The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Kocourová (* 1950  )

Že pánbůh je až od listopadu 1989? Tomu nerozumím!

  • narozena 17. května 1950 v Dobříši
  • rodina patřila k místnímu evangelickému sboru
  • otec Jan Potoček provozoval nezávislou hodinářskou živnost až do 60. let
  • vystudovala dobříšskou SVVŠ
  • v létě 1969 navštívila s rodinou Velkou Británii, o emigraci ale neuvažovali
  • vystudovala stavební fakultu ČVUT
  • stýkala se se signatáři Charty 77, např. Zorou Rysovou a Svatoplukem Karáskem
  • pracovala na stavebním úřadě Prahy 5 a v rukavičkářských závodech
  • v letech 1986 - 2001 učitelkou matematiky a fyziky na dobříšské ZŠ
  • v letech 1990 - 1994 členkou obecního zastupitelstva Dobříše

Členové Českobratrské církve evangelické, kteří byli, stejně jako příslušníci jiných církví, v době 50. let pronásledováni, měli se svými komunistickými utlačovateli něco společného: poctivou práci uctívali jako jednu z nejvyšších hodnot. Ale na rozdíl od komunistů to mysleli opravdu vážně.  

„Jsem rodičům vděčná, že mě naučili pracovat,“ opakuje během rozhovoru několikrát Lenka Kocourová, která od dětství vyrůstala v dobříšském evangelickém sboru a zůstala mu věrná i v dospělosti. Narodila se 17. května 1950 v rodině hodináře Jana Potočka. Její otec pracoval v prestižním hodinářství Hainz na Staroměstském náměstí a později si v Dobříši založil vlastní živnost, kterou dokázal uhájit až do 60. let. Maminka studovala péči o děti u legendárního pediatra Josefa Švejcara, ale práci v tomto oboru v Dobříši nenašla, zřejmě i z politických důvodů.

Její otec byl vyznavačem přísné protestantské etiky: „V dětství mě nechtěl pustit ani do loutkového divadla, bylo to podle něj zbytečné. Rodiče nás honili spíš k práci, učení a povinnostem. Jak je napsáno v Bibli: ,V potu své tváře budeš jíst chléb.´“ Držet se práce a víry byl pro evangelíky odjakživa způsob, jak si uhájit své vidění světa v převážně katolickém a později totalitním prostředí: „Táta to myslel dobře, držet se víry a nestarat se o světské věci. Generace před ním musely schovávat Bibli za trámem na půdě,“ říká Lenka Kocourová.

 

Pomohli nám lidé ze sboru

Otci se podařilo zůstat živnostníkem i v 50. letech, v době zestátňování a kolektivizace. V té době k němu do dílny často docházeli sedláci z okolních vesnic, kteří odmítli vstoupit do družstev a namísto svých polí dostali úhory na kopcích. „Ti kolikrát brečeli, protože neměli peníze, a místo toho přinesli třeba pět vajíček. Ale potřebovali budík, protože v pět ráno museli vstávat ke kravám,“ vzpomíná Lenka Kocourová. Diskriminaci ale byla vystavena i její vlastní rodina: jako živnostníci totiž nedostávali potravinové lístky. Komunisté se tak snažili otce donutit, aby vstoupil do národního podniku. „Chodili jsme pořád do lesa na houby, na borůvky, na maliny. Měli jsme zahradu, spoustu věcí jsme si vypěstovali. Maminka pořád zavařovala, sušila křížaly. Ale také nás podpořili lidi z evangelického sboru, kteří věděli, jak na tom jsme,“ připomíná si solidaritu svých souvěrců.  

Hodinářství jejího otce bylo znárodněno až v 60. letech: „Dali mu tam takovou paní komunistku, která mu přijímala správky a hrozně ho kontrolovala. Při každé opravě musel vyplňovat třeba dvacet položek po pěti, deseti haléřích. Byla to záměrná buzerace.“

Vstup do první třídy pro ni zároveň znamenal také začátek hodin náboženství. Z pětačtyřiceti dětí ve třídě na ně chodily jen tři. Tatínek Lenky Kocourové těžce nesl, že dokonce i někteří členové sboru své děti na náboženství nedali kvůli obavám z perzekuce. „Nikdy jsem neměla samé jedničky a teprve později mi došlo, že to bylo právě kvůli náboženství,“ konstatuje Lenka Kocourová. Na gymnázium se ale dostala snadno, protože v Dobříši tehdy čerstvě otevřeli novou střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) a bylo potřeba ji naplnit.

 

Panika i euforie

V létě 1968 měla Lenka čerstvě po maturitě, užívala si prázdnin a chystala se na chmelovou brigádu. „Když jsme se jednadvacátého srpna dozvěděli, že jsou tu Rusové, máma, která zažila válku, mě okamžitě poslala nakupovat. V obchodech ale už nic nebylo,“ popisuje paniku, kterou okupace Československa v lidech vyvolávala.

