si hosté mohli střelit, protože za to markami zaplatili. Lovecké výpravy zprostředkovávala československá cestovní kancelář Čedok. Lesníci dostali školení, o čem s Němci smějí mluvit a o čem ne, a vyrazili s nimi do hor. „No tak třeba nadávat na Rusáky,“ odvětí Miloslav Komárek na otázku, co před nimi nesměli říkat.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 přestali lovci ze Západu do Jeseníků jezdit. „Nevím, asi se báli,“ říká. Po několika letech se vrátili, ale nebyli sami, koho Miloslav Komárek doprovázel na lov. „Od předsedy Federálního shromáždění po ministra vnitra,“ vzpomíná na prominenty komunistického režimu, kterým dělal průvodce. Všechny už si jménem nepamatuje, ale vzpomíná třeba na ministra paliv a energetiky, bývalého horníka Vlastimila Ehrenbergera nebo ministra vnitra Jaromíra Obzinu. Než vykročili ze silnice do terénu, měl Obzina u sebe tři strážce. Na lovu už byli sami. Všude na přístupových cestách v okolí čekali řidiči s auty, protože nevěděli, odkud ministr z lesa vyjde.

Obzina střelil kamzíka. První kamzíci horští se v Jeseníkách objevili, když je tam v roce 1913 přivezli z rakouských Alp lesníci Řádu německých rytířů. Zpočátku žili v oboře u Malé Morávky, do krajiny je lesníci vypustili v roce 1924. Zatímco Řád německých rytířů po roce 1945 o své majetky v Jeseníkách přišel, kamzíci zůstali a koncem 70. let se stali vyhledávanou lovnou zvěří.

„Jsou to taková hodná zvířata. Pasou se na louce, hledí na vás a vůbec se nebojí.“ Večer pozval ministr lesníka Komárka na oslavu do chaty Na Bařinách. Kamzíci se v Jeseníkách začali lovit v roce 1979 a chata sloužila výhradně prominentům, kteří si na ně přijeli zastřílet. Nikdo jiný do chaty Na Bařinách nesměl. Také nejvyšší šéf komunistické policie a Státní bezpečnosti Jaromír Obzina si svého kamzíka střelil, takže byl důvod k oslavě. Připil s pozdravem „Lovu zdar!“ a poděkoval svému lesníkovi, který ho k trofeji přivedl. „Měli tam tolik flašek, že byste je neunesl,“ vypráví Miloslav Komárek. „Necítil jsem se tam dobře. Poprosil jsme o láhev vodky, omluvil se a šel domů.“