The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Koloušek (* 1971)

• narozen 28. února 1971 v Praze

• vyrůstal v rodině herce Karla Kolouška

• od deseti let se věnoval volejbalu

• vystudoval sportovní Gymnázium Přípotoční

• dostal se do juniorské volejbalové reprezentace

• v roce 1991 a 1992 vyhrál s Olympem Praha nejvyšší tuzemskou soutěž

• v roce 1999 se oženil s volejbalistkou Karolínou Myslíkovou

• volejbal hrál v Turecku, Polsku, Francii a na Slovensku

• v roce 2005 vstoupil do armády ČR

• v roce 2010 se zúčastnil mírové mise KFOR v Kosovu a v roce 2020 mise EUTM Mali

• v roce 2021 se stal volejbalovým trenérem

• v době natáčení (2026) trénoval v Ústí nad Labem, trvale žil v Plzni

Odmala hrál volejbal, s pražským Olympem Jakub Koloušek jako nahrávač i dvakrát vyhrál v tuzemské extralize mistrovský titul. Když se jeho kariéra profesionálního volejbalisty chýlila ke konci, v časopise Modelář narazil v roce 2004 na inzerát lákající do nově vznikající profesionální armády. Na příštích 15 let se stal vojákem. Zúčastnil se dvou zahraničních misí. V roce 2010 mise KFOR v Kosovu a o deset let později byl členem kontingentu Evropské unie v Mali. Od roku 2021 je volejbalovým koučem. Trvale žije válečný veterán v Plzni. 

Jakub Koloušek se narodil 28. února 1971 v Praze na Žižkově. „Narodil jsem se jako dítě svobodné matky,“ říká pamětník s tím, že o svém biologickém otci mluvit vůbec nechce. Ostatně v životě ho viděl všehovšudy pětkrát. Rád však zmiňuje svého dědu z jeho strany, Vojtěcha Zavadila (1911–1980). „Za první republiky byl profesionálním vojákem, dělal logistika. Účastnil se i Pražského povstání, za což dostal medaili. Ten by měl radost, kdyby věděl, že jsem byl voják,“ myslí si Jakub Koloušek, který se o dědově vojenské minulosti a účasti v květnových bojích roku 1945 v Praze dozvěděl až po jeho smrti. „Jediné, co vím, že vzal své dvě děti, mého otce a tetu, a odvezl je ke známým. A pak se vrátil na barikády, ale to je vše,“ konstatuje. 

Táta hrál malé role v Arabele či Okrese na severu

Matka Kateřina Koloušková, narozená 29. prosince 1944, však nezůstala s malým chlapcem dlouho sama. Když mu byl necelý rok, seznámila se s o 20 let starším hercem Karlem Kolouškem (1924–1998), jehož pamětník bere jako vlastního tátu. „Postaral se o mě, vzal mě za vlastního. Nosím jeho jméno, beru ho jako vlastního otce. A že jím fyzicky není, mě vůbec nezajímá,“ zdůrazňuje. 

Karel Koloušek se narodil 20. května 1924 ve Štěkni u Strakonic. Za druhé světové války byl nuceně pracovně nasazený ve Strakonicích v tamní Čezetě. Komunistický převrat v roce 1948 podle pamětníka jeho tátovi pomohl. „Od roku 1948 byl v komunistické straně. Byl jen sám s mámou, jeho táta umřel. Jemu režim pomohl, protože měli malé pole, jednu krávu a prostě na to sami nestačili, sotva se uživili. A táta chtěl dělat divadlo,“ vysvětluje pamětník s tím, že s malým hospodářstvím vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD) a díky tomu mohl Karel Koloušek vystudovat Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU). „Samozřejmě to poškodilo takové sedláky, co měli velké statky, které si sami vybudovali. Neschvaluji to ani neodsuzuji, jen konstatuji, že tátovi to prostě pomohlo. Mohl odejít z vesnice, kde by jinak možná zůstal jako zemědělec, a mohl se stát hercem,“ vypravuje Jakub Koloušek.

Domů k nim chodil Větrovec

Karel Koloušek nejprve hrál v divadle v Českých Budějovicích, v Hořovicích, až se dostal do Hudebního divadla Karlín a Divadla E. F. Buriana, kde působil až do roku 1989. „V 80. a 90. letech hrál v některých nesmrtelných filmech, ale jen malé role. Byl hercem malých rolí,“ vykládá pamětník. Objevil se například v seriálech Arabela, Okres na severu, Návštěvníci, Malý pitaval z velkého města či Rozpaky kuchaře Svatopluka, nebo v řadě filmů, mimo jiné Bouřlivé víno či Jak básníci přicházejí o iluze. Jakub Koloušek si pořád pamatuje, jak k nim domů chodili za tátou slavní herci. Jako dítě poznal třeba Josefa Větrovce, Luďka Kopřivu, Josefa Langmilera, Jaroslavu Obermaierovou či začínajícího Ondřeje Vetchého. 

