Jan Josef Kohl

* 1928  †︎ 2013

  • „V pondělí 19. září pan opat ještě oddával jeden pár na Bílé hoře. A když se vrátil do kláštera před jedenáctou hodinou, tak přišli na vrátnici dva muži, že by s ním chtěli mluvit, že jsou z magistrátu. A jak jim ten vrátný otevřel, hrnulo se dovnitř dalších dvanáct estébáků. Čili čtrnáct lidí šlo zatýkat jednoho člověka. O půl dvanácté ho odváželi do Bartolomějské a odpoledne už byl na Pankráci na cimře. Takhle nějak to s ním bylo.“

  • „V pondělí byl nástup do práce, k rozkazu. Od sedmi se dělalo, četl, kdo, kam a co bude dělat. A teď čte: ‚Adaptace – Kohl.´ Tak jsem šel k tomu estébákovi a ptám se, co já budu dělat. ‚Támhle je Cyril, pokrývač, budete mu dělat přidavače.‘ Přijdu v poledne k obědu a bratr Roman se mě ptá, co dělám. ‚U pokrývače jsem přidavačem, tašky spravujem a komíny.‘ ‚Zejtra se tam na vás přijdu podívat,‘ říká. Přišel, kouká vikýřem, co tam děláme, a povídá: ‚To je príma řemeslo, toho se drž. Tam nahoře seš blízko Pánu Bohu, a kdybys spadl, ještě blíž. A tam nahoru za tebou žádnej trouba nevyleze, tam máš od všech pokoj, toho se drž.‘ Takhle mi vychválil to řemeslo.“

  • „(Doktor Kollert) mi říkal toto: ‚Jak umíral kardinál Beran v Římě, tak jsme se asi čtyři sebrali a šli jsme za Smrkovským, jestli by mohl být převezen do Prahy a pochován v katedrále. A on: »Já to sám nemohu rozhodnout, ale večer se sejde ústřední výbor a já to tam přednesu.« A výsledek zněl: Biľak a Husák jsou zásadně proti.‘ A Husák se nechal nakonec zaopatřit. On byl Slovák samozřejmě a na studiích na gymnáziu ho vydržoval pan farář. A když pak šel do tý politiky, tak jeho sestra říkala: ‚Já jsem se za něj denně modlila, aby přišel k rozumu.‘ No, nepřišel. Až když nebyl prezidentem a onemocněl rakovinou, tak ta sestra mu říká, že by si to měl dát do pořádku. Tak ať tedy zavolá kněze. Poslali tam biskupa Sokola, trnavskýho. Ten ho vyzpovídal... Ono totiž, proč tam šel ten biskup. Protože mohl mít prsty v těch popravách a měl ve všelijakých nedobrotách, tak by kněz některé věci těžko rozhřešoval a musel by požádat biskupa o dovolení. Tak tam šel radši přímo biskup a vyřešil to na místě.“

  • „Když mě vedli balit se přes dvůr, povídá ten hlavní estébák mému doprovodu, milicionářovi: ‚Koho to vedeš?‘ A on: ‚Optej se ho.‘ ‚Mladej, co tu děláš?‘ Tak jsem mu říkal, že dělám přípravku na teologii. A on: ‚Tak ho odveď, my mu dáme taky přípravku.‘ Tak takhle nás častovali. Až ve čtvrt na dvanáct přišel rozkaz vstát a jít k autobusu na Vyšehradský ulici. Udělali nám kordon, bylo jich asi padesát. Nás bylo asi dvacet. Mě se přidržoval bratr Roman, měl hůl a já jsem mu nesl také zavazadla. Tak jsme pomalu kráčeli v tom kordonu a najednou vylítl takovej syčák, mladej kluk, a řval: ‚Dědku, tak se hejbej.‘ A jinej z toho kordonu ho chytl za límec, vrátil zpátky a řekl: ‚Drž hubu.‘“

  • „Když jsme jeli rychlíkem z Pardubic do Olomouce, tak tam jeli aspiranti, kteří jeli z vojenského cvičení. Tak jim ukazujeme, co to máme za papíry, a oni říkali, že je to nějaký mimořádný cvičení a půjdeme brzo domů. Jo, čtyřicet měsíců to trvalo, než jsme šli domů. A kdyby neumřel Stalin a Gottwald, tak tam jsme možná dodnes…“

