The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pěvuše Kohoutová (* 1920)

• narodila se v roce 1920 ve Vysokém Veselí

• jako dítě a dospívající se často stěhovala kvůli otcovu povolání četníka

• druhou světovou válku a osvobození prožila v Přešticích na jižním Plzeňsku

• po válce se stěhovala do Klenčí pod Čerchovem, kde se manžel stal poštmistrem

• manžel přes zákaz doručil pastýřský list arcibiskupa Berana

• v rámci Akce 77 byl manžel přesunut do výroby

• manžel se vrátil na poštu v Klenčí, kde oba společně pracovali až do důchodu

Pěvuše Kohoutová se narodila v roce 1920 ve Vysokém Veselí, kde její tatínek sloužil u četníků. Když absolvovala měšťanku, otce přeložili do Horního Starého Města u Trutnova. „To je až tam nahoře ke Sněžce, dnes je to již součást města Trutnov. Bylo to tam moc hezké a Češi a Němci tam žili pospolu bez jakýchkoliv problémů. Chodili jsme do Krkonoš do různých chat. V každé byla dobrá kuchyně, v jedné chatě byli například specialisté na bramborový salát,“ vzpomíná. Po absolvování měšťanské školy navštěvovala jednoletý učební kurz obchodní školy. „Pan ředitel si potrpěl na etiketu a pan třídní učitel, kterého jsme měli na těsnopis, psaní na stroji a češtinu, nás ve dnech volna bral do Petrovy boudy, kde se tančilo. Všechna děvčata do něho byla zamilovaná, a jedna spolužačka si pana učitele dokonce později vzala za muže.“

Pamětnice snila o tom, že se stane dětskou ošetřovatelkou. Jenže byla moc štíhlá a do školy brali jen děvčata, která měla váhu alespoň stejnou jako výšku bez jednoho metru. „Tak jsem nastoupila na praxi do dětského domova – Kinderheimu, kam byly přijímány už šest týdnů staré děti až do školního věku. Patřil hodnému, bohatému továrníkovi s mnoha zaměstnanci i úředníky. Staral se o jejich bydlení, stravování i hygienu. V továrně se vyrábělo a bělilo chlorem a vodou z Úpy plátno.“

Dospívání v Sudetech

Tehdy otce Pěvuše Kohoutové přeložili do Kravař u České Lípy na území tehdejších Sudet. Společenský život Čechů a Němců se v té době začal rozdělovat. „Začalo to s tím Henleinem a bylo to divoké. Češi měli své besídky a Němci zase svou obdobu Sokola.“ Osud českého pohraničí poznamenal i život rodiny pamětnice. „Moje sestra si vzala Němce, a když byly zabrané Sudety, tak ten, kdo se jako můj švagr nepřihlásil k Němcům, musel chodit po Trutnově s tabulkou, na které bylo napsáno: ‚Zrádce‘. Proto se švagr musel přihlásit k německé národnosti a musel na vojnu. Nejdříve do Paříže a potom do Polska. Nechtěl střílet do lidí, a tak ho za trest poslali do Ruska, kde byl pět nebo sedm let zajatý u Charkova. Mezitím se mu tady narodil syn. Po osvobození se dostal do východního Německa a jeden luteránský kněz mu pomohl na Západ, do Karlsruhe. Chtěl se dostat zpět, ale podle československých úřadů byl jeho návrat nežádoucí. Jejich syna v Teplicích přejelo auto, sestra to nemohla unést a vzala si život,“ vzpomíná Pěvuše Kohoutová.

Kvůli otcovu povolání četníka se rodina stěhovala ještě několikrát. „Pak byl tatínek přeložen do Horního Ročova u Loun, to bylo krásné město, domy byly natřené namodro a na náměstí kvetly růže. Byla jsem už starší a chlapci mi tam pod okny postavili dvě májky najednou,“ říká pamětnice.

Válka a osvobození v Přešticích

Před válkou se rodina stěhovala do Přeštic, kde byl otec velitelem četnické stanice. „Chodili jsme zpívat do kostela, do Zpěváckého spolku Skála a Divadelního spolku Úhlavan. Chodilo se na korzo a často na brusle na zamrzlou Úhlavu,“ vzpomíná Pěvuše Kohoutová na čilý společenský život na malém městě. Na začátku okupace se jí zdál sen, který si později vyložila jako věštecký: „Zdálo se mi, že jsme v Praze na Hradě a že česká vlajka se válí v blátě a německá vlaje nahoře, pak se to obrátilo, česká vlála a německá ležela v blátě.“