Vztah pamětníkovy maminky s členem komunistické strany však přinesl do širší rodiny určité pnutí. „Ta symbióza byla zvláštní. Máma pocházela z buržoazní rodiny a táta byl komunistou. Když ho máma doma představila, tak nevím, jak to přežili,“ usmívá se Jakub Koloušek.   

Jeho děda a babička z matčiny strany byli za první republiky zámožní. „Na Žižkově měli činžák, provozovali známé kloboučnictví Janský, měli i další baráky. Naproti střešovické hale měli krásnou vilu,“ vypočítává. V roce 1948 však rodina o většinu nemovitostí po znárodnění přišla.

Od velké hádky byla politika tabu

Děda z matčiny strany Ladislav Souček (1911–2003) byl lékařem. „Slyšel jsem, že byl údajně zakladatel pohotovosti buď na letišti v Kbelích, nebo na Ruzyni, jedno z toho. Potom se podílel na projektu při výzkumu ledvin, ale kvůli špatnému kádrovému profilu ho dali na obvoďáka,“ říká Jakub Koloušek. Nejprve působil v obci Kněževes. „Poté si koupili domek v Krásné Lípě a jezdil na obvod někam do Šluknova,“ zmiňuje. 

Babička Marie Součková (1921–2010) měla ráda historii, umění a kulturu. V 50. a 60. letech sama vyjela do Indie či Číny. „Přivezla si odsud spoustu věcí,“ říká. Vyznala se v umění a umělecké předměty i sbírala. „Říkala, že je maličká konkurence Národní galerie,“ směje se pamětník. 

Obě rodiny se však vídaly zřídka, aby bylo co nejméně konfliktů. Politika tak byla v rodině tabu. „O politice se nebavili. Což bylo zajímavé. Kdysi jsem se na to mámy ptal a řekla mi, že se jednou pohádali a od té doby se o tom vůbec nebavili.“

Čichal se toluen, jeho spasil volejbal

Jakub Koloušek vyrůstal jako dítě na Žižkově. Od desíti let hrál volejbal, který si postupně zamiloval. Přivedl ho k němu o deset let starší československý reprezentant Zdeněk Kaláb. „Volejbal mě zachránil od šikmé plochy,“ soudí pamětník a připomíná, že v 80. letech mezi jeho vrstevníky na Žižkově hodně frčelo čichání toluenu. 

Po základní škole začal studovat sportovní Gymnázium Přípotoční, které navštěvoval v letech 1984–1989. „Tam jsem se rozhodl, že chci hrát volejbal profesionálně,“ konstatuje. Na školu chodil mimo jiné s Pavlem Vokounem, plavcem, který se v roce 1988 zúčastnil olympijských her v Soulu, či zpěvákem Danem Hůlkou, který hrál také volejbal. 

Pět marek ukryl v Karose pod těsnění

V roce 1985 se v rámci volejbalu dostal na výměnný pobyt do Mnichova v NSR. Maminka ho připravovala na to, že ho na Západě čeká šok v podobě rozdílné životní úrovně. „Dělala referentku a jezdila na služební cesty do Rakouska a občas nám přivezla čokoládu nebo boty. Říkala mi, že až budu mít v obchodech otevřenou pusu, tak ne že tam budu krást,“ varovala ho před šokem.  

Při cestě za železnou oponu si vybavuje strach při pašování peněz. „Měli jsme takzvaný devizový příslib, maximálně jsme mohli mít 40 marek. Ale samozřejmě každý jich měl víc. Já měl navíc kovovou pětimarkovku. Měl jsem strach, jak ji převezu. Nakonec jsem ji zastrčil v Karose pod těsnění větracího okénka. Přišli celníci, vše prohlíželi. Ale nebyla to extra šťára, tak nic nenašli a odešli,“ vzpomíná. Když se pak pochlubil kamarádovi, že mu na nadbytečný peníz nepřišli, parťák otevřel knihu, kde měl zastrčenou dvěstěmarkovku... Jako čtrnáctiletý si z Německa přivezl modely, kterými se zabýval, i obligátní mýdlo značky FA. 

