The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Jiří Kocourek , Ph.D. (* 1948)

• narozen 19. dubna 1948 v Brně

• v letech 1966–1971 studium psychologie na FF UJEP v Brně

• od roku 1971 v psychoanalytickém výcviku u Dr. Otakara Kučery

• v letech 1971–1973 psychologem v Třebíči a na psychiatrické léčebně v Jihlavě

• od roku 1973 psychologem v bohnické léčebně, později na OÚNZ v Dejvicích

• v roce 1977 signatářem prohlášení Charty 77

• od roku 1977 po výpovědi z OÚNZ telefonistou v žižkovské ústředně

• v roce 1985 návrat na pozici psychologa OÚNZ

• v srpnu 1989 uznán psychoanalytikem Mezinárodní psychoanalytickou asociací

• v listopadu 1989 mluvčím Občanského fóra na OÚNZ Prahy 6

• v roce 1990 zakladatelem Psychoanalytického nakladatelství

• od 90. let provozoval psychoanalytickou privátní praxi

• v roce 1992 zakladatelem Institutu aplikované psychoanalýzy

Jiří Kocourek zasvětil život psychoanalýze, přestože tento obor byl v komunistickém Československu na indexu. Podepsal Chartu 77, přišel o práci i o možnost svobodně žít. Přesto zůstal věrný své profesi i přesvědčení. Po roce 1989 se stal jedním z hlavních hybatelů znovuzrození psychoanalýzy v Česku.

Čas zkoušek

Jiří Kocourek se narodil v Brně 19. dubna 1948 manželům Hildegardě a Františku Kocourkovým. Otec pocházel z obce Medlánky, tvořící dnes samostatnou část města Brna, kde rodina vlastnila grunt s vinicí.

Těžkými zkouškami si během válečných let prošla rodina maminky. Dědeček Leopold Procházka, aby uchránil svou ženu s židovskými kořeny od transportu do koncentračního tábora, přijal s celou svou rodinou říšsko-německé občanství a ve svých 40 letech zažádal o vstup do wehrmachtu. Tímto zoufalým krokem zachránil své nejbližší, ale sám přišel o život v bojích u Kursku. Konec války pak přinesl ovdovělé babičce s dvěma dcerami další zkoušku, když jako občané německé národnosti byly zařazeny do „brněnského pochodu smrti“ směřujícího do Rakous. Z pochodu se jim za nevyjasněných okolností podařilo odpojit v Pohořelicích, avšak jejich německé občanství bylo ještě dlouho důvodem ostrakizace. Ze společenské izolace vyvedl rodinu až pamětníkův tatínek.

Na vítězném okruhu

Tatínek, vzděláním technik, byl zaměstnán v Královopolské strojírně a později ve firmě Chepos. Přestože se z práce domů vracel často pozdě večer, a jak podotýká pamětník „dnes bychom ho nazvali workoholikem“, podnikal se svým synem různé výlety a podporoval ho ve sportovních aktivitách. Nezapomenutelnou vzpomínku, kterou mu tatínek zařídil, si uchoval na jízdu vítězného okruhu po boku šampiona Velké ceny Brna. „To bylo něco fantastického, to byl pro kluka mého věku super zážitek.“ 
Maminka, která pro svůj cejch německé národnosti nemohla studovat, si našla místo v administrativě. Pamětník vzpomíná, že byla po svém otci hodně tvrdá, a emoční zázemí nacházel především u babičky a u tety, kterou ve svém dětství doslova miloval.

Proměny

Svůj domov si mladá rodina našla v moderní Masarykově (Jiráskově) čtvrti, jež poskytovala skvělé možnosti pro klukovské hry. Při jedné takové si pamětník poranil drátem oko. Zrak mu v nemocnici zachránili, ale od té doby musel nosit brýle a spolužáci ho nazývali “brejláčem“. Tento handicap ho přiměl ke zvýšenému úsilí pracovat na své fyzičce – Jiří Kocourek k tomu poznamenává: „Z outsidera jsem se stal respektovaným, druhým nejsilnějším. To rázně změnilo mé sociometrické postavení.“ V 50. letech prožíval prázdniny na pionýrských táborech, které byly ještě vedeny ve skautském duchu. „To vedlo k tomu, že jsem se podílel na ochraně šikanovaných dětí ve třídě. Ať byl tlustý nebo brýlatý jako já, nebo byl neschopný v prospěchu ve škole, že ho chtěli kluci bít, tak jsem se postavil na jeho stranu.“

Maminčiny židovské kořeny se projevovaly nejen kuchyní, ale také permanentním strachem před možnou perzekucí, jenž podle mínění pamětníka rodinu vedl k „přeorientování se“ na křesťanství. Jiří Kocourek tak ve škole navštěvoval hodiny katolického náboženství a v neděli ministroval při bohoslužbách v kostele.