  • „Zas se čekalo, tak jsme se ptali šoféra, kam jedeme. A on, že nám to nemůže říct. Dobře. Tak jsme seděli dál, asi dva estébáci s námi byli a ten autobus se hnul směrem na východ. Byli páteři, kteří říkali, že jedeme na Sibiř, když jedeme na východ. Nejeli jsme na Sibiř, když autobus uhnul na Mladou Boleslav a Liberec, tak říkali, že jedeme do Hejnic. Už to odhadli…“

  • „Byl tam důl, tak jsme fárali. A šlo s námi dvanáct kněží, jako apoštolů. Ti havíři věděli, že přijde posila a že tam budou faráři. Nakonec mysleli, že tam budou samí faráři. Tak když někdo novej přišel, ptali se ho: ‚Seš farář?‘ ‚Nejsem.‘ ‚Tak pojď dělat.‘ Ale těch dvanáct řeklo, že faráři jsou. A jeden dost velkej soudruh vyfasoval faráře. ‚To je blbý,‘ říká. Tak mu řekli: ‚Zatím to nějak vydrž.‘ Tak dělali a za čtrnáct dnů byla stranická schůze těch havířů, a když byly dotazy, tak se přihlásil ten s farářem a říká: ‚Tak mi, soudruhu tajemníku, řekni, proč ty faráři musej tu naši práci dělat?‘ ‚No přece za trest.‘ ‚Cože, tak naše práce je trestem!?‘ spustili ostatní. A trvalo mu to, než je utišil. Slíbil jim, že se to vyřeší. Řešilo se to na centrále dolů a pak taky na ministerstvu. Přišel rozkaz, že těch dvanáct, i faráři jinde, musej zpátky na stavby.“

  • „Co zamýšleli, se ještě nevědělo. První týden tam přišel fotograf a každého vyfotil zepředu, zleva, zprava. A brali nám otisky. Tu fotku jsem viděl, ale to měli do archivu asi. Všelijak jsme dělali, návštěvy byly jako v base, že u toho vždycky jeden seděl. A přesto se jednomu páterovi podařilo propašovat dopis domů, do Budějic. Ale návštěvě dopis vypadl na chodbě, aniž o tom věděla, tak ho našli samozřejmě. Tak dostal deku, nářez prostě, co že si to dovoluje…“

  • „Jednou s námi také byl Franta Zmrhal, rodák z Čihoště. Tak jsme se ho ptali, jak to tam bylo. Tatínek to viděl, on ne. Byl třetím rokem v semináři, tak to neviděl. Šlo o pohyb křížku, bylo to starý dřevo a křížek byl malinko natočenej a uhnutej doleva. Co se s tím zamýšlelo, nevím, nedopadlo to dobře. Toho Frantu taky uvěznili, a jak chystali proces s páterem Toufarem, tak ho chtěli namlet jako spojku mezi biskupem a tím knězem. Tejrali ho, mysleli si, že ho zloměj a pak že bude dobře vypovídat. Ale jak pak Toufar zemřel, tak ten scénář padnul a pustili ho domů.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 28.11.2009

    (audio)
    duration: 02:06:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem lecčím, jedenáct profesí jsem přešel celkem, než jsem se stal knězem. S básníkem bych mohl říct, čím jsem byl, tím jsem byl vždy rád.

Jan Josef Kohl u PTP
Jan Josef Kohl u PTP
photo: soukromý archiv

Jan Josef Kohl se narodil 21. února 1928 v Suchém Dole u Police nad Metují v okrese Náchod jako čtvrté z osmi dětí svých rodičů. Ti měli hospodářství, na kterém děti často vypomáhaly. Po válce studoval obchodní akademii. V té době navštěvoval duchovní cvičení, která rozhodla o jeho dalším směřování. Po maturitě požádal opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska o přijetí do benediktinského řádu. V září 1949 se stal svědkem opatova zatčení. V dubnu následujícího roku byl sám internován v hejnickém klášteře při akci K, zaměřené na likvidaci mužských řeholí. Následně putoval na tři a půl roku k jednotkám PTP na stavby a do dolů. Po návratu obtížně sháněl zaměstnání, pracoval především jako pomocný dělník a obráběč kovů. V roce 1968 nastoupil ke studiu na bohoslovecké fakultě  a v roce 1973 byl vysvěcen na kněze. Pro svoji příslušnost k řádu však nezískal státní souhlas nutný k výkonu kněžského povolání. O dva roky později souhlas shodou okolností získal a působil nadále jako kaplan. V roce 1990 se vrátil do břevnovského kláštera.