Ing. Tomáš Kohout

* 1952

  • „Člověk tam sedí na zadku od rána do večera, jednou týdně byla povolená vycházka, šli jsme do jiné cely, ta byla aspoň bez stropu, tam bylo jenom pletivo drátěné, takže se člověk procházel na dvorečku. Nejhorší bylo, že zpočátku byly ty výslechy, a pak se čtrnáct dní nic nedělo. Člověk nevěděl, co bude, jestli na něj nezapomněli, vždyť přece tady nemůže být věčně, vždyť neudělal nic až tak hrozného, aby musel být kriminále. Pak zase nějaké výslechy, a pak zase dlouho nic. Pak o nás napsali v novinách ‚hezký‘ článek.“ – „V jakých?“ – „V Jihočeské pravdě a pár dnů nato v Signálu. Ale to byly takové snůšky nesmyslů, kde si spojili to, co napsali ve 100+1 před iks lety, a to, co napsal nějaký americký novinář, který s Anděli pekel nějakou dobu pobýval. A smotali to dohromady s tím, jak se tady dělaly diskotéky a co se tady dělalo. Takže lidé v podstatě nevěděli a my jsme pro ně byli absolutní vyvrhelové. To bylo potřeba, aby se veřejné mínění obrátilo tímto způsobem. A že jsme ani tak moc nepobuřovali, ale byli jsme fašisti a nacisti.“

  • „V tom osmašedesátém jsme jeli na velešínské nádraží a tam jsme přesvědčovali ruské vojáky, že jsou tady omylem a že je tady všechno v pořádku. Stáli jsme u tanků a diskutovali jsme s nimi. Občas se někdo začal rozčilovat, tak jsme malinko couvli. Devětašedesátý, už je to tady dlouho, už je to tady rok. Musíme něco udělat. Takže jsme se s kamarádem domluvili, že něco podnikneme. Já jsem nakoupil latexové barvy a štětce v Budějovicích, protože ve Velešíně nás každý v drogerii znal. A v Budějovicích do několika drogerií, aby to nebylo nápadné, že kupujeme větší množství, kdyby pak bylo nějaké vyšetřování. Latexová barva, štětce a v noci jsme namalovali několik desítek, možná sto metrů silnice mezinárodní E 14 [dnes E 55], která šla okolo Velešína, říkalo se tomu ‚přeložka‘. Tak jsme tam psali hesla: ‚Člověče, pamatuj‘, ‚21. 8. 1968 den hanby‘, ‚David porazí Goliáše.‘“ – „Na silnici?“ – „Přímo na silnici napříč, aby to bylo čitelné. Asi metrová písmena.“

  • „Taková asi nejklíčovější událost byla generální stávka. Ve firmě se mě ptali, co si myslím, jestli stávkovat, nestávkovat. Já jsem říkal, nějakým způsobem stávkovat, ano, ale bude potřeba, aby autobusy jezdily a lidé se mohli dostat na náměstí. Budějovice nejsou zas tak malé, aby šli pěšky. Autobusy jezdily, měli jsme vlajky na vozech a svítilo se, tenkrát ještě nebylo svícení povinné, ale my jsme svítili. A také mě z vedení firmy vyslali, abych na náměstí, pokud to bude možné, abych řekl náš postoj ke generální stávce. Takže jsem byl v kašně, kde bylo centrum, reproduktory a zesilovače a mikrofon. A tam bylo vedení studentů a i pár politiků, kteří se už připravovali na svoji budoucí funkci. A tam mi dali krátkou možnost promluvit. Takže to byl úžasný pocit stoupnout si na obrubu kašny a rozhlédnout se okolo sebe a vidět 50 000, možná, očí, které se na vás dívají a čekají, co bude. Takže jsem jim řekl, že firma jezdí a v případě, když by bylo potřeba opakovat takovouhle akci, tak že klidně přijmeme informaci o tom, odkud, kam a kolik vozů by bylo třeba přistavit k větším firmám třeba, aby se lidé snáze dostali do centra.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 25.04.2022

    (audio)
    duration: 01:38:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 19.05.2022

    (audio)
    duration: 01:04:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Otce nacisté věznili v koncentračním táboře, mě komunisté absurdně odsoudili za podporu fašismu

Z maturitního tabla, 1971
Z maturitního tabla, 1971
photo: Archiv pamětníka

Tomáš Kohout se narodil 18. srpna 1952 v Českých Budějovicích. V srpnu 1968 maloval transparenty s nápisy „Iditě domoj“ a „Brežněv se zbláznil“ a sám je dával k silnici u Velešína. Na velešínském nádraží přemlouval vojáky, aby se vrátili domů, protože v Československu je všechno v pořádku. Na první výročí srpnové okupace v roce 1969 maloval s kamarádem na hlavní silnici u Velešína nápisy: „Člověče, pamatuj“, „David porazí Goliáše“, „SSSR, neser ČSSR“, „21. 8. den hanby“. V roce 1971 si pořídil motocykl Harley-Davidson. Poslouchal zahraniční hudbu a zajímalo ho všechno americké. Společně s Miroslavem Muckem organizovali neoficiální skupinu Hell´s Angels, chodili na čaje a organizovali tajné diskotéky. Na základě vykonstruovaného obvinění byl v roce 1972 odsouzen na šest měsíců odnětí svobody pro trestný čin podpory a propagace fašismu. Na vojnu nastoupil v roce 1973 jako operátor radiolokátoru v Mikulášovicích u Rumburka, nesměl být ale povyšován, a tak zůstal po celou vojnu vojínem. Po vojně byl zaměstnán v Dopravním podniku jako řidič a později jako dispečer. Vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Ve dnech 19. a 20. listopadu 1989 byl na Václavském náměstí, a proto byl v českobudějovickém Dopravním podniku nejlépe informovanou osobou. Při generální stávce v Českých Budějovicích dne 27. listopadu byl mluvčím Dopravního podniku. Účastnil se schůzí Občanského fóra v Českých Budějovicích. V roce 1990 se v Dopravním podniku stal ředitelem. Na začátku devadesátých let se angažoval v Unii svobody. V letech 1999 až 2005 působil jako prezident pražského Harley-Davidson Clubu, v roce 2003 spoluorganizoval Super Rally Harley-Davidson v jihočeské metropoli. V roce 2022 žil Tomáš Kohout v Českých Budějovicích.