"My jsme byli určitě toho 21. srpna doma a vím, že seděli u rádia. A maminka plakala. Protože ona, jak zažila vždycky ty tanky a tady toto, tak ona to velmi těžce nesla, to vím. Táta byl takový chlapský, že by doma brečel u rádia, to nikdy. Nepamatuji, že by táta někdy byl smutný. On byl vždycky takový veselý člověk, a když byl vážný, tak nebyl smutný. Táta byl takový chlapský v tomhle směru, i do vysokého věku. A maminka brečela u toho rádia a říkala: 'Přišli vojáci, to bude špatně, to bude zle. A táta říkal: ¨'Hlavně nikde nechoďte. Nikde se nemotejte, a když někde uvidíte vojáky v tancích, tak se seberte a běžte pryč. Protože vy nikdy nevíte, kdy ten voják začne střílet. Protože on má v ruce samopal nabitý a vy tam vůbec nechoďte.' Takže my jsme to dodrželi. Já jsem nikdy, já jsem nebyl prostě nikdy se podívat na ty tanky zblízka ani nic."
"Můj bratr to hledal a našel v archivu babičku, že ji tam přivezli. Ale jak to bylo nakonec, to vykládala nějaká z dalších tet, které se vrátily domů. Že ona měla průjmovou chorobu, která tam vypukla. A ona jí říkala: 'Nechoď na ošetřovnu, nechoď k doktorovi, dopadne to dobře. Musíš to zvládnout tady na baráku.' A ona řekla, že to není možné, že lékaři přece musí pomoci. A odešla pryč a už se nevrátila. Takhle to já znám z toho vyprávění."
"On žil pak v Německu, v západním, u Düsseldorfu, ve vesnici Kleinenbroich. A na dovolenou pak s tetičkou vždycky jezdili sem a na Slovensko. Na celou dovolenou. Já jsem to nikdy nechápal, mohli jezdit po celém světě a celou dovolenou vždycky strávili v Československu, mnoho let za sebou. A tam byla ještě část rodiny jiná, ještě jeden bratránek a sestřenka, ti pak žili v Bavorsku. A až po roce 1969 tam pak odešla část další rodiny. Ale to je... ten strýc vždycky vykládal, že nahatí lítali s banánovým listem vpředu a vzadu, protože je nějak připravili… Ten Vietkong, teď si to nemůžu uvědomit přesně, ale myslím, že takhle se ta skupina, proti které tam bojovali, jmenovala. Takže měli co dělat, aby přežili. A utíkali džunglí bosí a úplně nazí, aby nebylo poznat, že jsou vojáci. V té fázi, kdy už to tam Francie nějak neúplně vyhrála. Takže oni pak měli co dělat, aby se vůbec dostali nějak zpátky do Francie a následně se on pak přestěhoval do Německa v dospělosti."
Milan Kohoutek se narodil 9. března 1957 ve Zlíně. Jeho matka Otýlie Binderová pocházela ze středního Slovenska. Zažila Slovenské národní povstání, po kterém byla její rodina odvlečena Němci. Otec Karol Binder a matka Mária Binderová skončili v koncentračních táborech a bratr Teodor Binder ve věznici v Ilavě. Otýlie Binderová strávila konec války v Německu, než se znovu setkala se svým bratrem a otcem. Matka pak odešla studovat do Zlína, kde se potkala se svým budoucím mužem. Oba manželé byli v Komunistické straně Československa (KSČ), Mária Binderová byla po roce 1968 vyškrtnuta. Milan Kohoutek vystudoval gymnázium ve Zlíně, odmaturoval v roce 1976 a navzdory kádrovému profilu začal studovat medicínu v Brně. Během studia byl donucen ke vstupu do komunistické strany. Promoval v roce 1982 a od roku 1984 pracuje jako onkolog ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Z KSČ vystoupil v prosinci 1989. V roce 2025 žil ve Zlíně.
