The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr. Milan Kodíček , CSc. (* 1948)

• narozen 12. února 1948 v Praze

• oba rodiče židovského původu, seznámili se ve Velké Británii, kam odešli v roce 1939

• otec byl vojenský lékař, v roce 1944 odešel z Anglie a vrátil se do Československa se Svobodovou armádou

• v letech 1966–1971 studoval pamětník chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• během demonstrací v srpnu 1969 byl na Václavském náměstí zatčen a deset dní strávil v cele

• v letech 1977–1991 působil v Ústavu hematologie a krevní transfuze

• během sametové revoluce byl předsedou Občanského fóra v Ústavu hematologie a krevní transfuze

• v roce 2024 žil v Praze

Milan Kodíček se narodil 12. února 1948 v Praze. Oba jeho rodiče byli židovského původu a seznámili se během druhé světové války v Anglii.

Jeho maminka Zdeňka, rozená Picková, vyučená fotografka, se dostala do Anglie už v roce 1937 na korunovaci krále Jiřího. „V březnu 1939 tak měla stále platné vízum,“ vypráví Milan, „a proto se po německé okupaci rozhodla, že odjede do Anglie, a přes různé peripetie se tam nakonec dostala. Později přemlouvala jednoho ze svých bratrů, aby za ní poslal svou dceru Evičku Wintonovým vlakem. Napsal jí, co blbne, že jim v Nymburce nic neschází. A nakonec to přežil jenom ten strejda, co odmítl tu holčičku poslat.“

Tatínek MUDr. Arnold Kodíček pocházel, jak pamětník říká, z „pražské kavárny“. Jeho bratr, tedy Milanův strýc, byl významný kritik, dramaturg vinohradského divadla a člen Pátečníků Josef Kodíček. Ten z Československa utekl už v roce 1938 a od roku 1951 pracoval v Rádiu Svobodná Evropa.

Milanův tatínek utekl nejdříve v dubnu 1939 do Polska a poté odjel do Oděsy. „Projeli nějakým torpédoborcem Bospor a Dardanely, kde na ně zaútočila italská letadla. Nemohli jet do Anglie Středozemním mořem, projeli Suezem, odbočili do Indie a pak kolem Kapského Města, kolem Afriky do Anglie. Tam vstoupil do československé armády.“ Protože byl lékařem a uměl vcelku dobře anglicky, pomáhal českým studentům na oxfordské univerzitě. To mu ale nestačilo. „Furt byl naštvaný, že se válí a neválčí.“ Nakonec byl poslán na východní frontu a do Československa se vrátil jako šéfchirurg Svobodovy armády.

Podle Milana rodiče nikdy nelitovali toho, že se vrátili do Československa. Nicméně velmi je zasáhl proces s Rudolfem Slánským. „Pro ně byla strašlivá pecka ten státní antisemitismus v roce 1952, Slánského proces, to bylo jedenáct popravených Židů. Opravdu rozdmýchali protižidovskou kampaň. Mých rodičů se to nijak nedotklo, ale že ten komunistický režim byl vždycky formálně proti antisemitismu, a najednou se to takhle otočilo.“

Bratr Michal emigroval

„Mám o rok a půl staršího bráchu. Byli jsme skoro dvojčata, měli jsme se dobře, strašně dobře.“ Na své dětství Milan moc rád vzpomíná, přestože se odehrávalo v padesátých letech. „Byla hrozná, ale těch dětí se to tak nedotkne.“ Pamětníkův bratr Michal vystudoval na konzervatoři hru na klavír, absolvoval v roce 1968. „V tom roce se oženil, v červnu se jim narodil chlapeček a v srpnu přišli Rusové. On řekl, že tu nebude, a emigrovali do Anglie i s tím miminkem.“ Pamětník se ale rozhodl v Československu zůstat. „Jednak se mi strašně líbilo ve škole, jednak jsem tady měl strašně blízký kamarády, se kterými jsem doteď, a jednak tím pádem, kdybych já odjel, tak tu dva už dosti starší rodiče zůstanou sami. Tak jsem prostě zůstal. A nebylo vůbec jasné, co s těmi vysokoškoláky ti komunisti a Rusové provedou. Vždyť mohli zavřít ty vysoké školy. To byla tak pomatená doba, ten srpen, září a i dál toho šedesátého osmého. Vlastně jenom dobrodruzi tady mohli zůstat. Ti usedlí a rozumní lidi odešli.“

Ani dnes pamětník necítí, že by ho bratrův odchod nějak dramaticky zasáhl. „Nemyslím si, že bych byl nešťastný, že tu není, ale byl jsem šťastný, když jsme se pak viděli. V roce 1981 nás tam pustili se starší dcerou, brácha je hrozně milý člověk a umí to s lidmi.“

