Ing. Milan Kolář

* 1953

  • „A teď jsme přijeli za tím mým strýčkem do Německa a já mu říkal, že už je u nás svoboda, že můžeme všechno, všechno můžeme. A starý moudrý pán mi říkal, ať ještě počkám, že to ještě bude trvat. A já se ho ptal, co by mělo trvat, že už všechno máme. Tolikrát jsem si na něj vzpomněl, jak dlouho nám to trvá, a už je to třicet let. A pořád se tu s něčím pereme. Celé je to tak křehké, ta demokracie, a přitom je tak důležité se o ni rvát.“

  • „Byl to tátův kamarád, se kterým pracoval a vlastně jako první přišel s tím, že se to stalo. Ono pak těch pochodní, jak tomu dnes říkáme, bylo víc. Já ale když jsem viděl jeho oběť a ten barák Okresního výboru KSČ v Jihlavě, ten barák plný soudruhů, když jsem viděl, co to je za obrovský aparát, tak jsem se ptal, kdo tohle může zbourat. Táta se s Evženem znal dobře, je hrozné, že tam ten člověk položil život a my s tím žijeme a stejně s tím nic neuděláme. Já jsem byl odevzdaný tomu, že budu zkrátka dělat koncerty Nohavici nebo diskotéky Jirky Černého až do smrti. A byl jsem rád, že to smím dělat. Vytvořil jsem si svůj svět, svou oázu, kde byl svět naprosto v pořádku. Musel jsem se naučit chodit cestičkami, tou džunglí, byl to trošku chaos, trošku džungle.“

  • „Samozřejmě v Jihlavě byly protistátní sdružení a ty neměly kde jinde se sejít než u nás v Besedě. Takže si tam zamluvili salonek, že tam přijdou a že se tam setkaj a ti stbáci se to okamžitě dozvěděli. Takže tu Besedu obklíčili, ti aktéři, ty protistátní živly tenkrát nazvaní, ti stáli v parčíku a smáli se, protože oni na ně nemohli. Nic se nestalo, na nikoho nepřišli. Ale ten pocit, že v tom baráku, a já jsem ten, který jim to umožnil, se má něco odehrát. Že tam prostě nějakej protistátní živel a že já jsem ten strůjce toho všeho, ten nebyl dobrej.“

  • „Teď si myslím, že to je hodně důležitý. Zazvonil telefon, zavolal mi pan doktor z nemocnice, mladý kluk. ‚Nemůžeme se za 10 minut sejít na autobusovým nádraží?‘ Řekl jsem tak jo. Za 10 minut jsme se sešli na autobusovým nádraží a on mi řekl: ‚Dej na sebe pozor, jdou po tobě. – Kdo po mně jde? – Nemůžu ti to říct. – Jak to víš? – V nemocnici se hodně věcí dozvíš.‘ A odešel a od tý doby jsem ho neviděl. Co bylo ještě horší, že mi zavolal do klubu. Jsem zvedl telefon, šéf toho StB. Nejvyšší šéf a řekl: ‚Nemůžu s tebou mluvit?‘ Já jsem řekl: ‚Já teď jedu do Meziříčka, já tam mám rodinu a za 10 minut mi jede autobus. – Přijedu pro tebe autem a do toho Meziříčka tě odvezu.‘ Zastavil před mou kanceláří, naložil mně a služebním autem mě vezl do Meziříčka, 20 kilometrů. A v tom autě mi řekl: ‚Dej na sebe pozor, jdou po tobě.‘ On byl ten největší šéf a on mi řekl dej na sebe pozor.“

  • „Podle mě pořád ztracený rok života. Ač je to jakási životní zkušenost, kdy člověk sám zavřenej, opuštěnej nesmí nikam. Nikam jsme nesměli. Nastoupil jsem v Tachově, což bylo jako blízko hranic. Jestli víte, co je buzerák. Prostě obrovskej betonovej asfaltovej prostor, tam stojí ty paneláky, všechno je zelený, hnusný a choděj tam ti lampasáci, který na vás řvou, kdykoli najdou na všem problém. My jsme si samozřejmě uměli najít, že jsme ten plot uměli přelízt a utýct a našvindlovat ty vycházkový knížky. Jako v džungli, to jsem si tam přečet. To právě cituju to Divadlo na okraji. Oni řekli: ‚Žijeme jako v džungli a kdo tam najde cestičky, tak tam prostě umí žít.‘“

  • „Jsem udělal v Jihlavě první koncert Jaroslava Hutky v Dělňáku, legendární sál, kde vystupoval Gustav Mahler a pak, podle mě, legendární koncert Jardy Hutky a možná od tý doby mám někde nějaký složky, které si na mně StB vedla. Ale já bych ty složky nechtěl vidět. Já to mám tak zařízený, že se s tím musím sám vypořádat a oni taky a já bych nechtěl vidět, že tam na mně moji nejbližší kamarádi donášeli nebo něco takovýho. Mně StB nikdy neublížila, ač mně od toho 74. až 89. prostě pronásledovala nebo obtěžovala. Nebo spíš se mně snažila zastrašit.“

  • Full recordings
  • 1

    ZŠ Křížova Jihlava , 17.12.2020

    (audio)
    duration: 01:20:01
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Telč, 25.07.2022

    (audio)
    duration: 01:40:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Komunismus byl džungle, ve které jsme se naučili žít

Dobová fotografie z roku 1987
Dobová fotografie z roku 1987
photo: Archiv pamětníka

Milan Kolář se narodil 28. července 1953 v Jihlavě v rodině s německo-židovskými kořeny. V roce 1968 začal studovat na Střední ekonomické škole v Jihlavě, kde se nadchl pro spolkový a kulturní život. Výsledkem toho byl první spolek „Nežeňme se“. V letech 1972–1977 navštěvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, kterou úspěšně dokončil. Na vysoké škole se seznámil s mnoha významnými osobnostmi, zejména z oblasti hudby. Už v roce 1974 produkoval svůj první koncert, na kterém vystoupil Jaroslav Hutka. Jako student s partou přátel založili pod SSM klub Kafemlejnek v Jihlavě, který později organizoval mnoho koncertů, často na hranici toho, co byl komunistický režim ochoten snést. Založil několik významných regionálních kulturních akcí, které trvají až dodnes. Od roku 1982 organizuje Prázdniny v Telči, od roku 1996 Svatomartinský průvod a o tři roky později se mu podařilo obnovit tradici Jihlavského havířského průvodu. Byl zastupitelem města Jihlava a náměstkem primátora. V roce 2008 získal medaili Kraje Vysočina. V roce 2022 žil v Jihlavě, byl ženatý a měl tři syny.