S Olympem Praha vyhrál dvakrát domácí soutěž

Na jaře 1989 Jakub Koloušek odmaturoval. Na vysokou školu ho sice nepřijali, ale při odvodu dostal odklad a šel provizorně, než se opět zkusí dostat na vysokou školu, učit na druhý stupeň základní školy tělocvik, občanskou nauku a dějepis. Ale čím dál víc bylo jasné, že se naplno bude věnovat volejbalu. Dostal se do juniorské reprezentace, hrát začal za Rudou Hvězdu Praha, pozdější Olymp Praha.  

S volejbalem si spojuje i sametovou revoluci. „Hráli jsme zápas s Plzní a přišel jeden kluk s tím, že se na Národní něco děje, že tam zabili kluka... My jsme to tehdy před zápasem neřešili. Ale protože jsme byli Rudá Hvězda, pod ministerstvem vnitra, hala Přípotoční byla i vojenským objektem, tak to udělali tak, že jsme jeli do Klánovic na soustředění, abychom se k něčemu nepřimotali. Samozřejmě se to ovšem sledovalo a pak se s tím roztrhl pytel a každý začal zahazovat knížky – hráči nároďáku museli být ve straně,“ vysvětluje.

Na podzim 1989 se zúčastnil demonstrací na Václavském náměstí, slyšel tam zpívat Martu Kubišovou. „Viděl jsem u toho brečet staršího pána. Ale mně bylo 18 let, řešil jsem jiné věci. Byli jsme hlavně zvědaví, co to přinese. Mně to pomohlo, po revoluci nastal odliv hráčů ven do zahraničí a my mohli hrát,“ líčí. Na vysokou školu se nakonec nedostal a vojnu absolvoval jako sportovec v rámci Olympu Praha. „Pak jsem naskočil do extraligy a tím začala moje kariéra profesionálního volejbalisty,“ říká. V sezóně 1990/1991 a 1991/1992 vyhrál jako nahrávač volejbalovou extraligu.

Z táty byl přes noc milionář

Táta Karel Koloušek změnu poměrů přijal chladně. „Byl člen komunistické strany, ale absolutně se tomu nevěnoval. Nikomu nic neříkal, mně nic nezakazoval. Prostě to bral tak, jak to je. Někteří zahodili knížky a slavnostně ukazovali, jak jsou odvážní, ovšem táta ze strany nevystoupil. Jen přestal platit známky, nebyl aktivní, nechal to propadnout,“ konstatuje pamětník. To babička s dědou demokracii vítali. V rámci restitučního řízení získali zpět ukradený majetek. „A táta od nich dostal za úkol prodat jeden pozemek na Žižkově. Babička mu řekla, že co je navíc, bude jeho. Táta si dal tu práci, prodal ho a stal se z něho přes noc milionář. A babička mu pak říkala: ‚Vidíš, jak je kapitalismus lehký,‘“ usmívá se Jakub Koloušek. 

Přiženil se do volejbalového klanu

Už v roce 1988 se seznámil v Rokytnici nad Jizerou na volejbalovém soustředění s Karolínou Myslíkovou. „Myslíkovi jsou slavná volejbalová rodina,“ zdůrazňuje. Karolína Myslíková, později Koloušková, se narodila v Plzni v roce 1971. Jako devatenáctiletá odešla do Turecka, kde od roku 1990 hrála 11 sezón. „Každý jsme si jeli svůj život. Až v roce 1999, kdy bylo v Turecku zemětřesení, jsme se vzali. Vrátil jsem se do Turecka s ní a jeden rok tam hrál také. Pak už jsme se vrátili domů,“ vysvětluje Jakub Koloušek, který poté ještě jako volejbalista působil v Polsku, ve Francii a na Slovensku. Domů se vždy vracel jen na skok.   

První misi zažil v Kosovu

Když v roce 2004 v Česku skončila povinná vojenská služba, Jakub Koloušek se přihlásil do nově vznikající profesionální armády. „Byli jsme prvními profíky,“ připomíná. Nastoupil do vojenského útvaru ve Stříbře, poté k záchranným praporům do Rakovníka jako vojenský hasič. Po transformaci tamní jednotky se stal ženistou u mostní jednotky. V Rakovníku působil v letech 2006–2014, po zrušení tamních záchranných praporů přešel do Jinců, kde sloužil až do roku 2020. 

Jako člen ženijního praporu v Rakovníku se zúčastnil mezinárodní mírové mise KFOR v Kosovu, kde se v letech 1999–2011 vystřídalo na osm tisíc českých vojáků. „Byl jsem tam devět měsíců. Byli jsme takzvaní ‚peacekeepers‘, strážci míru,“ líčí pamětník, který byl členem předposledního českého kontingentu v Kosovu.