Oni to vyprovokovali, aby se lidé začali bát

Na první výročí sovětské okupace se v Praze odehrála série masových protestů. „Šel jsem si půjčit skripta na Vinohrady. Tak jsem si sedl na tramvaj a jedu a jedu. Tenkrát se ještě jezdilo po Václavském náměstí, jezdilo se Národní třídou, na Můstek a tam jsem měl odbočit a jet na Vinohrady přes ten Václavák. Tam řekli, že ne, že jedou dál, že tam se něco děje, že tam tramvaje nejezdí. Tak jsem vystoupil a šel jsem pěšky na Vinohrady. A tam smrděl slzný plyn a běhali tam ti blbci s pendreky. Já jsem šel naschvál uprostřed toho chodníku, aby bylo vidět, jak jsem vzorný, nic nedělám a že si jdu půjčit skripta. Ale jejich úkol, to se ukázalo až později, byl co nejvíc lidí do toho kriminálu dostat. Oni to vyprovokovali, aby ukázali moc, aby se lidi začali bát. Takže po mně skočili tři, zmlátili mě pendreky a už jsem jel.“ Pamětník byl odvezen na Pankrác. „Tam postavili řetěz chlapů s pendreky do prvního patra a my jsme museli běžet po schodech a oni do nás s nimi bušili.“ Po výslechu byl poslán do cely, kde strávil deset dní. „Jste v cele, kde máte možnost si různé věci promyslet, vůbec to není špatná zkušenost, jenom když víte, že to dobře dopadne...“

V ústavu hematologie

Na základní školu chodil v Praze 6 a pak pokračoval na dvanáctiletce. „Do školy jsem chodil docela rád, až na výjimky jsme měli opravdu dobré učitele.“ Díky svému učiteli pokračoval na přírodovědnou fakultu, kde vystudoval chemii. A v roce 1971 pokračoval na Ústavu hematologie a krevní transfuze v doktorském studiu.

„V ústavu hematologie to totiž bylo tak, že jsme se tam měli strašně dobře. Tam všichni věděli, co si kdo myslí. Byli jsme kamarádi, čtyři v podstatě stejně staří, nikdo jsme nebyl ve straně. A měli jsme takovou hru: něco jsem psal, přišel ten kamarád, takhle mně poklepal na rameno a říká: ‚Jsem doktor Fiala,‘ to byl tajemník výboru KSČ, ‚my jsme o tobě, soudruhu, přemýšleli a říkali jsme si, že by bylo dobrý, kdybys vstoupil do strany. Pak bys mohl jet do Ameriky, že jo, a tak všecko.‘ A my jsme mu museli okamžitě odpovědět, museli jsme mít připravenou nějakou výmluvu. Tak já jsem měl třeba připravenou, že to je moc dobré, co oni dělají, ale že jsem hrozně neukázněný. Že jim vlastně nemůžu dopředu říct navždy, že s nimi budu se vším souhlasit, že by se to prostě pro mě nehodilo. A takový nějaký blábol.“ Nicméně nabídka k vstupu do komunistické strany naštěstí nikdy nepřišla. „Bylo jasné, kde jsou ty limity. My jsme prostě do té partaje nevlezli.“

Milan také vzpomíná na profesora Zdeňka Vodrážku, kromě toho, že to byl odborník, tak o něm říká, že byl také „geniální pletichář“. Na začátku sedmdesátých let si volal mladé kolegy a domlouval jim, aby založili Socialistický svaz mládeže. „To byla instituce, ze které se zvedal žaludek. To byla totálně zkorumpovaná, prolezlá, bolševická odnož. Já jsem dělal šílené ksichty a on říkal: ‚Každý musí vědět tu hranici. Ve chvíli, kdy jste se rozhodli, že neemigrujete, tak jste se k určité spolupráci s nimi rozhodli.‘“ Pamětník na to nakonec přistoupil, ale pod podmínkou, že do komunistické strany nikdy nevstoupí.

StB o Milanu Kodíčkovi, jeho postojích ke komunistickému zřízení, ale také o jeho příbuzných, věděla a vedla na něj spis. Zajímal je pamětníkův názor na Chartu 77 a to, s jakými lidmi se stýká. Milan totiž i dnes Chartu 77 velmi oceňuje. „Málo si uvědomujeme, co pro nás prostý lid znamenala Charta. My jsme se tím prošvindlovali, ale ti chartisti se přeřadili na druhou stranu. My jsme mohli dost blbnout, protože ten rozhodující krok jsme neudělali.“ A dodává: „Osobně se cítím zavázaný těm lidem, kteří opakovaně seděli v kriminálech.“

Pamětník stále bydlí v Praze 6, a to v domě, který si mohl koupit díky svému dědečkovi. „Miloval prodávat a kupovat baráky a koupil i barák na Starém Městě. Mamince to vrátili, pak jim to komunisti vzali a v roce 1990 se začalo mluvit o restitucích. Mě to vůbec nenapadlo, že bych chtěl mít barák, ale maminka, které bylo sedmdesát pět, to věděla naprosto přesně. Tak jsme ho získali a prodali a já jsem si koupil tenhle barák.“

Kromě řady dalších aktivit je dnes Milan Kodíček členem správní rady organizace Cesta domů.