Nesplněný sen

Od klukovských let nacházel velké zalíbení v knihách. Mezi ty nejoblíbenější patřily Tři mušketýři, kteří mu později otevřeli prostor pro francouzskou a ruskou literaturu. Přestože mu maminka v obavách o zrak čtení zakazovala, četl je tajně pod peřinou. Když Jiří Kocourek dovršil devět let věku, narodila se mu sestra Alena. Ta se stala brzy otcovou velkou láskou a obdivovanou bytostí, zatímco matka se více připoutala ke svému synovi. „Bylo to v období, kdy se rodiče od sebe vzdalovali,“ vzpomíná pamětník.

Po ukončení základní školy pokračoval studiem na dvanáctiletce a s blížící se maturitou začala být aktuální otázka povolání. Když mu jeho dětský sen o kariéře námořníka zhatily následky očního úrazu, rozhodoval se mezi studiem práv a filozofií. Na podzim roku 1966 nastoupil na brněnské Filozofické fakultě studium psychologie.

Objev psychoanalýzy

V období politického uvolnění se na fakultě objevovala řada zajímavých osobností. Jiří Kocourek byl osloven zvláště odborným asistentem Hugem Širokým, jenž své studenty seznamoval s hlubinně dynamickou psychologií. Myšlenky C. G. Junga si ho natolik získaly, že vážně zvažoval odchod na Jungiánský institut v Zürichu. Finanční nároky spojené se studiem a výcvikem ve Švýcarsku však byly nad možnosti českého studenta, a tak první zkušenost vlastní psychoanalýzy podstoupil u Dr. Širokého během své stáže v léčebně ve Šternberku.

Koncem srpna 1968 si přivydělával brigádou na brněnském Výstavišti, zatímco rodiče a mladší sestra trávili léto u moře v Jugoslávii. O invazi vojsk se dozvěděl ráno, cestou do práce. „Byl jsem naprosto šokovaný, když u vstupu do areálu Výstaviště ležel ruský voják za kulometem a mířil na každého vstupujícího.“ Rodiče krátce zvažovali emigraci, ale nakonec se rozhodli pro návrat domů za synem. Při politických čistkách, které po srpnu 1968 na fakultě nastaly, byl mezi vypovězenými pedagogy také Hugo Široký, což prakticky znamenalo konec psychoanalýzy na brněnské Filozofické fakultě. Oblíbený asistent zemřel v roce 1972 při dopravní nehodě, za kterou pamětník vidí těžkosti v profesním i osobním životě.

Cesta výcvikem a pasování v Římě

Ve třetím ročníku vysokoškolského studia se Jiří Kocourek oženil. Jeho ženou se stala spolužačka, s níž po promoci v roce 1971 nastoupil do psychologické ambulance v Třebíči, s vedlejším úvazkem v jihlavské psychiatrické léčebně. Během svého třebíčského působení započal skupinový psychoterapeutický výcvik u Dr. Rubeše, ale po zkušenostech u Dr. Širokého už věděl, že jeho cestou bude psychoanalýza. Ta byla oficiální ideologií označována za buržoazní pavědu, výcviky probíhaly neoficiálně a byly vázány na dva doyeny čs. psychoanalýzy, Dr. Bohodara Dosužkova a Dr. Otakara Kučeru, kteří přijetí do náročného výcviku podmiňovali pražským bydlištěm. Tak se v roce 1973 mladý manželský pár přestěhoval do Prahy, kde pamětník působil nejprve v bohnické léčebně a později v psychologické ambulanci v Dejvicích.

Těžištěm výcviku byla sebezkušenostní psychoanalýza, kterou podstupoval třikrát až čtyřikrát týdně na sofa v bytě u Dr. Kučery. Teoretické vzdělávání pak probíhalo formou seminářů, v rámci nichž si účastníci vzájemně referovali zahraniční literaturu analytického typu. Náročný psychoanalytický výcvik pamětník ukončil po šesti letech. „Já svého analytika chápu jako svého druhého otce. Můj biologický otec je František, můj psychologický otec je Otakar Kučera,“ říká o svém analytikovi pamětník.