„Šlo o udržování míru. Dělaly se kontroly, jezdili jsme na ‚gaty‘, kde se třeba předávaly ostatky nebo materiál, který se ještě někde našel. Ale k tomu docházelo už vzácně. Spíše se jezdilo na patroly, hlídal se perimetr, aby byl klid. Ta mise byla opravdu poklidná,“ přiznává. Nejvíce nebezpečnou situaci zažil při předávání ostatků mezi znesvářenými stranami. „Měli jsme při tom hlídat gate, Kosovci je předávali Srbům, což zpravodajci vyhodnotili jako rizikové a byla tam zvýšená ochrana,“ popisuje. 

Mimo základnu mohli vždy jen ve dvou

Český kontingent sídlil spolu se slovenskými vojáky na samostatné základně Šajkovac. Bázi nesměli opouštět ani v době volna. „Vždy se jezdilo ve dvou, nesměl jste jezdit sám. A že bych se šel podívat třeba dolů do města? To neexistovalo!“ zdůrazňuje Jakub Koloušek, který měl pod sebou pět lidí a vždy musel vědět, co dělají a kde přesně jsou. Vždy při příjezdu na základnu museli mít vojáci zbraň vybitou, při odjezdu nabitou. „Tohle se neustále kontrolovalo. Kontrolovali nám i auta tak, že nám pod ně dávali nástrahy, zda na to přijdeme a budeme postupovat správně,“ prozrazuje.

Domů se během devíti měsíců podíval jen jednou. Po skončení jeho mise a návratu do Česka mu vadila přebujelá byrokracie, kterou na misi neřešil, nedostatek řádu i závist. „Jeden kapitán se jako první zeptal: ‚Jak jste se měli na dovolené, přitáhli jste si prachy?‘ Co na tohle říct?“ ptá se Jakub Koloušek a pokračuje: „Přitom jsem během mise odsloužil 80 čtyřiadvacetihodinových služeb... Netvrdím, že to byla nějaká fyzicky náročná služba, ale psychicky ano,“ zdůrazňuje.

Mali bere jako nejhorší místo na světě

Druhou misi s názvem EUTM Mali (European Union Training Mission in Mali) absolvoval v roce 2020. Jednalo se o vojenskou výcvikovou misi Evropské unie, která měla za úkol vycvičit tamní armádu. „Velitelství bylo v hlavním městě Bamako a výcviková jednotka sídlila na základně ve městě Koulikoro. To bylo město ve městě. Tam byl kontingent složený z vojáků ze států celé Evropské unie,“ vysvětluje Jakub Koloušek. V Bamaku vojáci hlídali hotel s velitelstvím, v Koulikoru dělali neustálou ochranku instruktorům při tréninku místních vojáků. „A jinak jsme plnili různé zabezpečovací úkoly, co se týká hlídání základny, nebo jsme dělali doprovod humanitárním konvojům,“ vypráví o misi v saharsko-sahelském státu, kde působil šest měsíců.

„Kosovská mise byla mírová, byl tam klid. Africká byla ve strašně nestabilních podmínkách. Mali je zaostalá země, podle mě jde o nejhorší místo na světě. Mezi sebou tam bojovala spousta různých frakcí, a ještě se do toho stahovala Al-Káida, která tyhle nestabilní státy vyhledává,“ porovnává Jakub Koloušek s tím, že mise v Mali byla psychicky náročnější než v Kosovu.

„Na život jsem se pak začal koukat trochu jinak. Uvědomil jsem si, jak se tady v Česku máme dobře. I ten největší žebrák se tady má líp než děti tam,“ říká s tím, že člověk by si měl užívat každý den. „Teď jsem povoláním volejbalový trenér a jsem pod velkým tlakem, nervujete se o vítězství. A přitom ve srovnání s tím jde o nic. Je to jen sport, kdežto tam bojují o život a děti tam nemají nic,“ uvědomuje si.  

Když v roce 2021 dostal nabídku jít trénovat jako asistent do Karlových Varů volejbal, kývnul a armádu se statusem válečného veterána s hodností nadrotmistra opustil. V roce 2022 slavil s Karlovarskem mistrovský titul jako asistent. Na jaře 2025 se stal hlavním koučem Dukly Liberec. „V armádě jsem měl třeba hmotnou zodpovědnost za auto v hodnotě 30 milionů korun, ale neměl jsem takové nervy jako trenér,“ porovnává dvě odlišné profese. V lednu 2026 libereckou Duklu dobrovolně opustil a nově se stal trenérem Ústí nad Labem.