Vzpomíná také na průběh války, vystěhovávání židovských obyvatel a nedostatek jídla, se kterým se potýkala: „S ochotnickým divadlem jsme chodili po Přešticích a zvali jsme na představení, přišli jsme do jednoho domu pod kostelem a v průjezdu byly postavené postele. Tak jsem se ptala, co se stalo, a oni mi řekli: ‚Slečno, my jsme Židi.‘ V tom jejich domě už byli nastěhovaní cizí lidé. V rozhlase hlásili, kdo byl popravený, a pak už poprav bylo moc, tak už to vycházelo jen tiskem. Pamatuji si, že tenkrát utíkal Smudek z Domažlic.[1] V té době už jsem byla vdaná za Jana Kohouta. Byla to moje první láska, tolik jsme se měli rádi, že požádal o moji ruku za tři měsíce, a byli jsme spolu až do jeho smrti, celkem šestačtyřicet let. Měla jsem u sebe bratra, který chodil studovat do Plzně. Vše bylo na lístky a bylo toho velmi málo – potravin, ošacení i obuvi. Hlavně chleba, manžel i já jsme se uskromňovali, aby měl chleba mladší bratr. Já jsem zaháněla hlad vodou.“

„Ke konci války vedli Němci přes Přeštice velký průvod zubožených Rusů a také černochy. Já jsem u sebe nic neměla, ale někdo jim hodil kostky cukru, zajatci po nich chňapali, ale dozorci se k nim zachovali hrozně,“ vzpomíná Pěvuše Kohoutová na květnové osvobození, kdy do Přeštic přijel generál Patton s Marlene Dietrichovou. „Před restaurací na náměstí udělali vojáci dlouhý stůl a vyvalili sudy s pivem, po vojenské přehlídce se tancovalo boogie woogie. V osvobozujícím vojsku byl také český voják, který se k nám hlásil. Řekli jsme mu, aby také jel do Prahy, kde se dosud bojuje. Odešel s tím na velitelství, ale vrátil se s odpovědí, že dál nesmí. Podle úmluvy jen do Rokycan.“ V Přešticích na školní zahradě byl stůl a museli k němu přijít všichni Němci a Češi, kteří spolupracovali s fašisty. „S sebou si směli vzít jen malý raneček a položit ho na stůl. Stály tam dvě ženy, které se vrátily z koncentračního tábora, a ty do nich každá z jedné strany boxovaly. V řadě stály matka s dcerou a při bití jedna pro druhou naříkala. Byla to ošklivá msta. Někteří Češi, kteří se za války Němcům klaněli, se pak mstili i na nevinných Němcích. Přitom nebyli všichni stejní,“ říká pamětnice.

Klenčí pod Čerchovem

Po válce se manželé Kohoutovi stěhovali do Klenčí, kde se manžel stal poštmistrem. „Dostat se na poštu byla výhra a doživotní zabezpečení, po uplynutí asi čtyř let následovalo zvýšení platu, volba dovolené podle přání a po odpracované době pěkný důchod, skoro jako plat. Byly také slevy na vlakové jízdné,“ vysvětluje Pěvuše Kohoutová a dodává, že po roce 1948 už byly pošty obsazovány lidmi bez vzdělání a místo poštmistra, jehož jmenování muselo být zakotveno v takzvaném dekretu, už existoval jen vedoucí pošty. „Manžel byl revident, a tak měl nárok na vlastní poštu. V té době byly na poště tituly elév, akcesista, asistent a revident. Vypravila jsem se sama do Prahy k poštovnímu prezidentovi, na nádraží v Plzni byli tou dobou ještě osvobození ruští zajatci. Manžel dostal dekret na poštu v Klenčí, to byla docela velká pošta se třemi doručovateli. Poštu tehdy vedl pan Beneš, který tvrdil, že je synovec prezidenta Beneše, ale protože neměl dekret, musel poštu manželovi předat,“ vysvětluje pamětnice.

Po přebrání pošty byl také Jan Kohout nadřízenými úřady dotázán, jaký je vlastně oficiální název obce. Používaly se totiž různé názvy: Klenetsch bei Furth im Wald nebo Kleneč pod Čerchovem. Manžel pamětnice proto s ohledem na to, aby obec nebyla zaměňována s jinou v republice, zvolil Klenčí pod Čerchovem.

Šťastné období mladé rodiny trvalo jen do roku 1948. „Dostali jsme pěkný byt ve vile s ústředním topením. Přišli jsme sem v červnu 1945 a ještě tady bylo americké vojsko. Chtěli jsme jim něco nabídnout, ale všechno měli, tak jsme jim udělali alespoň vajíčka,“ říká pamětnice s tím, že po válce se ve městečku začal znovu probouzet život, byly v něm dvě cukrárny, dvě řeznictví a v mnoha domech se malovala tradiční keramika. Chodilo se na plesy a do divadla. „To bylo ale jen do roku 1948,“ uzavírá Pěvuše Kohoutová.