První ročník vysoké školy pro ni začal vysokoškolskou stávkou, kterou trávila v dejvické budově ČVUT. „Spalo se na fakultách, chodili za námi umělci, například Jan Kačer. Jednou tam za námi vtrhl Stanislav Rázl, pozdější předseda vlády, a vyhrožoval: prý ať okamžitě přestaneme stávkovat, nebo fakultu vybombardují.“

Několik měsíců poté, v dubnu, Lenka se spolužáky sledovala na koleji hokejový zápas Československa se SSSR. „Po našem vítězství jsme vylítli z kolejí ven a najednou jsme byli na Václaváku, hromada veselých lidí.“ Na Václavském náměstí toho večera došlo k rozbití výlohy Aeroflotu, vandalské akci, která byla připisována rozkuráženým hokejovým fanouškům. „Ten Aeroflot už byl rozmlácený, když jsme tam přišli. Lidé v průvodu prožívali euforii, rozhodně by nic nerozbíjeli. To byla evidentně připravená provokace,“ říká Lenka Kocourová.

 

Emigraci bych nevydržela

Po roce 1968 ovlivnila její život emigrace hned několika blízkých lidí. Sestřenice Zorka Rysová zůstala po srpnu 1968 ve Velké Británii, kde v té době byla na sběru jahod. Rok nato se na nátlak rodičů vrátila, aby dostudovala, ale ve stejnou dobu odešla do Anglie její starší sestra Milena.

„Pro Zorku jsme jeli do Londýna celá rodina,“ vzpomíná Lenka Kocourová. „Byl to pro mě veliký zážitek, strávili jsme tam měsíc. Navštívili jsme hudební festival, před nahrávacím studiem jsme zahlédli Beatles. Zorka nás stále lákala, ať tam všichni zůstaneme. Já jsem se ale chtěla vrátit. Domov je pro mě něco bytostného, emigraci bych nevydržela.“

Sestřenice Zorka byla naproti tomu světoběžnice: domnívala se, že do Čech se vrací jenom na čas. Ale potom se už za hranice nikdy nedostala: „Byla z toho moc nešťastná. Ale později podepsala Chartu 77 a říkala, že je vděčná, že mohla tento kus historie prožít doma. Děkovala osudu, že to tak bylo. A dnes jezdí do Anglie několikrát ročně.“

Právě Zorčiným prostřednictvím získávala Lenka Kocourová informace o Chartě 77. V té době pracovala na stavebním úřadě pro Prahu 5 a měla pětiletou dceru. „V práci nás nahnali do zasedačky, že bude porada, a chtěli po nás, abychom odsoudili Chartu. Pamatuji si, jak architekt Špaček říkal: ,Vy po nás chcete, abychom něco odsoudili, ale my nevíme, co vlastně. Tak nám to přečtěte!´ Text Charty nám samozřejmě neukázali, ale já jsem ho v té době už od Zorky měla, takže jsem ho kolegům tajně dávala přečíst. Ale abych ji podepsala, na to jsem neměla odvahu. Věděla jsem, co se potom se signatáři děje.“

 

Komunista má zůstat komunistou

Nějaký čas po narození druhé dcery, která přišla na svět v roce 1980, už Lenka Kocourová neměla sílu na neustálé dojíždění do práce do Prahy. Pokusila se pracovat jako projektantka na volné noze, ale nakonec nastoupila jako učitelka matematiky a fyziky v dobříšské základní škole, kde vydržela až do roku 2001.

Ve škole také prožila listopad 1989. „S dětmi jsme o aktuálních událostech při vyučování mluvili, ale ve sborovně jsem se bála, ta byla prolezlá komunisty. Mezi mými vrstevníky to bylo hrozné, v době, kdy jsem šla na vysokou, se na pedagogickou fakultu dostal jen ten, kdo měl od nich požehnání.“ Situace se ale rychle změnila. „Zklamalo mě, že komunisti obratem položili své knížky a otočili. Podle mého názoru měl komunista zůstat komunistou. Z nich se ale okamžitě stali kapitalisti,“ konstatuje.

V následujících letech si na Univerzitě Karlově doplnila ještě dvouleté studium psychologie, aby mohla dělat výchovnou poradkyni: „To by dříve nebylo možné. Výchovní poradci museli patřit k takzvaným kádrovým rezervám.“

Lenka Kocourová byla zvolena do prvního porevolučního zastupitelstva Dobříše a později, když ve škole cítila už jistou opotřebovanost, se vrátila na stavební úřad. Porevoluční vývoj jí ale přinesl ještě jedno zklamání: nemůže se smířit s tím, že po listopadu 1989 se začali k její evangelické víře hlásit i lidé, kteří předtím neměli odvahu ji projevit: „My jsme chodili do kostela celý život. I po svatbě jsem chodila do kostela topit, každý den v šest ráno, přestože můj muž se na to díval všelijak. Nikdy jsem se nevyrovnala s tím, že lidé, kteří tam za bolševika nechodili, tam po revoluci nalezli. A jsou tam z nich mistři světa! Nahrnuli se tam lidi, kteří předtím dělali pionýrské vedoucí. Že pánbůh je až od listopadu 1989? Tomu já nerozumím. Buď tu víru mám, anebo nemám. Vím, že má člověk odpouštět, ale ještě jsem jim to odpustit nedokázala. Musím na sobě ještě zapracovat.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV