The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kolaja (* 1937)

Všude kolem létaly kaťuše

  • podle občanského průkazu narozen 16. září 1937 ve Strání

  • rodina se na konci války několik týdnů ukrývala v krytu na zahradě ve Strání

  • svědek osvobozujících bojů v obci Strání v dubnu 1945

  • rodiče odolávali tlaku za kolektivizace a až do roku 1960 soukromě hospodařili

  • pamětník odmítl podepsat souhlas s okupací

  • účastnil se národní poutě na Velehrad v roce 1985

  • účast na svatořečení Anežky České v Římě v listopadu 1989

  • v době natáčení v roce 2021 žil v Uherském Hradišti

Jan Kolaja má dodnes před sebou hrůzné vzpomínky z dubna 1945. Čtrnáct dní tehdy v jeho rodné obci Strání v Bílých Karpatech probíhaly boje mezi wehrmachtem a sovětskou a rumunskou armádou. Tehdy sedmiletý Jan se po celou dobu s rodiči a sourozenci ukrýval v bunkru na zahradě, zatímco všude kolem vybuchovaly dělostřelecké granáty. Když konečně opustili vlhkou a tmavou kobku, spařili obraz zkázy. Osvobození obce si vyžádalo 19 životů tamních obyvatel, padlo 100 vojáků Rudé armády a asi 83 rumunských vojáků, z 560 domů bylo 52 včetně školy zcela zničeno a 160 těžce poškozeno.

Krvavé osvobození

V občanském průkaze má Jan Kolaja uvedené datum narození 16. září 1937. Ve skutečnosti ale přišel na svět o dva dny dříve a datum špatně zaznamenal farář v jeho rodné obci Strání. „Narodil jsem se v den úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka,“ dodává pamětník.

Spolu se svými třemi staršími sourozenci a rodiči Ondřejem a Apolenou bydleli v domě, k němuž náleželo pět hektarů polností a luk. Ve stáji chovali dva koně, ve chlévě tři krávy a na dvoře další drobná hospodářská zvířata.

Velkou část dětství prožil Jan v období druhé světové války. Jeho vzpomínky z tohoto období se ale týkají hlavně práce na hospodářství, do nějž se už jako chlapec musel zapojit. Válečná vřava se ale nevyhnula ani obci Strání, stojící uprostřed údolí Bílých Karpat na pomezí Moravy a Slovenska. Asi právě kvůli její poloze proběhly na konci války v obci tuhé boje mezi německými a osvobozujícími sovětskými a rumunskými jednotkami. Od 3. března 1945 údolím nepřetržitě projížděly kolony ustupujících německých a maďarských vojáků a 13. dubna do Strání dorazila Rudá armáda. Ráno druhého dne ale Němci zahájili protiútok a získali pozice nad obcí. Jan Kolaja vzpomíná, že ve sklepě u sousedů se několik dní ukrývala skupina vojáků wehrmachtu. Dne 17. dubna obec ze vzduchu bombardovali Sověti. „Naproti nám asi padesát metrů byl dvůr a tam byli býci. A když ta ruská letadla letěla ze Slovenska, tak měla bombardovat až v Korytné za kopci. Tam byli Němci a letadla tam měla bombardovat dvůr Volenov jako druhou dědinu od hranic. Jenomže pilot počítal Květnou, kde je sklárna, a Strání jako druhou dědinu a bombardoval ten dvůr. A to byla hrůza. Býci se utrhli a lítali po dědině. Asi dva pak chytili, ale ty ostatní Rusi zastřelili. A jak to bouchlo, tak nám všem, jak jsme bydleli blízko, vyletěla okna i vrata do průjezdu do dvora. Byly tam dvě obrovské vrby – a obě utržené,“ vypráví Jan Kolaja.

Ještě před bombardováním většina obyvatel obce odešla i se svým dobytkem na území Slovenska, do sousední Moravské Lieskové. Zůstalo jen několik rodin a mezi nimi Kolajovi. Ukryli se ve vybudovaném krytu na zahradě. „My jsme tam měli deky a seno a tam jsme spali,“ vzpomíná Jan Kolaja a dodává, že přes neustálou dělostřeleckou palbu museli rodiče chodit krmit hospodářská zvířata. Sovětská armáda tehdy nasadila i takzvané kaťuše, které předtím naposledy použila při dobývání Budapešti. Až 26. dubna 1945 byla obec osvobozena a tamní obyvatelé se mohli vrátit. Velká část z nich ale našla své domovy zcela zničené.

