Radim Kolář

* 1956

  • „No, já jsem si najednou uvědomil, že opravdu oni jsou schopní do nás začít střílet. A teď jsem si říkal: ‚Já už jsem vlastně tady proti těm studentům starej ve třiatřiceti‘ – oni všichni byli mnohem mladší –, tak jsem říkal: ‚Čím dřív půjdu, tak tím lepší.‘ Tak jsem proběhl tím průchodem – tam, co už je teď zavřený. To je ten pomník venku, ale tehdy to podloubí bylo otevřený, tak jsem tam proběhl. Třikrát si do mě bouchli nějaký policajti, co tam měli pendreky, tak jsem proběhl do Mikulandský. Byl jsem takovej otřesenej, protože člověk nic neudělá a vlastně vás bouchnou pendrekem za to, že opravdu tam se jenom ocitnete. V Mikulandský ulici byla taky už kohorta vepředu. A vpravo někoho nakládali do autobusů. Tak jsem si říkal: ‚To je šílený.‘ Tak jsem vzal za kliku prvního domu, tehdy se domy nezamykaly, a vešel jsem do toho vjezdu a tam paní se držela za hlavu, z který tekla krev. Tak jsem jí prostě říkal: ‚Prosím vás, pojďte.‘ Jsem ji vzal nějak pod paží. Říkám: ‚Pojďte, někam se schováme na půdě, tam venku to možná bude opravdu hodně ostrý.‘ A tak jsme šli a ve třetím patře nějakej člověk otevřel dveře a říká: ‚Něco slyším venku, jestli se tam něco děje.‘ Já říkám: ‚Prosím vás, mohl byste nás tady nechat na chvilku, paní ošetřit hlavu, teče jí krev takhle.‘ A on říkal: ‚Jo, tak pojďte dál.‘ Nakonec v tom bytě nás bylo čtyřicet. Vypili jsme tam všechny čaje, všechny kafe, a on říkal, že tam je na návštěvě. Takže přijeli majitelé někdy kolem jedenácti hodin a my jsme se báli vůbec všichni jít ven, protože fakt to tam bylo nepříjemný. A oni říkali: ‚Jo, už je to dobrý, už jenom jezdí nějak policejní auta, je to v pohodě.‘ Tak jsme vyšli ven a já jsem paní doprovodil ještě do Slovenský ulice, ještě nějaký dva studenty jsme doprovodili na hlavní nádraží.“

  • „Byly tam paradoxní věci, že tam tři umělkyně dělaly Strom života. To byla taková keramická pozoruhodnost veliký pompézní jídelny, kde se vařilo asi 2 000 jídel denně. A vlastně někdo vymyslel, že udělá zlepšovací návrh, že se tam musí dát nová myčka na nádobí. A místo aby se ty talíře, 2 000 talířů, vozily do podzemí každej den, tak někdo vypočítal úsporu, že by bylo dobrý, kdyby se ty talíře myly rovnou v jídelně, která byla zbytečně, jak jsem říkal, pompézní, veliká. Takže vlastně vymezili takovej prostor, kde by se ty talíře mohly mýt. V nové myčce Meiko, která byla odněkud zvenku, jako že se koupí a za dost peněz. Jenomže měli tam problém, že tam byl Strom života od tří umělkyň, kterej tomu vadil. A můj kolega měl za úkol obvolat ty umělkyně, jestli se ten Strom života může teda zbourat, zrušit. A teď vím, že když domluvil s tou poslední, všecky mu to za jako zapřely, řekly, že to jako s tím nesouhlasí, tak jako si dal hlavu do dlaní a nevěděl, co má dělat. A já jsem začal přemýšlet, co by se s tím dalo udělat. A opravdu jsem kvůli tomu nespal snad jednu noc. A druhej den jsem řekl šéfovi, že bych ten Strom života přemístil do nový stěny, která se tam bude budovat, takže by se zachoval.“

  • „Potom mně bylo úplně divný, že se stálo u pomníčků prvního, pátýho, devátýho května, kde mně třídní učitelka, která věděla, že nejsem šátkovanej, mně řekla, že budu stát u pomníčku támhle Na Příkopech nebo kde to bylo, já už nevím. A já jsem říkal: ‚Vždyť já nejsem šátkovanej.‘ Teď mi bylo divný, že ona vlastně neví, že nejsem šátkovanej. Tak mě to úplně rozhodilo jako kluka a ona mi říká na to: ‚To nevadí, já ti půjčím šátek i košili.‘ Tak mně půjčila košili se všema těma nášivkama těch praporů a šátek mně půjčila a já jsem tam hodinu stál a připadal jsem si úplně špatně. Byli jsme tam ve dvou ještě s kamarádem, se spolužákem, a já jsem si připadal tu hodinu úplně divně, že vlastně tam nemám co dělat, že vlastně ten hold nemám těm padlým dávat já, protože si to nezasloužím.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 12.12.2024

    (audio)
    duration: 01:37:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nějak to všechno běželo, ale jinak, než by mělo

Radim Kolář, 2024
Radim Kolář, 2024
photo: Post Bellum

Radim Kolář se narodil 9. března 1956 v Praze. Otec Miloslav Kolář byl za války poslán na nucené práce do Německa. Prarodiče jako živnostníci přišli o majetek po komunistickém převratu v roce 1948. Dědeček Bohumil Kolář pocházel ze Šumavy, a ačkoliv se vyučil zedníkem, stal se v Praze úspěšným stavitelem v období první republiky. Po roce 1948 jeho profesní kariéru ukončil komunistický převrat a musel nakonec platit nájem za bydlení ve svém vlastním domě. Radim Kolář na základní škole nevstoupil do Pionýra, vnímal rozdíl mezi propagandou a realitou. Okupaci Československa v srpnu 1968 prožil v Mladé Boleslavi a jako dvanáctiletý se v roce 1969 zúčastnil pohřbu Jana Palacha. Po ukončení základní školní docházky vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou a namísto vojny absolvoval tříletou náhradní vojenskou službu v ČKD Praha. Poté nastoupil jako směnový mistr v Ústřední telekomunikační budově (ÚTB) na Žižkově, kde se setkával s absurdními poměry normalizace. V listopadu 1989 už byl ženatý a měl dvě děti. Navečer 17. listopadu se zúčastnil studentské demonstrace, na Národní třídě dostal rány pendrekem a ukrýval se v bytě v Mikulandské ulici. Potom nadšeně chodil na velké manifestace na Letné i Václavském náměstí. Roku 1993 se rozhodl odejít z ÚKB a založil si vlastní sklenářství na Proseku, které provozoval po dobu 15 let. V 90. letech se rozvedl a znovu oženil, s druhou manželkou měl další dvě děti a jedno nevlastní. V roce 2025 žil Radim Kolář v Praze.