Pastýřský list arcibiskupa Berana a poštovní tajemství

„V roce 1949 arcibiskup Beran poslal pastýřský list na všechny fary a vzápětí přišel telegram, že se list nemá vydat. Ale manžel šel tajně na faru ten list předat,“ vzpomíná Pěvuše Kohoutová na události, které spustily mnohaleté pronásledování tehdejšího arcibiskupa a pozdějšího kardinála Josefa Berana. Šlo o společný pastýřský list československých římsko- a řeckokatolických biskupů ze dne 15. června 1949. V tomto listu popsali biskupové věřícím skutečné záměry komunistů a otevřeně uvedli zásahy proti církvi v minulých měsících. List měl být čten v katolických kostelech na mši v den svátku Božího těla 19. června 1949, tomu se ale snažila vláda zabránit.[2] 

„Po čase se stalo, že přišli k manželovi na poštu a žádali po něm nějaké informace, ale on řekl, že přísahal na poštovní tajemství. Po několika měsících byl z vedoucího místa propuštěn a musel dělat zástupy po poštmistrech v okolí,“ uvádí pamětnice. Manžel Pěvuše Kohoutové nakonec dostal výpověď a zůstal bez zaměstnání. „Manžel měl nabídku jít na poštu v Sedmihoří nebo v Dobřanech, ale to byla ta nejhorší místa. V Sedmihoří byl byt naproti prasečáku a v Dobřanech v patře, voda byla jen v pumpě na náměstí. Měla jsem vyhledat v Plzni známého, aby nám pomohl k lepšímu místu, jenže místo něho tam seděl nějaký doručovatel a ten mi řekl, že nás stejně budou naschvál stále někam stěhovat,“ vypráví pamětnice.

Manželé byli vystěhováni ze služebního bytu a museli vzít za vděk bytem bez vody a s vysokým nájemným. „Tehdy mělo jít 77 tisíc úředníků do dělnických profesí a manžel měl jít do dolů,“ naráží Pěvuše Kohoutová na takzvanou Akci 77, vyhlášenou v roce 1951 v souvislosti se zvýšením hospodářských úkolů. Průmysl tehdy potřeboval desetitisíce nových pracovních sil. V rámci akce mělo být 77 000 úředníků přesunuto do výrobního procesu. Kvůli brýlím nakonec nemusel Jan Kohout do dolů, ale nastoupil do plzeňské Škodovky k ponku. Nějaký čas dojížděl a pak si našel v Plzni byt, kde se ale netopilo. „Tak běhal po městě, aby se zahřál, po dvou letech mu natekly nohy a doktor mu napsal, že to dělat nemůže,“ říká pamětnice. Nakonec se díky novému poštovnímu řediteli mohl vrátit na poštu do Klenčí, kde pracoval až do důchodu.

Pěvuše Kohoutová se starala o nemocnou maminku, a když zemřela, pracovala ve spořitelně a v rozhlase po drátě. „Po zrušení rozhlasu po drátě jsem pracovala u přepážky na poště, kde byl manžel vedoucí, a nakonec jsem dělala u invalidů dráty do rentgenů,“ popisuje pamětnice. Celý život je jí oporou katolická víra. „Vše je za mnou, leccos zlé bylo k něčemu dobré a vždy mi vše ulehčovala víra v Boha,“ uzavírá Pěvuše Kohoutová. 

[1] Takzvaná Smudkova aféra. Jan Smudek (narozen 8. září 1915 v Bělé nad Radbuzou) byl odbojář, člen Sokola a Junáka. Jeho úkolem bylo opatřovat zbraně pro odboj, první zbraň ukradl německému poddůstojníkovi v Praze na tancovačce. Při dalším pokusu o získání zbraně si v Kladně vyhlédl opilého strážníka pořádkové policie, toho však při potyčce nedopatřením zastřelil. Smudek na útěku zastřelil dvoučlennou hlídku německé finanční stráže a při cestě na Čerchov postřelil jednoho českého četníka. Po týdnu se dostal do Prahy a při útěku mu mnohokrát pomáhali místní obyvatelé. V celé okupované zemi bylo okamžitě zmobilizováno gestapo, SD, protektorátní policie a četnictvo. Začala největší policejní akce od obsazení republiky. Stovky osob byly zatčeny a deportovány do koncentračních táborů. Jan Smudek se přes Slovensko a Maďarsko dostal do Řecka, Turecka, Sýrie a dále lodí do Francie a později do Velké Británie. Sloužil u pěchoty a později v letectvu RAF, po válce se vrátil do osvobozené vlasti, po únoru 1948 ale odešel a vrátil se až po listopadové změně režimu.

[2] http://www.cirkevnihistorie.estranky.cz/clanky/dieceze-v-ceske-republice/pastyrsky-list--hlas-biskupu--1949.html