Hospodařili na tom málu, co jim JZD nevzalo

I po válce bylo jediným živobytím rodiny hospodářství. Jenže v roce 1948 komunistický režim pučem převzal veškerou moc ve státě. Pod jeho taktovkou se následně po celé republice začala zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD). Sebrat hospodářům jejich rodové polnosti se ale ve Strání komunistickým funkcionářům nedařilo. V roce 1954 bylo sice JZD založeno, ale vstoupili do něj především zemědělci s malým výměrem půdy. I přes enormní nátlak se nic nezměnilo ani v dalších letech, a zatímco soukromí rolníci v obci vlastnili 800 hektarů půdy, tak JZD pouhých 412 hektarů. Vstoupit odmítli i rodiče Jana Kolaji, který vzpomíná, že jim proto komunisté nastavili neúměrné dodávky zemědělských komodit, které měli odevzdávat státu, a část úrodných polností z nížin jim sebrali. Zůstala jim jen půda v kopcovitém terénu, kde se nedala použít strojní technika. Matka dokonce strávila čtrnáct dní ve vězení v Uherském Hradišti. „My jsme zabili naše tele a někdo to požaloval, že jsme ho zabili načerno. No což, pět krků nás bylo. Otec měl jít do basy, ale nakonec tam šla dobrovolně moje matka za něho. Za to, že jsme bez dovolení zabili tele.“

Rodiče i přes tento brutální nátlak dál soukromě hospodařili, a to až do roku 1960, kdy otec zemřel. Poté polnosti převzal státní statek.

S vírou v Boha

V té době již pamětník nebydlel doma. Po základní škole se vyučil opravářem strojů a zařízení ve Strážnici. Nějakou dobu ještě pracoval doma na hospodářství a pak dva roky strávil v základní vojenské službě. Po vojně měl nastoupit do JZD, a tak se raději domů nevrátil a nastěhoval se k sestře do Hejnic v libereckém okrese. Ve Frýdlantu pak pracoval jako opravář automobilů u krajské správy lesů. Poté přešel do dopravního podniku, kde zůstal čtyřicet let, až do svého odchodu do důchodu. V roce 1963 se oženil s Marií Batůškovou. Spolu se svými dětmi Antonínem a Janou pak žili dlouhá léta v panelovém bytě v Ostravě.

Jana Kolaju celým životem doprovázela víra v Boha. Už jako malý chlapec ministroval v kostele ve Strání a v průběhu života se snažil žít podle křesťanských zásad. I přes nátlak v zaměstnání nikdy nevstoupil do komunistické strany a po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa odmítl podepsat souhlas s okupací. „Oni mě v práci potřebovali o sobotách, nedělích. Takže mě kryla práce a mohl jsem si ledacos dovolit,“ vysvětluje pamětník, že jeho postoj neměl v zaměstnání žádné následky.

Viděl také, jak komunistický režim zachází s osobnostmi katolické církve. Jejich rodinnému příteli Karlu Tinkovi zakázali kněžskou službu a na čtyři roky ho uvěznili za maření státního dozoru nad církvemi. Na návštěvách u Kolajových se pak místo v kněžském taláru objevoval jako elektrikář v montérkách. Přesto dál tajně sloužil mše a zpovídal. Ke svému povolání se mohl oficiálně vrátit až po pádu totality v roce 1990.

Dne 5. června 1985 u příležitosti oslav 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje se Jan Kolaja účastnil národní poutě na Velehradě. Desetitisíce poutníků tehdy nahlas vyjadřovaly svůj odpor vůči komunistickému režimu a pouť se stala jednou z největších protirežimních demonstrací u nás za posledních čtyřicet let. Pamětník tehdy dorazil jako jeden z prvních a všechno sledoval z první řady hned pod tribunou. „Tam jsme měli navrch my. Tam to začalo,“ dodává.

O čtyři roky později, 12. listopadu 1989, se Jan Kolaja účastnil svatořečení Anežky České v Římě. Tamní setkání s papežem Janem Pavlem II. patří dodnes k jeho nejsilnějším životním zážitkům. Při cestě zpět se z rozhlasového vysílání dozvěděl o zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze. Osobně se pak účastnil následujících protirežimních demonstrací v Uherském Hradišti a v Praze, které vedly k pádu komunistické totality.

V době natáčení v roce 2021 žil Jan Kolaja v Uherském Hradišti a na závěr svého vyprávění poslal vzkaz budoucím generacím: „Bez Boha neuděláme nic, a tak si přeji, aby v sobě lidé našli víru.“

 

Myšinská, K.: Proměny lidového oděvu v obci Strání od 19. století do současnosti. Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Brno 2016. Dostupné z URL: https://is.muni.cz/th/uzbyo/Magisterska_diplomova_prace.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)