Vznikající česká psychoanalytická komunita navazovala kontakty s psychoanalytiky svobodného světa, kteří ji podporovali myšlenkově a také občasnými návštěvami, zpravidla spojenými s přednáškovou činností a supervizemi. Postupem času se v Praze etablovala skupina pětice analytiků, kteří byli v létě roku 1989 na kongresu mezinárodní psychoanalytické společnosti v Římě oficiálně pasováni na analytiky „lege artis“. Tato pětka ve složení Věra Fischelová, Bohuslava Vacková, Václav Mikota, Michael Šebek a Jiří Kocourek stála po sametové revoluci u založení České psychoanalytické společnosti.

My tady s vámi nemáme co do činění

Bytové semináře, jichž se Jiří Kocourek účastnil, se pozvolna začaly přiklánět k politické atmosféře. Mezi účastníky se objevovali lidé, kteří se později profilovali v disentu, například manželé Němcovi, Jiřina Šiklová nebo filozof Petr Rezek. S prohlášením Charty 77 se Jiří Kocourek seznámil prostřednictvím Jiřího Boreše a svůj podpis připojil – po konzultaci s manželkou – koncem roku 1977. „Byl to první krok, kdy jsem mohl vyjádřit, realizovat něco, co jsem prožíval. Uvědomovali jsme si, že to je také nějak sebeprezentující, nějakou formou to hladilo naše já, že jsme takhle mocní, takhle silní, takhle odvážní,“ komentuje svůj krok s odstupem času.

Asi týden po podpisu Charty přišla obsílka k pohovoru na Bartolomějskou, a o dva týdny později byl předvolán na vedení Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ). Dialog s ředitelem byl velmi krátký: „Vy jste podepsal Chartu. My tady s vámi nemáme co do činění. Jste propuštěn.“ Následovalo odebrání řidičského průkazu a pasu, a domovní prohlídka, kterou „komando esenbáků“ provedlo za jeho nepřítomnosti, za účasti manželky a vyděšených dětí. S cejchem nepřítele státu hledal dlouho zaměstnání, což se mu nakonec podařilo až v telekomunikační ústředně na Žižkově, kde nastoupil jako telefonista.

V čase, kdy se s ním mnozí kolegové obávali objevit na veřejnosti, nacházel oporu především ve společenství disidentů. „Můžeme si myslet, že s nimi hrajeme šachy, ale ve své podstatě ty šachy se hrají na dvou šachovnicích, a tu druhou mají oni, ne my,“ komentovali „hru“ se Státní bezpečností (StB) jeho přátelé. V 80. letech odmítl režimem nabízenou možnost vystěhování z republiky, nechtěl opustit ani své přátele, ani svou zemi. Dodejme, že StB vedla Jiřího Kocourka ve své evidenci pod krycím jménem Kocour coby takzvanou Nepřátelskou osobu (NO). Svazek se k dnešním dnům nedochoval.

Byl jsem velmi silně obsazený a motivovaný

Jak běžel čas, žižkovský telefonista Jiří Kocourek vytrvale zasílal žádost o znovupřijetí na své místo v OÚNZ. Tento zázrak se stal v roce 1985, přičemž pracovní smlouvu s ním ústav uzavíral vždy na jeden měsíc, snad aby zaměstnanec příliš „nezlobil“. Když krátce po návratu z psychoanalytické konference v Římě vypukla sametová revoluce, stal se z „problematického“ zaměstnance mluvčí Občanského fóra OÚNZ. „Byla to doba, kdy jsem byl velmi silně obsazený a motivovaný, ale zároveň jsem měl strach, že se pánové z Bartolomějské ozvou a že může leccos nastat,“ vzpomíná na vypjatou atmosféru listopadových dní. Možnost nastoupit politickou kariéru, která se mu v tom období nabízela, nevyužil, zůstal věrný svým pacientům a psychoanalýze.

Ve službách psychoanalýzy

V 90. letech si otevřel vlastní praxi a stál u založení České psychoanalytické společnosti, která převzala zodpovědnost za výcvik nových psychoanalytiků. V posametovém období usiloval o prosazení psychoanalýzy na akademické půdě a se záměrem vydat kompletní dílo Sigmunda Freuda inicioval vznik Psychoanalytického nakladatelství. Srdeční záležitostí se mu stal Institut aplikované psychoanalýzy (IAPSA), jenž od počátku 90. let propaguje myšlenky psychoanalýzy, poskytuje vzdělání formou přednáškových, poradensko-školících a výcvikových aktivit a který je odborné veřejnosti znám jako organizátor psychoanalyticko-psychoterapeutických sympozií v Opočně.